Rostliny, které zkoumáme v Ústavu experimentální botaniky, jsou často velmi fotogenické. Navíc jsou s nimi spojeny zajímavé příběhy. Rádi byste se dozvěděli více? Pak jste tady správně. Zde představujeme nové atraktivní fotografie a vyprávíme vám k nim příběh z našich laboratoří nebo jiné zajímavé informace.
Podívejte se také do ostatních rubrik sekce Pro veřejnost a novináře, kde najdete další informace o našem výzkumu.
Mnoho živých organizmů cestuje po celém světě ať se chtěnou nebo nechtěnou dopomocí člověka. Tak i brambor opustil Jižní Ameriku v roce 1565 a následně se zabydlel prakticky na celé planetě. Neunikl ale svým četným pronásledovatelům, mezi nimiž útočností vyniká řasnovka, plíseň bramborová. Ta pak např. v Irsku mezi lety 1844 až 1849 úrodu natolik zdevastovala, že vyvolala hladomor a následný exodus obyvatel.
Opuncie, zvaná také nopál (rod Opuntia) patří mezi kaktusy a je typická tělem, rozděleným na jednotlivé články. Pochází z Ameriky, kde můžeme nalézt několik set druhů. S jejím pěstováním se začalo v Mexiku, odkud byla dovezena do mnoha zemí celého světa. V Evropě se s ní můžeme setkat ve Středomoří – naše obrázky byly pořízeny na jižní Krétě.
Rostliny dopravují svým tělem vodu s rozpuštěnými minerálními a organickými látkami důmyslným systémem „potrubí“, kterému říkáme cévní svazky. Od kořenů směrem k listům vedou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami cévy a cévice, které jsou součástí dřevní části cévních svazků. Naopak směrem od listů ke kořenům jsou cukry vyrobené při fotosyntéze dopravovány systémem sítkovic, které tvoří lýkovou část cévních svazků.
Jednou ze základních rostlinných živin je dusík. Na množství dostupného dusíku je závislý i výnos většiny rostlin; jinými slovy, není-li dost dusíku, rostlina strádá a hladoví a roste buď velmi pomalu, nebo dokonce neroste vůbec. Toho si všimli již prehistoričtí zemědělci, když pro zvýšení výnosů začali používat hnůj, který je na dusíkaté látky velmi bohatý. Přestože dusík tvoří asi čtyři pětiny zemské atmosféry, v půdě se ho většinou mnoho nenachází. Alespoň ne v takové formě, kterou by dokázaly rostliny využít.
Banánovník (rod Musa) hraje v tropických oblastech důležitou úlohu, protože jeho plody (banány) jsou důležitou součástí lidské stravy. Původně pochází z indomalajské oblasti a Austrálie, přičemž poprvé byl pěstován na Papui-Nové Guiney, odkud se jeho kultivace rozšířila do celého světa. Samotné slovo „banán“ pravděpodobně pochází ze slova banaana, které pochází z wolofštiny, jazyka západoafrické etnické skupiny žijící v Senegalu, Gambii a Mauritánii. Do evropských jazyků toto slovo proniklo přes španělštinu a portugalštinu. Banánovník je zajímavý i z botanického hlediska, na něž se zaměříme v této Rostlině s příběhem.
Šroubatky (Spirogyra) jsou sladkovodní zelené řasy ze třídy spájivek. Naposledy jste o nich nejspíš slyšeli v nudných hodinách středoškolské biologie. Ze dvou skupin zelených řas patří do té „pokročilejší“ (zv. Streptophyta), z níž před necelou půl miliardou let vzešly na souš první rostliny. Streptofytní řasy jsou tudíž předchůdci vyšších rostlin, a tedy zajímavým modelem pro studium rostlinné evoluce. Snažíme se v nich najít počátky důležitých fyziologických pochodů, díky kterým rostliny nejen na souši přežily, ale též ji s nebývalým úspěchem prakticky celou osídlily.
Rostliny se všemožnými způsoby brání samosprášení – tedy opylení pestíků pylem z téže rostliny. Při samosprášení vzniká geneticky stejnorodé potomstvo, zatímco při sprášení cizím pylem dojde ke vzniku geneticky různorodého potomstva. Pro přežití druhu bývá z dlouhodobého hlediska výhodné udržet si genetickou různorodost.
Rostlinou s příběhem na další měsíc bude bledule jarní (Leucojum vernum). Tuto drobnou, bíle kvetoucí jednoděložnou rostlinu z čeledi amarylkovitých si většina lidí spojuje se začátkem jara. Spolu se sněženkou patří k nejhojněji pěstovaným jarním cibulovinám.
Brefeldin A (BFA) je syntetizován mnoha houbovitými organizmy. Původně byl izolován a charakterizován jako antibiotikum, antivirotikum a jako fungicid. Záhy však bylo objeveno, že umí blokovat sekreci bílkovin. BFA zabraňuje exportu bílkovin z buněk, především působením na Golgiho aparát a způsobuje přerozdělení bílkovin z Golgiho aparátu do endoplazmatického retikula. V Laboratoři hormonálních regulací se BFA používá při studiu transportu bílkovin a váčků v buňkách.
Čeština
English