ALEŠ ZACH

František Knopp (narozen 30. dubna 1946 v Praze, zemřel 11. května 2014 v Čerčanech) studoval v relativně uvolněných šedesátých letech minulého století dějiny a teorii divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; z jeho ročníkových spolužáků se v oboru později uplatnili mj. Nina Malíková, Vladimír Just a Vladimír Mráček. V roce 1969 absolvoval diplomovou prací Činoherní klub 1965–1968 a o rok později, na prahu normalizace, nastoupil do bibliografického oddělení pražského Divadelního ústavu.

Jako bibliografický elév byl pověřen úmorným úkolem rozřadit tisíce lístků historické kartotéky časopiseckých článků, budované v ústavu od jeho založení, a celou kartotéku zredigovat. Letitou disproporci mezi úsilím externistů, placených od počtu vyexcerpovaných bibliografických záznamů, a liknavostí předchozích interních redaktorů kartotéky s pevnou mzdou a volným pracovním režimem, odstranil s houževnatostí a systematičností sobě vlastní a kartotéku tak postupně otevřel k praktickému využití (dnes dostupné na: http://bibliografie.idu.cz/divatav/domu.5). Souběžné bibliografické projekty oddělení, takticky volené s cílem předejít hrozícím politicky angažovaným úkolům (Divadelní ústav přímo podléhal Ministerstvu kultury), však narážely na zostřující se cenzuru, která jména a témata, aktuálně odsouzená k definitivnímu zapomnění, důsledně mýtila nejen z beletrie a odborných textů, ale i z poznámkových aparátů knih a z bibliografií. Z připravovaných ročních soupisů aktuální knižní i časopisecké odborné produkce Česká divadelní bibliografie, inspirovaných akademickými ročenkami Česká literární věda, se nepodařilo do tisku prosadit nejen ideologicky závadný ročník 1969, ale ani žádný z několika dalších. Odborné debaty s osobnostmi neformální pražské „školy“ literárněvědné bibliografie, Miroslavem Laiskem, Emanuelem Mackem a především s Borisem Mědílkem, o koncepci a struktuře ročenek nicméně významně přispěly ke Knoppovu profesnímu zrání. Z nedokončeného soupisu českých a do češtiny přeložených divadelních her, který v předchozích letech pro Divadelní ústav externě připravoval editor díla bratří Čapků Miroslav Halík, vytěžil — zprvu s Halíkovým přispěním — několik bibliografií překladů z cizích jazyků. Vycházely v malém nákladu „pro vnitřní studijní potřebu“, tedy s měkčím ideologickým dohledem, nicméně po vyčerpání politicky spřízněných či neutrálních oblastí (soupisy Ruské a sovětské hry, Bulharské hry, Maďarské hry, Rumunské hry, Polské hry, Jugoslávské hry, Severské hry a nizozemské hry) zájem vedení ústavu o pokračování vyhasl, přestože jeden z posledních svazků (Antické hry) ukázal za odborného přispění Evy Stehlíkové cestu k rozšíření informačního záběru o soupisy divadelních inscenací a jejich ohlasy. Deprimující řadu nedokončených projektů uzavřel pokus o dotažení Halíkova rozpracovaného základu do podoby bio-bibliografického slovníku české a do češtiny přeložené dramatické tvorby, zastavený již při přípravě hesláře.

Od počátku své profesní dráhy zůstal Knopp v úzkém kontaktu s živým divadlem. Divadelní referáty a medailony divadelníků otiskoval po debutu v časopisu Acta scaenographica (1970) zpravidla pod šifrou fk nebo kp (v různé grafické podobě) zprvu v Zemědělských novinách, od poloviny sedmdesátých let především v deníku Československé strany lidové Lidová demokracie. V roce 1980 vyřešil ztrátu perspektivy smysluplné práce v Divadelním ústavu odchodem do kulturní redakce tohoto deníku a na čas tak přerušil i své bibliografické působení. Spektrum publicistických příspěvků rozšířil z divadla na literaturu a kulturní život obecně, velice obtížně se však vyrovnával s neustávajícím ideologickým tlakem, který se nevyhýbal ani periodikům subalterních politických stran Národní fronty.

K bibliografické profesi se rád vrátil v roce 1987, kdy nastoupil do tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd, aby se záhy stal svědkem zániku jedné formy odborné bibliografické práce a spolutvůrcem její formy nové. Již jen historickým dokladem tak zůstává jeho zásah do podoby bibliografických ročenek Neslovanské literatury, produkovaných tehdejším oddělením západních literatur ÚČSL. Svazek za rok 1980 (redakce a tisk ročenek nabíraly oproti excerpci mnohaleté zpoždění) Knopp podle formulace na titulním listu z původních podkladů „sestavil, rozšířil a zredigoval“, z pohledu uživatele však především přetvořil nevýraznou podobu předchozích ročníků v logicky strukturovaný pandán k paralelním řadám Bohemistika a Slavistika ústavní bibliografie Česká literární věda. Ve svém uspořádání a v tradiční podobě pak připravil ještě dva ročníky. O tři roky později již v nově organizovaném Středisku literárněvědných informací redukovaného Ústavu pro českou literaturu AV ČR s kolegou Jiřím Mikou a dalšími spolupracovníky řešil elektronizaci a s ní spojenou novou organizaci bibliografické práce s ambiciózním cílem vyrovnat ochromující časový skluz, zrychlit excerpci a při zachování dosavadních odborných standardů bibliografie tak usnadnit její využívání.

Již koncem roku 1992 Knopp přiznal v rozhovoru s Jaromírem Slomkem v Literárních novinách jistou nostalgii po možnosti vracet se k shromážděnému materiálu, znovu jej utřídit a zamyslet se nad ním, tedy po tradiční redakční práci, která při průběžném plnění databází počítačového programu odpadla. Příležitost k těmto zastavením, kompenzujícím únavnou jednotvárnost nikdy nekončící excerpce, našel v tvorbě odborných, převážně personálních bibliografií, především však v komentovaném výběru zajímavých záznamů z bibliografické databáze Ústavu pro českou literaturu do pravidelných rubrik nejprve v Literárních novinách (pod názvy Kronika a Stalo se...) a od roku 2005 do ledna 2012 v kulturním periodiku A2 (s názvem Odjinud). Přísnou objektivitu bibliografické řehole Knopp v těchto příspěvcích odlehčil subjektivním, nikoli však svévolným výběrem informací z širokého spektra zdrojů (vědecká a kulturní periodika, ústřední i regionální deníky, občasníky kulturních institucí a zájmových sdružení i okrajové kuriózní tiskoviny), které mu poskytla týmová ústavní excerpce. Navzdory jeho osobnímu vkladu (z Knoppovy formulace postřehl vnímavý čtenář autorovu hodnotovou orientaci, zařazení některých příspěvků prozradilo jeho umělecké lásky) přináší i s časovým odstupem četba této mozaiky aktuálních událostí a názorů překvapivě přesný otisk dobové kulturní atmosféry.

Na pole odborné literárněvědné bibliografie Knopp vstoupil výrazným podílem na konečné podobě Bibliografie Karla Čapka (Boris Mědílek a kol., 1990). Řada jeho dalších prací (mj. bibliografické doplňky do opožděného vydání akademických Dějin české literatury 4 [1995]; knižní Bibliografie díla Vladimíra Macury [2000]; pokračování bibliografie Jaroslava Kolára v souboru jeho statí Sondy, [2007]; personální bibliografie Miroslava Červenky a Borise Mědílka v časopisu Česká literatura, nejnověji pak bibliografie Mojmíra Otruby v souboru Hledání národní literatury [2012]) těsněji či volněji souvisela s ústavními úkoly. Dobový náskok ve znalosti knižní i časopisecké produkce českého exilu, kterou s rizikem trestního postihu systematicky mapoval již od počátku sedmdesátých let minulého století, zúročil ve své nejvýznamnější samostatné bibliografii Česká literatura v exilu 1948–1989 (1996). S Michalem Přibáněm sestavil a uspořádal dvoudílnou Bibliografii Josefa Škvoreckého (2004, 2005), osobnost exilového literárního vědce Ladislava Matějky připomněl výborem z jeho statí Dvanáct století české literatury (2007) a připojenou bibliografií anglicky psané ročenky Cross Currents, kterou Matějka spoluredigoval. K divadelní tematice se vrátil Bibliografií časopisu Divadlo 1949–1970 (s Miroslavou Přikrylovou, 1998) a soupisem díla Karla Hugo Hilara ve výboru jeho statí O divadle (s Evou Šormovou, 2002). Optimální prostor k uplatnění své bibliografické, teatrologické i kulturněhistorické erudice pak využil v ediční nabídce Kabinetu pro studium českého divadla Institutu umění  — Divadelního ústavu. Objevný výbor statí Václava Tilleho Kouzelná moc divadla (2007) s komentářem a rozsáhlým dokumentačním materiálem zůstane už bohužel navždy jeho poslední samostatnou knižní prací. Úzce bibliografické vymezení přesáhl rovněž spoluprací na podrobné Chronologii událostí, která v knize Vladimíra Justa Divadlo v totalitním systému (2010) nahradila autorovo Kalendárium českého divadla z nepřiznaného 1. vydání Justova díla (Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech [1995]). Sám nebo ve spolupráci s jinými zpracoval řadu dalších bibliografií menšího rozsahu, publikovaných jako doplněk knižních publikací nebo časopisecky. Řadu personálních soupisů završil bibliografiemi „díla a ohlasu“ do edice monografií Tváře české literatury brněnského nakladatelství Host (mj. Pavel Janoušek: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura [2009], Jiří Zizler: Ivan Diviš. Výstup na horu poezie [2013]).

Souběžně s tvorbou bibliografií Knopp pokračoval i ve své kulturní publicistice, v devadesátých letech zejména v Lidových novinách a v Lidové demokracii, po jejím zániku v Denním Telegrafu a v Literárních novinách (kromě zmíněné Kroniky zejména brilantními minirecenzemi novinek v rubrice Knihovnička), později v A2. Obsáhlejší příspěvky, především odborné recenze, otiskoval v Divadelní revui, Tvaru, České literatuře i jinde. Ve svých nemnoha polemikách reagoval věcně a neagresivně, občas s jemnou ironií. Jako recenzent bibliografií jiných autorů prokazoval suverénní znalost problematiky i pochopení pro drobná pochybení, neodpouštěl však koncepční a metodickou neujasněnost a ledabylost zpracování.

Bilance předčasně uzavřeného Knoppova bibliografického díla přesvědčivě dokazuje, že fundovaně koncipovaná klasická bibliografie s jasným tematickým vymezením, přehlednou strukturou, přesnými záznamy a precizně formulovanými anotacemi má své místo i v epoše neosobních elektronických databází.

Vyjde v České literatuře 5/2014.