Česky
Černohorská akademie věd a umění v Podgorici uspořádala ve dnech 7. až 9. června 2012 mezinárodní konferenci Humanities and the Contemporary World (Humanitní vědy a současný svět), na níž vystoupilo několik desítek odborníků z Evropy, USA, Jižní Afriky, Japonska a Malajsie. Vyžádanou přednášku o vztahu mezi národními a obecnými aspekty humanitních věd, jejíž zkrácenou českou verzi otiskujeme, proslovil místopředseda Akademie věd ČR Jaroslav Pánek.
Čtyři úvodní teze
1) Humanitní vědy se v posledních desetiletích ocitají ve zjevné defenzívě – pociťují potřebu bránit holou existenci, srovnávat se s přírodními a technickými vědami a zdůrazňovat svou užitečnost. Jedna z obranných tezí staví do rozporu sepětí humanitních věd s národními hodnotami na jedné straně a univerzální otevřenost humanitních věd na straně druhé. Tento rozpor pokládám za umělý, nesprávný a kontraproduktivní.
2) Humanitní obory, zejména historické, lingvistické a literární vědy, jsou svou povahou zakotveny v národních jazycích a v mikro- či makroregionální tematice (z hlediska pramenů, výsledků poznání a jejich primární recepce), ale zároveň jsou předurčeny k intenzivní mezinárodní komparaci a následně k sekundární recepci bez ohledu na hranice jazyků, států či kontinentů. Postavení humanitních věd v malých zemích s místními jazyky je v tomto ohledu obtížnější v porovnání s analogickými obory pěstovanými ve velkých státech a v kongresových jazycích, jde však pouze o kvantitativní hledisko, nikoli o rozdíl v podstatě věci.
3) Současné problémy euroamerického světa a nedostatečné porozumění sobě samému i jiným civilizačním okruhům jsou mimo jiné důsledkem dlouhodobého podceňování humanitních věd ve výzkumu i ve výuce na všech stupních škol. Přírodní a technické vědy si právem získaly všeobecné uznání, neboť dokázaly proměnit materiální základnu bytí na naší planetě, lékařské vědy oslnily výsledky při prodloužení a zkvalitnění lidského života. Avšak vzestup poznání v těchto oborech nevedl a ani nemohl vést k harmonizaci mezilidských a mezinárodních vztahů. V tom spočívá zásadní úkol humanitních věd, které je nutno rozvinout v celém jejich potenciálu – od pochopení vlastní identity přes poznání specifik jiných národů a civilizací až po mezicivilizační dialog a koexistenci. Neznalost či nedocenění pozitivních i negativních zkušeností, jež lidstvo získalo v tisícileté minulosti, vede k opakování starých a k vytváření nových chyb, které mají v nynějším globalizovaném světě daleko vážnější dopad než v minulosti. Intenzivní a cílevědomý rozvoj humanitních oborů, následně promítnutí těchto poznatků do vzdělávání, výchovy a veřejného života může lidstvu napomoci, aby se uchránilo před dehumanizací a planetární katastrofou.
4) Humanitní vědy by neměly přijmout roli prosebníka na okraji sféry výzkumu, vývoje a inovací, a už vůbec se nesmějí stát služebníkem etnického či náboženského šovinismu. Měly by naopak zdůraznit svou nezastupitelnost při řešení kardinálních problémů 21. století a svůj pozitivní potenciál v dalším vývoji lidstva, který spočívá nikoli v potlačení, nýbrž naopak v kultivaci sebevědomých národních identit a v jejich chápající otevřenosti (popřípadě ve zdůvodněně kritickém vymezení se) vůči jiným národním a civilizačním identitám.
K úvodním tezím a ke zdůraznění jejich diskusního charakteru připojuji několik poznámek o vybraných aspektech této problematiky. Činím tak s vědomím, že velmi široká a mnohotvárná tematika nemůže být vyčerpána, nýbrž jen rámcově naznačena a v některých případech ilustrativními ukázkami konkretizována.
Národní kultura jako výsledek mezinárodní interakce
V minulosti se v různých variantách objevovala hesla „Cizí nechceme, vlastní nedáme!“ Měla jistě opodstatnění v době boje menších evropských národů proti osmanské okupaci, proti nacistickému ohrožení či proti sovětské hegemoniální politice. Přiznejme si, že taková zjednodušující hesla často prolínají nejen politikou, ale nejednou se nepříznivě dotkla i humanitních věd. Například spory o příslušnost jazykově německých spisovatelů, vědců či umělců mezi Čechy, Němci a zvláště sudetskými Němci nejsou tak vzdálenou minulostí. Dohady o přináležitosti dubrovnické renesanční literatury a Iva Andriće k Srbům či Chorvatům, Petara II. Petroviće Njegoše k srbské či černohorské literatuře byly umocněny událostmi po rozpadu Jugoslávie. Ostatně spory o příslušnost tvůrců a jejich výtvorů ke Katalánsku či Španělsku, k Irsku, Skotsku či Anglii zná i západní Evropa.
Bylo by asi naivní chtít dnes po všech politicích, aby od sporů tohoto druhu – nejen v rovině kulturního dědictví – okamžitě upustili. Badatelé v humanitních oborech by však mohli ukázat cestu. Kupříkladu české bádání už přijalo širší výměr kulturní tvorby na území dnešní České republiky; pojímá do něho nejen díla osobností italského, francouzského, polského, ruského či jiného původu, dočasně působících v Čechách a na Moravě, ale i celé dědictví německé a židovské kultury na českém území, aniž by ovšem popírala jejich přináležitost k jiným etnickým společenstvím. (Nutno ovšem přiznat, že mnohem větší problémy jsou s překonáváním rozdílů mezi etniky žijícími na odlišné civilizační úrovni, jako jsou Romové v zemích střední a východní Evropy, a většinovými národy – Slováky, Maďary, Čechy atd.) Ještě dále došli Poláci, kteří ve svých dramatických novodobých dějinách obývali značně odlišná území. Po rozpacích, které nastaly v desetiletích bezprostředně po druhé světové válce, kdy byly jednostranně zdůrazňovány skutečné či domnělé rysy „polskosti“, si osvojili kulturní odkaz vysídleného německého etnika jako pozitivní hodnotu, a právě na této základně rozvinuli tvůrčí vztahy k Němcům žijícím dnes ve Spolkové republice. Občasné turbulence na této ose nemohou popřít, že polské humanitní vědy sehrály na tomto poli významnou pozitivní úlohu. Upevněné sebevědomí polského národa umožnilo plně akceptovat etnické menšiny, například Kašuby, jejichž kultura je na severu Polska na vědeckém základě i v popularizační rovině prezentována s velkorysostí i oboustranným respektem. Jak pozitivní význam má tato vícestranná akceptance, dokládá současný vývoj Polska, které vede premiér Donald Tusk, uvědomělý Kašub a sebevědomý Polák i Evropan (ostatně nedávno zemřelý doyen polské historiografie Gerard Labuda byl také kašubského původu).
Uvedenými příklady jsem chtěl pouze naznačit, že před humanitními vědami stojí – zejména v evropských zemích – vážný úkol: přiznat, zdůvodnit a hodnotově docenit, že kultura jednotlivých evropských národů se napájí z mnoha pramenů a že tato skutečnost není její slabinou, nýbrž silnou stránkou. Neznamená to popřít hodnotu kterékoli národní identity, nýbrž prozkoumat a interpretovat její zdroje a strukturu. Jestliže důkladně poznáme souvislosti a připustíme, že kultura našeho národa je výsledkem vzájemného působení jeho příslušníků v interakci se sousedními i vzdálenějšími národy, nebudeme mít důvod stavět tuto kulturu a její zájmy do protikladu s jinými kulturami.
Stratifikace identit
V podstatě totéž platí také ve vztahu civilizačních okruhů. Konvenční „politická korektnost“ nám zabraňuje realisticky posuzovat rozdílnost civilizací a tím i zkoumat cesty k jejich skutečnému sblížení. Naproti tomu představa o nevyhnutelném střetu civilizací vytváří a umocňuje nové antagonismy, které plodí agresivitu a strach, nejhorší možné průvodce lidstva do budoucnosti. Humanitní vědy by neměly přistoupit na žádnou z těchto krajností. Měly by odmítnout prázdné fráze o bezproblémovém světoobčanství v multikulturním prostředí a s respektem přijmout studium společných i rozdílných rysů jednotlivých civilizací. Domnívám se, že respekt v této souvislosti znamená zásadní uznání odlišnosti, nikoli však rezignaci na právo kritického bádání; tedy možnost zkoumat odlišnou civilizaci a zachovat si nárok na vlastní pohled, což neznamená vnucování vlastního pohledu příslušníkům jiného civilizačního okruhu.
Za jeden ze základních úkolů humanitních věd tedy pokládám studium složité struktury identit – výzkum vlastní příslušnosti k místní, regionální a národní, ale také k civilizační a snad i kosmopolitní identitě, přičemž každá z těchto vrstev identifikací si zaslouží důkladné objasnění, poznání toho, co patří výlučně k dané identitě a co ji přesahuje. V emocionální rovině můžeme sice vyznávat krásnou utopii o rovnosti všech se všemi, ale jako vědci prospějeme svému národu, civilizačnímu okruhu i světu spíše tím, když rozpoznáme a vysvětlíme společné rysy a rozdílnosti jednotlivých identit. Jinými slovy, měli bychom usilovat o vědecky podloženou stratifikaci identit, stojících na různých společenských úrovních, a ukázat, že nejsou pouze navzájem konkurenční, ale že mohou být i komplementární, že se mohou navzájem doplňovat a obohacovat. Výsledkem takto zaměřeného výzkumu by mohlo být vybudování racionální a psychologicky přijatelné struktury identit jakožto jednoho z pozitivních principů mezilidských a mezikulturních vztahů. Na tomto základě bychom mohli předkládat doporučení, jak sladit zájmy většiny a menšin v určitém prostředí, jak stimulovat či regulovat velké migrační pohyby, jak předcházet růstu interetnického a následně sociálního napětí.
Kritické zhodnocení současné situace a vývojového potenciálu komplexních společností
Velmi vážným úkolem humanitních oborů je vědecká reagence na současný mimořádně dynamický a v jistém smyslu chaotický vývoj lidstva. Před našima očima se zhroutil bipolární systém, skončila jednoznačná převaha euroamerické civilizace a nastoupily nové mocnosti, jejichž vstup do popředí světového dění přispívá k pestrosti globalizovaného světa, ale zároveň otvírá nové otázky. Ačkoli na některých akademiích věd a univerzitách v Evropě, Americe či Asii vznikají centra globálních studií, jejich pokusy o decentní odpovědi na aktuální otázky se zatím jen velmi málo odrážejí ve veřejném životě. Naproti tomu odpovědi, které nabízejí politikové a žurnalisté, bývají jednak stranicky zabarvené, jednak krátkodeché. Vyznačují se nedostatečným ponorem do minulosti a tudíž i neschopností vystihnout dlouhodobé vývojové trendy, stejně jako nanejvýš jen velmi povrchní komparací, která je tu jednou ze základních metod k uchopení rozmanitosti světa.
Pro současnou euroamerickou civilizaci nejsou patrně největším nebezpečím projevy ekonomické deprese, kterou lze pokládat za součást cyklického vývoje, nýbrž příznaky komplexní systémové krize. Popsat zjevné symptomy není zvlášť obtížné – jsou to problémy vyplývající ze stárnutí obyvatelstva v relativně bohatých částech světa a ze značně nerovnoměrného populačního vývoje, z hrozícího vyčerpání surovinových zdrojů, z neuspokojivého fungování tradičních demokratických institucí atd. Takové konstatování však rozhodně nestačí, spíše jen naznačuje, že před humanitními vědami stojí nové závažné výzvy – kriticky interpretovat současnou situaci a vývojové možnosti komplexních společností; pokusit se o stanovení reverzibility jevů, které vedou či mohly by vést ke kolapsu euroamerické civilizační sféry; naznačit, jaké podoby by tento kolaps mohl nabýt a případně jaké jsou možnosti regenerace. Jde bezpochyby o témata, která jsou svou povahou interdisciplinární a transdisciplinární; jejich úspěšné řešení se vymyká možnostem jednotlivých zemí a vyžaduje rozsáhlou mezinárodní spolupráci.
Řešení komplexní problematiky je však nemožné bez předchozího či souběžného zkoumání mnoha dalších témat, jejichž dlouhodobé přehlížení přispívá k labilitě současného světa. Bylo snadné v duchu politické korektnosti odmítnout Huntingtonovu představu o „střetu civilizací“ a poukázat na dílčí nedostatky autorova výkladu; mnohem obtížnější však bude uskutečnit co možná nepředpojatý výzkum jednotlivých kulturních, náboženských (nábožensko-politických) a civilizačních okruhů se zřetelem k rozporným tendencím jejich vývoje a k možnostem jejich dlouhodobého – skutečného, nikoli proklamativního – soužití v budoucnosti.
Badatelé v humanitních vědách by měli programově vyrovnávat nerovnováhu, která vzniká pod politickými a ekonomickými tlaky; například zkoumat vyhrocování vztahů mezi nositeli muslimské a (post)křesťanské civilizace – ať již v Evropě, či na dalších kontinentech. Jistěže nemohou pominout dnes jednostranně zdůrazňované sociální motivy, ale zajisté by se neměli spokojit s monokauzálním výkladem. Pokud ho lze – nepříliš úspěšně – aplikovat na poměry západní Evropy, pak jistě neobstojí při vysvětlení dlouhodobě zamlčovaných útoků na křesťany v zemích Asie a Afriky jakožto jevu, který dodává současnému světu dosud nepřiznanou, avšak velmi nebezpečnou dynamiku. Mezinárodní a důsledně komparativní výzkum může zabránit, aby jednotliví badatelé neupadli do jednostranné či dokonce zaslepené obhajoby těch civilizačních prvků, které jsou jim z osobních důvodů bližší, a do obžaloby oněch, které jsou jim vzdálenější; ale také aby v duchu politické korektnosti vážné problémy nezastírali nebo nebagatelizovali. Hodnota poznání by měla vždy převážit nad politickými preferencemi.
„Detoxikace“ mezinárodních vztahů
Přes veškerou snahu zainteresovaných badatelů si nelze dělat iluze, že bude možné dosáhnout naprosté objektivity a jednomyslnosti. Pro větší názornost lze uvést příklad sporů, které probíhaly po roce 1989 ve střední Evropě a jež se dotýkaly zločinů páchaných za druhé světové války i těsně po ní, stejně jako nucených migrací a etnických čistek. Spory mezi Němci (především ovšem příslušníky a potomky německých vyhnanců) na jedné straně a Čechy či Poláky na straně druhé se do značné míry podařilo utlumit právě tím, že do polemik vstoupili historikové, právníci a badatelé v dalších humanitních oborech, kteří osvětlili různé aspekty těchto dramatických jevů a zasadili je do širokého historického kontextu. Tím se podařilo tematiku historizovat, do značné míry ji zbavit aktuálních politických ostnů a přenést na jinou úroveň, než je utváření perspektivních bilaterálních či multilaterálních mezinárodních vztahů. Nedošlo tím k unifikaci názorů na dějiny, naopak bylo respektováno právo jednotlivých (národních) subjektů na vlastní výklad, ale nastala jakási „detoxikace“ těchto rozdílných názorů. Jak výsledky humanitního výzkumu dějin 20. století prospěly vztahům ve střední Evropě, se může každý soudný pozorovatel snadno přesvědčit.
Humanitní vědy mezi analýzou a syntézou
Výzkum zásadních témat humanitních věd se ovšem dostává do příkrého rozporu se současným formalistním hodnocením vědy. Tendence k hodnocení vědy, která se od počátku 21. století stále šíří v Evropě i v některých mimoevropských zemích, má své pochopitelné zázemí ve snaze vlád či jiných sponzorů kontrolovat výzkum a ovládat finanční zdroje do výzkumu vkládané. Zatímco v přírodních vědách se – přes veškeré zjevné nedostatky – vcelku úspěšně prosadil preferenční systém pro impaktované články, v humanitních a částečně i v sociálních vědách jsme již mnoho let svědky tápání, někdy dokonce absurdních pochybení. Dlouhodobý zápas o uznání hodnoty monografií a zvláště článků v neimpaktovaných recenzovaných časopisech naznačuje dílčí pozitivní výsledky, což názorně prokázala snaha European Science Foundation o vytvoření databáze „kvalitních vědeckých časopisů“ ERIH – European Reference Index for the Humanities. Při náročném zpracování a diferenciačním vyhodnocení tohoto indexu se ukázalo, že pro evropskou vědu a kulturu mají zásadní význam jak mezinárodní, tak i skutečně dobré národní časopisy a studie v nich publikované. Vytvoření ERIH a informační sítě s ním spojené, stejně jako například v makroregionu střední Evropy vydávání elektronické databáze CEJSH (Central European Journal for Social Sciences and Humanities), zpřehlednilo téměř neprostupnou džungli tisíců současných evropských periodik a umožnilo navázat podstatně lepší informační vztahy mezi badateli v evropských zemích. To je dobrý krok k rozšíření příštích komparativních výzkumů.
Hodnocení kvantifikovatelných výsledků jakožto podklad k financování humanitních věd ovšem přináší také základní nepříznivou tendenci – obrovský kvantitativní nárůst produkce, který často ohrožuje její kvalitu. Některé další kroky k formalizaci, například snaha uznávat hodnotu monografií publikovaných pouze ve vybraných nakladatelstvích, mohou tuto situaci dále zhoršit. Neřeší totiž základní otázku, co je základním kritériem pro hodnocení kvality humanitního výzkumu. Odpověď často zní – „originalita poznání“, avšak i toto heslo může být ošidné. Hledání deklarované „novosti“ poznatků vede mnohdy k další a další atomizaci výzkumu, k hledání stále specializovanějších témat, která zajímají stále užší okruh odborníků. Kontinuitu výzkumu a dlouhodobé sledování velkých cílů tak nahrazuje fragmentace, která by nakonec mohla zcela podlomit autoritu humanitních věd a uznání jejich jisté užitečnosti i z hlediska financujícího státu či jiného sponzora.
Riziku nadměrné atomizace není jednoduché čelit. Jistěže v základním výzkumu musí vznikat množství dílčích analytických studií či pramenných edic, které zůstanou určeny poměrně úzkému okruhu odborných čtenářů. Přesto je záhodno přihlížet i k širším vazbám zkoumaných témat na možnost nadoborové recepce očekávaných výsledků. Stručně řečeno, alespoň dílčím východiskem se tu může stát uplatňování zásady, že analytické studie jsou především předstupněm k vytváření syntetických děl, dostupných i širší kulturní veřejnosti a přinejmenším zčásti využitelných („aplikovatelných“) ve výuce na různých typech škol či při kultivaci veřejného prostoru.
Volba a řešení zásadních témat kritériem pro posouzení kvality vědeckých výsledků
V některých zemích se již podařilo odrazit snahy o radikální omezení humanitních věd ve prospěch technických oborů s industriálně „aplikovatelnými“ výsledky. Velkou zásluhu o to má organizace HERA – Humanities in the European Research Area (Humanitní výzkum v Evropském výzkumném prostoru), která vznikla z iniciativy zemí severní Evropy a Velké Británie a k níž se připojilo také několik středoevropských států. Základní přínos HERA spočívá v tom, že se představitelé humanitních věd z řady akademií věd ozvali proti podceňování těchto oborů a pokusili se formulovat mezinárodní výzkumné programy. Témata společného kulturního dědictví, divergentních či konvergentních pohledů na dějiny, jazykové a vizuální komunikace atd., která byla na zasedáních HERA diskutována, naznačila, že lze k oboustrannému prospěchu propojit výzkum vycházející ze svébytných národních identit s řešením společných problémů Evropy a světa.
Postupně tak vzniká základna k formulaci skutečně velkých, doslova existenciálních témat, jimž se dříve či později nevyhnou jednotlivé národy, kontinenty a v jistém smyslu celá naše planeta. Stačí uvést jen některá: frekvence krizí a depresí v ekonomickém a sociálním, ale i sociálně psychologickém vývoji lidstva; způsoby vládnutí, distribuce moci a proměny demokratické participace; vztah náboženství, sekularizace a veřejného života; důvěra v legitimitu a reprezentativní význam mocenských a kulturních elit; míra společenské soudržnosti na lokální, regionální, národní či ještě vyšší úrovni; postoj k migracím a vztah mezi většinou a menšinami (autochtonními i nově vznikajícími) v aktuálně či potenciálně konfliktních regionech; postoj ke kulturnímu dědictví (ke „kořenům“) a k jejich sdílení v interetnických vztazích. Důsledná historizace a zevrubné komparativní posouzení těchto problémů z hlediska humanitních i sociálních věd by mohly přispět k lepší orientaci v prostoru a čase, v němž žijeme. Závažných témat, která se nabízejí, je samozřejmě mnoho, více než kolik jich mohou v krátké době zvládnout badatelé na národní i mezinárodní úrovni. Tím spíše je třeba uvážlivě vybírat z nekonečného množství parciálních námětů, jež se badatelům v humanitních a také v příbuzných sociálněvědních oborech nabízejí. A protože nelze zvládnout či dokonce financovat vše, měly by mít přednost problémy skutečně klíčové, odvíjející se od nejnaléhavějších problémů jednotlivých států i evropského a světového společenství národů. Cílevědomá volba takových témat, dosahování dílčích výsledků, jejich souvztažnost a posléze formulace výsledných odpovědí by se mohly stát kritériem pro posouzení kvality vědeckých výsledků.
Rozvíjení a kultivace identit
Lidské identity jakožto syntetický výraz našich základních představ jsou založeny jak na osobních i skupinových zkušenostech a emocích, tak také na systematickém poznání. Pokud se nám v rámci humanitních věd podaří důkladně prozkoumat motivace a obsahy identit na různých úrovních a v různých prostředích, budeme moci tyto identity zřetelněji strukturovat a snad i rozšiřovat jejich kapacitu. Pokoušet se o vytvoření planetární identity ve smyslu bezbřehého kosmopolitismu by sotva bylo úspěšné, neboť ztotožnit se se vším znamená neztotožnit se s ničím. Naopak rozvíjení konkrétní identity lokální, regionální a zvláště národní na racionálních základech a kultivace těchto identit může otvírat prostor pro žádoucí nadstavbovou identitu evropskou a civilizační. Základním předpokladem ovšem zůstává, že takováto identita bude v hlavních rysech rozpoznána a definována; že budou stanoveny její základní znaky, a to dost možná i variantním způsobem. Takový úkol je velmi nesnadný, jak ukázala například snaha německých a francouzských historiků vytvořit společný výklad moderních dějin jakožto východisko pro sblížení dvou evropských národů. Může však být v zásadě zvládnutelný, jak dokázali národnostně hrdí Poláci (s oporou ve významném interpretačním příspěvku polských badatelů), když ze svých dějin, plných „historických křivd“, dokázali na počátku 21. století odvodit sebevědomé evropanství. Obtížnost úkolu, ale také vědomí jeho zvládnutelnosti by měly být naléhavou výzvou pro evropské i jiné badatele v oblasti humanitních věd.
Soužití identit je naším údělem
Postupující globalizace ekonomiky a z ní plynoucí politické moci nadnárodních korporací nezničila národní státy a národní identity. Spíše naopak – střetání s integračními tendencemi (jak ukazuje i vývoj veřejného mínění v zemích Evropské unie) vede k posílení národní identity v jednotlivých zemích a vytváří protiváhu k všeobecné centralizační tendenci. Zároveň však nebývale intenzivní migrace a prostupnost hranic podněcuje vznik nových vrstev identifikace – na úrovni menších regionů přesahujících státní hranice, na úrovni makroregionální (například v kulturně sourodé oblasti česko-polsko-slovenské) a nakonec i na úrovni evropské. Tento proces bude bezpochyby dlouhodobý a komplikovaný, bude přinášet stále nové otázky. Politikové a žurnalisté, uvažující ve velmi krátkých periodách, na ně odpoví přinejlepším povrchně. O komplexní řešení této problematiky se mohou a také musí pokoušet badatelé v oblasti humanitních věd, kteří jsou odborně vybaveni k výzkumu v „dlouhé vlně“. Úloha mostu mezi národní identitou a globální otevřeností je jejich posláním, může se však stát i zdrojem jejich oprávněného sebevědomí.
JAROSLAV PÁNEK,
místopředseda AV ČR pro III. oblast humanitních a společenských věd