Předkládaný soubor inventářů obsahuje společný úvod, který se vztahuje k písemné pozůstalosti Edvarda Beneše jako celku, tj. životopis původce a dějiny fondu. Jednotlivé díly jsou uvozeny archivními charakteristikami, rozbory obsahů a informacemi o uspořádání, za nimi následující inventární seznamy příslušných částí fondu.

Veškerá písemná pozůstalost E. Beneše je chápána a evidována jako jeden archivní fond Edvard Beneš (značka EB), který má čtyři oddíly. První oddíl (EB I) tvoří nejstarší písemnosti politického archivu, tj. písemnosti z let 1918–1938, oddíl druhý (EB II) soustřeďuje veškerou písemnou agendu z let 1939–1945, oddíl třetí (EB III) obsahuje dokumenty z let 1945–1948. Dokumenty soukromé povahy, osobní doklady, sbírka dokumentů o politické činnosti v letech 1915–1918, rukopisy literárních prací, soubor přednášek a projevů, poznámky, sbírky dokumentů k vědecké literární činnosti a ke psaní pamětí a konečně osobní korespondence a fotografie jsou zařazeny do oddílu čtvrtého (EB IV). Inventář E. Beneše je vydáván v šesti dílech o celkovém počtu 1343 stran.

Pamětním sborníkem Historička československé demokracie si připomínáme významné životní jubileum, kterého se v letošním roce dožívá docentka Eva Broklová, DrSc., emeritní ředitelka Masarykova ústavu Akademie věd České republiky a současná předsedkyně Masarykovy společnosti. Sborník obsahuje příspěvky, vesměs původní historické studie či eseje jejích dlouholetých kolegů, přátel a spolupracovníků. Je uveden biografickým medailonem jubilantky a uzavřen bibliografií jejích dosud vydaných děl.

Kolektivní monografie se zabývá otázkou vztahu T. G. Masaryka k ideologii slovanství a k jednotlivým slovanským národům. Publikace obsahuje celkem 26 původních studií od historiků z devíti zemí. Podrobně jsou zde zmapovány Masarykovy kontakty s Rusy, Ukrajinci, Poláky, Slováky, národy bývalé Jugoslávie a Bulhary. Značná pozornost je v knize věnována také současným posunům ve vnímání a hodnocení T. G. Masaryka v jednotlivých slovanských státech.

Kniha reflektuje současný stav poznání sledované problematiky, přináší nejen objektivnější hodnocení (bez nejrůznější dřívější ideologizace či sklonu k přílišnému patosu), ale často také nová, dosud neznámá fakta, resp. prezentuje i relativně stará témata z netradičních úhlů pohledu.

Kolektivní monografie se zabývá otázkou vztahu T. G. Masaryka k ideologii slovanství a k jednotlivým slovanským národům. Publikace obsahuje celkem 26 původních studií od historiků z devíti zemí. Podrobně jsou zde zmapovány Masarykovy kontakty s Rusy, Ukrajinci, Poláky, Slováky, národy bývalé Jugoslávie a Bulhary. Značná pozornost je v knize věnována také současným posunům ve vnímání a hodnocení T. G. Masaryka v jednotlivých slovanských státech.

Kniha reflektuje současný stav poznání sledované problematiky, přináší nejen objektivnější hodnocení (bez nejrůznější dřívější ideologizace či sklonu k přílišnému patosu), ale často také nová, dosud neznámá fakta, resp. prezentuje i relativně stará témata z netradičních úhlů pohledu.

Čtyřicátý druhý svazek Studií o rukopisech (XLII, 2012) přináší článek věnovaný Martinu z Tišnova, jenž byl doposud znám jako písař rukopisů a autor latinských panegyriků. Nově nalezená fakta naznačují i možnost, že je totožný se stejnojmenným tiskařem, který působil v 2. polovině 15. století v Kutné Hoře. Další příspěvky se zabývají odkazem knih klášteru augustiniánů kanovníků v Třeboni lékařem Martinem z Třeboně či raně novověkými narativními prameny k dějinám Jáchymova. V rubrice materiály je publikován soupis středověkých latinských rukopisů z kláštera františkánů v Chebu, které jsou od roku 2008 uloženy v Národní knihovně v Praze. Nedílnou součástí svazku jsou recenze nové literatury a bibliografie české kodikologické literatury za rok 2009.

První příspěvek tohoto svazku Studií o rukopisech (XLIII, 2013) se zabývá anonymním výkladem na knihu Job a zvažuje možnost autorství Jakoubka ze Stříbra. Další článek připomíná osobnost profesora Miroslava Boháčka, významného kodikologa a prvního výkonného redaktora Studií o rukopisech. Obsáhlý příspěvek z připravovaného souboru studií k české umělecko-historické terminologii středověké knižní malby je tentokrát věnován klasifikaci gotických malovaných iniciál. V rubrice materiály je zařazen soupis rukopisných zlomků ze sbírek Státního okresního archivu v Kutné Hoře. Svazek doplňuje rozsáhlá recenzní příloha.

Kniha přináší zevrubný životopis historika, turnovského rodáka Josefa Vítězslava Šimáka (1870–1941) a tematický rozbor jeho díla, sepsaný na základě důkladného studia archivních pramenů a literatury. Nedílnou součástí monografie je bibliografie Šimákových odborných knih, studií, článků, recenzí, popularizačních statí a novinových příspěvků. Rovněž je připojen soupis jeho univerzitních a popularizačních přednášek, dále výběr z Šimákových metodických (resp. teoretických) statí o historické vlastivědě.

anotace (pdf)

Činnost současného českého parlamentu stojí v centru kritického zájmu veřejnosti. O historii parlamentarismu v našem státě však všeobecně panuje jen velmi mlhavá představa. Tuto mezeru se zčásti pokouší zaplnit publikace Tváře našich parlamentů, kolektivní dílo historiků z České republiky, Slovenska a Rakouska, jež spojuje odborný fundament s popularizačním přístupem. V úvodní studii zachycuje vývoj parlamentarismu v českých zemích v posledních sto padesáti letech, jeho institucionální podoby, rozvoj i úpadek v jednotlivých politických režimech a státoprávních rámcích od počátku ústavnosti roku 1861 po naši přítomnost. Poté formou životopisných medailonů představuje všechny předsedy jednotlivých českých a československých zákonodárných sborů, počínaje českými zemskými sněmy a konče Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu České republiky, ale také vybrané poslance a senátory, kteří v různých dobách sehráli na parlamentní půdě výraznou roli. Biografiemi různorodých a svou historickou stopou nesouměřitelných postav personifikuje proměny úrovně a kultury zastupitelských orgánů a zároveň objevuje mnohé neprávem zapomenuté politiky. Texty jsou doplněny portréty uvedených osobností i dalšími obrazovými přílohami. Kniha předznamenává dlouhodobý ediční úkol naší historiografie – biografický slovník všech členů českých a československých parlamentů.

Co to znamenalo nazývat se během posledních zhruba sto padesáti let "Čechem"? Jak se obsahy "češství" proměňovaly během přináležitosti českých zemí k Rakousku-Uhersku, během meziválečné republiky i po ní? Jak se na různé obsahy "češství" dívala jiná etnika, která v Čechách žila? Jak prožívali svou národní identitu čeští emigranti? Na tyto otázky odpovídá deset autorů, kteří sledují nejrůznější obsahy moderní české identity jak v prostředí vrcholné politiky či filozoficko-historických debat, tak ale i na úrovni běžných lidí. Pozornosti se tak dostává diskusím o náplni moderní české identity mezi českými spisovateli před první světovou válkou, mezi českými politickými elitami starého Rakouska i meziválečné republiky, ale i mezi sudetoněmeckými intelektuály, či v prostředí tisíců českých emigrantů, kteří během 19. a 20. století hojně opuštěli svou domovinu. Kniha tak poskytuje plastický obraz toho, jak se češi v moderní době identifikovali se svým národem i jak byla tato identifikace pozorována zvenčí.

V centru studie stojí praxe udělování šlechtictví v habsburských Čechách a pruském Slezsku. Jaké cíle sledovaly oba státy skrz svou nobilitační politiku? Udělovaly určitým skupinám veřejné uznání, zatímco jiným skupinám takové uznání odpíraly? Jaké předpoklady museli splňovat uchazeči o šlechtické tituly a jak se tyto předpoklady měnily během rapidních společenských změn 19. století? Kniha jako první systematická komparace sociálních dějin Pruska a Habsburské monarchie 19. století ukazuje, jak a proč se v obou státech postupně vzdalovaly představy o roli a rekrutaci společenských elit a poskytuje zcela nové pohledy na vztah státu a společnosti během 19. století. Zároveň se jedná o první monografii českého historika, která vychází v rámci jedné z nejprestižnějších německo-jazyčných řad k evropským sociálním dějinám 19. a 20. století.

Čtvrtý svazek Masarykových spisů připravili editoři Jiří Gabriel, Milan Jelínek, Helena Pavlincová a Jan Zouhar. Obsahuje dvě semestrální přednášky Praktická filozofie na základě sociologie a Etika z kurzu Praktická filozofie. Obě přednášky zazněly v akademickém roce 1898/1899. Základem pro publikaci obou textů byl stenografický zápis, některého z Masarykových posluchačů. Strojový přepis stenogramu byl vydán tiskem u Josefa Aubrechta v roce 1899. Příloha obsahuje soupis Masarykových přednášek na pražské univerzitě v letech 1882–1914.

Kniha se věnuje zejména těmto otázkám: Jaké byly vztahy mezi Československem a Rakouskem v meziválečné době? Co je ovlivňovalo a jak je vnímali aktéři těchto vztahů – politikové a diplomaté na obou stranách? Ve třech hlavních kapitolách jsou zkoumány dezintegrační procesy, vedoucí k ustavení dvou suverénních států, formování vzájemných vztahů počátkem dvacátých let a nakonec rozdílné představy o střední Evropě a o vlastním místě v tomto regionu a v Evropě obecně. Přestože mezi politickými elitami obou států sotva existovala jazyková či kulturní bariéra, přes řadu společných zájmů i přes řadu kontaktů, schůzek a rozhovorů se nikdy nepodařilo vytvořit skutečné spojenectví mezi oběma zeměmi. Kniha názorně ukazuje, že důvodem byly rozdílná pojetí státu, mocenská nerovnováha, odlišné zahraničněpolitické styly a rétorika i odlišná pojetí střední Evropy. Představy o vzájemné spolupráci se proto často rozcházely a návrhy užšího spojenectví přicházely, pokud vůbec, v takové době i v takové podobě, které byly pro druhou stranu většinou nepřijatelné.

Publikace je věnována konfrontaci pražského a vídeňského okruhu moderny sklonku 19. století, jak jej reprezentují na české straně tzv. političtí realisté, na straně vídeňské redakce kulturně politické revue Die Zeit. Jak vyplývalo jjiž ze záměru a aktivit těchto skupin, nebyly a nemohly být vždy shodné, a proto ani ve všech aspektech srovnatelné. Autor se soustředil především na politickou rovinu tohoto poměru, která byla významně podmíněna přístupem k tehdejšímu Rakousko-Uhersku a snahou o vytváření či udržení rakouské identity. Hermann Bahr, Heinrich Kanner a Isidor Singer, členové redakce Die Zeit, vnímali habsburskou monarchii jako vnitřně slabý, politicky nestabilní, ale neformovatelný stát; ve spolupráci s Čechy viděli především další projev vůle k integritě a širšího zájmu na udržitelnosti mnohonárodnostní útvaru ve střední Evropě. Na příkladu českých realistů, mezi nimiž nacházíme rovněž čelní představitele budoucího samostatného československého státu, Karla Kramáře (první premiér ČSR), Tomáše G. Masaryka (dlouholetý prezident ČSR) či Josefa S. Machara (generální inspektor čs. armády), můžeme naopak sledovat počátky proměny politické identity. Právě v průběhu sledovaných 90. let 19. století docházelo v řadách mladé generace českých politiků k zklamání z neúspěšného postupu a prvním projevům deziluze, která v pozdějších letech vedla k projevům stoupajícího politické opozičnictví a nakonec k prosazení separatistického programu za světové války. Studie naznačuje odlišnost stanovisek a cílů, které se skrývaly pod totožnými pojmy a dobovými představami o procesu reformace Rakouska a rakouské politiky v atmosféře moderny sklonku století.
Pro dokreslení dobové diskuse byl k textu připojen rovněž dokument „Dohodnutí Čechů s Němci“, v roce 1896 časopisecky publikovaná anketa mezi veřejnými činiteli na téma možností českoněmeckého soužití a spolupráce.

Kniha si především klade za cíl přiblížit českému čtenáři opomíjenou „druhou stranu“, tj. slovenský pohled na společný československý stát a na slovenskou politiku v něm. Ukazuje také na rozdílné představy o podobě tohoto státu, které se objevily už před jeho vznikem a trvaly po celou dobu jeho existence. Autor věnuje dostatečný prostor nejznámějším aktérům slovenské politiky tohoto období – Andreji Hlinkovi, Milanu Hodžovi či Jozefu Tisovi. Druhá polovina knihy se zaměřuje na slovenskou politiku v lidově demokratickém Československu, na cestě od centralizace k federaci, a v období husákovské normalizace. Závěrečná kapitola pojednává o rozpadu Československa a vzniku samostatné České a Slovenské republiky, sleduje postoje jednotlivých aktérů tehdejších složitých jednání.

Kniha shromažďuje publikované politické projevy české spisovatelky, dramatičky a feministky od prvních prohlášení, v nichž se stavěla za dívčí střední a dívčí školství, za právo matek na sebeurčení, proti celibátu, jež omezovalo ženy v nových profesích a ve veřejné činnosti, přes její politické projevy před volbami v roce 1912 a po jejím zvolení za poslankyni také na  mezinárodních fórech. Soubor rovněž obsahuje parlamentní návrhy z období, kdy Kunětická byla kooptována do prvního Československého parlamentu, a její publicistiku poválečnou. Antologie je uvedena studií, uzavírá ji rejstřík.

Druhý díl edice vzájemné korespondence mezi historičkou Miladou Paulovou a kancléřem prezidenta republiky Přemyslem Šámalem zachycuje období let 1936–1939. Tento celek byl editory doplněn o pět dokumentů přibližujících osudy P. Šámala a členů jeho rodiny v době druhé světové války v letech 1940 až 1945. Obdobně jako v případě prvního dílu edice (1921–1935) představují zpřístupněné dokumenty historicky významný pramen, v němž se zřetelně odráží především osobní život obou aktérů, i když opomenuta ani tentokrát není problematika vývoje československé historické vědy a kultury v daném období. Zajímavé jsou rovněž postřehy a názory M. Paulové a P. Šámalu na události domácího a zahraničního politického života. V tomto kontextu je třeba upozornit zejména na písemnosti věnující se pobytu jugoslávského exilového politika Svetozara Pribićeviće v Československu v roce 1936, úmrtí prezidenta T. G. Masaryka o rok později, či vyhrocující se vnitropolitické i zahraničněpolitické situaci, v níž se mladá republika ocitla v roce 1938.

Kniha zpřístupňuje vzájemnou korespondenci mezi historičkou Miladou Paulovou (1891-1970) a kancléřem prezidenta republiky Přemyslem Šámalem (1867-1941) jako historicky významný a zajímavý pramen, který zaznamenává nejen osobní život první československé přofesorky, ale i vývoj československé historické vědy a kultury v jejich provázanosti s politickou scénou první republiky. Korespondence je svědectvím o komplikovaném vědkyně, která jako první žena, Češka, dosáhla nejvyššího univerzitního gradu (1935 mimořádná profesorka, 1939 řádná profesorka dějin slovanských národů a byzantologie na Filozofické fakultě UK) a stala se členkou celé řady prestižních domácích i zahraničních vědeckých organizací. Edice je též důležitým pramenem pro bouřlivé dějiny Jugoslávie v meziválečném období, v nichž Paulová v několika případech sehrála aktivní roli. První díl edice obsahuje vzájemnou korespondenci obou aktérů z let 1921-1935, tedy od první studijní cesty M. Paulové do Jugoslávie až po získání titulu mimořádné profesorky všeobecných dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Rámcové téma knihy vyplývá z jejího podtitulu: největší koncentraci německých vzdělávacích institucí měla ve sledovaném období samozřejmě Praha, byť se stále více stávala centrem „nesamozřejmým“ a zpochybňovaným, především po roce 1918. Jako centra školství a vědy se však stále více profilovala města jako Liberec, Ústí nad Labem či Cheb. Jednotlivé kapitoly se zabývají dílčími aspekty tohoto procesu, např. plány na stěhování německých vysokých škol z Prahy do německého pohraničí (Liberec, Ústí nad Labem), resp. představují jej v jednotlivých segmentech (vysoké a střední školy, muzea, knihovny, velké výstavy, jednotlivé významné vědecké instituce). Pracovníci MÚA do knihy přispěli úvodní studií a studií o vysokém církevním školství (Miroslav Kunštát),o plánech na budování a přesuny německých vysokých škol (Alena Míšková, Milena Josefovičová) a o speciálním případu „centrálně“ koncipovaného Sudetoněmeckého ústavu pro výzkum země a lidu (Milena Josefovičová).

Publikace vypovídá o vztahu kolegů na pražské české univerzitě a později mladočeských poslanců, sociologa Masaryka (1850-1937) a národohospodáře Kaizla (1854-1901). Kniha obsahuje úvodní studii "Cesta Tomáše G. Masaryka a Josefa Kaizla od souhry ke konfrontaci" od Martina Kučery. Nejobjemnější část knihy tvoří vědecká edice jejich dostupné, chronologicky uspořádané vzájemné korespondence z let 1884-1895 o 149 dokumentech (Masaryk je autorem 86 kusů a Kaizl 63 kusů). Soubor dokumentů nejvýznamnějších protagonistů politického realismu odráží osobnostní a myšlenkový vývoj pisatelů, jejich profesní zájmy a společenské aktivity. Vypovídá nejprve o etapě intenzivní spolupráce při zapojení do aktivní politiky a nakonec o rozchodu obou silných osobností usilujících o směrování vývoje českého národa. Aparát publikace zahrnuje též ediční úvod, seznam editovaných dokumentů, osobní rejstřík a obrazovou přílohu.

Rok 1938 představuje fatální přelom českých dějin, který poznamenal národní společenství hlubokým a dlouhodobě působícím traumatem. Prožitek této těžké doby se diferencovaně odrazil též v početných memoárech rozhodujících aktérů i řadových účastníků osudných událostí. Publikace shrnuje a stručně hodnotí dosud vydanou zahraniční a domácí vzpomínkovou literaturu a především představuje dosud nepublikované české a slovenské memoáry reflektující dění tragického roku 1938.

Obsah (pdf)

Guide to Manuscript Collections in the Czech Republic představuje další svazek ediční řady Průvodce po rukopisných fondech v České republice, vydávané od roku 1995. Shrnuje dosavadní poznatky získané při výzkumu rukopisů uložených na našem území a přináší souhrnné informace o jednotlivých rukopisných fondech, jejich uložení a obsahu, včetně stručného popisu středověkých děl s odkazy na výběrovou literaturu. Rozsáhlá publikace vychází v anglickém jazyce a je určena především zahraniční odborné veřejnosti.

Po rozpadu Habsburské monarchie muselo německojazyčné dějepisectví v Rakousku znovu promyslit a reinterpretovat původní koncepce rakouských i německých dějin. Právě proto představuje historiografie v Rakousku v meziválečném období zajímavé a důležité téma výzkumu: Neodkryjí se při něm zřetelně přístupy, koncepty i strategie při tvorbě dějepisu? Nebude snad možné sledovat vznik historického narativu takříkajíc ve stavu zrodu, a to právě proto, že tehdejší rakouští historikové museli nejenom popsat historický vývoj svého národa a státu, ale teprve vůbec tento subjekt dějinného vyprávění konstituovat?
Právě na tyto otázky se tato kniha zaměřuje. Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.

28. svazek spisů T. G. Masaryka obsahuje články, stati a studie z let 1911-1914 publikované v českých a německých odborných časopisech a denících. Tematicky jsou Masarykovy texty zameřeny na vnitřní a zahraniční politiku, ekonomické problémy pedválečného období a na otázky spjaté se smyslem českých dějin. Politické a filozofické texty doplňují přehledy anotované odborné a umělecké literatury, jež pravidelně vydával v měsíčníku Naše doba. Masarykovy články, stati a studie doplňuje rozsáhlá ediční poznámka.

Publikace přináší zápisy z jednání československé exilové vlády v Londýně v roce 1942. Základem edice jsou zápisy ze zasedání vlády v Londýně, dále programy jednotlivých jednání vlády a její usnesení. Součástí edice jsou také přílohy k jednáním vlády. Všechny publikované dokumenty byly podle pravidel vědecké ediční práce podrobeny vnitřní i vnější kritice, edičně zpracovány a odborně komentovány. Celou edici doprovází úvodní historická studie, ediční úvod včetně příloh, dále zeměpisný a jmenný rejstík a anglické resumé. Edice zpřístupňuje veřejnosti jeden ze základních pramenů k československým dějinám v období druhé světové války.

Publikace, vydaná k významnému životnímu jubileu profesora Jaroslava Krejčího, přináší výbor z jeho prací, dokumentující více než půlstoleté vědecké úsilí na líše makrosociologicky uchopených srovnávacích djin civilizací. Na konkrétních textech, z části dosud nevydaných, z části obsažených v kolektivních sbornících, ukazuje, jak postupně tuto problematiku rozkrýval, jak se s ní metodologicky a terminologicky potýkal i jak se vyvíjel jeho literární styl.

Profesor JUDr. Jaroslav Krejčí (*1916) patří k mezinárodně uznávaným odborníkm v oblasti
srovnávacích dějin civilizací.

Monografie analyzuje kontextuální předpoklady, povahu a význam vztahů mezi utvářející se českou a vídeňskou literární modernou na sklonku devatenáctého století. Zaměřuje se především na rakouského spisovatele a kritika Hermanna Bahra a českého básníka J. S. Machara, důležité iniciátory literárního prostředkování, akcentuje však i odlišnost a paralelnost obou modernistických hnutí. První kapitola je věnována jednak povaze a proměnám Bahrova programu moderny, jednak rozdílným motivacím kritikova zájmu o českou kulturu a literaturu. Druhá kapitola sleduje v textech různých žánrů proměny Macharovy tvorby po jeho přesídlení z Prahy do Vídně v roce 1889, rekonstruuje literární a intelektuální kontakty, zasazuje jeho tvorbu do kontextu českovídeňské menšiny a literatury a srovnává ji s lyrikou vídeňské moderny. Třetí kapitola analyzuje spolupráci české literární moderny s redakcí významného vídeňského týdeníku Die Zeit. V závěru je zachycen moment, kdy do procesu prostředkování vstupují vedle českojazyčných modernistů i mladí němečtí autoři z Čech.

Kniha přináší katalog a podrobný rozbor osobního archivního fondu jednoho z našich nejvýznamnějších orientalistů a zakladatele pražské sinologické školy Jaroslava Průška, který je uložen v Archivu AV ČR Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v. v. i. Vedle rejstříku je součástí publikace také obsáhlá biografie v českém a anglickém jazyce.

Kniha je vydána při příležitosti životního jubilea předního českého historika Jana Galandauera, jenž se ve své bohaté publikační činnosti soustředil na výzkum českých a rakouských dějin 19. a 20. století, zvlášťe pak na problematiku prvního odboje a vzniku Československa. V tomto kontextu se také zabývá výzkumem festivit a problematikou míst paměti. V knize se sešli čeští i zahraniční historikové, kteří se badatelsky tímto obdobím i tématy zabývají. Jejich příspěvky jsou doplněny hodnocením vědecké i organizační činnosti Jana Galandauera a bibliografií jeho prací. Publikace je příspěvkem jak k dějinám historiografie, tak k politické, literární a kulturní historii.

Obsah (pdf)

Co dnes zůstává z první republiky a momentů spjatých s jejím zrodem v povědomí české veřejnosti? Jak připomínat uzavřenou meziválečnou minulost a jak ji nadále interpretovat? Co všechno o první republice víme a kde v našem výzkumu stále existují a přetrvávají rezervy a bílá místa? Předkládaná publikace je snahou odpovědět právě na tyto otázky. Prostřednictvím biografických portrétů představuje řadu osob a osobností spjatých s říjnovým převratem 1918 a ukazuje jejich prožitek přelomových dnů, týdnů a měsíců let 1918–1919. Rozšířením známé pětice „Mužů 28. října“ na prakticky neomezenou množinu „mužů října 1918“ vznikl tento soubor biografických črt. Místa se zde dostalo nejen některým (kdysi) notoricky známým protagonistům 28. října 1918, ale i osobám, které jsou širšímu publiku známy jen matně či vůbec ne. Důležité přitom bylo podívat se na vznik nového státu skrze biografie nejen optikou tehdejších vítězů, nýbrž i poražených či opatrných a vyčkávajících.

Obsah (pdf)