English
Vědci versus politici
Spor o filozofii a použitou metodu boje s lýkožroutem smrkovým z podčeledi kůrovců, který stále intenzivněji napadá lesní porosty Národního parku Šumava, se v poslední době značně vyhrotil. Ředitel parku Jan Stráský totiž oznámil, že je proti škůdci třeba tvrdě zasáhnout – kácet napadené stromy v dosud chráněných bezzásahových zónách a používat insekticidy. Odborná veřejnost takto radikální postup vesměs neschvaluje. Vidí za ním možné riziko, že dřevařská lobby „povolené“ plošné kácení zneužije. Pak by už nešlo ani tak o kůrovce jako o zisky dřevařů i developerů.
Foto:Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Profesor ekologie na Přírodovědecké fakultě UK a vedoucí Centra pro výzkum biodiverzity Pavel Kindlmann se zaměřuje také na výzkum orchidejí.
Vědci prosazují hubení lýkožrouta pouze v zásahových oblastech, nikoli v přirozených lesích, a použití insekticidů zavrhují. Navrhují, aby se spojily bezzásahové zóny, dosud roztroušené v enklávách uprostřed zón zásahových, do velkých celistvých území – škůdce by se mechanicky likvidoval jen za hranicí takto vzniklých pásem. Centrum pro výzkum biodiverzity, které coby centrum excelence zastřešuje bádání v oblasti biodiverzity v rámci pěti ústavů AV ČR a tří univerzit a čítá 115 vědců, proto zveřejnilo expertní stanovisko, v němž analyzují kůrovcovou gradaci a navrhují možnosti její regulace. O podrobnostech jsem hovořil s prof. Pavlem Kindlmannem, vedoucím Centra.
Vysvětlil byste podstatu vašeho stanoviska?
Ve stanovisku, které je veřejně dostupné na http://www.sumava-kurovec.cz/, vycházíme z vědeckých argumentů založených na empirických datech a jejich nestranné, vědecky fundované a objektivní analýze. Uvádíme, že při úvahách o lesních porostech na Šumavě je třeba důsledně rozlišovat relativně původní ekosystémy horských smrčin, jež se vyskytují ve výškách nad zhruba 1200 m n. m., od člověkem přeměněných ekosystémů v nižších nadmořských výškách, kde původní stromové patro tvořily jedlobučiny s menší příměsí smrku a dalších druhů. Tato tzv. zonace má jasné biologické vysvětlení. V nejvyšších polohách Šumavy je ostatním druhům schopný nejlépe konkurovat odolný smrk, proto zde již odpradávna ve stromovém patře silně dominoval a dodnes dominuje. V nižších polohách se ke slovu dostávají buk a jedle; smrk jim zde není schopný tak dobře konkurovat a stává se pouze jedním z druhů.
Významnou roli v této problematice měl či má bezpochyby člověk…
Člověk při své expanzi logicky postupoval od údolí směrem k horám – nejdříve osídlil údolí a teprve poté, když mu již území nestačilo, expandoval do vyšších nadmořských výšek. Na Šumavě mu tedy padly v plen především původní jedlobučiny v nižších polohách (zhruba dnešní zásahové zóny), jež lidé intenzivně těžili především pro otop a jako palivo do sklářských pecí. Po vichřicích a kůrovcové gradaci v sedmdesátých letech 19. století tyto porosty člověk nahradil smrkovými monokulturami – jejich pěstování se tehdejším lesníkům jevilo jako ekonomicky nejvýhodnější. Při tehdejším stavu techniky, absenci motorových pil a přibližování dřeva povětšinou sáňkováním s kopce v zimě, případně pomocí koní či splavováním, však člověk nebyl schopen nijak výrazně ovlivnit odlehlé ekosystémy horských smrčin ve vyšších polohách – potvrzují to jak nálezy několik set let starých stromů, tak i naprostá absence historických údajů o nějaké masivní těžbě v těchto místech. Uvědomme si, že nejvýznamnějším technickým „výdobytkem“ na Šumavě devatenáctého století byla stavba Schwarzenberského kanálu, která však také umožnila jen přiblížení dřeva z jeho nejbližšího okolí. A právě tyto člověkem relativně nedotčené horské smrčiny, které existují pouze ve výškách nad cca 1200 m n. m. v přibližně stejném druhovém složení, v jakém tu žily po tisíce let, jsou dnes společně s rašeliništi nejcennějším prvkem Šumavy a součástí bezzásahových zón.
Tedy kácet nebo nekácet?
Poslední zbytky relativně původní přírody, mezi něž horské smrčiny patří, pokrývají méně než jedno procento rozlohy našeho státu. Jakýkoli zásah do těch-to ekosystémů a přerušení jejich tisíciletého, nikým nerušeného vývoje je proto čirým barbarstvím. Pokud se totiž dopustíme masivní intervence do těchto posledních zbytků celoevropsky unikátních ekosystémů, pak to již nikdy nebudou „originály“ – systémy člověkem nikdy podstatně neovlivněné. Taková intervence by byla nevratným procesem, který již nikdy nepůjde vzít zpátky; z kopie již nikdy nevytvoříte originál. Zásahová území na Šumavě se naproti tomu skládají z člověkem přeměněných, tedy ochranářsky nepříliš cenných ekosystémů. Zdejší smrkové monokultury jsou nepůvodní, a právě proto, že jde o monokultury, brouk nemusí hledat živný strom tak složitě, jak by tomu bylo, kdyby zde rostl les smíšený – má jej hned vedle. Vykácení nepůvodních, notabene kůrovcem napadených smrků a jejich postupné nahrazování původními druhy (buky, jedlemi apod.) je zde proto naopak žádoucí z několika důvodů: druhové složení lesa se bude postupně přibližovat složení původnímu, přirozenému, zároveň se bude snižovat pokryvnost smrku, čili potravy pro kůrovce, a konečně se při správně načasovaném kácení bude působit proti růstu populační hustoty kůrovce. Je přitom nutné se pokud možno vyhýbat vytváření holin, neboť badatelé prokázali, že jejich opětovné zalesňování je problematické.
Vliv jednoho faktoru (druhová skladba, stáří porostu, imise) na počet kůrovcem napadených stromů na jednotku plochy (zvětšuje se zleva doprava). Počet kůrovcem napadených stromů na jednotku plochy je největší ve smrkových monokulturách (vpravo nahoře), v porostech, kde je mnoho starých stromů (vpravo uprostřed), a tam, kde je mnoho oslabených stromů – především imisemi (vpravo dole).
Přesto někteří vědci kácení podporují i v zásahových zónách…
To je pustá dezinformace. Jde jen o pár lesníků, snad dobrých odborníků na pěstování hospodářského lesa, kteří však s ochranou přírody nemají nic společného. Pro ně je jediným kritériem maximální produkce dřeva a „zdravý“ les – rozumějme les, v němž neexistují „škaredé“ uschlé či mrtvé stromy. Jistě, tito lidé mluví o svých oponentech jako o „několika vědcích z Jihočeské univerzity“, aby vzbudili zdání, že s nimi nesouhlasí jen několik jedinců, byť opak je pravdou. Pokud je mi známo, názor, který jsem uvedl výše, zastávají všichni badatelé, kteří se v Česku biodiverzitou zabývají. Neznám výjimku. Mluvím o stovkách vědců – botaniků, entomologů, ekologů, hydrobiologů, půdních biologů, populačních ekologů a dalších specialistů z mnoha ústavů Akademie věd a všech důležitých univerzit – jen samo Centrum pro výzkum biodiverzity těchto lidí sdružuje přes stovku. Například ale jeden z nejhlasitějších zastánců kácení v bezzásahových územích, doc. Petr Zahradník, úlohu vědců zpochybňuje. Ve svém recentním článku v Lesnické práci (dostupném na www.silvarium.cz pod názvem Kůrovcová a názorová kalamita na Šumavě) uvádí: „[…] často je ,vědec‘ hodnocen publikacemi v časopisech s impakt faktorem (IF). Ovšem pro vědce aplikovaného výzkumu je prioritou ‚aplikace výsledků‘ v praxi […]“. K tomuto vyjádření Petra Zahradníka mám následující poznámky. Za prvé: je pravděpodobné, že vědec s mezinárodním renomé a zkušenostmi, publikující v časopisech s IF, tedy časopisech s tvrdou recenzí, která nepustí k publikaci neopodstatněné nebo vědecky či odborně chybné výroky, bude mít větší rozhled i nadhled nad věcí než ten, jehož veškerá tvorba sestává z článků v časopisech bez recenze, kde lze napsat cokoli. Za druhé: unikátní ekosystémy, o nichž mluvíme, jsou tvořeny složitým propletencem mnoha druhů a mezidruhových vazeb, mezi nimiž smrk je jen jedním z mnoha hráčů. To, co je zde cenné, je právě celý ekosystém včetně těchto vazeb, nikoli smrk jako takový – to je přece druh všeobecně hojný, který vyhynutím určitě ohrožen není.
Vysvětlujete, že jde o ochranu ekosystému, nikoli jen jednoho druhu – v tomto případě smrku. Jak k ní ale zodpovědně přistupovat?
Z předchozích dvou poznámek podle mě vyplývá, že ochraně přírody a managementu chráněných území, o nichž je řeč, by se měly věnovat týmy tvořené ze široké škály odborníků, a to botaniků (specialistů na vyš-ší rostliny, ale i mykologů, algologů a dalších), zoologů (především entomologů a ornitologů), půdních biologů, hydrobiologů, populačních a matematických ekologů, biologických statistiků a mnoha dalších odborníků, kteří jednotlivým aspektům této problematiky skutečně rozumějí, mají široký rozhled, zkušenosti a respekt na mezinárodní úrovni a jsou schopni fundované týmové analýzy. Na takový úkol určitě nestačí jednotlivec či hrstka odborně zcela stejně zaměřených jedinců a už vůbec ne „specialista na ochranu lesa, zejména proti podkornímu hmyzu, a ne na celé lesnictví“. Při ochraně ekosystému horských smrčin totiž skutečně nejde o maximální zisk za vytěžené smrkové dříví či o to, aby zde všechny stromy byly „hezky zelené“.
Je však třeba také přiznat, že Petr Zahradník a jeho kolegové udělali velký kus záslužné práce tím, že již po léta sbírají data o počtu kůrovcem napadených stromů ve všech okresech ČR. Každý je může nalézt ve Zprávě o stavu lesa a lesního hospodářství ČR na webu Ministerstva zemědělství (oddíl Lesy – Lesnictví). Jednoznačně je z ní vidět, že stejně intenzivně jako na Šumavě (a podle komentáře autorů třeba v roce 2007 i více) napadl kůrovec i lesy na severní Moravě a ve Slezsku, kde nepříznivý stav přetrvává již mnoho let. Tam však lesníkům nikdo nebrání používat všechny dostupné metody boje proti němu a neexistují tu žádné „zdroje kůrovce“ v podobě bezzásahových zón. Vybízí to k otázce, zda tedy není problém s kůrovcem způsoben spíše něčím jiným než nezasahováním v malé části území? Díky těmto datům lze proto dnes zodpovědně říci, že „šumavská kůrovcová kauza“ je pouze politikem a mediálně nafouknutou bublinou.
Proč ale úředníci vítězí nad odbornými názory?
Úředníci snad ani nevítězí, ale mnozí lidé, kteří o ochraně přírody v Česku rozhodují a k nimž bohužel patří i současný ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský, nemají základní znalosti biologie ochrany přírody, následkem čehož tvrdí a prosazují různé nesmysly. Jedním z nich je, že si prý nejdříve musíme vytvořit takový park, jaký chceme, a teprve poté jej můžeme ponechat bez zásahu. Tento názor Jan Stráský několikrát proklamoval v České televizi i jiných médiích. To přece naprosto popírá základní smysl managementu chráněných území jako ekosystémů, které zde existovaly po věky bez zásahu člověka a které proto chceme člověkem i nadále neovlivněné zachovat pro budoucí generace. Je to úplně stejné, jako kdybych řekl: máme tu obraz Mony Lisy, jehož údržba a ochrana před zloději jsou drahé, takže vytvoříme jeho digitální kopii, ta se nemusí udržovat ani chránit – a originál vyhodíme.
Jaké mají pro kácení argumenty?
Takoví lidé často buď z neznalosti, nebo úmyslně nerozlišují mezi dvěma zásadně odlišnými typy ekosystémů, jež se na Šumavě vyskytují, a prohlašují: „celá Šumava byla člověkem přeměněna“, „vědci jsou proti kácení“. Myslím, že jsem výše vysvětlil, že jde o překrucování faktů. Když jim dojdou argumenty, uchylují se k teatrálním heslům o „tisícileté kalamitě“ (ve skutečnosti existují data o počtu kůrovcem napadených stromů pouze pro posledních několik desítek let), či o „nezodpovědných experimentech vědců, kteří si za státní peníze dělají na Šumavě laboratoř“. Nemají ani ponětí, že vědec při experimentu potřebuje se systémem manipulovat, což si zde však dovolit nemůže, a proto je pro něj z tohoto hlediska Šumava nepříliš zajímavá – naopak o experimenty, a to dost nebezpečné, jde v případě pokusů současného vedení používat neprověřené metody boje proti kůrovci. K tvrzení o „vědcích, kteří mají dětinskou radost z pěstování kůrovce“ komentář snad ani netřeba.
Bohužel, tato kampaň vzbuzuje v lidech negativní pocity vůči vědcům i vůči ochraně přírody. Deformací skutečnosti se vytváří pocit, že vědci jsou v tomto případě nekompetentní. Jedním aspektem problému jsou lidé, kteří skutečnost z neznalosti, či záměrně překrucují, druhým je, že u nás panuje nízká vzdělanost v oblasti ochrany přírody: nevíme, co obnáší a proč se mají národní parky i původní ekosystémy chránit.
Nedávno publikovaný Úvod do biologie ochrany přírody (nakl. Portál) je v češtině jedinou dostupnou souhrnnou knihou, která představuje tento nový multidisciplinární obor.
Je podle vás zájem médií o problematiku ochrany přírody dostačující?
Média se podle mého názoru o tuto problematiku systematicky nezajímají. Spíše se pídí po nějakém neštěstí, zajímá je, když spadne letadlo nebo se rozvede filmová hvězda. Novináři mají vůči ochraně přírody velký dluh. Kdyby např. Česká televize připravila popularizační pořad, jako byl kdysi seriál Království divočiny, mohli by se lidé dozvědět, co vlastně biodiverzita je a proč je pro nás toto téma tak důležité. Snad k povzbuzení vzdělanosti o ochraně přírody přispěje aspoň malým dílem naše kniha Úvod do biologie ochrany přírody (Primack, R. B.; Kindlmann, P.; Jersáková, J.), která nedávno vyšla v nakladatelství Portál. Přál bych si, aby naše společnost jednou dospěla k tomu, že ty poslední zbytky aspoň relativně původní přírody, jež jsme dosud nezničili (a mezi ně patří právě šumavské horské smrčiny), jsou součástí našeho kulturního dědictví a že zasahovat do nich je prostě nekulturní a neslušné, že je to faux pas, prohřešek proti etiketě.
LUDĚK SVOBODA