STUDIE: Přístupy k analýze prostoru v literatuře

Dějiny filozofie oscilují mezi dvěma pojetími žitéhoprostoru: realistickým a idealistickým. Realistické pojetí, pro něž je určující kategorie lokalizace, najdeme například u Aristotela, který vnímal jasně ohraničený vesmír jako základ světa a prostor společně s časem jako extrapolaci lidské zkušenosti. V rámci idealistické filozofie můžeme například rozeznávat eukleidovský souvislý, stejnorodý, trojrozměrný a na svém obsahu nezávislý, v dnešním chápání matematicko-fyzikální, modelový koncept pojetí prostoru. V rámci separační teorie se mu přibližuje Leibnitzův koncept, který definuje prostor jako vztahový. Newtonův koncept naopak popírá „relativnost a vztahovost, prostor je absolutní a nezávislý na objektech, které se v něm pohybují“. V opozici proti nim stojí teorie Einsteinova, podle níž jsou tyto aspekty navzájem závislé a dohromady vytvářejí jedinečný, čtyřrozměrný komplex ― časoprostor.

 

V 18. století došel Immanuel Kant k závěru, že způsob našeho vnímání závisí na samostatné nemateriální entitě, reprezentované časem a prostorem. Prostor byl v jeho pojetí jednou z apriorních forem nazírání. A právě problematika „časoprostoru“, zahrnující dvě rozdílné, ale navzájem se proplétající a ovlivňující kategorie, se stává jednou z hlavních otázek pro literární teorii. Výrazné rozdíly mezi prostorem a časem vnímal na protikladu homogennosti Henri Bergson. Martin Heidegger nenahlížel na prostor jako na oddělenou kategorii, ale považoval jej za bytostnou součást člověka.

Prostor společně s časem představují dva významné okruhy problémů také z antropologického hlediska, protože vymezení svého „místa“ tvoří odpradávna představu o vlastní identitě. Francouzský antropolog a etnolog Marc Augé například ve studii „Nové světy“ z knihy Antropologie současných světů (Pour une antropologie des mondes contemporains, 1994)definoval prostřednictvím souboru vztahů, které mají k prostorům jejich uživatelé, „místa“ a „ne-místa“. Na ne-místě nelze vnímat identitu, vztahy ani historii, protože je vymezeno pouze účelem svého vzniku.

 

Umělecké texty, na rozdíl například od umění výtvarného, bývaly dlouho považovány za umění s dominancí času. Tak jej v 18. století chápal německý osvícenec Gotthold Ephraim Lessing, který ve své knize Laokoon (Laokoon, 1766) srovnával malířství a poezii. Hlavní rozdíl nalezl v tom, že malířství využívá tvarů a barev v prostoru, zatímco poezie artikulovaných zvuků v čase. Chápání prostoru v literatuře ovlivnily, navzdory několika polemikám, Lessingovy myšlenky na téměř další dvě století a učinily z něj víceméně kulisu pro události a postavy.

 

Jedním z nejznámějších pojetí času a prostoru v literární vědě je teorie „chronotopu“ Michaila Michajloviče Bachtina z třicátých let 20. století. Chronotop, označený za formálně-obsahovou literární kategorii, je definován jako vzájemný souvislý vztah „osvojených časových a prostorových relací“. Bachtin se domnívá, že v literárně uměleckém chronotopu je hlavním principem čas, který se „zhušťuje a stává se hmotnějším a umělecky viditelným, zatímco prostor se intenzifikuje a zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie“.

 

Jeden z prvních teoretických textů o prostorové organizaci díla, Forma prostoru v moderní literatuře (Spatial Form in Modern Literature ) od Josepha Franka, vyšel v roce 1945. Pojmem ‚forma prostoru‛ Frank charakterizuje práci s narativem v literárních dílech, která ústí až v zastavení plynutí času. Důraz kladl na prostorové vztahy nezávislé na odvíjení událostí. Prostoru v poezii na základě poznatků z psychoanalýzy a fenomenologie se věnoval francouzský filozof Gaston Bachelard v práci Poetika prostoru (La poétique de l´espace, 1957).

 

Opačného názoru než Bachtin byl strukturalisticky zaměřený polský literární teoretik Janusz Sławiński, který ve své studii ze sedmdesátých let „Prostor v literatuře: základní rozdělení a úvodní samozřejmosti“ uvádí, že „fabule, svět, postavy, konstrukce času, literární komunikační situace, ideologie díla – se stále častěji jeví jako odvozeniny základní kategorie prostoru...“ Navíc upozornil na to, že jedním z literárně-teoretických problémů je samotné zkoumání prostoru, s ohledem na šíři analyzované kategorie a množství vědeckých přístupů. Sławiński se ve své studii pozastavoval nad tím, že „pod společným heslem ‚prostor‛ totiž vystupují v literárněvědných úvahách velmi rozmanité jevy, které musí být popisovány rozdílnými jazyky“. Proto rozlišil sedm vědeckých perspektiv podle aspektů prostoru, kterým se v díle zabývají. Tyto perspektivy jsou: prostor jako systematický způsob organizace zobrazeného světa, oblast historické poetiky, sémantika prostoru, hodnocení prostoru na základě kulturních vzorů, archetypální analýza prostorových univerzálií, filozoficko-spekulativní úvahy o povaze a formě literárního prostoru a samo dílo, pojímané jako prostor prostřednictvím strukturální analýzy.

 

V roce 1974 vydal francouzský sociolog a filozof Henri Lefebvre knihu Vytváření prostoru (La production de l´espace), v níž se zabýval sociálními prostory, zejména městskými. Lefebvrovy myšlenky zásadně přispěly k zvýšenému zájmu, který šel napříč vědními disciplínami, o kategorii prostoru během osmdesátých let. Zúročeny byly například v novém pojetí urbanismu amerického geografa Edwarda Williama Soji. Představitel postmoderní filozofie Michel Foucault v eseji „O jiných prostorech“ (Des espaces autres, 1984) rozděluje prostory, vždy definované určitým souborem vztahů, na vnitřní a vnější. Zajímá jej jediný určitý typ míst, tzv. heterotopie, které zaujímají vztah k ostatním místům tím, že „zpochybňují, neutralizují nebo převracejí soubor vztahů, které označují, zrcadlí nebo reflektují.“ Nejedná se o utopie, neskutečná umístění bez reálného místa, ani o jakýsi mezičlánek, „střední zkušenost“ zrcadla, ale o „jiná místa“. Ta jsou v našem světě častá a objevují se napříč kulturami, ale určitým způsobem do běžného světa nepatří. Tato místa, například určitým způsobem posvátná nebo zapovězená, popírají či převracejí ostatní místa, v nichž se žije. Osmdesátá léta nazval Michel Foucault „epochou prostoru“ a zkušenost se světem přirovnal k síti, která spojuje body a prolétá se vlastním tkanivem.

 

V devadesátých letech vznikly například významné studie Gabriela Zorana o prostoru v narativních textech. Gabriel Zoran ve studii „K teorii narativního prostoru“ částečně souhlasí s Lessingovým radikálním tvrzením, když tvrdí, že literatura je v podstatě časovým uměním, protože vztah mezi prostorem a časem v narativním textu postrádá jasnost i symetrii, kterou vykazuje, když jej aplikujeme na skutečnost.

 

Postmoderní estetika podrobila kritice eukleidovský geometrický model prostoru, který přestal dostačovat jako koncept uvažování. V narativech se začala odrážet realita pluralitních prostorů, multiplicity a interaktivity, pro niž dřívější přístupy naratologie nemají odpovídající nástroje k jejímu popisu a interpretaci. Pro postmoderní prostor je charakteristická určitá polymorfnost a roztříštěnost. Do popředí se dostává zájem o mimoliterární skutečnosti, intertextuální vztahy, mimotextové fenomény účastnící se komunikačního procesu nebo teorii fikčních světů.

 

V českém prostředí se místu (pojem „místo“ autorka upřednostňuje před pojmem „prostor“) dlouhodobě věnuje spisovatelka a literární teoretička Daniela Hodrová. Její přístup k teoretickému pojetí prostorových analýz v sobě kombinuje různé metody a stanoviska k problematice. Hodrová například mluví o literární topologii tajemných míst s pamětí, o poetice literárně předurčených míst, o mytopoetice, v níž se skutečný svět prolíná se světem zobrazeným. Podobně jako Foucault chápe Hodrová dílo jako síť vztahů, v níž prostor představuje na této síti oko či uzel.

 

Přestože zájem literárních badatelů i vědců v dalších oborech o problematiku prostoru od osmdesátých let 20. století výrazně vzrostl, postavení této kategorie v textu dodnes není jasně a přehledně definované a uznané. Zkoumání prostoru (v nejrůznějších aspektech tohoto pojmu), byť omezené pouze na  literární teorii, nabízí široké množství různých oblastí, přístupů a metod, které lze následovat nebo s nimi polemizovat. Každý jednotlivý přístup je navíc schopen postihnout jen určité aspekty prostorové problematiky.