Poezie jako promluva par excellence

8. 9. 2014 9:00

EVA VOLDŘICHOVÁ BERÁNKOVÁ

Francouzská literární teorie a kritika sice v českém akademickém prostředí není zcela neznámým pojmem, nicméně i po sto čtyřiceti letech, které uplynuly od prvních překladů pozitivistických děl, zůstávají v našem povědomí o ní povážlivé mezery. Z obecněji zaměřených příruček vznikly za minulého režimu Fischerovy, marxismem silně poznamenané, Metodologické problémy současné francouzské kritiky, po revoluci pak stručný přehled metod pěti (nejen francouzských) kritických směrů včetně jejich aplikace na českou literaturu, nazvaný Interpretace a analýza literárního díla, a dále překlady základních strukturalistických textů Znak, struktura, vyprávění: výbor z prací francouzského strukturalismu či polemické studie Antoina Compagnona Démon teorie, shrnující historii bojů mezi literární teorií a Novou kritikou šedesátých let.

Z konkrétních osobností a kritických škol byly reprezentativním způsobem přeloženi jen první průkopníci literární kritiky devatenáctého století jako Charles‑Augustin Sainte‑Beuve či Hippolyte Taine a představitelé tradiční „literární historie“ Gustave Lanson a Albert Thibaudet.

Pak následuje více než třicetiletá pauza a z dalších francouzských kritiků se české verze soustřeďují zejména na strukturalisty Gérarda Genetta a Tzvetana Todorova, (post)strukturalistu s filozofickými přesahy Rolanda Barthesa, Lacanem ovlivněnou sémioložku Julii Kristevovou či filozofa Michela Foucaulta komentujícího literaturu a otázku autorství. Ze sociologické kritiky byla v nedávné době přeložena Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole Pierra Bourdieua či Světová republika literatury Pascale Casanovové a z antropologické dvě práce Reného Girarda. Specifickou kapitolu představují české překlady téměř kompletního díla zakladatele francouzské „kritiky imaginárna“ Gastona Bachelarda.

Českému prostředí se naopak zcela vyhnuly některé kritické školy jako například tradičně či aplikovaně psychoanalytická (Marie Bonaparte, Charles Baudouin, Charles Mauron, Jean Bellemin‑Noël) a pak kupodivu celá „tematická kritika“ (Georges Poulet, Jean Rousset, Jean Starobinski, Jean‑Pierre Richard, Jean‑Paul Weber). V této souvislosti není překvapením, že i řada nejnovějších směrů a metod jako například etnokritika (Jean‑Marie Privat), teorie „autofikce“ či „autorské pózy“ (Vincent Colonna, Jérôme Meizoz) u nás zůstávají zcela neznámé.

Studie Tomáše Koblížka spolehlivě vykrývá jednu z takovýchto hlubokých trhlin v českém poznání. Její autor, původním zaměřením filozof a komparatista, sleduje vliv Benvenistových Problémů obecné lingvistiky (1966, 1974) na takzvanou Novou poetiku, tedy myšlení Henriho Meschonnika a Gérarda Dessonse, kteří Benvenistovy originální představy o jazyce aplikovali na (velmi široce pojatou) poezii. Položili tak vlastně základy další kritické „školy“, polemicky vymezené jak oproti strukturalismu, tak vůči poststrukturalistickým tendencím.

Práce je členěna do tří přehledných, převážně chronologicky řazených bloků, z nichž každý rozebírá teorie příslušného autora, a to vždy v návaznosti na myšlení jeho předchůdce. Zpětně tak vyvstávají veškeré souvislosti: Které představy si Meschonnic vypůjčil od Benvenista? Jak je dále rozvinul? Kam posunul původně implicitní lingvistické předpoklady jejich převedením do oblasti poetiky?

V kapitolách zaměřených na Émila Benvenista Tomáš Koblížek sleduje lingvistův postupný vývoj od saussurovské teorie jazyka jakožto autonomního, předem daného systému (fixní repertoár znaků plus pravidla jejich kombinování) přes zvýšený zájem o teorii deiktických prvků (indexy osoby, indexy ostenze, indexy časové), jejichž význam a dosah se v Benvenistových úvahách neustále rozšiřuje, až po zcela nové pojetí jazyka, v němž se významotvorná aktivita zcela přesouvá do okamžiku promluvy. Jinak řečeno, sémantika už není předem a jednou provždy diktována znakem (sémiotické pojetí), nýbrž se vždy znovu utváří v závislosti na konkrétním mluvčím a kontextu (sémantické pojetí): „Každý člověk vynalézá svůj vlastní jazyk až v daném okamžiku a každý tak činí různým způsobem, pokaždé nově.“ Mluvčí si zkrátka musí znaky své promluvy „ochočit“, přisvojit, adaptovat, přizpůsobit (s’approprier) a pak je jednorázově využít v rámci jedinečné, neopakovatelné a „prchavé události promluvy“.

Henri Meschonnic toto Benvenistem naznačené pojetí jazyka dále rozvíjí směrem k úvahám o subjektivních aspektech promluvy, tedy k tematice, již klasický francouzský strukturalismus záměrně opomíjel jakožto nepřevoditelnou do abstraktního kódu a jen těžko redukovatelnou na kýžený systém binárních opozic. Meschonnic se vyhýbá úskalí návratu k předstrukturalistické hypotéze jakéhosi nejazykového obsahu, jenž by předcházel dané výpovědi a který by měl být následnou promluvou dokonale vystižen. K subjektivizaci podle něho dochází přímo v momentu řeči a skrze ni: „Subjekt se vynalézá za pomoci slov.“ Teprve v momentu promluvy ad hoc vynalézá nové způsoby vnímání, uchopování a zpracovávání okolního světa. Právě v tomto bodě lingvistika ústí v poetiku. Poezie je totiž v Meschonnikových teoriích „výsadním stanovištěm pro pozorování celého jazyka“ (Oslava poezie, s. 8) a jedině „báseň z nás dělá specifickou formu‑subjekt. Vytváří z nás subjekt, kterým bychom bez ní nebyli. A to skrze jazyk“ (ibid., s. 247). Neexistuje tedy žádná specifická oblast „poetického“, jež by se vydělovala z jiných forem jazyka. „Básnickost“ je vlastní jakékoli promluvě a její intenzita roste s mírou subjektvity daného sdělení. V oblasti poetiky z toho plyne představa, že umělecké dílo je pokaždé zcela specifickou soustavou prvků (signifiants), které pouze v dané konfiguraci rozlišují význam a pomocí nichž se projevuje zvláštní, čistě subjektivní strukturace textu, Meschonnikem označovaná za „rytmus“. Tomáš Koblížek si v této souvislosti všímá i zajímavého „paradoxu čitelnosti“: Meschonnic předpokládá, že přenositelnost jednotlivých promluv roste s jejich subjektivitou, nicméně pro tento jev nemá jasné vysvětlení. Proč by vyšší míra subjektivizace (tedy „básnickosti“ a „rytmičnosti“) díla měla automaticky implikovat jeho lepší pochopení čtenářem? Nepropadáváme se zde právě do oněch nejistých bažin těžko ověřitelných hypotéz, jimž se „čistý“ strukturalismus snažil preventivně vyhnout?

O generaci mladší Gérard Dessons, současný profesor teorie literatury na Université Paris VIII, se zaměřuje právě na problematiku (ne)možnosti předávání, na umělecké „selhávání“ jazyka, na „nepojmenovatelné“, které zkoumá prostřednictvím tří základních paradigmat hudby, mystiky a historických událostí, jež se svým rozsahem či zrůdností vymykají obvyklým měřítkům. Nepojmenovatelné však nevnímá jako omezení či dokonce zmaření jazyka, nýbrž naopak jako výzvu „k formulaci takové výpovědi či k takovému způsobu mluvy, jež dosud nebyly vynalezeny“. Dessons dále rozlišuje mezi „jedinečným“ dílem (do této kategorie spadá de facto jakýkoli výtvor, bez ohledu na svou hodnotu) a dílem „specifickým“, tedy skutečným uměním, které je navzdory své individuální povaze otevřeno sdílení a vykazuje tedy zároveň i jisté znaky „kolektivního“. I tyto úvahy by si zasloužily upřesnění. Každý čtenář či divák někdy zakusil Boulezovu zkušenost s Charovou poezií, tedy pocit, že poznává jakousi pravdu o světě i sobě samém prostřednictvím něčeho, co dosud neznal a čím nikdy nebyl. Nemohu se zbavit přesvědčení, že literární kritik by tomuto čistě intuitivnímu vhledu, intenzivnímu pocitu sounáležitosti s autorem, který čas od času prožíváme všichni, měl dodat jasnější kontury. Úvahy o tom, jak se individuální „rytmus“ daného autora „slaďuje“ s vnímáním a chápáním jeho čtenářů, řeší Evropa přinejmenším od romantismu. Zdá se, že Gérard Dessons v tomto ohledu přináší více otázek než odpovědí.

Následující řádky nejsou ani v nejmenším kritikou Tomáše Koblížka, který všechny tři autory obdivuhodným způsobem převedl do jasné, výstižné češtiny (v Meschonnikově případě jde o vskutku husarský kousek!) a vyložil jejich teze v širším filozofickém kontextu. Spíše se zamýšlím nad Novou poetikou z pozic běžného „akademika“ zabývajícího se literární historií i výklady textů.

Ve studii nastíněný způsob myšlení se mi zdá zajímavý spíše z filozofického hlediska: Co je podstatou jazyka a jak vlastně funguje? Kdy se do promluvy vlastně „vetře“ smysl? Je předem dán abstraktním kódem, nebo jej vždy znovu vynalézá konkrétní mluvčí? Je „básnickost“ specifickou funkcí jazyka, nebo „poezii“ svým způsobem tvoříme všichni, kdykoli si jazyk „přisvojíme“ a uzpůsobíme svému individuálnímu rytmu? Má smysl aplikovat na literární dílo jakékoli předem dané mřížky a násilně jej tak připodobňovat již existujícím kánonům, nebo by bylo ideální nejprve „pomalu číst“, nechávat se unášet autorovým rytmem, hledat okamžiky typu c’est ça! a pak teprve vynalézat specifickou metodologii pro analýzu toho kterého textu? Naprosto legitimní a výbušné otázky, v nichž Nová poetika může tak trochu zatřást (u nás stále dominantními) strukturalistickými axiomaty.

V otázce textových aplikací už bych byla opatrnější. Výklad pasáží z Ingeborg Bachmannové je sice výstižný, nicméně k principu fungování incipitu (tři odstavce dále dělené na tři podčásti, z nichž první a třetí jsou v jisté opozici, zatímco funkcí druhé je toto základní napětí mírnit) by se — pravda, s využitím trochu jiné terminologie — spolehlivě propracoval i „čistokrevný“ strukturalista. Při pozorném čtení je totiž celkem zjevná. A to bez ohledu na to, jaké má ten který vykladač názory na podstatu jazyka.

Jinak řečeno, spíše než jako „novou“ poetiku, která by zcela zneplatnila dosavadní pohledy na umělecké tvary, chápu Meschonnikovy a Dessonsovy teorie jako sympatický apel na hlubší přemýšlení o jazyce, důraznější hledání „specifičnosti“, individuálního „rytmu“ každého díla a také ochotu zabývat podmínkami jeho (ne)srozumitelnosti pro čtenáře. Pro literární vědce nic více, ale pro filozofy nic méně.

Tomáš Koblížek: Nová poetika. Kapitola z francouzského myšlení o literatuře. Praha, Togga 2013. 194 strany.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.