Česky
Před třiceti lety získal naši první Nobelovu cenu za literaturu básník Jaroslav Seifert. Bylo mu tehdy 83 let, stejně jako Nobelově ceně, která se uděluje od roku 1901, kdy se básník narodil. Pro tehdejší režim to znamenalo katastrofu: ačkoli byl Seifertovi už dříve udělen titul národní umělec i státní ceny, podpisem Charty 77 se stal nepřítelem režimu. Komunisti si jej sice nedovolili přímo perzekvovat, ale jeho knihy nechtěli dlouho vydávat. Jenže tituly se přesto dostávaly na svět v samizdatu; zásluhou českého fyzika žijícího ve Švédsku prof. Františka Janoucha vyšly básníkovy Sonety o Praze ve Francii a vědělo se i o Janouchových aktivitách směrem k nominaci na Nobelovu cenu. Obavy představitelů režimu se v roce 1984 naplnily, když ze Stockholmu skutečně zaznělo jméno Jaroslava Seiferta. Však se také po udělení ceny nesměly ve výlohách knihkupectví vyvěšovat Seifertovy portréty, ve školách se o Nobelově ceně nehovořilo a byly zabavovány zahraniční noviny, které o Seifertově ocenění referovaly, a to včetně komunistického L’Humanité.
Na budově základní školy, dříve žižkovského gymnázia, čp. 800 ve Vlkově ulici 31, Praha 3 – Žižkov je pod bustou českého básníka pamětní deska s textem: " V letech 1907–1912 navštěvoval tuto školu český básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu". Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin.
Je nesporné, že za nominací na Nobelovu cenu stál prof. Janouch. Byl to on, kdoposlal členům Švédské akademie knihu se Seifertovými básněmi v češtině, švédštině a angličtině s autorovými fotografiemi od Ivana Kyncla. Knihu, jež nebyla běžně k dostání, dostal mimo vlivných lidí také švédský tisk, který reagoval řadou článků, recenzí a úvah, čímž se Seifertovo jméno stalo známým.
Prof. Janouch je přesvědčen, že nejdůležitější roli sehrál kolektivní dopis Švédské akademii
od významných literátů (Jean-Paule Sartre, Simone de Beauvoirová, Louis Aragon, Raymond Aron, Milan
Kundera, Roman Jakobson a Jean-Pierre Faye) z roku 1978. Mj. se v něm uvádí: „Jaroslav Seifert
je posledním velikým mluvčím generace, která vytvořila zářící české souhvězdí dvacátého století na
křižovatce mezi surrealismem, ruským formalismem a futurismem, německou avantgardou,
strukturalismem a následnými proudy. Je svědkem zmizelé pevniny: českého kulturního rozkvětu
Masarykovy epochy, souostrovím svobody v srdci střední Evropy. Z tohoto tragického ztroskotání se
vynořuje zářící poezie Jaroslava Seiferta.“
Seifertovu cestu na piedestal české poezie dokumentuje Janouchova kniha Šel básník chudě do světa.
HaM
Kopule hvězdárny
–
ze sbírky Halleyova kometa (1967)
Co jiného dnes lidem zbývá,
než aby rychle si oblékli skafandry
s ocelovou přílbou,
spustili hledí z plexiskla
a vrhli se do podivuhodných lodic
bez stěžňů, bez plachet
a kormidlovali střemhlav
do vesmírných dálek.
Jen tak se mohou opět dotknouti
povrchu hvězd.
Já vím, co mi chcete říci,
já to dobře vím.
Když jsme byli však děti
a někdo nás držel kolem krku,
bylo tak pěkně za těmi dveřmi dokořán.
Sušili tam plenky
a ovce u prahu,
berani, bahyně i jehňátka
tlačili se jedni přes druhé
a natahovali krky.
Voda, aby byla zticha,
převlékla se za lehoučký sníh
a lehala si na střechu.
Kdyby byli měli prázdnou klec,
i ta by zpívala.
Bylo teplo z dechu zvířat,
i láska tam hřála
a všechno tam vonělo,
mech, seno, sláma a ještě něco:
mateřské mléko.
Ach ano,
To je ta nejlepší věc na světě.
A nad střechou, kam jsme dosáhli,
byla hvězda.
Pak ztichl kolovrat
a ztratilo se vřetánko,
chlév zůstal prázdný
a hvězda odlétla
na druhý konec naší galaxie.
Jen z oblohy se sypal
žhavý popel.
Já vím, co mi chcete říci,
já to dobře vím,
ale tam nahoře je pustá prázdnota
a ticho k zešílení.
A hustá, zoufalá tma.
A strašlivý, černý mráz.
20 Oct 2014