Ve druhém čísle letošního ročníku České literatury byl publikován článek Eduarda Fernándeze Couceira spolu s diskusními příspěvky Jana Malury, Lucie Storchové a Tomáše Havelky (celá diskuse ke stažení zde), v ČL 4/2014 na ni navazuje stať Marty Vaculínové.
MARTA VACULÍNOVÁ
Prima Bohuslaus, Cornelius
altera lux est, caetera nos alii,
sed sine luce sumus.
První hvězdou je Bohuslav
a druhou hvězdou je Kornel,
kolem nich my ostatní, chybí
nám ovšem ta zář.
Toto elegické distichon se traduje od dob Bohuslava Hasištejnského a Viktorina Cornelia, setkáváme se s ním a jeho parafrázemi v naší i zahraniční dobové literatuře a svědčí o významu, jaký měli oba humanisté pro tehdejší společnost intelektuálů v Čechách. Není divu, že počátkem 19. století přeložil tyto verše Karel Vinařický, básník, filolog a překladatel díla Bohuslava Hasištejnského do češtiny.
V předminulém čísle časopisu Česká literatura byla publikována diskuze o humanismu, která vznikla nad příspěvkem Eduarda Fernándeze Couceira o Viktorinu Kornelovi ze Všehrd. Považuji za hlavní klad Couceirova článku, že tuto diskuzi vyvolal, a ráda bych na ni několika spontánními odstavci reagovala. Příspěvek sám byl jednotlivými účastníky diskuze již zhodnocen (sama se nejvíce přikláním k hodnocení Tomáše Havelky), zaměřím se tedy spíše na obecnější otázky, které plynou z diskuze samé a týkají se nejen počátků našeho humanismu, ale i některých problémů a otázek s ním spojených, které přetrvávají až do 17. století, a tedy i moje reakce je pojata v širší časové rovině. Předně vítám úvahy nad tím, že by bylo dobré opustit model chápání české literatury raného novověku jako literatury českojazyčné. Vzhledem k tomu, že v 16. a 17. století vznikal na našem území pouhý zlomek psané produkce v češtině, přináší pohled na tehdejší literaturu filtrovaný sítem českého jazyka představu zbytečně omezenou a zploštělou. Je třeba vzít navíc v úvahu, že se dochoval jen malý zlomek českojazyčné produkce v poměru k literatuře latinské (přestože i téměř polovina dochovaných latinských tisků je podle odhadů J. Martínka unikátní). Česky psaná humanistická literatura byla již v době svého vzniku vystavena mnohem silnější cenzuře — víme, že vyjádření, která byla bez námitek otištěna v latinských spisech, nebyla v českojazyčných povolena. Nelze také podceňovat zabírání a likvidaci nekatolických tisků po Bílé hoře — právě česky psaná díla byla často ničena jako podezřelá, aniž by jejich obsah byl skutečně nekatolický, jak to zmapoval František Hrubý ve svých statích o moravských knihovnách. Kvůli malému výskytu exemplářů českojazyčných tisků se dá také těžko usuzovat na jejich rozšíření a vliv. Jako příklad můžeme uvést Frantova práva — jejich jediný český exemplář se zachoval daleko mimo naše území — v Petrohradě. Přitom ve své době byla tak populární, že již v roce 1542 vyšel v Krakově jejich polský překlad.
Když se Viktorin Kornel rozešel intelektuálně a hlavně lidsky s Bohuslavem Hasištejnským, neznamenalo to, že od té chvíle se bude vyvíjet zvlášť literatura psaná česky a literatura v latině. Po celý raný novověk u nás intelektuálové psali v obou jazycích a překládali z jednoho do druhého. Tato interakce nebyla v dějinách naší literatury dosud dostatečně zohledněna.[1] V posledních desetiletích se bádání o české literatuře a bádání o literatuře novolatinské vyvíjelo paralelně. Přestože Humanistická konference roku 1966 naznačila směry, jimiž by se mezioborové bádání mohlo ubírat, k syntéze poznatků fakticky nedošlo a jednotlivé obory se vyvíjely dále spíše odděleně.
Za zjednodušený musíme nutně považovat pohled na českou literaturu jako domácí a na latinskou literaturu jako kosmopolitní. Vzhledem k receptivní povaze české kultury je pro česky i latinsky psanou literaturu na našem území velmi důležité hledání předloh z jiných literatur, dobovými autory často nepřiznaných, a to jak obsahových, tak formálních. Nepochybně bude jednou identifikována předloha „původní české novely“ Hynka z Poděbrad. I proto jsou tak důležité dějiny překladu. Některá díla psaná česky byla tak zásadní, že byla přeložena do latiny či do němčiny (i toto by mohlo být považováno za měřítko kvality). Naopak dobré dvě třetiny básnické produkce v latině neměly dosah větší než regionální a byly určeny pro české či moravské čtenářské publikum. Jejich tvůrci neměli zahraniční kontakty, zpracovávané téma mělo nanejvýš regionální význam a podobně to bylo i s osobami adresátů dedikací. Na druhé straně stojí autoři, kteří se svými kontakty a tvorbou stali občany evropské vzdělanecké komunity a jejich básně nacházíme v dobových mezinárodních antologiích. Kromě kvality jsou zde nejčastějším měřítkem právě kontakty a důležitá byla leckdy i finanční podpora vydavatelů — jen tak se mohlo stát, že nejčastěji otiskovaným českým básníkem v latinských antologiích byl Václav ze Zástřizl, dnes úplně zapomenutý autor jediného básnického díla.
Přesto nelze šmahem redukovat latinskou produkci na našem území na pouhé produkty vzniklé určitými stále se opakujícími kombinatorickými postupy, jak o tom píše Lucie Storchová. Její pohled na humanistické struktury a na funkci literárních projevů ve společnosti je nepochybně výstižný a potřebný. Je však třeba, aby byl doplněn o hodnotící pohled literárněvědný. I v naší latinsky psané poezii (abych se vyjadřovala k tomu, co mám načteno) je pochopitelně velká většina básníků, kteří skutečně pracovali s antickým dědictvím řemeslně. Několik nadprůměrných osobností, jež převyšovaly svým dílem dobovou produkci a vynikli nadáním, (pokud to v té době je možné) originalitou a určitou měrou inovativnosti, se tomuto zařazení vymyká. I v raném novověku fungoval v humanistické obci obecně sdílený úsudek o kvalitě básnických děl a obecný respekt k uznávaným autorům. Tehdy oceňovaní autoři — Hasištejnský, Carolides, Campanus, Jizbický (ale i např. Jan Chorinnus, tvůrce svébytné přírodní lyriky) — neztratili v průběhu staletí nic ze své kvality. Kladně jsou tito humanisté hodnoceni v četných studiích Jana Martínka, jehož chápání novolatinské literatury je nepochybně modernější a méně historicky podmíněné než Truhlářovo. Nedílnou součástí obecného úsudku byl i respekt k humanistům, jejichž činnost nebyla jen literární, ale kteří se o vzdělaneckou komunitu zasloužili svými praktickými organizačními kroky, pedagogickou prací a společenskými kontakty. Oč více byli takoví činitelé uznáváni ve své době, o to méně o nich víme nyní, přitom jejich role pro humanistické písemnictví byla nesporně významná. Kolik literárně činných humanistů vzešlo například z žatecké školy vedené Václavem Arpinem? Jak je možné, že celá řada latinských básníků pocházela z tak malého místa, jakým byl Slavkov v západních Čechách?
Osobnosti stojící na počátku nějakého literárního směru či myšlenkového proudu málokdy bývají klasiky, přesto je bez těchto průkopníků (jakým byl nesporně Všehrd a také Řehoř Hrubý z Jelení) nemyslitelná existence pozdějších prvořadých autorů.[2] Na každého autora je nutno vždy pohlížet v kontextu doby, znát dobře to, co v literatuře předcházelo a jaká byla situace v okolních literaturách. V začlenění do středoevropského kontextu vidím důležité úkoly do budoucna nejen pro bohemistiku, ale i pro neolatinistiku — česky ani latinsky psanou tvorbu nelze pojímat izolovaně. Přes některé kvalitní práce dosud nebyl komplexně zpracován ohlas díla světových humanistů v naší literatuře, zejména Erasma, Melanchthona a jeho vitenberských kolegů, ale i slavných humanistických filologů Lipsia a Scaligera. Tento úkol překračuje možnosti jednotlivých vědních oborů a je možné jej splnit pouze za podmínky mezioborové spolupráce. Mnoho poznatků může přinést průzkum dobových knihoven. S dějinami literatury totiž úzce souvisejí dějiny čtenářství a známý paradox, že knihy, které najdeme téměř v každé knihovně, nejsou obvykle totožné s těmi, které patří do kánonu literatury toho kterého období. Máloco je tak dobrým pramenem pro poznání uměleckých východisek autora jako jeho dochovaná knihovna.
Kdyby nedošlo k násilnému přerušení přirozeného vývoje české literatury po Bílé hoře — a o tom není sporu, lze jen diskutovat o míře tohoto jevu —, upadli by latinští básníci postupně zcela přirozeně v zapomnění a jejich místo by zaujali tvůrci píšící v národních jazycích (u nás tedy v češtině a němčině), jako to můžeme pozorovat v zemích, kde k přerušení vývoje nedošlo a byla zachována kontinuita literární produkce. Slabý náznak tohoto vývoje můžeme pozorovat v tvorbě našich exulantů. Vrací‑li se obrozenci na počátku 19. století v jazyku k češtině doby Veleslavínovy, vrací se, co se forem poezie týče, kromě antiky také k naší raněnovověké latinské tvorbě (připomeňme již zmíněného Vinařického, ale také Tháma a jeho překlady z latinské poezie).
Za největší zkreslení v chápání našeho humanismu nepovažuji přehnaný důraz na českojazyčnou tvorbu, ale přílišný důraz na tvorbu světskou a eliminaci křesťanské literatury jako zdroje tvorby a předmětu překladu a interpretace. I zde se v souladu s humanistickým myšlením objevovaly ony „návraty k pramenům“, které bývají leckdy chybně redukovány na „návraty k antickým autorům“. Pro humanisty byli církevní otcové stejnými klasiky jako autoři zlatého a stříbrného období římské literatury a také jako autoři pozdní antiky, jejichž vliv zejména na příležitostné žánry, ale i na různé formy epiky i naučné literatury je v naší literatuře dosud nedoceněný. Textověkritické zpřístupnění patristických textů bylo součástí mocného proudu humanistické filologie a není možné je tedy považovat za pozůstatek středověku — není snad Johann Amerbach považován za jednoho z předních představitelů humanistického knihtisku, ač založil svůj nakladatelský program právě na vydávání spisů církevních otců? U nás jejich díla překládal do češtiny Řehoř Hrubý z Jelení a na edicích týchž autorů ne náhodou později pracoval v Basileji jeho syn Zikmund.
V diskuzi bylo jako důležitý badatelský problém zmíněno postavení jednotlivých jazyků na našem území a jejich vzájemné vztahy. Také k této otázce je možno odkázat na práce Jana Martínka, jehož články o vztahu humanistů k národním jazykům a o srovnání (územně) české a německé básnické produkce jsou součástí výboru z jeho díla (viz Martínek 2014).
Závěrem bych chtěla vyslovit naději, že se v budoucnu sejdou badatelé různých oborů na společném díle o raněnovověké literatuře (ale i kultuře, včetně té knižní), které přinese nové a nezatížené zhodnocení našeho humanismu. Dobrým podnětem by mohla být druhá Humanistická konference.
Literatura
MARTÍNEK, Jan
2014 Martiniana; ed. Marta Vaculínová (Praha: Academia)
VACULÍNOVÁ, Marta
2009a „Humanistische Dichter aus den böhmischen Ländern und ihre Präsenz in den gedruckten nicht bohemikalen Anthologien des 16.–17. Jahrhunderts“; Listy filologické CXXXII, s. 9–23
2009b „Užití jazyků v humanistické poezii raného novověku v Čechách“; Opera romanica XI, s. 31–40
Vyšlo v České literatuře 4/2014.
[1] Totéž se týká i německojazyčné literatury na našem území.
[2] Za výjimku potvrzující pravidlo můžeme považovat Bohuslava Hasištejnského.