Jazyk a subjektivita v myšlení 18. století

Dnes poněkud pozapomenuté a opomíjené myšlení 18. století (zvláště ve Francii) se vyznačovalo jedním pozoruhodným rysem, který je centrem našeho zájmu: lidská přirozenost, subjektivita a její vztah k jazyku jsou zpravidla vymezovány velmi „nestandardním“ způsobem. Naším cílem je zkoumat, jakým způsobem toto vymezování probíhalo, a to zejména se zřetelem ke třem tematickým okruhům. Prvním z nich je pozornost, které se v tomto myšlení dostalo otázkám výchovy (Rousseau, De Gérando, Mme de Genlis, Mme d´Épinay aj.). Druhým z nich je fenomén tzv. „vlčích dětí“ (nejslavnějším případem je Victor z Aveyronu), který sehrál klíčovou úlohu ve sporu o vrozené ideje a o osvojování jazyka. Třetím je potom teorie jazyka ve vztahu k vývoji subjektu (kupříkladu Condillacova teorie vývoje jazyka a gesta, dlouho považovaná za naivní a zastaralou, se dnes periodicky navrací ve sporech týkajících se univerzální gramatiky). Jakkoli se to může zdát nezvyklé, ony zdánlivě svévolné a nepodložené koncepce, které zmiňovaní myslitelé (a samozřejmě nejen oni) vypracovali, se v současnosti jeví jako velice aktuální zejména v psychologickém a psycholingvistickém kontextu.

 

Mgr. Josef Fulka, PhD.

E-mail: josef.fulka@gmail.com

Filosofický ústav Akademie věd ČR