Recenze knihy Gonzaga aneb Revoluce v Minas

Brazilské divadlo druhé poloviny 19. století plnilo funkci významného média a představovalo nejlepší způsob, jak oslovit co nejširší publikum. Dobře zvolené repliky se nezřídka staly veřejnou výzvou. Na podobném principu byla založena jihoamerická tzv. Kondorská poezie, „rétorické básnictví“ , jejímž vrcholným představitelem je právě Castro Alves. Básníkova slova nebyla intimní zpovědí, ale především silným společensko-politickým apelem. Nebyla určena k tichému čtení, ale k přednesu davům.

 

Navíc básník Alves, ztělesňující abolicionistického buřiče, není českému čtenáři neznámý. V roce 1948 vyšel překlad jeho nejznámější, řečnické až pamfletistické básnické sbírky Otroci (Os escravos, 1883).

 

Národní bard Antônio Frederico de Castro Alves přezdívaný „básník otroků“ měl údajně vzhled a rozhodně měl osud romantického hrdiny. Narodil se 14. 3. 1847 v městečku Curralinho v provincii Bahia. Své verše veřejně recitoval již na školních slavnostech. Od mládí se velmi silně zasazoval za zrušení otroctví. V šestnácti letech publikoval abolicionistickou báseň s názvem „Píseň Afričanova“ (A canção do africano). Posmrtně byla vydána jeho nejvýznamnější díla, v nichž je hlavním hrdinou brazilský otrok, černoch unesený ze své vlasti a násilím připoutaný k cizímu prostředí jiného kontinentu. Tragickou lásku černých milenců zobrazil například v obsáhlé básni „Vodopád Paula Afonsa“ (A cachoeira de Paulo Afonso, 1876). Bohatým kulturním a politickým životem začal žít zejména po přestěhování do města Recife. Zde se z něj stal angažovaný básník, který plamennými verši kritizoval otrokářský systém, podporoval brazilské republikánské snahy a národní uvědomění.

 

Jako častý návštěvník jednoho z recifských divadel se přidal ke skupině obdivovatelů herečky Eugênie Câmarové, s níž ho později pojil vášnivý a bouřlivý vztah. V roce 1865 u Alvese propukla tuberkulóza, s níž se snažil psychicky vyrovnat pomocí tvorby. Napsal například básně „Mládí a smrt“ (Mocidade e morte) nebo „Souchotinář“ (O tísico). Na rozdíl od svých romantických souputníků však nevzýval smrt a temné stránky lidství, opěvoval především svobodu, nezávislost a nezlomného lidského ducha. V listopadu 1868 se zúčastnil honu, na kterém se nešťastnou náhodou postřelil do levé nohy. Následující rok mu byla nehojící se končetina amputována. Za života stihl publikovat pouze jednu sbírku básní Zpěněné vlny (Espumas flutuantes, 1870). Zemřel 6. 7. 1871.

 

Jedním z prvotních impulsů pro napsání hry Gonzaga aneb Revoluce v Minas byla touha napsat velkou roli „na tělo“ pro svou Eugênii. Jako dramatický námět si vybral významný moment brazilských dějin z roku 1789 – portugalskou korunou potlačené spiknutí skupinky Věrolomných v Minas Gerais, které mělo vést k osamostatnění provincie. Postavami ústředního milostného příběhu, rovněž inspirovaného skutečnými událostmi, byli arkadický básník Tomás António Gonzaga, člen Věrolomných, a jeho múza snoubenka Maria. Paralelou k jejich vztahu je druhá dějová linie, příběh otrokyně Carloty, nalezené dcery propuštěného otroka a věrného Gonzagova služebníka Luíse.

 

Hlavní poselství hry je však oslava svobody, za kterou stojí za to přinášet i velké oběti. Alves ústy svých postav chce svobodu pro černé otroky, svobodu pro Brazílii a svobodu poznání pro všechny zaslepené. V pasážích o útlaku člověka člověkem vidí paralelu mezi bělochem zotročujícím černocha a Portugalcem utiskujícího Brazilce. Mesiášské poselství hry ve jménu svobody poté sjednocuje všechny bez rozdílů tříd či barev pleti. Hra se silnými rétorickými pasážemi je v hlavních bodech věrná romantickému dramatu a najdeme v ní typické motivy jako ohroženou cnost, záměnu identity pomocí převleků nebo tajné listiny. Vyústění má poté nejblíže k tragédii, ačkoli je místy učiněno za dost i světské spravedlnosti.

 

Při prvním čtení získala hra velký ohlas. Necelý rok po dokončení byla uvedena a triumfálně přijata v salvadorském Divadle svatého Jana. V roce 1868 se Castro Alves na čas přestěhoval do São Paula. Byl přítomen tamní premiéry Gonzagy aneb Revoluce v Minas a následných ovací. O hře i autorovi se rázem diskutovalo i v nejvyšších akademických kruzích až v Riu de Janeiru. Drama vyšlo v knižní podobě čtyři roky po autorově smrti.

 

Zájem o hru však pominul společně s romantismem, monarchií i otrokářským systémem. Zatímco Alvesovy básně, vyzdvihované zejména modernisty, nepřestávají oslovovat generace a jsou častým předmětem literárního bádání, hra se dodnes nedočkala dalšího nastudování, natož obsáhlejší vědecké studie.
 

KAROLINA VÁLOVÁ,

studentka 5. ročníku doktorandského studia Románských literatur Filozofické fakulty UK