Pivo, alchymie, literatura

3. 3. 2014 9:00

ANTONÍN K. K. KUDLÁČ

Dějiny kultury zalidňují mnohé pozoruhodné postavy, kterým odborníci věnují jen málo pozornosti či vůbec žádnou. Patří mezi ně také Otakar Zachar (1870–1921), s jehož jménem se dosud mohli setkat nejvýš zájemci o život a dílo Josefa Váchala. Kladenský knihovník a badatel Jiří Mika teď přichází se stručnou, ale velmi zajímavou monografií o této pozoruhodné a neprávem pozapomenuté osobnosti nazvanou Mezi alembikem a spilkou. Svět sládka a spisovatele Otakara Zachara (Kladno, Halda 2012).

Autor v knize kombinuje tematický a biografický přístup, který se snaží organicky propojit v jednotlivých kapitolách. Doba Zacharova narození a mládí byla érou velkého vzestupu českého podnikání, on sám pocházel z pivovarnické rodiny původem ze Žebráku, tedy z regionu se silným geniem loci. V místě i v příbuzenských vazbách působil vliv Šebestiána Hněvkovského a významného obrozenského rodu Nejedlých, což logicky ovlivnilo také Zacharovy zájmy. Jeho odborné vzdělání však bylo technicko‑přírodovědné, vystudoval v Praze chemii a formovaly ho také jeho hojné cesty do zahraničí. Pivovar v Kročehlavech u Kladna převzal poměrně mlád po otcově smrti a podnikání v této oblasti ho pak po celý život nejen živilo, ale zjevně také bavilo. Velmi aktivně se účastnil práce v pivovarnických spolcích, s tím byly spojeny i jeho časté osobní spory. O pivu jakožto chemik též publikoval řadu článků v odborném tisku. Především jeho zásluhou a neutuchající péčí vycházel časopis Sládek, na jehož stránkách se pivovarnická tematika spojovala s literární. Zachar působil dlouhodobě také v místní politice, byť lze konstatovat, že vcelku nepříliš úspěšně. Jeho střety zejména se sociálními demokraty v mnohém odrážely jeho „sudičství“ v pivovarské oblasti.

Zachar však nebyl jen majitelem pivovaru a odborným publicistou. Žil čilým společenským a kulturním životem a sám byl literárně tvůrčí. Už od mládí se přátelil a spolupracoval s malířem Mikolášem Alšem a kulturním historikem Čeňkem Zíbrtem, ve svém kročehlavském domě vybudoval „salon“, který ovšem nevešel v širší známost. Mezi další Zacharovy zájmy patřilo divadlo, o čemž svědčí nejen jeho (poněkud pozdní) sňatek s divadelní herečkou, ale především autorství několika drobnějších kusů, většinou jednoaktovek, z nichž jen málo bylo jevištně realizováno. Jejich tematika ani úroveň podle všeho příliš nepřesahovala dobový aJiří Mika: Mezi alembikem a spilkoumatérský průměr; Mika je v knize nijak nehodnotí, pouze konstatuje, že kreativní sládek ve své dramatické tvorbě vycházel z „potřeby vést dialog“ a že do literární práce „se vrhal s notnou dávkou sebevědomí“ (s. 137). Svérázně do dějin české literatury mimochodem zasáhla také Zacharova sestra Eliška Wiesenbergerová, která se krátce „proslavila“ svou aférou s básníkem Jakubem Demlem, do níž bratr Otakar nakonec razantně vstoupil.

Centrem Zacharova zájmu však byla především alchymie, kterou chápal jako přímého předchůdce novodobé chemie. Editoval středověké a raněnovověké alchymistické spisy, které převážně vlastním nákladem vydával, o alchymii psal zasvěcené studie a přednášel o tomto pro mnohé obskurním oboru, čímž přispěl k počátkům novodobé kulturní historiografie. Ač chemik, zajímal se i o duchovní stránku alchymie, která ho přivedla až ke spiritismu — výsledkem byla jedno z jeho nejzajímavějších děl Z dějin spiritismu v minulosti (1914), opatřené dřevoryty Josefa Váchala.

Zacharovy veřejné aktivity utlumila první světová válka, ale ihned po vzniku republiky se opět nadšeně pustil do práce ve všech oblastech, které ho zajímaly. Dokonce se začalo uvažovat o jeho případné habilitaci na pražské technice, kde externě přednášel. Všechny plány ukončila smrt v důsledku mrtvice, která ho zastavila uprostřed aktivní práce ve věku, kdy stál na vrcholu svých sil.

Mikova publikace disponuje řadou zajímavých archivních fotografií, a co je zvláště užitečné, bibliografií využitých informačních zdrojů (je patrné, jak podrobný průzkum zejména periodik autor vykonal), poněkud netypicky řazenou chronologicky, nikoli abecedně, a bibliografií prací Otakara Zachara. Jako dodatek byl na konec knihy zařazen krátký text o dějinách a současném využití Zacharova pivovaru v Kročehlavech.

Mohlo by se zdát, že recenzovaná kniha je jen studií z regionálních dějin Kladenska, která se navíc zabývá poněkud kuriózní postavou, a že tedy reprezentuje jakousi „periferii“ vědeckého výzkumu. Zaostřením na zdánlivý detail však vysvítá charakter celku, v tomto případě české kultury přelomu 19. a 20. století. V pozadí života a práce kladenského sládka se vynořují témata typická pro tuto dobu: eskalace českého a německého nacionalismu, zároveň rozklad obrozeneckého programu, neobyčejný rozvoj a diferenciace tisku, zájem o „ezoterická“ témata… Mikova kniha by mohla mít jistý význam také pro obor řimsologie (je ostatně s podivem, že si Zachara řimsologové dosud nepovšimli). V každém případě představuje zacharovská monografie kvalitně zpracovaný příspěvek k moderním českým kulturním dějinám.

Vyšlo v České literatuře 4/2013.