Běh tehdejšího života ve společnosti byl utvářen různými normami a předpisy, které vycházely právě z náboženství. Podobně tak i základní pilíře dnešních právních systémů mnoha států světa vycházejí z křesťanských, islámských či jiných náboženských předpisů.

V rámci archeologických nálezů jsou stopy projevů náboženských představ často obtížně čitelné a většinou se tak usuzuje o artefaktech či odkrytých terénních situacích, které jsou nějak nestandardní a jejichž praktický smysl není zřejmý. Archeologie projevy náboženství a různých rituálů identifikuje zejména v pohřebním ritu či prostřednictvím jednotlivých artefaktů (ochranné amulety, předměty pro provádění rituálů) a nemovitých památek (místa provádění rituálů, „svatyně").

Archeologové a paleoreligionisté jsou tak při poznávání dávných náboženských systémů často odkázáni na studium kusého a často problematického okruhu pramenů. Využívají se například také etnografické poznatky o náboženském životě dosud existujících lidských komunit, které vykazují podobnosti s tehdejšími společnostmi.

O něco lepší situace se naskýtá pro takzvaně protohistorická období vývoje člověka (doba laténská, římská a období stěhování národů; celkový časový rozsah zhruba od čtyř set let před naším letopočtem až šest set let našeho letopočtu). Způsob života „barbarských" kmenů byl často předmětem zájmu některých řeckých a římských spisovatelů období antiky, v jejichž díle se dochovaly zajímavé informace o podobě náboženských tradic Keltů a Germánů, tedy etnik obývajících po několik století starého a nového letopočtu také území Břeclavska.

Řada poznatků pochází například od slavného vojevůdce Gaia Julia Caesara či historika a etnografa Publia Cornelia Tacita. V oblastech severní Evropy, kde germánské etnikum vznikalo a kde byly původní kulty nahrazeny křesťanstvím až později v raném středověku, odrazy původního starogermánského náboženství lze najít v severských ságách, jejichž tématem jsou často legendy a mýty.

Náboženství Keltů i Germánů se vyznačuje rozvinutým polyteismem, což znamená víru ve více božstev s určitou hierarchií, která mají různě rozdělené pravomoci (nebe, podsvětí, válka, plodnost, řemesla a tak dále). Podobně jako v řecké a římské mytologii mají i zde bohové a bohyně často lidskou podobu. Podle Caesara však původní germánská božstva představovala například kosmická tělesa (Měsíc, Slunce) či živly (oheň) a až později došlo k jejich „vtělení" do lidské podoby.

Oba božské pantheony nebyly pro všechny Kelty či Germány univerzální a mnohé kmeny měly svá božstva a existovala zde také řada polobohů/hrdinů a ochranných bůžků. Z literárních pramenů je známo okolo čtyř stovek jmen keltských bohů a bohyní, avšak tři sta z nich je zmíněna pouze jednou.

Nejvyšším keltským bohem byl Taranis, který byl pánem nebes a stejně jako bůh Thór u Germánů ovládal blesk a hrom. Teutates – další představitel keltského pantheonu – byl bohem války, podobně jako řecký Árés, římský Mars či germánský Thór nebo také Týr. Germánští bohové a bohyně měly sídlit v zemi Asgárd v paláci Walhala, kam se po smrti mohli dostat ti nejstatečnější bojovníci. Magické symboly či runy se proto také kromě různých talismanů objevují na germánských zbraních. Takový doklad pochází z „knížecího" hrobu z Mušova, kde je hrot kopí doplněn o stříbrné runové znaky.

Keltové oproti Germánům podle archeologických a literárních dokladů stavěly svým božstvům svatyně v podobě čtvercových ohrazení v podobě příkopu a valu. Uvnitř prostranství bývá umístěna „obětní studna" často obsahující specifické kultovní předměty. Na Moravě byl takový areál nalezen u Ludéřova.

Naopak pro Germány prý bylo nedůstojné uzavírat bohy „mezi čtyři stěny" a zasvěcovali jim různé přírodní areály (lesy, prameny řek, bažiny, hory).

V keltské společnosti se otázkám náboženské doktríny a provádění náboženských rituálů věnovali výhradně druidi, kteří zároveň vykonávali soudní moc. Byla to vrstva vzdělaných, kteří se zároveň zabývali léčitelstvím, správou kalendáře a měli poradní funkci při kmenových sněmech. U Germánů však obdobná společenská vrstva chybí.

V obou náboženstvích měly svoje místo také lidské oběti. Například u Germánů jsou dokladována nálezy mumifikovaných lidských těl z rašelinných obětišť v severní Evropě. Jako obětiny však sloužily zejména šperky, zbraně a další předměty denní potřeby, kterých byly v těchto bažinných obětištích nalezeny i stovky kusů. Jedno z nejznámějších keltských obětišť v Čechách se našlo v místě vývěru léčivých pramenů u Duchcova a nalezeno zde bylo okolo dvou tisíc kusů šperků.

MAREK VLACH

Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky, detašované pracoviště Dolní Dunajovice