Fyzikální ústav Akademie věd ČR

Dne 28. prosince 2010 ve Washougal, WA na západě Spojených států zesnul ve věku 88 let Jan Tauc. V jeho osobě česká věda ztrácí jednoho z nejvýznamnějších fyziků poválečného období, zakladatelskou osobnost fyziky pevných látek a badatele světového jména v oblasti polovodičů, který velkou část svého aktivního života strávil v Ústavu fyziky pevných látek ČSAV v Cukrovarnické ulici.

Prof. Ing. Dr. RNDr. Jan Tauc, DrSc., se narodil v Pardubicích 15. 4. 1922. Maturoval za války, po válce pak vystudoval ČVUT (1949) a Přírodovědeckou fakultu UK (1956). Od r. 1949 pracoval ve VTÚ Tanvald. Tam pochopil význam tehdy světově se rodícího oboru polovodičů a zasvětil mu pak celou svou odbornou kariéru. Úvodním jeho legendárním výkonem bylo vytvoření prvního germaniového transistoru mimo území USA. Síly k tomu spojil se Z. Trousilem. Spolu také byli přijati do vznikajícího Ústavu technické fyziky ČSAV v Cukrovarnické ulici ve Střešovicích (později ÚFPL, dnes sekce FPL Fyzikálního ústavu, AV ČR, v.v.i.), kde Jan Tauc zakládá, buduje a do r. 1969 vede oddělení polovodičů. Toto moderně koncipované komplexní pracoviště spojující základní fyzikální výzkum s rodícím se materiálovým výzkumem se stává během několika let jedním ze světových center fyziky polovodičů. Sám JT se věnuje nejprve problému vzniku elektromotorických sil v polovodičích. Objevuje objemový fotovoltaický jev, anomální termoefekt, fotomagnetický jev a fotopiezoelektrický jev. Celý nový obor shrnuje v knize vyšlé v Pergamon Press, později mnohokrát přeložené. Za tyto práce JT jednak dostal svou první Státní cenu (jakožto nestraník v r. 1955 !), jednak se stal světovou autoritou a tak dostal i pověření IUPAP, aby v Praze organizoval V. Mezinárodní koferenci o fyzice polovodičů v r. 1960. Ta s úspěchem proběhla jako první velká mezinárodní fyzikální konference za železnou oponou. Na ní JT zároveň oslnil zásadním příspěvkem k dalšímu vznikajícímu oboru, studiu mezipásových přechodů optickým měřením. Pomocí spinorbitálních rozštěpení spolu s E. Antončíkem identifikovali hlavní absorpční pás v Ge a polovodičích III-V. Při dalším rozvíjení tohoto problému byl JT zaujat problémem ztráty translační symetrie v pevné látce. Šťastně spojil síly s Radu Grigorovici z Bukurešti a vytvořil fundamentální práce o optické absorpční hraně v tetraedrických polovodičích. V r. 1965 svolal do Prahy na 30 vědců na 1. mezinárodní konferenci o amorfních polovodičích. Od této události se datuje explozivní rozvoj oboru amorfních polovodičů ve světě. Následující plodná léta intenzivní práce byla přerušena neblahým politickým vývojem po r. 1968. Jan Tauc využívá poslední možnosti a v r. 1969 odjíždí na prestižní stáž do Bellových laboratoří v USA.

Dr. Jan Tauc v laboratoři v budově C v Cukrovarnické ulici (fotografováno ústavním fotografem kolem r. 1957)

Tím se otevírá druhá, delší část odborné dráhy JT - v emigraci ve Spojených státech. Od r. 1970 po dobu 22 let byl profesorem Brownovy university v Providence, R.I. Poté, až do svého skonu, Professor Emeritus. V létech 1983-88 tam působil jako ředitel Laboratory for Materials Research, byl dlouholetým konzultantem Bell Labs. Hlavní oblastí jeho zájmu zůstaly amorfní polovodiče, zejména hydrogenovaný křemík. Po vybudování laboratoře přichází s novým konceptem, fotomodulační spektroskopie polovodičů. K tomu využívá tehdy zcela nové techniky pikosekundových a od počátku osmdesátých let femtosekundových optických pulsů. Náhodné pozorování ho přivádí k dalšímu objevu, generace povrchových fononů pomocí femtosekundových pulsů (1989). Tento jev se stává základem nové nedestruktivní metody charakterizace tenkovrstvých polovodičových struktur a předmětem několika komerčně velmi úspěšných patentů.

Za zesnulým Janem Taucem zůstává nejen rozsáhlé původní dílo, ale i hluboká stopa jeho organizačního a pedagogického úsilí (byl profesorem UK, ředitelem FÚ UK, později profesorem na Brown U.). Dvě věci není možno nezmínit. JT k nám vnesl koncept letních škol a spolu s E. Antončíkem organizoval první z nich - pověstné Podhradí (1963). JT byl také zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti (1968). Janu Taucovi se také dostalo četných poct a uznání: u nás dvě Státní ceny, po r. 1989 pak Hlávkova medaile ČSAV, medaile De Scientia et Humanitate Optime Meritis AV ČR a další. Byl členem korespondentem ČSAV, čestným členem Učené společnosti ČR. Ze zahraničních poct uvádíme Humbold Foundation Fellowship, velmi prestižní Frank Isakson Award a David Adler Award, obojí od American Physical Society. Jan Tauc je také jedním z hrstky Čechů, kteří byli zvoleni za členy National Academy of Sciences (USA).

Rodinný život Jana Tauce byl velmi šťastný. Milující ženu Věru ztratil po 62 letech manželství (†2009). Pozůstaly dvě děti, Elen (Lenka) a Jan, a čtyři vnoučata.