Příběhy knih za studené války

Details

Published on Monday, 06 October 2014 09:00

LENKA POŘÍZKOVÁ

Když před více než deseti lety vyšla v Hostu studie Jiřiny Šmejkalové s lapidárním názvem Kniha, byl to slibný první krok směrem k u nás prakticky neexistujícímu oboru book studies; český čtenář získal stručný přehled zahraničního myšlení o knize a byla mu v několika analytických črtách nabídnuta témata knižního výzkumu, která dosud čekají na svá zpracování. Nová kniha české socioložky a kulturní historičky shrnuje její následný desetiletý výzkum, v němž se pokusila metodologické nástroje book studies aplikovat na konkrétní, ucelený soubor problémů, a využít je tak k popisu celé jedné historické periody. Jestliže Kniha spíše naznačovala, kudy by se mohl český výzkum knižní kultury eventuálně ubírat, Cold War Books předkládají první větší hmatatelný výsledek. Výsledek o to cennější, že u nás dosud postrádáme komplexní analýzy české knižní kultury druhé poloviny 20. století, ale i zdroje sumarizující holá fakta o knižním trhu.

Kniha je zaměřena na zahraničního čtenáře „západního bloku“, autorka však dobře ví, proč v úvodu zaujímá defenzivní stanovisko adresované spíše čtenářům středo‑a východoevropským, v němž obhajuje pozici book studies a jejich interdisciplinární metodologii. Rezervovaný postoj odborné sféry bývalého východního bloku vůči sociologizujícím disciplínám typu gender studies či cultural studies přičítá dlouhodobé izolaci tamních intelektuálů od moderních západních teorií. Ačkoli se domnívám, že minimálně stejný vliv sehrává u nás formalisticky a strukturalisticky založené myšlení o kultuře, na vině je podle mě také problematická úroveň mnohých domácích kulturologicky orientovaných studií, jejichž autoři podlehli se čtyřicetiletým zpožděním diskurzivnímu trendu a pojmovému aparátu cultural turn, aniž by dokázali osvojené nástroje přesvědčivě využít. Jistou překážkou v rozvoji českých book studies může být i tradičně odtažitý postoj literární vědy od ekonomických a pragmatických faktorů produkce a recepce textu, respektive odmítání kulturního mainstreamu jako objektu výzkumu, což se výrazně mění až přibližně v poslední dekádě. Přehlížení knižní kultury má nicméně podle Šmejkalové tradici zakořeněnou hluboko v minulém režimu, tj. v dobách, kdy byla vnímána jako věc smrtelně vážná, historicky neměnná a politicky angažovaná.

Termínem other Europe autorka sice rozumí země bývalého sovětského bloku, avšak jádro monografie je založeno především na materiálu československém; knižní kultura ostatních zemí východní a střední Evropy jí slouží spíše k dílčím komparacím, geopolitický vývoj celého bloku pak tvoří nutný výkladový rámec. I z něj je mj. zřetelné zaměření studie na zahraničního čtenáře převážně západní provenience. Jemu je nutné předestřít širší historické, politické i kulturní souvislosti, které by čtenář český mohl bez problémů postrádat, stejně tak jako základní fakta z dějin české literatury inkriminovaného období. Na druhou stranu i tyto obecně známé informace se Šmejkalová snaží nahlížet v nových perspektivách a především mezi nimi nalézat nové spojnice. Optika jejího zkoumání totiž — jak je pro book studies typické — kombinuje analytické nástroje a teorie historiografické (orální historie, historie mentalit), sociologické (teorie sociálního a kulturního kapitálu) a mediální (performativní akty), ale opírá se např. i o poznatky z oblasti ekonomie. Příběh knih — abychom se přidrželi pojmu, který Šmejkalová často používá — byl dosud u nás vyprávěn převážně v rámci příběhu literatury, neboť literatura má tendenci „kolonizovat koncept knihy“ (s. 95). V tomto ohledu je velmi sympatická snaha autorky učinit rozhodný krok stranou, byť je při něm velmi limitována omezenými zdroji informací o knižní produkci non‑fikce a užitkového čtiva. Jestliže se však nemůže zcela oprostit od vazeb na beletrii, snaží se alespoň ignorovat hegemonii tzv. vysoké literatury a zaměřit svou pozornost rovněž na literární mainstream.

Jak Šmejkalová upozorňuje, odborné analýzy knižní produkce v postsovětském bloku bývají koncipovány spíše jako komentář k historickým souvislostem vzestupu a pádu sovětského impéria než jako příspěvek k book studies. Pokud se sama snaží z tohoto trendu vymanit, neznamená to ale rezignaci na hledání vazeb mezi „životem knihy“ a „životem společnosti“. Kniha pro ni není primárně artefaktem ani médiem přenosu textu, ale „sociální institucí“, jejíž studium může pomoci reinterpretovat zaběhnuté paradigma „historických otřesů 20. století“. Nezajímá ji, „co knihy daly lidem“, ale co „lidé dělali s knihami“ (s. 14); zkoumá techniky, které se skrývají za hmotnou i symbolickou reprodukcí tištěného textu, nástroje rozšiřování knih a modely recepce. Studuje, jaký vztah má proměna hmotného nosiče textu a jeho produkce k sociálně‑kulturní proměně společnosti. Období studené války následované pádem železné opony je pro ni v takovém případě ideálním modelem „revoluční změny“, a to dokonce ve dvou podobách: přechod od předválečných tržních mechanismů k centralizovanému systému plánované knižní produkce a recepce a opětovné restaurování knižního trhu po roce 1989. K pochopení vzniku a zániku centralizovaného modelu je pro ni klíčový pojem národní kultury, na nějž se tradičně vážou různé formy ochrany, stejně jako kumulování záminek, pro něž je tato ochrana nutná. Při formulování otázek souvisejících s identifikací klíčových mechanismů přeměny knižního trhu se Šmejkalová odvolává zejména na historika knižní kultury Roberta Darntona, jehož rovněž zajímala především přelomová období historie, v nichž byly knihy více či méně součástí revolučního kvasu a přispěly k přerodu jednoho společenského zřízení v jiné. Společně s ním pak poukazuje na fakt, že uvedené změny ve společnosti vystihuje princip kontinuity lépe než jejich vnímání jako náhlého, okolnostmi vyprovokovaného zvratu.

Stejně přesvědčivě umravňuje Šmejkalová mnohé mýty (zejména západní provenience) o (post)sovětském bloku a jeho kultuře vykonstruované médii či na základě vzpomínek emigrantů. S ohledem na západního čtenáře volí modelové příklady a případové studie založené na mikropříbězích známých intelektuálních autorit (Hrabal, Havel, Seifert, Kundera), přitom jejich aureolu nijak nepřiživuje, někdy spíše naopak. Vedle reinterpretace známých faktů a událostí z historie české literatury a kultury tkví přínos práce ve zpracování obsáhlé množiny dobových dokumentů, statistik, výsledků výzkumů či vlastnoručně pořízených rozhovorů. I přes vědomí metodologických úskalí sahá Šmejkalová rovněž k vlastním vzpomínkám, které má na inkriminované období jako čtenářka a autorka. Slabším článkem práce je určitá disproporčnost, tedy fakt, že předkládaný „příběh knih“ obsahuje mnoho zamlčených epizod, zatímco jiné jsou rozváděny do nejmenších detailů, přičemž jedinou motivací se jeví být existence či neexistence zdrojů dat a jejich informační štědrost. Stejně tak bychom mohli mít námitky vůči poněkud nesoustavným komparacím československé knižní praxe s ostatními zeměmi (post)sovětského bloku — objevují se na několika místech ve značné extenzi, zatímco jinde chybí zcela. I zde však může být na vině nedostupnost relevantních informací. Velkým plusem je naopak poměrně široký a důsledný exkurz do historie v první části knihy („The Command Book Project: Origins and Feedbacks“), díky němuž se daří popsat intelektuální a politický původ centralizované knižní produkce a recepce.

Šmejkalová nejprve problematizuje dobové kvantitativní výzkumy čtenářství a gramotnosti v zemích východního bloku, což je pro ni záminkou k odbočkám osvětlujícím různá teoretická pozadí od britských cultural studies padesátých let po americkou reader-response theory. Klíčový význam přikládá polské tradici sociologie literatury (Sławiński, Głowiński, Żółkiewski, Czarnik, Kondek…), zejména proto, že je v ní možné sledovat vývoj myšlení od literární kultury po kulturu knižní. Druhým okruhem badatelského zájmu je zde studování zrodu ideje „plánované knižní produkce a recepce“, jejíž výsledné prosazení v daných časoprostorových souřadnicích představuje sovětský Red Model: pomyslný ideál a zároveň soubor preskripcí aplikovaný v ostatních státech východního bloku po vzoru SSSR. K tomu je ovšem nutné vrátit se daleko zpět před počátek studené války — k Marxovým a Engelsovým názorům na kulturu a potřebu její regulace, radikalizovanou a dezinterpretovanou politickými vykladači. Systém státní kontroly knižní produkce je přitom pro Šmejkalovou modelovým případem knižní selekce, která je běžná u všech historických společností jako prevence vůči recepčnímu chaosu, vznikajícímu nehierarchizovanou záplavou velkého množství titulů. Totalitní mechanismy tak umožňují sledovat mechanismy selekce obecně.

Struktura experimentálního modelu centrální kontroly kultury je vlastním jádrem první části práce: autorka sleduje zvláštní koexistenci soukromého a státního vydávání knih v době těsně po bolševické revoluci a pádu carského Ruska, zrod regulačních institucí, souvislost centralizace publikování se zestátněním tiskařského průmyslu, narůstání závislostí soukromých nakladatelů na Gosizdatu (Státním nakladatelství), posilování jeho moci a ustalování jeho funkce jako šiřitele „národního osvícení“, přesun soukromých nakladatelů do zahraničí, ustalování cenzurních mechanismů a nahrazování nepřijatelného čtiva texty uměle konstruovanými na míru politické poptávce. Pozastavuje se nad čtenářsky orientovaným založením knižní kultury, které se promítalo i v koncepci dobových čtenářských výzkumů. Právě ty se podle ní staly nenápadným nástrojem kritiky výsledků sociální revoluce. Podlomily autoritu režimu jako inženýra kultury, a to přesto, že byly režimem samým inscenovány. Jejich výsledky, ačkoli tak mnohdy záměrně nebyly interpretovány, byly v přímém rozporu s předpokladem vládnoucí garnitury, že regulovaná produkce textu nevyhnutelně generuje rovný přístup k textu a zvyšuje čtenářskou úroveň populace.

Ve druhé části práce („Manufacturing Cold War Books“) přesouvá Šmejkalová svou pozornost na československou aplikaci sovětského modelu (místy v komparacích s dalšími státy). Zajímají ji pochopitelně především veškeré mechanismy knižní regulace a její následky, tj. zrod alternativních systémů výroby a distribuce knih v prostředí undergroundu a samizdatových edic. Zpochybňuje ale binární vidění „libri prohibiti“ × „šedá zóna“ a vyzdvihuje roli oficiální tiskové produkce na utváření dobové knižní kultury, na rozdíl od samizdatu, jehož podíl naopak marginalizuje. Je to zcela pochopitelné, uvědomíme‑li si, že model oficiální knižní produkce v sobě zachovává standardní mechanismy knižního trhu (byť regulovaného), porovnatelné lokálně a historicky, a že zahrnuje mainstreamové texty, jejichž recepce vystihuje chování čtenářské většiny. Jestliže Šmejkalovou zajímá především vztah knih k proměně společnosti, pak musí zaměřit svou pozornost na texty v dané společnosti skutečně dominující a na „běžného čtenáře“. Přesto věnuje relativně velký prostor i fenoménu samizdatu; velmi cenná jsou zejména její mezinárodní srovnání. Samizdat chápe jako specifický případ systému, který zahrnuje všechny obvyklé složky produkce, transferu a recepce textů, včetně jejich ritualizovaných podob, ale chybí mu právě aspekt trhu přítomný všem ostatním modelům kulturní komunikace. Přesto se v něm sekundárně vytvářejí analogie tržních mechanismů. Šmejkalovou zajímají v tomto ohledu např. způsoby oběhu knih, ale také jiný charakter četby textu, determinovaný časovým a emocionálním tlakem. Sugeruje nutnost zkoumat v budoucnu ekonomické a komerční aspekty alternativní kultury. Pád centralizovaného systému podle ní nicméně nezapříčinila alternativní produkce, ale dlouhodobé seberozvracení globálního systému kontroly produkce oficiální.

Klíčovým pojmem celé knihy je kontinuita. Šmejkalová klade velký důraz na setrvačnost procesů v kulturním poli a snaží se prokázat, že i zdánlivé momentální excesy měly svou hlubokou a historicky podmíněnou logiku. Poukazuje na silnou tradici regulace kultury v evropském měřítku a hledá kořeny ovlivňování knižní kultury u nás už v dobách josefínských reforem konce 18. století. Sleduje příčiny vylučování individuálního subjektu (autor — nakladatel — čtenář) z procesu knižní produkce a následné nastolování kolektivního subjektu konstruovaného „společným zájmem většiny“. Tím nedochází pouze k unifikaci, ale především k ztrátě transparentnosti celého systému. Jeho jednotlivé institucionální komponenty nejsou jasně definované, stejně jako kompetence konkrétních protagonistů kulturní politiky. Výsledkem je nulová zpětná vazba a selhání systémů vnitřní kontroly, korupce a zvrhávání nastavených procesů. Velmi detailně autorka analyzuje sérii paradoxů doprovázejících českou knihu na cestě ke „světlým zítřkům“. Například dopad vysokých nákladů beletrie z šedesátých let na (neoficiální) saturaci čtenářské poptávky během let normalizace nebo využití propracované předsrpnové regulační struktury k rychlému zásahu do kultury na počátku sedmdesátých let.

Analýzám knižního trhu období normalizace vévodí několik velmi podařených případových mikrostudií, podávajících dohromady relativně ucelenou představu o alibistické akviziční strategii nakladatelských domů (viz např. „kauzy“ rukopisů Jaroslava Seiferta, Bohumila Hrabala či Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda) a zároveň o balancování na hraně centra („šedá zóna“) a periferie (underground/samizdat). K nejsilnějším momentům práce patří pasáže, v nichž Šmejkalová dokládá propastný rozdíl mezi ideálem formulovaným v politických prohlášeních a skutečnou nakladatelskou či čtenářskou praxí. Osmdesátá léta jsou pro ni obdobím zjevných signálů blížícího se „konce“, z nichž mnohé mají zcela pragmatické příčiny: politika papírových přídělů např. prodlužuje schvalovací proces, trh tak nemůže reagovat na aktuální čtenářskou poptávku a dochází k hromadění skladových zásob. Je to ale také období „performativnosti“, v němž běžné komunikační akty a jejich produkty získávají specifický, symbolický význam (vydání knihy jako akt odporu, rezistence, solidarity, nesouhlasu). Pro vystižení normalizačního nakladatelského fenoménu je zde oprášen Darntonův pojem zakázaný bestseler, typický právě svým vysokým symbolickým kapitálem. Obraz knižní kultury před pádem železné opony pak v neposlední řadě doplňuje literární establishment, resp. specifické vazby spisovatelů konformních s režimem na institucionální struktury knižního trhu, jimž je věnována celá kapitola.

Třetí část knihy („…and what comes after“) je z pohledu českého čtenáře (faktograficky) nejpřínosnější, neboť knižní trh po roce 1989 není dosud komplexně zdokumentován. Šmejkalová má k dispozici především sociologizující sumarizace polistopadového vývoje společnosti a ekonomické teorie adaptace východního bloku na volný trh. Známky proměny systému detekuje už v roce 1988, kdy dogmatickou garnituru literárního establishmentu (Skála, Kozák) vystřídala mladší a otevřenější generace a došlo k dílčímu propojení oficiální tvorby a samizdatu. Pomyslné pojítko mezi před‑a porevoluční érou představují problémy s distribucí knih, kterou Šmejkalová označuje za vůbec nejslabší článek řetězce. Domnívá se také, že knižní trh jako takový (a procesy s ním spojené) vykazoval obecně daleko vyšší míru kontinuity než ostatní oblasti ekonomiky, což bylo zapříčiněno mj. dlouhodobým angažmá jeho aktérů. V období po roce 1989 ji zajímá např. souvislost vývoje knižního průmyslu s ekonomickými konjunkturami a recesemi devadesátých let, privatizace kamenných nakladatelských domů a vznik malých soukromých nezávislých podniků nebo třídní diferenciace společnosti jako potenciální faktor determinace četby a nákupu knihy. Uvažuje o souvislosti četby s množstvím a rozložením volného času, který prudce klesl na počátku devadesátých let a začal opět stoupat na konci dekády, opírá se přitom hlavně o sociologické výzkumy Iva Možného či Milana Tučka.

Porevoluční dekádu rozděluje po vzoru Jana Halady do tří etap: 1) v první (do konce roku 1991) došlo k výraznému nárůstu počtu titulů i jejich nákladů, stále ještě existující státní sektor musel čelit konkurenci nových nakladatelů, docházelo k importu exilových knih, knižní trh ekonomicky těžil ze setrvačnosti předrevolučních cen papíru a tisku a disponoval zásobou hotových rukopisů, které mohly být okamžitě vydány; 2) od koce roku 1991 došlo k prudkému snížení nákladů ze stotisícových na desetitisícové, poklesla poptávka po samizdatových titulech, kritice čelila nevalná technická úroveň knih, nakladatelé podceňovali dlouhodobé investice a budování dobrého image a jako první spontánní reakce na decentralizaci trhu se objevil stánkový prodej knih; 3) počátkem roku 1992 je datován známý porevoluční „chaos“, tedy komplexní selhání mechanismů knižního trhu, zapříčiněné nebo doprovázené korupcí, privatizačním tunelováním nakladatelských domů, nedostatkem domácího kapitálu a opožděným přísunem kapitálu zahraničního.

Analýze „obrazu chaosu“ a jeho možným příčinám je věnován značný prostor, neboť jej autorka usiluje označit za jeden z novodobých kulturních mýtů. Vyhýbá se subjektivně podmíněným lamentacím na obtížné podmínky rozvoje nakladatelské profese v porevoluční dekádě, stejně jako zdramatizovaným mediálním interpretacím a předkládá holá fakta, uvádějící vizi kolapsu knižního trhu na pravou míru. Zpochybňuje pak zejména samotné příčiny krize; většina problémů podle ní vyplývala z nejasně redefinované role státu v nakladatelském byznysu po tom, co ztratil svou původní dominantní úlohu v procesu plánování knižní produkce (s. 316). Pozitivní roli naopak sehráli samotní protagonisté transformace, angažovaní v předrevolučním období v knižní sféře. „Symbolický, intelektuální a sociální kapitál nahromaděný v průběhu dekád normalizace pomáhal usnadnit transformaci místní knižní scény“ (s. 304).

V závěru knihy dává Šmejkalová slovo právě protagonistům knižní revoluce, které zpovídala v letech 1999–2001, tedy bezprostředně po konci sledované dekády. Jejich výpovědi porovnala mj. se statistickými daty a čtenářskými průzkumy a doplnila je studiem dobových dokumentů. Výsledkem je sumarizace několika zjevných trendů devadesátých let: tendence k personální a firemní univerzálnosti, tedy kumulování různých profesí knižního trhu do rukou jedné osoby a různých řemesel pod záštitu jedné firmy (Šmejkalová zde s trochou nadsázky glosuje nápadnou podobnost s praktikami předmoderní společnosti), nízké cash flow nakladatelských podniků a insolvence různých článků řetězce produkce a výroby, utajování číselných údajů o vlastní produkci a střežení know how, podceňování až diskreditace knižního marketingu a propagace, rezistence vůči vnímání knihy jako komodity a snaha bránit tomu, aby s ní bylo jako s komoditou nakládáno.

„Příběh knih“ za studené války je v podání Jiřiny Šmejkalové především příběhem kolektivního mýtu o prosperitě centrálně plánované kultury. Vyprávěním o peripetii megalomanského experimentálního projektu, který se nezhroutil pod vlivem vnějších okolností nebo pod ataky svých odpůrců, ale vinou své vlastní koncepce. Autorčin přístup je sympatický mj. umanutým otvíráním otázek, u nichž si je vědoma, že na ně neumí nabídnout jednoznačnou odpověď. Nebojí se přiznaně spekulovat a hádat jen proto, aby nabídla hypotézu, možnou verzi reality. Při tom všem však dává přednost faktům tam, kde je má k dispozici. I s vědomím zahraničního adresáta knihy se nicméně nelze ubránit dojmu nadbytečnosti mnohých digresí a analepsí, bez nichž by „příběh knih“ východního bloku možná působil ucelenějším dojmem a vyhnul by se zjednodušujícím, zkratkovitým epizodám.

Jiřina Šmejkalová: Cold War Books in the ‘Other’ Europe and What Came After. Leiden, Boston, Brill 2011. 409 + xii stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2014.