Lisabon bez hranic – Analýza prostoru velkoměsta jako interpretační možnost

 

„Město je nepochopitelné bez prostoru, v němž se rozkládá, jeho empirický rozměr je především prostorový.“ [1] Z hlediska literární teorie je prostor v  Zahradě bez hranic prostorem hybridním s určitým mimetickým napětím, „složený jak z ověřitelných místních lokalit, tak z lokalit imaginárních“. [2] Střed města, hlavní místo děje, je například věrným románovým obrazem skutečného Lisabonu. Naproti tomu ulice, Rua da Tabaqueira, v níž bydlí hlavní postavy, je již spisovatelčinou fantazií.

 

Jednou z hlavních postav Zahrady bez hranic je mladík Leonardo, který vystupuje jako pouliční umělec na hlavní lisabonské třídě Rua Augusta. Tam, s nabíleným obličejem a zahalen do prostěradla, předvádí „ živou sochu“. Chce pokořit světový rekord a svůj výkon zdokonaluje praktikováním orientálních cvičení. Při druhém pokusu o rekord v „dobrovolné nehybnosti“ se Leonardovi zastaví srdce a on umírá před kamerou spolubydlícího Falcãa, který se chtěl proslavit tím, že o něm natočí reportáž.

 

Portugalské hlavní město se u Lídie Jorgeové často objevuje jako protiklad „ mytické“ jižní oblasti Algarve, nyní prosperující turistické destinace, která byla dříve chudou a zaostalou rybářskou oblastí. V románu je Lisabon líčen jako kosmopolitní město, které má všechny předpoklady se postavit na roveň ostatním metropolím. Této možnosti však nevyužívá a neumí se vymanit ze své provinčnosti a zažitého obrazu centra chudé země, izolované na kraji Evropy.
 

Podle české literární teoretičky a spisovatelky Daniely Hodrové „román bývá někdy prohlašován za urbánní žánr“. [3] Je tedy nejen výtvorem městské kultury, ale město se stává jedním z ústředních románových míst. Město vystupuje v literatuře trojím způsobem: jako objekt, jako prostředí (v románu převládající), jako postava (subjekt) nebo jako kombinace obojího. Prostřednictvím nehybného Leonarda získává Lisabon atributy subjektu, „prostor se personifikuje, město se stává svého druhu bytostí, postavou díla“. [4] Či spíše naopak se Leonardo stává součástí prostoru. V knize Citlivé město (2006) uvádí Daniela Hodrová, že městský literární text do sebe vtáhl řadu motivů, které původně městské nebyly, například motiv ožívající sochy. [5] Postava Leonarda převrací motiv oživlé sochy naruby, živý člověk se postupně znehybňuje a umrtvuje. „Socha ve městě a vztah k ní si zasluhuje zvláštní pozornost, protože se v něm zračí vztah k městu jako takovému.“ [6] Nad své pouliční stanoviště si Leonardo připevnil ceduli s větou: „Přeji si, aby se ke mně ptáci chovali jako k soše.“ [7] Sloganmůže odrážet obraz pomíjivosti, známý z jogínského a buddhistického učení, kterým se „živá socha“ při tréninku inspiruje. Nebo jen znovu vyjadřuje Leonardovu touhu po věčnosti, v níž si je jako Leonardo-socha svým vlastním památníkem.

 

Analýzou kulturních vzorů a jejich rolí při modelování zobrazeného světa literárních děl, kde záleží na „ustáleném, morálním, estetickém nebo světonázorovém hodnocení místa“ , [8] navazuje polský teoretik prostoru Janusz Sławińskina myšlenky Jurije Lotmana. Lotman přisuzuje prostorům a konkrétním prostorovým vlastnostem obecnější vlastnosti, které přesahují text a zastupují ideologicky závažné významy. „Tak se struktura prostoru textu stává modelem struktury prostoru vesmíru a vnitřní syntagmatika prvků uvnitř textu jazykem prostorového modelování.“ [9] Prostory nalezené v textu nabývají dalších významů, které již v sobě zahrnují společenské, kulturní či historicky dané archetypy a stereotypy a předestírají tak nové interpretační možnosti. Lotman takto hovoří zejména o znacích, jejichž význam demonstruje na hierarchizovaných protikladech pojmů, například „blízký a vzdálený“. Dále uvádí případy prostorových charakteristik s druhotnými významy, například „ztotožnění blízkého s pochopitelným, vlastním, příbuzným a vzdáleného s nepochopitelným a cizím“. [10]

 

Pro interpretaci Zahrady bez hranic použijeme především opozici pojmů „uzavřený“ a „otevřený“, která organizuje prostorovou strukturu textu. Uzavřený prostor, který se v textech interpretuje v podobě běžných prostorových obrazů jako domy, města nebo země s určitými příznaky jako jsou „rodný, srdečný a bezpečný“, je postavený proti otevřenému venkovnímu prostoru s příznaky „cizí, nepřátelský, chladný.“ [11] Jednotlivá prostorová určení se navzájem ovlivňují, kombinují a jejich významy se vrství. Mezi jednotlivými protiklady existuje předěl, „hranice“, rozdělující dle Lotmana velký prostor textu na neprotínající se podprostory charakterizované neproniknutelností.

Leonardo si žije ve vlastním městě-světě, plně pohroužen do svého nitra, „město se tak vlastně ocitá jakoby „venku“, ačkoli je ve skutečnosti stejně tak vzdálené jako blízké.“ [12] „Metropole představuje nejen základní protiklad malého nebo provinčního města, ale i místo, jež se jedině nabízí slávě a životní dráze. V románovém světě působí jako město-výzva.“ [13] Leonardo přijímá výzvu New Yorku, kde by mohl vystupovat po boku nejslavnějších performerů. Proti New Yorku, skutečnému velkoměstu, kde „neustále dochází k objevům a zázrakům“, [14] se nudný Lisabon stává v jeho snech pouhou přestupní stanicí.
 

Podle Zdeňka Hrbaty může město účinkovat „buď jako konkrétní veličina, anebo jako obecný prostor bytí“. [15] Hrdinové románu nevnímají Lisabon v žádném z aspektů jako domov, pouze jako místo k životu, bydliště. Žijí v době, kdy mizí jednotný názor, jednotný vzorec chování a veškeré minulé jistoty. V pluralitní společnosti, kde se mísí, prolínají a alternují nejrůznější životní postoje a filozofie, je navozen pocit, že neexistují žádná omezení. Marc Augé považuje město za „exemplární objekt představ“, úvahy o něm jsou však složité, protože jejich objektem je „ celý svět jako realita, která je plně současná sobě samé“. [16] Augého „kolektivní identifikace s místem“ [17] je tak kromě společného domu omezena pouze na jedinou ulici.

 

Město zpravidla chápeme jako geograficky vymezený útvar. Vedle hustého osídlení a zástavby je město charakterizované jako různorodé a zároveň neosobní a anonymní. „Pro [velké] město jsou na jedné straně příznačné konflikty a na druhé straně neomezenost, svoboda.“ [18] Město je často považované za koncentrát patologických jevů jako zločinnost, prostituce nebo prodej drog. „[Velkoměsto] exponuje problém jedince a celku, davu a samoty, identity a odcizení“. [19]

 

V  Citlivém městě hovoří Daniela Hodrová o tom, že urbánní diskurz [20] je reprezentován dvěma protikladnými a zároveň se vyvažujícími tendencemi. Na jedné straně snahou o jednotu a být všeurčující, všepohlcující a na druhé straně snahou o různorodost a být zvláštní, rozrušující, barbarizující, parodizující. Těmto dvěma tendencím odpovídá dvojí typ města: jangové město (pravidelné, s přímými a v pravém úhlu se křížícími ulicemi, přehledné a snadno čitelné) a jinové město (nepravidelné, divoké, fantastické, překypující). „Rozlišení dvou typů měst neznamená, že by v reálném městě vše odpovídalo jedinému typu.“ [21] Lisabon tichého, introvertního a bíle oblečeného Leonarda je na první pohled jangový. Leonardovo nicnedělání, nehybné stání na místě, zneklidňuje a zasahuje do života ostatních, kteří po ulici pravidelně chodí. Díky jeho „provokativnímu“ uměleckému projevu je město divočejší a chaotičtější, tedy více jinové.

 

Lídia Jorgeové v rozhovoru o své knize řekla: „Zatímco se Lisabon stává mezinárodním městem, její mladé postavy se dostávají na okraj společnosti. Chtějí patřit do toho kosmopolitního světa, který vnímají jako zahradu. Na rozdíl od těch, kteří se skutečně narodili v Ráji, obklopeni fantastickými řekami, si musí postavy v  Zahradě bez hranic zahradu, kterou zkoumají sami vymezit.“ [22] Výrokem autorky, že postavy v knize „vnímají Lisabon jako zahradu“ je vysvětlen metaforický název knihy. Zahrada je podle Foucaulta jednou z nejstarších „šťastných a všeobjímajících“ [23] heterotopií [24] , která si na sebe bere podobu navzájem si odporujících míst. „Je plná velmi hlubokých a zdánlivě zvenčí vložených významů.“ [25]

 

Pod zahradou si většinou představíme uzavřené území vymezené plotem, představující určité soukromí a navíc bezpečné útočiště. Románová zahrada, představující postmoderní chaotickou městskou společnost, však pomyslné limity nemá. Nekonečnost území, ve kterém je téměř vše dovoleno, vytváří tlak na definování identity. Doléhá především na mladé lidi, neukotvené rodinou, prací ani pocitem sounáležitosti s národem. Tím, jak se pokouší vymezit si vlastní životní prostor, dospívají k poznání a, podobně jako první biblický pár, s ním získávají dobré i zlé.
 

KAROLINA VÁLOVÁ,

studentka 5. ročníku doktorandského studia Románských literatur Filozofické fakulty UK

 

---