Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Oddělení pro dějiny po roce 1989

Hlavní stránka » Oddělení pro dějiny po roce 1989 »

Samostatné oddělení pro výzkum českých, československých a středoevropských dějin po roce 1989 vzniklo v rámci ÚSD v roce 2003. Jeho tři pracovníci se již v dosavadní práci věnovali řadě témat spjatých s vývojem po listopadu 1989: Michal Kopeček se zabýval některými aspekty vývoje českého politického myšlení 90. let či zahraniční politikou Československa a České republiky, Jiří Suk a Adéla Gjuričová pádu komunistického režimu, ustavení polistopadových politických struktur v Československu a některým otázkám spjatým s formováním občanské společnosti. Michal Kopeček a Jiří Suk se také věnovali problematice vyrovnávání se s komunistickou minulostí.
Vědecká činnost Ústavu pro soudobé dějiny dosud pokrývala převážně léta1938–1989, tedy období dvou totalitních diktatur a demokratického intermezza mezi květnem 1945 a únorem 1948. Ačkoliv i nadále zůstává doba nacistické okupace a komunistického režimu stěžejním předmětem odborného zájmu ústavu, je zřejmé, že dějiny se nezastavily, i polistopadová doba se stává minulostí, a tudíž i objektem studia historiků. Soudobé dějiny mají oproti historiografii starších období určitá metodologická specifika vyplývající z relativně malého časového odstupu mezi tématem odborného zájmu a historikovou současností. Nejvíce to dnes platí samozřejmě pro dobu po roce 1989, která na rozdíl od předcházejících období není oddělena výrazným historickým mezníkem (květen 1945, listopad 1989) a která tvoří se současností kontinuitu v rovině politické, ekonomické, sociální i kulturní. Dobou po roce 1989 se zabývá řada sociálních věd, zpravidla specializovaných na výseč dané reality – hospodářskou transformaci a hospodářský vývoj, sociální stratifikaci a sociální změnu v širokém smyslu, uspořádání a funkci politických mechanismů. Pohled historika je však odlišný. Jako při analýze a rekonstrukci starších historických období, také soudobé dějiny usilují o celistvý pohled, o znázornění historické situace v široké síti vazeb příčin a následků, o rekonstrukci historického kontextu dané dějinné situace. Historiografie soudobých dějin bohatě užívá výsledků specializovaných sociálních věd, ale užívá jich podle své vlastní metody, v rámci historické analýzy a s relativně hlubší dějinnou perspektivou zdůrazňující oproti systémovému pohledu většiny sociálních věd diachronní osu událostí.
Poměrně skrovný počet pracovníků nového oddělení zatím nedává možnost plánovat systematický výzkum polistopadové doby ústící v celistvé zpracování tohoto dějinného úseku ve výhledu několika příštích let. Postupně by se však základem výzkumné práce oddělení měla stát tři stěžejní témata:

• vývoj politického systému, politických stran a politického, sociálního a ekonomického myšlení v ČR v letech 1989–2002;

• občanská společnost, vývoj neziskového sektoru, občanských aktivit, proces politické a správní decentralizace, spor o povahu a pravidla politiky v 90. letech;

• mezinárodní postavení a role Československa, resp. České republiky po roce 1989, tvorba zahraniční politiky, její vnitropolitické dimenze a integrace do euroatlantických struktur.

1. Politický systém ČR a vývoj jednotlivých politických stran je samozřejmě nejenom vděčným námětem žurnalistické a publicistické reflexe, ale také jedním ze stěžejních témat politické vědy, která zažila prudký vzestup v Česku a celé střední Evropě po roce 1989. Od té doby vznikla celá řada monografií, sborníků i dílčích studií k vývoji politického systému jako celku a jeho srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, vývoji jednotlivých politických stran a politických a jejich roli v polistopadové československé a české politice proudů. Existují také studie k ústavněprávnímu vývoji, vývoji stranického a volebního systému, politickému extremismu. Bohatá je domácí literatura k ekonomické a politické transformaci v ČSFR / ČR a zahraniční literatura komparující transformaci (transition), resp. upevnění demokratického řádu (democratic consolidation) v zemích střední a východní Evropy. Na základě shrnutí dosavadní produkce ekonomických, sociálních a politických věd, ale také zhodnocení výpovědní hodnoty tištěných pramenů, veřejně přístupné vládní, správní a jiné dokumentace se výzkum ÚSD v oblasti politického systému soustředí na několik základních témat. Mezi ně by mělo mj. patřit počáteční období tvorby politického systému v letech 1990–1992, kde lze zejména v případě rozpadu Občanského fóra použít i dostupné archivní materiály částečně uložené Ústavu pro soudobé dějiny (KC OF). Důraz bude kladen na další formování a diferenciaci politického spektra po rozpadu federálního státu, politickou krizi na přelomu let 1997–1998 a europeizaci politické kultury v ČR sílící zejména v prvních letech nového tisíciletí s blížícím se vstupem do EU. Mezi důležitá dílčí témata však budou patřit jak analýzy vnitřního vývinu klíčových politických stran, tak politické biografie některých osobností a kapitoly z dějin českého politického myšlení v 90. letech. Na rozdíl od politologie a sociologie politiky pracujících převážně s tou či onou formou systémové teorie a zpravidla v komparativním rámci se historická analýza vzniku a fungování politického systému soustředí na “hustý popis” historického kontextu utvářeného jak vnitřními tak vnějšími historicko-politickými podmínkami. To však neznamená, že by se výzkum měl omezit výhradně na českou resp. česko-slovenskou realitu. Zvláště u některých témat, jako je tvorba a vývoj politického systému či politické myšlení, bude mít výzkum výrazně komparativní charakter zpravidla ve středoevropském rámci.
2. Druhé stěžejní téma úzce spjaté s prvním je vymezeno pojmem občanská společnost. Obecná definice chápe občanskou společnost jako institucionalizované a autonomní vyjadřování zájmu občanů tváří tvář státní moci. Teoretické základy konceptu sahají až k Hegelovu rozlišení mezi státem a společností. V soudobých dějinách střední Evropy je pojem “občanská společnost” spjat s bojem demokratické opozice proti komunistické diktatuře, bojem, jehož reflexe pomohla konjunktuře pojmu v západní demokratické teorii v 80. a 90. letech. V současné době je termín “občanská společnost” jak normativním politickým termínem radikálně demokratických a emancipačních sociálních hnutí v lokálních kontextech i globálním rozměru, tak i analytickou kategorií s níž pracují analýzy konsolidace demokracie v transformujících se společnostech. Tento dvojí charakter pojmu “občanská společnost” se musí nutně zobrazit také ve výzkumu. Na jedné straně zde stojí reálný vývoj neziskového sektoru, občanských aktivit a postupného byť velmi nesmělého procesu politické a správní decentralizace, na straně druhé dlouholetý spor o povahu politiky, který má v českých podmínkách poněkud specifické rysy dané politickou kulturou, tradicemi politického myšlení a především mimořádným postavením Václava Havla – ústřední postavy a symbolu protikomunistické opozice – v politickém a kulturním životě země v 90. letech. Díky tomu se koncepční a z velké části teoretický spor mezi “nepolitickou” či “antipolitickou” politikou a politickým pragmatismem (realismem) odehrává od roku 1992 až dodnes, často s přímými politickými důsledky v exponované rovině politické každodennosti (tzv. rudolfinský projev V. Havla; Děkujeme, odejděte; ČT věc veřejná? apod.). To také tvoří základ specificky českého vývoje, neboť i když podobně založená debata (civil society v. political power) existuje i v dalších demokratických společnostech, projevuje se zpravidla spíše v širším kulturním kontextu a je strukturovaná jako kontrapozice politického establishmentu a sociálních hnutí.
Výzkum ÚSD by měl sledovat obě linie vývoje “občanské společnosti” v české společnosti v polistopadovém období. Zaměří se jednak na otázky celospolečenského charakteru sledující politiku státní moci vůči neziskovému sektoru, občanským aktivitám nejrůznějšího ražení, ale také rozvoji samosprávy a regionální politiky jako protiváhy centrálním mocenským strukturám. Vzhledem k omezeným personálním a finančním možnostem se bude výzkum v této oblasti pravděpodobně věnovat spíše analytickým sondám do určitých kulturně sociálních hnutí (např. ekologické hnutí, feminismus), na jejichž příkladě lze dokumentovat, byť s jistými omezeními, rozvoj a emancipaci občanské společnosti v Česku 90. let. Druhou linií výzkumu, která souvisí jak s politickým vývojem, tak s dějinami politického myšlení, bude výzkum konkrétních projevů sporu o povahu politiky tak, jak se projevily v některých krizových politických momentech, či při vzniku některých občanských iniciativ se silně politickým nábojem (Impuls 99; Dřevíčská výzva; Děkujeme, odejděte; ČT věc veřejná?).
3. Třetí velký tematický okruh oddělení pro výzkum stěžejních otázek po r. 1989 se týká proměn mezinárodní role Československa a ČR po pádu komunismu a tvorby zahraniční politiky. I tento okruh lze rozdělit do dvou rovin. Jedna z nich sleduje utváření československé a české zahraniční politiky po roce 1989, jehož první dvě fáze lze charakterizovat symbolickými pojmy “návrat do Evropy” (1990–1992), a “politika národních zájmů” (1992–1997). Třetí fáze trvající od roku 1998 dodnes se vyznačuje další postupnou diferenciací zahraničněpolitických představ jednotlivých politických subjektů, ale současně základním konsensem jdoucím napříč politickým spektrem s ohledem na celkové směřování země do euroatlantických struktur. Právě integrace od obranných, ekonomických a v posledku i politických nadnárodních uskupení v západní Evropě resp. euro-americkém prostoru je druhou rovinou, vnějším rámcem existence nezávislého československého a českého státu určujícím možnosti a meze českých zahraničněpolitických představ a záměrů. Je přitom nabíledni, že tento vnější rámec se s postupující integrací stával stále integrálnější součástí české vnitřní politiky, jak dokazují například české politické diskuze okolo evropské ústavní smlouvy.
Při studiu tohoto tématu se lze opřít o dosavadní produkci Ústavu mezinárodních vztahů při MZV ČR a některých dalších akademických pracovišť. Početná je zejména literatura k otázkám integrace Česka do NATO, EU a jeho role v mezinárodních organizacích. Ne vždy však jde o vědecké práce, často se jedná spíše o účelové popularizační a informativní publikace. Chudší je dosavadní výzkum věnující se přímo tvorbě zahraniční politiky či role zahraničněpolitických témat v české politické diskusi. Většinou jde o jednotlivé studie v odborných časopisech či sbornících věnované zahraničněpolitickým představám politických stran či konkrétním tématům české zahraniční politiky, jako jsou bezpečnostní politika, bilaterální vztahy, rozpad Československa, Visegrádská spolupráce. Do jisté míry se lze využít i o materiálově bohatá osobní svědectví aktérů polistopadové zahraniční politiky, jako byli např. Jiří Dienstbier či Jaroslav Šedivý. Těžiště výzkumné práce v rámci zahraničněpolitického tématického okruhu bude v celkové charakteristice ideového, institucionálního a prakticko-politického vývoje československé a české zahraniční politiky v polistopadové době. I v tomto případě bude přitom důležitou součástí komparativní analýza vývoje zahraniční politiky v rámci střední Evropy resp. tzv. postkomunistického prostoru. V empirické rovině se bude výzkum opírat nejen o dosavadní literaturu, ale především o bohatou dokumentaci hlavních center zahraničněpolitických aktivit českého státu (MZV, Kancelář PR, PS ČR), a také mediální reflexe těchto aktivit. V teoretické rovině bude výzkum vycházet ze soudobých teorií mezinárodních vztahů a jejich typologizace zahraničněpolitických doktrín přizpůsobenou domácím poměrům. Zároveň, obdobně jako v předchozích případech, se bude v rámci výzkumu pracovat na dílčích analýzách dosud opomíjených témat, jako jsou například východní politika ČR po odchodu sovětských vojsk, hospodářská zahraniční politika, politika rozvojové pomoci nebo vývoj bilaterálních vztahů s Rakouskem.
Hlavní cíle výzkumu jsou primárně analytické povahy, tj. soustředí se na výzkumné sondy do oblastí, které nejsou dostatečně pokryty současným bádáním příbuzných společenskovědných disciplín (sociologie, ekonomie, teorie mezinárodních vztahů aj.) nebo se už rostoucí časovou vzdáleností dostaly z jejich zorného pole (politologie, mediální studia). Z povahy věci je zřejmé, že historie soudobých dějin musí být otevřena nejen interdisciplinárnímu dialogu, ale také metodologické pluralitě v rámci svého vlastního pracovního rozvrhu. Ideální stav studia v rámci výzkumného záměru oddělení pro dějiny po r. 1989 by tedy vyžadoval utvoření skupiny badatelů, v níž by se uplatnily rozvinuté a metodicky propracované postupy sociálních a ekonomických dějin, politických, intelektuálních a kulturních dějin, ale také přístupy historicko-antropologické, či dokonce mikrohistorické. Z toho důvodu se předpokládá široká spolupráce badatelů a kolegů z historie soudobých dějin i dalších vědních disciplín doma i v zahraničí. Konkrétní plán výzkumných úkolů do značné míry závisí na finanční podpoře grantového charakteru, která by umožnila jak jisté personální rozšíření oddělení pro dějiny po r. 1989, tak i získání externích spolupracovníků k řešení dílčích témat v rámci jednotlivých výzkumných úkolů.
Michal Kopeček

6. 2. 2006