K hledání klíčů v středoevropském literárním lese

4. 8. 2014 9:00

MARTA PATÓ

Do Literární řady, která je věnována především myšlení o české literatuře, zařadilo nakladatelství Academia výbor z celoživotního díla pražského literárního vědce a hungarologa Petra Rákose (1925–2002). Kniha představuje česky Rákosovo dílo ve své komplexitě vůbec poprvé. Editor knihy Evžen Gál do ní vybral Rákosovy odborné studie, doslovy a úvahy, které autor ještě za svého života připravil do zamýšlené a nevydané monografie. Jsou to eseje zbavené cenzury a úprav, dále články vydané dosud jen v maďarštině a některé texty přináší tento svazek vůbec poprvé. Značná pozornost je pak věnována aparátu knihy, který vedle rejstříků zahrnuje bibliografii Rákosova díla (včetně odkazů na bibliografie starší), dále kapitolu s životopisnými údaji a rozsáhlou studii editora svazku, která je zároveň osobně laděným komentářem jak k Rákosovu celoživotnímu dílu, tak k výběru studií do tohoto svazku.

Zdá se tedy, že k vzorně vypravené knize vybavené několika úvody a doslovem není co dodat. Význam Rákosovy osobnosti pro středoevropskou komparatistiku si však minimálně zaslouží připomenutí. Rákos, jenž byl v období normalizace na pražské filozofické fakultě spíše trpěn a již od poloviny devadesátých let srdečně oslavován a připomínán (Evžen Gál, Tamás Berkes, Simona Kolmanová [edd.]: Ab imo Pectore. K sedmdesátinám Petra Rákose. Praha, Karolinum [Slavica Pragensia XXXVII, Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1] 1995; Prágai Tükör, 2005/1 a 2005/5, budapešťská konference v listopadu 2005 aj.), se teprve po své smrti tímto svazkem dočkal důstojné české monografie.

Pražská hungaristika, která si letos připomene 160 let od svého založení (viz také Jiří Januška: „Dějiny české výuky maďarštiny a maďarské filologie na českých univerzitách“; Acta Universitatis Carolinae — Historia Universitatis Carolinae Pragensis LII, 2012, č. 2, s. 69–100), vždy byla pouze malým oborem a její význam stál a padal s osobností, která jí teprve vdechla život. Maďarská literatura nebyla v devatenáctém století v Čechách zkoumána ani dokumentována nijak systematicky a čeští hungaristé byli vždy považováni za obecné „specialisty na danou zemi a kulturu“. Rákosova práce jako literárního hungarologa v mnohém navazuje na předchůdce v oboru, na Františka Brábka, autora nikdy nevydaných dějin maďarské literatury, který své studie o maďarských autorech publikoval pouze časopisecky a ve formě slovníkových hesel (Riegrův Slovník naučný, Ottův slovník naučný). Brábek byl ovšem spoluautor významných překladů krásné literatury a pracoval zároveň i jako všestranný osvětář propagující maďarské písemnictví a maďarskou kulturu vůbec. Nový pohled na Maďarsko a fenomén maďarské literatury pak přineslo nové státoprávní uspořádání střední Evropy po první světové válce. Nově se také objevila otázka maďarského menšinového písemnictví v Československu. Jestliže byl hungarofil Brábek všestrannou osobností, která se iniciativně zasadila o propagaci dynamicky se rozvíjející maďarské společnosti a kultury konce 19. století, a jeho následovník Pavel Bujnák přinesl do české hungarologie nové téma menšinové literatury, až Petr Rákos byl s to účinně přispět do středoevropského literárně komparatistického myšlení a zároveň vstoupit do plodného dialogu s českým myšlením o literatuře.

Editor Evžen Gál rozdělil Rákosovy různorodé texty do osmi tematických oddílů, které zahrnují i Rákosovu vlastní předmluvu k plánované monografii. Ústřední kapitola knihy je věnována literárněteoretickým úvahám. V otázkách literární teorie a komparatistiky se Rákos zapojil do diskurzu vedeného na stránkách předních odborných časopisů v Čechách (Česká literatura, Estetika, Časopis pro moderní filologii), na Slovensku (Slovenské pohľady) i v Maďarsku (Irodalmi Szemle, Irodalomtörténet). Neváhal ovšem publikovat i v periodikách kratší životnosti, jako byly Plamen a Literární noviny šedesátých let. Jeho literárněhistorický i teoretický záběr byl přitom široký. Byl jedním z účastníků kafkovské konference v Liblicích, kandidátskou práci psal na téma metrické, habilitoval se na Endrem Adym a přispěl i do komeniologického bádání. Jeho stať věnovaná dobovým pražským inscenacím Madáchovy Tragédie člověka je ve svazku ojedinělým důkazem toho, že ani precizní filologická studie autorovi nečinila potíž. Sám si ovšem vypracoval především specifický styl esejistický. Rákosův mohutný literárněteoretický záběr je patrný i na drobných recenzích, pracoval přitom s vědomím nutné fragmentárnosti práce filologa takzvaného malého oboru, jenž je nucen věnovat se tomuto oboru v plné šíři, aniž by mohl slevit z kvality. Zatímco jako mladý vědec sepsal již uprostřed 20. století skripta sumarizující dějiny maďarské literatury celého století (skriptum Maďarská literatura XX. století, Praha, FF UK 1953), nikdy později se již o syntézu celých dějin nepokoušel. O to více je na jeho textech patrná promyšlená metodologie, otázka komunikačního aspektu a dopadu psaného textu.

Rákosovo teoretické dílo je jako celek postupně doceňováno i v Maďarsku. Maďarský literární vědec Tamás Berkes řadí Rákose ke generaci seskupené kolem časopisu Orientace (1966–1970), která český strukturalismus oživila, zároveň ale také obohatila o nové západní metodologické přístupy, a tím uvolnila (srov. Berkesova recenze „Petr Rákos. Neúnavná slova“, World Literature Studies 2013, s. 155–158). Berkes proto vidí Rákosova teoretická východiska spíše v anglosaské nové kritice. Upozorňuje na to, že se Rákos vůči pražskému strukturalismu vymezil, a to především svou praxí pedagogickou, která ho jednak nutila díla neustále interpretovat, jednak automaticky předpokládala aspekt hodnotící. Rákos si vypracoval vlastní axiologický přístup podobný recepční estetice, která se koncem šedesátých let teprve rodila. Jakkoli lze na základě této monografie vystopovat vývoj Rákosova myšlení o literatuře, specifické a neměnné zůstává, že vždy obezřetně zvažoval vhodné metodologické východisko, které by odpovídalo povaze zkoumaného textu. V osmdesátých letech Rákos uvedl do českého kontextu rozsáhlý komentovaný výbor z prací současné maďarské literární vědy Teorie literatury v zrcadle maďarské literární vědy (Praha 1986), z jehož úvodní studie si dovolím ocitovat: „Teorie literatury prochází v naší epoše nejen rychlým vývojem, ale také plodnou krizí; projevuje se to mimo jiné v určité nejistotě nebo vágnosti, která je mimo jiné způsobena snahou přiblížit tuto velmi komplexní disciplínu po stránce metodologické jiným, alespoň zdánlivě efektivnějším a efektnějším oborům přírodovědným a technickým, snad dokonce i některým úspěšnějším vědním oborům společenským. Vedlo to k určitému úkazu, který jsem si kdysi pro vlastní potřebu nazval »metodokracií« (není mi alespoň známo, že by se tohoto termínu jinde používalo). Mám tím na mysli diktát metody, metodologický dogmatismus, sklon podřizovat předmět metodě v jiných oborech obdivované či atraktivní, přivádějící badatele o literatuře v pokušení, aby hledali úkol pro metodu, místo aby se snažili najít metodu pro úkol. Takoví badatelé jsou pak podobni postavě z anekdoty, muži v podroušeném stavu, hledajícímu pod pouliční lampou klíč, který ztratil kdesi daleko v lese, a zdůvodňujícímu své pošetilé počínání tím, že se »potmě hůř hledá«“ (ibid., s. 15–16). Rákosova literární empatie a zároveň stylizační talent, tedy schopnost oslovit čtenáře všech úrovní, zůstala, domnívám se, dodnes výzvou pro jeho možné následovníky.

Třetí oddíl je sestaven z předmluv a doslovů českých překladů moderní maďarské literatury. Rákos hned od počátku svého působení na katedře počátkem padesátých let narážel v českém myšlení o maďarské společnosti a kultuře na řadu předsudků, zároveň ale velká většina kvalitní maďarské literatury v češtině vůbec nebyla dostupná. Habilitační práci, kterou věnoval Endremu Adymu, podle editora recenzovaného svazku Rákos v češtině nevydal kvůli pochybnostem o možné čtenářské recepci, neboť „v češtině neexistují adekvátní překlady Adyho, aby bylo možné se o ně při citacích opřít“ (Neúnavná slova, s. 187). Se smyslem pro praktický dopad textů se tedy pustil do iniciování literárních překladů. Navázal osobní styk se staršími překladateli specializujícími se na maďarštinu, vedle toho také na katedře sám překladatele vychoval, za mnohé uveďme alespoň Annu Valentovou a Danu Gálovou, laureátky řady překladatelských cen. K sestavení básnických antologií získal pro maďarštinu i české básníky, kteří překládali z podstročniků (za všechny Kamil Bednář, Václav Daněk, Jana Štroblová, Josef Hiršal). Rákos, jehož mateřským jazykem byla maďarština, řadu románů přeložil do češtiny i sám. Překlady opatřil zasvěcenými doslovy, jejichž výbor by již sám o sobě mohl být osobitými dějinami moderní maďarské literatury s přihlédnutím k českému kontextu. Právě v doslovech k překladům literárních děl se mu podařilo najít takový hlas, který českého čtenáře bohatě informuje o specifikách maďarské literatury a kultury, a zároveň umožňuje zařadit si tato díla do kontextu vlastní dosavadní (české, světové) četby.

Samostatný oddíl je sestaven z textů, které Rákos věnoval specifické části pražské maďarské menšiny, která se zapsala do dějin meziválečného Československa. Řada členů pražského studentského hnutí Sarló se po druhé světové válce významně podílela na budování intelektuálního života sovětizovaného Maďarska — tuto kapitolu již Rákos s odstupem popsat nemohl, a jistě by byla vděčným tématem budoucí historické práce o migraci poválečných elit ve střední Evropě. Rákos nebyl pamětníkem ani kronikářem tohoto levicového vysokoškolského hnutí, jeho sympatie vůči umírněné měšťanské levici, která jako taková v celém maďarském prostoru byla nejvlivnější právě v Československu, není pragmaticky omezena na dobu vzniku článků, tj. „levicová“ šedesátá léta. Bohumil Doležal o Rákosovi uznale a s úctou v nekrologu napsal, že „Petr Rákos byl člověk se srdcem nalevo a nikdy se tím nijak netajil“. Ve stejné kapitole Rákos naopak uvádí na pravou míru řadu českých předsudků o takzvaném fašistickém režimu v Maďarsku („O horthyovském Maďarsku“) — zde již jako pamětník a také jako jediný z rodiny, který přežil internaci v Osvětimi.

Jedním z opakujících se klíčových slov Rákosových pozdnějších prací je národ, problematika národních stereotypů a otázka vztahu literatury a národa (národů). Nepřekvapí, že autor, který v písemném i mluveném projevu pracoval tak typicky s anekdotou, je zde představen studií „Národ a humor“, která je jednou z úvah na téma národní povahy (naše a těch druhých).

Neméně vážné úvahy Rákos věnoval i otázce poslání pedagoga a smyslu kantorské práce. Rákos trefně vymezuje specifika takzvaného „malého oboru“, na němž po čtyřicet let působil jako pedagog. „Malý obor pak není, jak se mnozí tvrdošíjně, avšak mylně domnívají, malý rozsahem, dokonce ani ne proto, že má malý počet studentů, nýbrž proto, že má malý počet učitelů, jimž nikdy není dopřána možnost dělby práce.“

V doslovu pracuje editor knihy Evžen Gál s Rákosovými pojmy statika a dynamika. V mnohém tato bipolárnost skutečně vystihuje jednotu a mnohost Rákosovy monografie. Rákosův esejistický styl, v české tradici by jej bylo možno nazvat šaldovským, vykazuje stylovou integritu, která se nejrůznorodějších témat zhošťuje s elegancí a důkladností trpělivého pedagoga. Jednotícím faktorem rozsáhlého svazku není téma, metodologie, ani cílový čtenář, ale dnes již staromódně znějící autorské ručení jako záruka důvěryhodnosti esejistického textu.

Petr Rákos: Neúnavná slova: (filologova lyrika). Praha, Academia 2011. 648 stran.

Vyšlo v České literatuře 1/2014.