Previous Next
Havel tak trochu demytizovaný LENKA JUNGMANNOVÁ Na sklonku loňského roku vyšla antologie Čtení o Václavu Havlovi, jejímž editorem byl Michael Špirit....
Potíže se Světlou MARCIN FILIPOWICZ Přestože Karolina Světlá patří mezi nejvýznamnější klasiky české literatury 19. století, její tvorbě se...
Příběhy knih za studené války LENKA POŘÍZKOVÁ Když před více než deseti lety vyšla v Hostu studie Jiřiny Šmejkalové s lapidárním názvem Kniha,...

Potíže se Světlou

MARCIN FILIPOWICZ

Přestože Karolina Světlá patří mezi nejvýznamnější klasiky české literatury 19. století, její tvorbě se nedostalo takového badatelského zájmu, jako v případě díla Boženy Němcové. V podstatě lze poukázat na tři základní monografie, které na téma spisovatelky vznikly — Leandra Čecha: Karolina Světlá, Kritická studie (1891), Marie Řepkové: Vypravěčské umění Karoliny Světlé. K proměnám tématu a tvaru její ještědské prózy (1977) a Josefa Špičáka: Karolina Světlá. Studie s ukázkami z díla (1980). První z nich, i když vznikla ještě za života Světlé a je psána v duchu literárněvědného pozitivismu, představuje paradoxně nejen nejpřehlednější a nejdůslednější prezentaci spisovatelčiných osudů, ale i interpretaci jejího díla. Totéž nelze říct o dvou dalších knihách, na nichž se již podepsaly dobové ideologické stereotypy. Během dvou posledních dekád nebylo o Světlé příliš mnoho napsáno, a právě proto kniha Ivo Říhy vzbudila nemalé očekávání.

 

Autor v úvodu deklaruje, že vzhledem k tomu, že je spisovatelčino dílo tendenční, pokusí se o nové čtení, které „utváří smysl čteného textu na pozadí reflexe pohybu umělecké tvorby v mýtu o národním vzkříšení“ (s. 15). Jinými slovy tvrdí, že k němu bude přistupovat jako k projevu dědictví obrozenského mýtu o vzkříšení národní identity. Avšak již tyto úvodní proklamace vyvolávají nejasnosti. Říha totiž velmi mlhavě vysvětluje, co rozumí pojmem mýtus o vzkříšení národní identity a také nedokládá, proč zkoumanou tvorbu považuje za dědictví onoho mýtu.

Další část úvodu vyvolává dojem, že autor s těmito termíny zachází poměrně libovolně a považuje je za téměř samozřejmé a všeobecně známé metafory. Hned na začátku se tedy objevuje zásadní problém knihy, a to nedostatek širšího teoretického pozadí (užitá odborná literatura, včetně sekundární literatury týkající se tvorby Karoliny Světlé čítá něco kolem 40 položek), jež by osvětlovalo úlohu a význam krásné literatury v procesu emancipace menších evropských národů v průběhu 19. století. Autor vychází z chybného předpokladu, že v období nejintenzivnější spisovatelčiny umělecké aktivity má utváření české národní identity i nadále ráz obrozenské hry. Tuto premisu Říha rozvíjí v první kapitole knihy s názvem „K proměnám podob dobového diskurzu o národní literatuře: národní literatura a úkol spisovatele“. V jejím počátku se pokouší upřesnit své chápání pojmu národní mýtus, přičemž se odvolává na zjištění Vladimíra Macury; cituje známá tvrzení o lingvocentrismu a herním charakteru české obrozenské kultury: „podstata herního charakteru české obrozenské kultury […] je dána vnějšími okolnostmi, totiž právě skutečností, že kulturní výtvory byly vlastně vrhány do prázdného prostoru, že nevstupovaly do kultury, ale vytvářely ji kolem jako fikci“ (s. 18), z čehož vyvozuje, že jednáli se o fikci, tak se jedná i o mýtus. Dovolává se zde výroku Karlheinze Stierleho, že mýty jsou veřejnými fikcemi a pouze jako veřejné fikce mohou uzavřít a určit horizont kultury. Následně v celé knize pracuje s metaforicky formulovaným tvrzením o „pohybu díla Karoliny Světlé v mýtu o národním vzkříšení“, který podle něho prochází celým 19. stoletím (s. 60). Na první pohled taková perspektiva vypadá velmi atraktivně, nicméně důsledná četba knihy odhaluje její fasádní a nepříliš přínosný charakter. Především bychom se měli zamyslet, do jaké míry jsou více než třicet let stará (ve své době bezesporu velmi inovativní) Macurova zjištění využitelná při dnešním stavu výzkumu české kultury 19. století. Autor sice sám poznamenává, že tvrzení o „vrhání kulturních výtvorů do prázdného prostoru“ je poněkud diskutabilní, nicméně žádným způsobem diskuzi nezahajuje. To ovšem není hlavní potíž. Mnohem problematičtější je aplikace výše uvedeného Macurova tvrzení, které se původně týkalo rané fáze české národní emancipace, na pozdější vývojová období národního hnutí a jeho kultury. Obzvlášť na období let šedesátých a sedmdesátých, jež jsou těžištěm spisovatelčiny umělecké aktivity. Při popisu tohoto období již nelze pracovat s dosti vágními pojmy mýtus nebo fikce, což dokládá jednak odborná literatura zaměřená na vývoj nacionalismů v českých zemích (srov. např. J. Křen: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990; G. B. Cohen: Němci v Praze 1861–1914, Praha 2000; K. Kaiserová a J. Rak [edd.]: Nacionalizace společnosti v Čechách 1848–1918, Ústí nad Labem 2008), tak i četná dobová svědectví (např. Václava Vladivoje Tomka, Antonína Vítáka, Svatopluka Čecha, Vincenca Brandla a mnoha dalších). Uvedená část odborných prací je autorem knihy v podstatě opomíjena; toto konstatování se týká jak zahraniční literatury pojednávající o vývoji středoevropských nacionalismů, tak i té, jež se primárně zaměřuje na české země. Čtenář zejména postrádá teoretickou reflexi, která by vyznačovala mantinely chápání úlohy krásné literatury v národotvorném procesu.

Naskýtá se otázka, proč autor nepřistupuje k beletrii, potažmo i k dílu Světlé, jako k jednomu z nástrojů vytváření reálné, nikoli mýtické, národní identity. Následkem toho je Říhovo tvrzení o „pohybu díla v mýtu o národním vzkříšení“ vyprázdněným, i když lákavě vyznívajícím emblémem, z nějž nevyplývá nic jiného než konstatování, že tvorba Světlé je národně angažovaná. Po tomto problematickém určení interpretačního rámce rozvíjí autor svou hlavní tezi. Jelikož vychází z předpokladu, že je próza Světlé tendenční a přináší obraz duševního života národa, tak se soustřeďuje na poetiku literární postavy jakožto na ztělesnění onoho ideálu. Z této deklarace vyplývá, že autorovým cílem bude sledovat způsob ztvárňování literárních postav, které chápe jako nosiče určitého ideologického obsahu. Další část úvodu tedy vyvolává nové pochybnosti ohledně autorova záměru. Není zřejmé, zda je jeho cílem nové čtení obsahu díla, anebo rozbor „technického zázemí obsahu“ v podobě poetiky literární postavy. Tuto pochybnost, jak ještě ukážu, bohužel nevyvrací ani četba dalších kapitol knihy. Úvod uzavírá shrnující metodologická proklamace; Říha se zde hlásí k metodologické cestě naznačené v (podle mého názoru značně problematické) knize Hany Šmahelové V síti dějin literatury národního obrození (Praha 2011). Navíc jde o přihlášení pouze proklamativní, neboť na žádném jiném místě knihy na tuto práci neodkazuje.

Po metodologickém úvodu se autor v první kapitole věnuje velmi důsledným a detailním analýzám dobových sporů o povahu národní literatury, debatami kolem vydání almanachu Lada Nióla počínaje a literárněkritickým působením Elišky Krásnohorské konče. Podle autora má být tento rozbor pozadím pro pokládání otázek týkajících se díla Karoliny Světlé na plánu pojmu národní literatura. Bohužel je nutno konstatovat, že přímou realizaci tohoto předpokladu lze najít pouze na stránce 82, kde jsou rozebírány všeobecně známé citace z textů Hálkových a Nerudových, vztahujících se k spisovatelčině románové tvorbě. Zbytek tvoří prezentace dobových názorů na národní literaturu a umělecký realismus. Deklarovaný cíl není tedy realizován, neboť rozbory dobových sporů nejsou prováděny problémově, nýbrž chronologicky a na mnoha místech se blíží k stejně detailním jako únavným shrnutím. V části věnované Josefu Durdíkovi a Otakaru Hostinskému máme co do činění především s citacemi z jejich textů, jež provázejí nepatrné autorovy komentáře. Jsou to obvykle spory a tvrzení všeobecně známé, které již byly mnohokrát rozebírány, jako například konfrontace programu májovců s publicistikou Jakuba Malého. Čtenář zde sotva najde zřetelnou návaznost na hlavní tematickou linii knihy, respektive avízo problémů, na jejichž řešení by se mělo zakládat v úvodu deklarované nové čtení spisovatelčiny tvorby. Celá kapitola se vyznačuje problémovou nevyhraněností, což je snad nejmarkantnější na místě, kde autor po puntičkářském rozboru teoretických výroků hlavních představitelů skupiny májovců, dochází k názoru, že „výroky májovců na konci padesátých let byly plné vnitřních rozporů, neujasněnosti a vágnosti v pokusech formulovat zásadní otázky“ (s. 38–39). Citované tvrzení by samo o sobě mohlo být dokonce i přínosné, pokud by ovšem cílem Říhovy práce bylo prozkoumání neoficiálních dimenzí kritických a teoretických polemik doby, kde se za prázdnými a vágními frázemi často skrývaly osobní pohnutky a motivace. Takto však úvod práce její cíl neformuluje. Autor jako by sám ani nevěděl, jak má se svým zjištěním nakládat, neboť se vzápětí schovává za opatrnickou frázi, jež má dokládat smysl provedené analýzy „naopak právě jakožto polemika […] svůj hluboký smysl nepochybně měla a její vliv na další proměny tvářnosti české slovesné kultury byl dalekosáhlý“ (s. 39). V čem měl tento smysl spočívat, natož jaký je jeho význam pro pochopení díla Světlé, se už čtenáři nedozvědí.

Další kapitola nese název „Karolina Světlá: účastnice i téma kritické rozpravy o úkolech národního písemnictví“; podle autorova předpokladu se měla věnovat recepci díla Světle a hodnocení jeho tendence dobovou literární kritikou. Hned v první větě kapitoly autor uvádí, že „na literární odkaz Karoliny Světlé hodláme nyní pohlédnout právě prizmatem otázek otevřených v prvním oddílu práce“ (s. 89). Vzhledem k tomu, že zmíněné otázky nebyly v předchozí kapitole zřetelně formulovány, jde o dosti zásadní problém; a těžko lze od čtenáře očekávat, aby je v poměrně nepřehledném textu sám musel vyhledávat. Hlavní část druhé kapitoly má za úkol poukázat, jak tendence přítomná v díle Světlé souzněla s vytvářeným ideálem národního spisovatele. Ať už tento cíl vyznívá sebelákavěji, Říha ve finále nesděluje nic než to, že spisovatelčina tvorba byla tendenční a že literární kritika si této tendence všímala. Část kapitoly věnovanou recepci spisovatelčiny tvorby zahajuje shrnutí názorů Leandra Čecha vyjádřených v jeho monografii z roku 1891. Říha si všímá, že moravský badatel měl vůči spisovatelčině tvorbě mnohé výhrady a poukazoval na její druhotnost, ba primitivismus, jejž shledával v kladení přílišného důrazu na dramatiku a konstrukci příběhů. Stejně jako v předchozí kapitole se i zde objevuje autorův sklon k avizování určitých cílů, které následně nejsou naplněny. Nalezneme zde například následující deklaraci: „Vyjděme z kritického posouzení samotného Čechova poznání, že dílo Karoliny Světlé bylo na český literární parnas vyneseno především díky čtenářskému ustavení a téměř bezvýhradnému přijímání dvou svých základních kvalit. Dílo jako věrný obraz duše národa a dílo jako prostor pro tematizaci ženské otázky“ (s. 124). Avšak kapitola žádné zásadní posouzení Čechova poznání nepřináší, nýbrž pouze jeho kritické názory shrnuje a přidává rekapitulaci stanovisek některých dalších autorů, konkrétně Flóry Kleinschnitzové, Terézy Novákové a Elišky Krásnohorské. Znalcům spisovatelčiny tvorby je většina z těchto názorů (s výjimkou méně známé Kleinschnitzové) dobře známá, a pokud jsou ponechány bez patřičného kritického komentáře, vyvolává to pocit nespokojenosti. Autor například nepolemizuje s Čechovými názory, stejně jako se nesnaží najít hlubší vysvětlení tohoto téměř ojediněle silně kritického vztahu vůči spisovatelčině tvorbě. Ovšem vzhledem k tomu, že právě Čech je autorem nejkomplexnější a nejdůslednější monografie věnované Světlé, zaslouží si tento paradox důkladnou pozornost.

Dalším úskalím, jež se objevuje v této kapitole, je autorovo doslovné čtení výroků obsažených ve zkoumaném literárněkritickém materiálu. Říhův rozbor kritické recepce nevyužívá potenciál poznávacího a pojmového aparátu současné literární vědy. Právě proto autor zabředává do doslovného přejímání a rozebírání jazyka metafor 19. století a dobově nastolovaných problémů. Neustále krouží kolem dvou hlavních otázek objevujících se v recepci díla Světlé — národního ducha a ženské otázky, nicméně ve čtenáři vyvstává dojem, že tyto analýzy namísto objasňování komplikovaných problémů je činí ještě méně přehlednými. Jako by autor nebyl schopen překročit myšlenkový obzor účastníků dobových debat a sporů. Snad právě proto nepřináší kniha žádné nové poznatky a také nevybočuje mimo zjištění, která mají rudimentární ráz. Stopu kritického rozboru nalezneme pouze v závěru sledované kapitoly, kde se autor pokouší pomocí výkladu Mojmíra Otruby ze začátku šedesátých let 20. století (mimochodem: označuje jej za inspirativní a přínosný) vymezit vůči dříve citovaným tvrzením Leandra Čecha. Dochází však k dost banálnímu konstatování, že v případě Karoliny Světlé zábavní funkce jejího díla nebyla na úkor funkce národotvorné (s. 149–151).

Lze usuzovat, že dalším cílem sledované kapitoly bylo zároveň zjistit, co spisovatelka, jakožto aktivní účastnice kritické rozpravy o úkolech národního písemnictví, chápala pod pojmem národní literatura. Rozbor však nepřekračuje vžitá schémata; i zde je zřejmý nedostatek jasné a přehledné koncepce, čeho chce badatel svým srovnáváním úvah Světlé s hlavním proudem kritické debaty padesátých a šedesátých let 19. století dosáhnout. Dílčí analýzy na první pohled působí dojmem pronikavosti, ačkoli z patetických a metaforicky laděných spisovatelčiných výroků badatel vydobývá v podstatě jenom truismus, že by česká literatura měla být národní a že by se měla orientovat na venkovské prostředí. Snad jediným novým a přínosným zjištěním je, že Světlá postupem času měnila názory. Počáteční (přelom padesátých a šedesátých let) poměrně otevřený náhled na postavení české literatury ve vztahu v literatuře světové podléhal, podle autora, průběžné konzervativní petrifikaci a ryze národní reorientaci. Tato výjimka však celou analýzu nezachrání. Závěrem svého hodnocení druhé kapitoly si dovolím uvést jednu citaci z knihy: „V době od počátku šedesátých let devatenáctého století až do let devadesátých nenacházíme nic, co by bylo možné označit za projev zásadní proměny náhledu na spisovatelčinu tvorbu“ (s. 150). Vyvstává tedy otázka, jaký byl cíl analýzy, založené téměř na samých shrnutích, když sám autor závěrem přiznává nedostatek nového čtení, potažmo i výkladu kritických reakcí na spisovatelčino dílo.

Poslední kapitola knihy „Možnosti četby: románové fikce Karoliny Světlé a jejich pohyb v mýtu o národním vzkříšení“ měla mít hermeneutický ráz; jejím cílem je „pokus o novou, vlastní interpretaci spisovatelčina díla“ (s. 15). Autor zde však směšuje dva základní pojmy literární vědy, a to poetiku a hermeneutiku (předzvěst tohoto pojmového směšování se objevila již v úvodu knihy: „Rozumímeli prózám Karoliny Světlé jako tendenčním výtvorům […] napsaným a dobově čteným coby obraz duševního života národa, coby umělecká kreace jeho ideálních podob, zaměřujeme pozornost na poetiku literární postavy — v níž je tato »kreace ideálu« nejvíce zpřítomněna“ [s. 15]). Říha se namísto toho, aby pátral po významech textů a hledal jejich nové interpretace, ptá po způsobech, jejichž pomocí Světlá dosáhla všeobecně známého smyslu svých děl, a to národní a ženské otázky. Avizovaná hermeneutika se tedy mění v rozbor poetiky literární postavy doprovázený rozborem naratologickým.

Oba dva typy rozboru, přestože jsou provedeny správně, nepřekračují zavedená schémata popisu tvorby Světlé. Na jejich základě se čtenář dozvídá, že jsou její hrdinky výjimečné a že přicházejí do dějiště románových příběhů odjinud. Jedná se tedy o zjištění, která před téměř třiceti léty předesílala Jaroslava Janáčková v knize Stoletou aleji (Praha 1985). Četba této kapitoly je asi nejobtížnější, jelikož autorem prováděné detailní rozbory mnoha jednotlivých literárních děl vyvolávají dojem, že se jedná o nějaký zásadní a přínosný výklad. Nakonec se ale ukazuje, že všechny analýzy vedou ke stejným, výše uvedeným závěrům a zcela určitě neobjasňují autorův metaforický předpoklad o pohybu díla v mýtu o národním vzkříšení (ať už to znamená cokoli). Říha opakuje známá tvrzení předchozích badatelů (hlavně starší generace, neboť jeho čtení Světlé vůbec nebere v potaz novější pokusy výkladu spisovatelčina díla, jako například Jany Šmídové: „Šílenství v díle Karoliny Světlé“, „Tvar“ č. 3/1998, s. 12; nebo Gabriely Gańczarczykové: „Frantina jako literární realizace modelu trojité bohyně od Roberta Gravese“; in M. Bečková a H. Kupcová [edd.]: Labyrint ženského literárního světa, Praha 2007, s. 216–223), vytváří četné variace a kombinace stejných výroků, které mají prostřednictvím literárněteoretického žargonu vyvolat dojem, že má čtenář co do činění s novátorským, logickým a přínosným výkladem. Tento postup však spíše irituje. Pro názornost pouze uvádím, že autor cituje větu z zmíněné knihy Janáčkové Stoletou aleji: „v Kříži u Potoka, v Kantůrčici i ve Frantině se vždycky žena […] vzdá své vášně a její sebezapření ve jménu nadosobních úkolů je korunováno zdarem a zadostiučiněním“ (s. 205) a po pěti stránkách důsledného rozboru dochází k následnému konstatování: „Každá z ještědských hrdinek tedy nakonec svou obětí dochází k uznání platnosti intersubjektivní soustavy norem utvářejících nadosobní řád“ (s. 21). Celek je navíc zatížen četnými shrnutími dějů jednotlivých děl, což je asi nejmarkantnější mezi stránkami 197 až 202, kde nalézáme samá shrnutí celé řady tendenčních povídek Světlé.

Autorův styl se bohužel vyznačuje několika nedostatky, které ztěžují četbu jeho knihy. V první řadě jde o neukázněnost výkladu; nejmarkantnějším příkladem této tendence je začátek druhé kapitoly knihy, jejímž cílem je objasnění toho, jak tvorba Světlé zapadala do národního duševního a myšlenkového obzoru. Jinak řečeno, autor chce pátrat po cestách realizace tohoto paradigmatu. Vzápětí ale přichází obsáhlá úvaha o tom, jak Světlá tomuto paradigmatu sama rozuměla jako čtenářka, což se autor snaží rekonstruovat na základě jejích literárních memoárů (Z literárního soukromí a Upomínky). Zmínka o memoárech ho dál vede k obecnější úvaze na téma specifik vzpomínkové literatury. Ve výsledku se čtenář více a více vzdaluje cíli avizovanému na začátku a obtížněji se orientuje, co je vlastně předmětem autorova sdělení. Obdobný postup se bohužel objevuje na mnoha dalších místech, a navíc je často doprovázen opakováními téhož jinými slovy. Musím tedy konstatovat, že struktura knihy je někdy na hranici srozumitelnosti.

Dalším rušivým faktorem autorova stylu je užívání svébytných pojišťovacích vět jako například: „samozřejmě není naším záměrem převyprávět tuto dobře známou kapitolu českého literárního dějepisu“ (s. 35). Takovéto věty jsou bezesporu někdy nezbytné, nicméně nelze souhlasit se situací, kdy se rovina autorských deklarací markantně rozchází se skutečným autorovým jednáním v textu. Říha totiž často dělá přesně to, proti čemu se ohrazuje. Nejpatrnějším příkladem takovéhoto postupu je stránka 64, kde píše: „Nemáme v úmyslu reprodukovat zde vyčerpávající a v mnoha směrech objevný výklad Libuše Heczkové“; přitom jeho text na stránkách 62 až 68 Heczkové výklad reprodukuje a přitom neváhá uvést i patnáctiřádkovou citaci z její práce (srov. s. 65–66).

Poslední problematický bod recenzované práce pro mě představuje nevyhraněný vztah k literárněvědným genderovým studiím. Objevuje se hned na začátku knihy, kdy autor vzhledem k Světlé nereflektivně používá univerzalizující termín spisovatel (s. 14), jako by neexistovala obsáhlá odborná literatura týkající se významu ženské literární komunikace a postavení píšících žen v rámci českého literárněhistorického procesu 19. století. Tato nereflektivnost a bezstarostné zacházení s terminologií se vyskytuje i na s. 68, kde ovšem získává podle mne docela nebezpečný charakter. Říha totiž píše: „Krásnohorská [si] nejvíce cenila na uměleckém rukopise […] Světlé. Spisovatelky, jež pro ni byla […] ztělesněním ideálu národního slovesného tvůrce (či snad přesněji a — jde li o Krásnohorskou — »genderově korektněji« tvůrkyně)“. Opravdu si s výkladem této vložené do závorky poznámky nevím rady. Dalo by se namítat, že je to z mé strany zbytečné slovíčkaření. Gramatické rozlišení však skrývá určitou genderově významovou diferenci, o čemž velmi důsledně pojednává Heczková ve své práci Píšící Minervy, kde volbě termínu kritik/kritička ve vztahu k Elišce Krásnohorské věnuje mimořádnou pozornost doprovázenou rozsáhlou teoretickou úvahou (por. L. Heczková: Píšící Minervy, Praha 2009, s. 81). Říhův bezstarostný přístup je o to překvapivější, že se na práci Heczkové odvolává a tvrdí, že je pro něho zdrojem inspirace. Nechápu tedy, proč místo důslednější úvahy ohledně použité gramatické formy, jež každopádně není bez významu, pracuje se závorkami a uvozovkami, evokujícími dojem zábavnosti svébytné genderové korektnosti. Na druhé straně ale autor v poslední části knihy na zjištění feministických a genderových studií navazuje. Dělá to ovšem způsobem, který dokládá jejich hlubokou neznalost. Snaží se totiž aplikovat toto odvětví výzkumu na své čtení Světlé a pochopení silné feminity provázející celou spisovatelčinou tvorbu. Začíná větou: „Z řady dosud publikovaných prací, jež se ve vztahu k literatuře danými otázkami zabývají, můžeme na tomto místě připomenout a zohlednit názory Pam Morrisové prezentované v knize Literatura a feminismus“ (s. 185). Kniha Morrisové byla v původní verzi napsána v roce 1993 jako akademická učebnice pro literární kurzy v rámci programů women’s studies, a právě proto se vyznačuje zjednodušujícími tezemi, ostatně dost charakteristickými pro feministickou kritiku let osmdesátých. Ovšem další vývoj genderových studií (práce Joan W. Scottové a Judith Butlerové) toto pojetí podstatně revidoval. Česky byla kniha Morrisové vydána v roce 2000 a není mi zcela jasné, proč se nakladatelství Host rozhodlo přiblížit feministické uvažování prostřednictvím právě této práce, která není mimo český kontext příliš známa. Od roku 2000 se toho ovšem v české genderově orientované literární vědě mnoho změnilo (viz například inspirativní teoretická práce od Jana Matonohy: Psani vně logocentrismu, Praha 2010 nebo sborníky Vztahy, jazyky, těla: sborník všech příspěvků z 1. konference českých a slovenských feministických studií, ed. L. Heczková, Praha 2007 a Česká literatura v perspektivách genderu, ed. Jan Matonoha, Praha 2011), nebudemeli již po autorovi žádat přímo znalost zahraničního kontextu. Říha, zdá se, si tohoto vývoje nevšímá, neboť v teoretické rovině se omezuje pouze na Morrisovou, což podle mého názoru jenom dokládá vyprázdněnost fráze: „z řady prací“. Troufám si říci, že pokud by autor tuto „řadu“ znal, určitě by necitoval Morrisovou. Takový badatelský postoj je podle mého mínění projevem nepoctivosti, protože po vlně genderového čtení, která se prohnala českou literární vědou v poslední dekádě, nelze v případě Světlé tento metodologický impulz opomíjet (což ovšem neznamená, že jeho závěry je třeba přejímat a souhlasit s nimi).

Ivo Říha: Možnosti četby: Karolina Světlá v diskurzu literární kritiky druhé poloviny 19. století. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2012. 237 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2014.