Literární satisfakce po sto čtyřiceti letech

14. 7. 2014 9:00

MICHAL FRÁNEK

Rozsáhlé a různorodé dílo Karla Sabiny skrývá — navzdory mnohaleté pozornosti literárních historiků — stále ještě nejedno překvapení. Jedním z nich je i Sabinův pozdní román Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů, který autor vydal anonymně v roce 1875 u nakladatele Aloise Hynka, neboť po odhalení své konfidentské činnosti nadále nemohl publikovat pod svým jménem. Sabinovo autorství identifikoval teprve za druhé světové války Jan Thon a i poté stál román na okraji zájmu literárních historiků, pokud o jeho existenci vůbec věděli.

Sabinovo opus magnum se soustřeďuje na zobrazení společensko‑politického vývoje v rozmezí let 1830–1848 především v zemích habsburské monarchie. Román je zalidněn velkým počtem postav (jejich soupis, zahrnující jen významnější z nich, čítá na sto dvacet jmen), zahrnujících celou společenskou vertikálu od císařských komnat až po zlodějská doupata. Dílo představuje umělecky zdařilý kompromis mezi literaturou uměleckou a nenáročnou zábavnou prózou, jakou vydával právě nakladatel Hynek. Vyprávění místy inklinuje k žánru humoresky (postava vdavekchtivé Lorinky a její trampoty s ženichy), někdy se dostává do tematické blízkosti Räubergeschichte (na scéně vystupuje i proslulý maďarský loupežník Rózsa Sándor) a frenetického románu „tajností“ (zejména v popisech pražského podsvětí dle Sueova vzoru). Líčením revolučních rejdů a zpravodajských her Mazziniho Mladé Itálie román současnému čtenáři bezděky připomene Pražský hřbitov Umberta Eka, s hravostí využívající postupů frenetické literatury. Vedle těchto čtenářsky (a dodejme: i filmařsky) vděčných pasáží však těžiště románu tvoří především zobrazení růstu revolučního hnutí v rakouských zemích a Itálii, vrcholícího v roce 1848. V řadě postav českých vlastenců (některé z nich odkazují ke skutečným aktérům, včetně autobiografické postavy Václava) autor podal zdařilý a plastický portrét generace narozené kolem roku 1810. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá Dajič, český vlastenec, který se díky vojenské a úřednické službě postupně stane policejním agentem, nejprve v Itálii, později v Praze. Vylíčením Dajičovy snahy hrát na obě strany a omlouvat ji motivací nikomu neškodit Sabina v obecné rovině tematizoval mravní problém vlastního konfidentství. Za ocitování stojí Dajičův vnitřní monolog, kterým omlouvá svoji vyzvědačskou činnost v Praze, a který lze s jistou nadsázkou označit za „českou konfesi“, vyznávanou až do současnosti: „Kdybych tam nešel, […] poslali by tam někoho jiného, který by věci naší snad opravdu škodil; […] snad se mně poštěstí uchrániti naše spolky od mnohého netušeného zla“ (s. 765). Ze zastánce revoluce se z Dajiče postupně stane její upřímný odpůrce a během Bachova neoabsolutismu nakonec získá významné místo ve státní správě. Jeho literární typ tak mimoděk dobře ilustruje slova F. X. Šaldy, pronesená při jiné příležitosti: „Nikde není totiž od revolucionáře k reakcionáři krok kratší, nikde není jeden od druhého oddělen vlasovější čárou než u nás. Ano, zde je skrytá česká rána a hanba. V těch dvacítiletých revolucionářích a čtyřicíti‑ nebo padesátiletých policajtech, v něž se vybarvili oni dvacítiletí bouřliváci“ (KP 13, 221).

Román svým rozsahem, šíří záběru, množstvím postav i řadou pozoruhodných detailů představuje v české literatuře (nejen) sedmdesátých let výjimečné dílo: pestrostí prostředí, nikoli však literární úrovní, se mu blíží snad jen románový debut Jana Liera Hraběnka Radová z Thalbrunnu, publikovaná v časopisu Slavia (vydávaném rovněž Aloisem Hynkem) v roce 1877, v němž autor osudy ďábelsky svůdné femme fatale vykreslil na pozadí revolučních výbuchů v Evropě od napoleonských válek až po pařížskou komunu (nechybí zde ani scéna dobývání revoluční Vídně v roce 1848 Jelačićovou armádou).

Literární kvality i historická hodnota Krále Ferdinanda jsou v zásadním nepoměru k jeho známosti. O to významnější je proto edice, kterou připravili Michal Charypar a Lenka Kusáková v nakladatelství Academia (2013). Vzhledem k mimořádnému rozsahu (původní vydání čítá 1 535 stran, přítomné vydání 901 stran bez aparátu) i péči editorů lze vydání bez nadsázky označit za jeden z nejvýznamnějších edičních počinů posledních let: samotnému dílu předcházejí texty Michala Charypara a Lenky Kusákové, jež svým rozsahem i hloubkou odpovídají spíše studii než běžnému doslovu pro čtenáře, za románem pak následují rozsáhlé vysvětlivky, slovníček dnes již méně známých výrazů, index postav a ediční a jazyková poznámka.

Edice Sabinova románu vychází z dlouhodobých badatelských zájmů obou editorů: Michal Charypar je autorem řady sabinovských studií i knižní monografie Karel Sabina: „epigon“ a tvůrce: textová příbuzenství jako zdroj smyslu a poznání (Praha, Academia 2010), Lenka Kusáková mj. napsala obsáhlé heslo „Karel Sabina“ do čtvrtého dílu Lexikonu české literatury (Praha, Academia 2009). Charyparova úvodní studie „Románová freska o dobrém králi a zlé revoluci“ se zabývá jednak okolnostmi vzniku díla (mj. též ukazuje na jeho patisk, který nakladatel Alois Hynek vydal pod názvem Krvavý svatodušní týden roku 1848. Historický román věku devatenáctého v roce 1878, patrně proto, aby Sabinově vdově nemusel vyplatit honorář), jednak vztahem mezi uměleckou fikcí a historickou skutečností pojednávanou v románu; ta totiž tvoří nikoli nevýznamný pramen pro poznání okolností roku 1848, neboť částečně supluje Sabinovy vzpomínky. Stranou Charyparova zájmu však nezůstal ani bezprostřední literární kontext, tedy především produkce Hynkova nakladatelství, kde vycházela řada mnohadílných spisů populární četby na podobná témata a krátce před Sabinou i anonymní román Eduarda Rüffera Zrádce národa, pojednávající přímo o Sabinovi. Charypar se tak dotkl — v návaznosti na průkopnické práce Karla Krejčího — tématu populární a brakové četby pro lid, jež pro nakladatelství Zikmunda Bensingra překládal (a pravděpodobně též psal) např. Václav Bambas. Král Ferdinand by si nepochybně zasloužil důkladnější srovnání s početnou románovou produkcí Louisy Mühlbachové, kterou Charypar zmiňuje, i s Rüfferovým románem; lépe by tak vynikly přednosti Sabinova díla ve srovnání s touto čtenářsky oblíbenou tvorbou, to by však bylo téma na samostatnou studii, která přesahuje účel vymezený v přítomné edici.

Charyparova studie se vyznačuje důkladnou znalostí materiálu i dobového literárního a společenského kontextu, zvlášť pokud jde o cenzuru, jež představuje jeden z důležitých klíčů při interpretaci postavy krále Ferdinanda. Ve srovnání s pasážemi týkajícími se Krále Ferdinanda v autorově sabinovské monografii, v nichž se ještě místy nevyvaroval některých nepřesností při interpretaci postav (s. 179), je zde patrný výrazný kvalitativní posun. Domnívám se jen, že autorovo tvrzení o údajné neznalosti románu ze strany Karla Krejčího by bylo vhodnější formulovat opatrněji — Krejčí v Charyparem zmiňované knize Praha legend a skutečností (Praha, Academia 1981) totiž píše: „Pro Hynkovo nakladatelství [Sabina] psal ještě dále tlusté romány o událostech roku 1848 a jejich předhistorii. Snažil se vkládat do nich svou apologii: mezi revolucionáři líčí tu nešťastníky, kteří nějakým způsobem upadli do osidel tajné policie a stali se jejími nástroji. Tyto motivy jsou tu ovšem opět zavaleny tříští nejrozmanitějších, vzájemně se proplétajících dějů a epizod, je třeba velké pozornosti, aby čtenáři neunikl jejich skrytý smysl“ (s. 226). V katalogu Národní knihovny byl navíc Král Ferdinand po Thonově odhalení jeho autorství zaevidován pod jménem Karla Sabiny, Krejčí mohl znát i sabinovskou dizertaci Miroslavy Tučkové.

Studie Lenky Kusákové „Sabinovo románové dílo v dobovém literárním kontextu“ se soustřeďuje na kontext Sabinova románu v rámci jeho vlastního beletristického i kritického díla, a současně v rámci vývoje evropského románu 19. století. Podnětně zde zkoumá intertextové vazby k Sueovým Tajnostem pařížským jako typu dobového evropského bestseleru (o Sueově románu Věčný žid ostatně poznamenal ve Včele již roku 1850 recenzent českého překladu, že jeho německý překlad znají snad všichni Češi, kteří umí aspoň z poloviny německy) i Sabinovy politické názory vtělené do románu, zejména v postavě vlastence a konfidenta Dajiče. Obě studie se zčásti tematicky překrývají — Charyparův příspěvek se věnuje též dobovému literárnímu kontextu, z nějž dílo vychází a na nějž reaguje, a Lenka Kusáková zmiňuje i dobové politické a společenské souvislosti. Tento překryv — do značné míry nevyhnutelný — však nepovažuji za nedostatek: oba badatelé čtenářům nasvítili Sabinův román a jeho kontexty ze dvou úhlů pohledu, jež se vzájemně dobře doplňují.

Úctyhodný editorský výkon představují pečlivé vysvětlivky, jež vzhledem k místům děje románu (Čechy, Slovensko, Vídeň, Uhry, Halič, Itálie) a již zmiňovanému velkému množství historických postav znamenaly značně náročnou heuristickou práci. Při pročítání jsem zaznamenal pouze dvě drobné nepřesnosti: Te Deum laudamus není „první část mše“ a Credo „druhá část mše“ (s. 911); tzv. dogma o papežské neomylnosti (přesněji součást konstituce Pastor aeternus) bylo schváleno v roce 1870, nikoli 1869.

Velkou pečlivostí se též vyznačuje poměrně rozsáhlá ediční a jazyková poznámka, jež mapuje první vydání románu a jeho srovnání s Hynkovým patiskem (vedle dvou editory uváděných výtisků je v Souborném katalogu ČR evidován ještě jeden v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích), charakterizuje Sabinův jazykový styl a podává přehled edičních úprav. Výchozí text při absenci Sabinova rukopisu přináší řadu problémů, při jejichž řešení si editoři nijak neulehčovali práci (např. při posuzování kvantity, jež představuje tradiční textologický oříšek). Čtenáři tak dostávají do rukou po všech stránkách vzorně připravenou edici, která je důstojným uctěním dvoustého výročí Sabinova narození.

Poté, co byl Sabina před několika lety přijat do Českého nebe, dostalo se mu nyní i opožděné literární satisfakce, jež v mnohém poopraví jeho obraz zafixovaný v literární historii. Škoda jen, že úctyhodný počin, za nějž si zaslouží oba editoři i nakladatelství Academia plné uznání, byl poněkud devalvován paperbackovou vazbou, upomínající kouzlem nechtěného na původní sešitové vydání v Hynkově nakladatelství. U knihy nadprůměrné rozsahem i cenou by myslím bylo oprávněné očekávat vazbu, jež se nezačne rozpadat po prvním přečtení.

Vyjde v České literatuře 3/2014.

Karel Sabina: Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů. Edd. Michal Charypar a Lenka Kusáková. Praha, Academia 2013. 951 + xlvii stran.