Karel Kosík a dialektika konkrétního

Českých intelektuálních postav 20. století, jež by se těšily výrazné zahraniční pozornosti, není mnoho. Ještě méně jich je spojeno s Akademií věd ČR (do roku 1992 Československou akademií věd). Ani takový Václav Havel, jehož eseje jsou součástí kurikula většiny univerzitních kurzů věnujících se na Západě střední či východní Evropě, mezi akademické pracovníky nepatřil. Situaci, alespoň v humanitních a společenskovědních disciplínách, zachraňuje slavný Husserlův žák Jan Patočka a několik dalších, ne vždy neproblematických postav.

Fota: Archiv FLÚ AV ČR
Kosíkovo dílo přitahuje pozornost zahraničních badatelů a je aktuální i po půl století.

Málokdo si je například vědom, že kniha Civilizace na rozcestí (první vydání 1966), kterou sestavil kolektiv autorů vedený čelným normalizátorem ČSAV Radovanem Richtou, se doposud těší serióz­­nímu zájmu západních badatelů. Skutečnost, že je R. Richta na rozdíl od J. Patočky v domácích podmínkách marginalizován, je pochopitelná. Může za ni těsné spojení intelektuálů 20. století s politikou. Vstřícněji přirozeně přijímáme dílo mluvčího Charty 77 než spisy normalizátorovy.

V případě Karla Kosíka, který ostatně v šedesátých letech 20. století patřil mezi blízké Patočkovy přátele, je ovšem situace složitější. Na počátku normalizace byl vyhozen z Filosofického ústavu ČSAV i z Filozofické fakulty UK, kde působil od roku 1968 jako profesor, a přestože mu Státní bezpečnost roku 1975 zabavila několik set stran rukopisů, nepatřil mezi čelné disidenty. Po zániku státního socialismu se navíc zařadil mezi otevřené kritiky polistopadových poměrů. Na počátku devadesátých let se sice vrátil na obě původní pracoviště, z Filozofické fakulty byl ovšem zakrátko podruhé a za nemalého mezinárodního skandálu „odejit“ pro nedostatek financí. Ucelenější filozofické dílo na téma „technického bloku“, na němž pracoval v éře normalizace, již nedokončil a jeho tehdejší texty poněkud zapadly. V českém citačním indexu dodnes nepatří k nejfrekventovanějším autorům. Na tomto faktu nemění nic ani nedávno vydaný soubor kosíkovských studií s názvem Myslitel Karel Kosík (2011).

K. Kosík nastoupil do Kabinetu pro filosofii ČSAV bezprostředně po jejím založení roku 1952. Vedle studia na pražské Filozofické fakultě měl za sebou leningradský a moskevský univerzitní pobyt. Podobně jako mnoho dalších patřil na přelomu čtyřicátých a padesátých let k těm, pro něž věda znamenala především ideologii. Odborně se zapojil do jednoho z klíčových projektů Kabinetu pro filosofii spočívajícím ve studiu „pokrokových tradic“ české filozofie a začal se věnovat 19. století. Práce s historickým materiálem stejně jako snaha po skutečném rozvíjení marxistické metodologie ho brzy přivedla k formulování závěrů, jež se vzpíraly tehdejšímu kánonu. Obojí se promítlo do práce Česká radikální demokracie (1958), která nepřímo polemizovala s pojetím českých dějin Zdeňka Nejedlého. Byl to také K. Kosík, který se roku 1956 podílel na rozpoutání diskuse o vztahu vědy a marxisticko-leninských schémat.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se intenzivně věnoval přípravě textů, jež tvoří základ jeho slavné knihy Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa (1963). Její vliv byl v Československu obrovský a v šedesátých letech patřila k základnímu referenčnímu rámci tehdejších intelektuálních debat. Jejím prostřednictvím a díky dalším publikovaným esejům se z K. Kosíka stal vlivný a nesmírně respektovaný intelektuál, s trochou nadsázky řečeno jakýsi intelektuální symbol Pražského jara 1968.

Role Dialektiky konkrétního v myšlenkovém kvasu „zlatých šedesátých“ by ovšem patrně v současnosti nepodnítila svolání mezinárodní konference. Důležité je, že bez ohledu na pokusy o reformu tehdejšího státního socialismu začala kniha žít poměrně brzy druhým životem za hranicemi Československa a stala se jedním z klíčových produktů tzv. humanistického marxismu. Přeložena byla do italštiny (1965), němčiny, španělštiny (obojí 1967), portugalštiny (1969) a francouzštiny (1970), přičemž pozdější americké vydání (1976) vyvolalo další vlnu zájmu v anglofonním světě. Dočkala se ale i vydání v jazycích jako katalánština (1970), japonština (1977), perština (1986), slovinština, srbochorvatština (obojí 1967), švédština (1979) či řečtina (1975).

Přednášející Bertell Ollman z New York University v USA

Mezinárodní konferenci Karel Kosík and Dialectics of the Concrete uspořádalo ve dnech 4.–6. června tohoto roku oddělení pro studium moderní české ­filosofie Filosofického ústavu AV ČR. Přestože konferenční výzva zmiňovala padesáté výročí prvního vydání Kosíkovy slavné knihy, hlavní motivace organizátorů nespočívala v oslavném vzpomínání, vycházela naopak z potřeby konfrontovat Kosíkovu práci se soudobým filozofickým a společenskovědním bádáním. Jinými slovy řečeno, bylo potřeba prověřit, nakolik byla a je Dialektika konkrétního skutečně v zahraničí recipována a nakolik se má smysl jejími tezemi zabývat. Otázku Kosíkova současného vlivu mimoděk prozrazovala míra zájmu, jíž se konference od počátku těšila. Do pražské vily Lanna dorazili badatelé ze západní Evropy, USA, Latinské Ameriky, Turecka či Číny, kteří byli oproti účastníkům z bývalého společného státu Čechů a Slováků zhruba ve dvoutřetinové převaze.

Třídenní konferenční jednání jsme vzhledem k vysokému počtu účastníků zorganizovali do dvou paralelních sekcí, jež se průběžně spojovaly k vyslechnutí hlavních pozvaných řečníků (keynote speakers). Jednotlivé tematické bloky oscilovaly kolem pěti tematických okruhů. První se týkal pojednání Kosíkova díla v kontextu historického a intelektuálního vývoje druhé poloviny 20. století. Zde dominovaly především hlavní přednášky sociologa a filozofa islandského původu J. P. Arnasona a Michaela Löwyho, význačného znalce filozofie György Lukácse.

Druhý okruh lze označit za receptivní. Vymezoval vliv a vztah Kosíkova díla k italskému a americkému prostředí, stejně jako k tradici západního marxismu. V tomto ohledu se ukázala některá netušená fakta jako například vliv Dialektiky konkrétního na brazilskou historicko-kritickou pedagogiku (Newton Duarte). Třetí okruh dával Kosíka do souvislosti s velkými myšlenkovými směry jako existencialismus (Ian Agnus, Jan Černý), strukturalismus (Vít Bartoš), pozitivismus (Tomáš Hříbek), ale i post­marxismus (Michael Hauser). Čtvrtý a patrně nejrozsáhlejší okruh by se dal vymezit jednak základními kategoriemi, s nimiž Kosík pracoval (konkrétní totalita, dialektika atd.) a jednak vztahem Kosíkova díla k systematickým filozofickým disciplínám, jako je epistemologie a ontologie. Z mnoha příspěvků byla podnětná zejména přednáška klasika západního marxistického bádání Bertella Ollmana, který hovořil o „dialektické metodě“ u Marxe a u Kosíka. K. Kosík byl rovněž traktován v souvislosti s problémy globalizovaného světa (především Anselm Min). Za připomenutí bezesporu stojí také odborná úroveň účastníků z Číny, kteří se zasvěceně vyjadřovali k základním ontologickým otázkám rozvíjeným v Kosíkově knize a kteří zahraničnímu publiku zprostředkovali čínskou recepci humanistického marxismu (Xinruo Zhang a Xiaohan Huang či Feng-Yu Zang).

Vedle mnoha jiného ale konference hlavně upozornila na jednu z největších předností Kosíkovy knihy, totiž že Dialektiku konkrétního lze číst rozdílnou optikou a v rozdílných tradicích. Ukázala také, že otázky rozvíjené v Kosíkově díle nejsou pouze historické (byť i jako takové jsou hodnotné), ale že je plodné se k nim kriticky vracet ještě po padesáti letech. Je pouze zarážející, že navzdory poměrně kvalitní propagaci si z české akademické obce kromě referentů nenašel na konferenci cestu prakticky nikdo. Převážně zahraniční účast je však přesvědčivým dokladem, že na rozdíl od domácí scény je o některá původně česká témata v zahraničí zájem. Paradoxně se tak může stát, že se Kosík ve větší míře do Čech vrátí až prostřednictvím anglického vydání připravované knihy nejlepších konferenčních textů; korespondovalo by to s kýženou „světovostí“. Mimochodem, problémy malého národa uprostřed Evropy patřily ke klíčovým otázkám Kosíkových úvah.

JAN MERVART,
Filosofický ústav AV ČR, v. v. i.