MILOŠ SLÁDEK
1.
Už několik let můžeme pozorovat zvýšenou aktivitu jihočeského pracoviště Národního památkového ústavu při vydávání pozoruhodných monografií věnovaných movitým i nemovitým památkám daného regionu, s tím spojeným duchovním dějinám apod. Práce Martina Gažiho a Jarmily Hansové představuje bezesporu jeden z vrcholů těchto iniciativ a odborných počinů. Přivykli jsme tomu, že studie památkářů jsou charakteristické dobrou znalostí konkrétních památek a obvykle i výbornou orientací v pramenech a literatuře k danému místu. Horší už to bývá s jazykovou stránkou těchto studií a mnohdy i se zařazením dané problematiky do širšího dobového myšlenkového kontextu i do širších souvislostí uměleckých a kulturních.
Nic z uvedených obecných výtek neplatí pro práci Martina Gažiho a Jarmily Hansové. Autoři záměrně zvolili pozoruhodnou, ale na druhé straně nesmírně odvážnou a pracnou koncepci: věnují se nejprve problematice příměstských svatyní a vnímání prostoru za hradbami měst v širším středoevropském rámci, poté inventarizují problematiku v užším jihočeském kontextu a ve třetí části se velmi podrobně zabývají jedinou z těchto staveb, kaplí na Křížové hoře nad Českým Krumlovem. Promyšlené propojení syntetického a analytického přístupu tak čtenáři pomáhá zařadit dílčí poznatky vztahující se k jedné stavbě do širších souvislostí uměleckohistorických, krajinných i kulturněhistorických. Navíc ani v syntetické kapitole o příměstských svatyních z pohledu středoevropského a zemského autoři nezůstávají jen u obecných tezí a konstatování, ale uvádějí a promyšleně komentují desítky a desítky příkladů, vzájemných vazeb mezi jednotlivými stavbami a městy a zároveň neváhají poukázat na mnohé ze specifik jednotlivých lokalit. Práce tak výrazně přesahuje vymezené téma, dozvídáme se z ní mnohé nejen o vztahu měšťanů k prostoru za hradbami, ale i o vazbách místní šlechty, klášterů a mnohdy i prostých rybářů či vinařů k jednotlivým stavbám, o jejich specifických projevech zbožnosti aj. V mnohém se tak před námi otevírají fenomény myšlenkového světa raněnovověkého člověka a barokní pouti z poněkud netradičního úhlu pohledu. To, co ještě za života Zdeňka Kalisty nebylo plně realizovatelné — pojetí barokní pouti v širším českém a středoevropském kontextu —, se autorům v souvislosti s příměstskými svatyněmi za využití velkého množství sekundární regionální literatury zejména z devadesátých let 20. století a při dobré znalosti desítek konkrétních památek úspěšně daří. V neposlední řadě je třeba zmínit i vynikající jazykovou úroveň práce, promyšlené úvahy a rafinovaně kladené otázky v úvodním pojednání, vycházející ze zaměření se na detail jednoho ze slavných Škrétových obrazů, i závěrečná úvaha propojující tematiku kostelů a kaplí za hradbami měst s myšlenkovým světem člověka začátku 21. století. Autoři nezapomínají snad na žádnou významnější souvislost, zmiňují též specifickou zástavbu horních měst, otázky špitálů na předměstích, dobovou hygienickou problematiku a vystěhovávání hřbitovů z měst, otázky válek a staveb na předměstích, neobvyklost svatyň umístěných v hradbách, činnosti poustevníků v souvislosti s těmito stavbami, zvláštnosti reformace v Čechách aj.
Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout, jak autoři dokážou pracovat s dobovými legendistickými i homiletickými texty. Promyšlené využití těchto pramenů bylo dosud u památkářů a historiků architektury — vyjádřeno slovy jihočeského kazatele 18. století Ondřeje Františka de Waldta — jakýmsi bílým krkavcem, záležitostí velmi zřídka vídanou. Vzpomeňme například na jinak pozoruhodné encyklopedie českých a moravských klášterů či zámků, kde se dozvíme kdejakou podrobnost o stavebním vývoji daného kláštera, chrámu či šlechtického sídla, ale ani slůvkem tu není zmíněna literární tvorba spjatá s daným místem, otázka vybavení klášterních či zámeckých knihoven apod. Martin Gaži a Jarmila Hansová navíc některé z děl pobělohorské literatury nejen okrajově citují, ale velmi pozorně a zasvěceně interpretují (například v případě pozoruhodného Smutného kázání v souvislosti s pelhřimovskou kaplí Panny Marie Bolestné). V nejmenším nemůžeme autorům vytýkat, že pracují jen se zlomkem k této problematice využitelných literárních děl. Při výše zmíněné koncepci studie není vůbec myslitelné ani využít všech dostupných pramenů, ani zmínit a promyšleně interpretovat všechna místa, jichž se tematika týká; mnohdy by to bylo i na škodu díla jako celku, alespoň z pohledu čtenáře, vždyť už výčet či inventura jihočeských svatyň za hradbami může působit na nezasvěceného čtenáře poněkud zdlouhavě. V práci je vykreslena i pozoruhodná problematika duchovního světa barokních měšťanů v souvislosti s vnímáním krajiny, s pojímáním světců, s dobovým vztahem ke Kristu. Snad by ve studii měla být poněkud více akcentována ještě jedna otázka — problém historického myšlení českých měšťanů v 17. a 18. století, jak se o to částečně, byť poněkud nepřesně pokusil Zdeněk Kalista v České barokní gotice a jejím žďárském ohnisku. Tematika vnímání dějin vlastního města a s tím spojené měšťanské sebeprezentace je totiž v souvislosti s mnohými staršími stavbami za hradbami velmi důležitá.
Studie Martina Gažiho a Jarmily Hansové představuje dle mého soudu jeden z odborných vrcholů nejen mezi pracemi vydávanými v posledních letech Národním památkovým ústavem. Komplexním přístupem a využitím široké škály pramenů může být pozoruhodným vzorem pro další obdobné práce. Zvláště potěšitelné je propojení tradičních uměleckohistorických pramenů s prameny literární povahy; užší a mnohostrannější propojení těchto pramenů považuji do budoucna za zásadní a nesmírně důležité jak pro dějiny umění, tak pro literární historii.
2.
Obrazové cykly náleží k nejzajímavějším uměleckohistorickým tématům z pohledu literární historie. Vzájemný vztah literárního zpracování světcova života a obrazového cyklu je na první pohled zřetelný, legenda inspirovala malíře i autory duchovních koncepcí či zadavatele cyklů obrazů, na druhou stranu mnohdy specifický sled obrazových výjevů ze života světce a mnohé z detailů na obrazech mohly legendu obohatit novými variacemi, souvislostmi, někdy i odbočkami od kanonizované teze. Ludmila Ourodová‑Hronková si vazby mezi literárními zpracováními životů a obrazovými cykly uvědomuje a mnohokrát je v textu akcentuje. Reflektuje již vazby mezi výtvarnými díly a některými texty středověkými, zejména v souvislosti se Zlatou legendou Jakuba de Voragine. U jednotlivých barokních cyklů z jihu Čech, jimž věnuje hlavní pozornost, se pokouší dohledat dobovou legendistickou literaturu, nejúspěšněji pochopitelně u mariánského cyklu z poutního místa v Římově, u nepomucenského cyklu z Kájova a u široce koncipovaného obrazového cyklu z Klokot. Z mnoha úhlů pohledu nesmírně zajímavé jsou jezuitské cykly obrazů ze života sv. Stanislava Kostky a sv. Aloise Gonzagy, původně klementinské, dnes uložené na zámku ve Štěkni, které mimo jiné představují mimořádný pramen pro poznání mnohých detailů ze života tovaryšstva (např. kolejní kuchyně, podoba obhajoby univerzitních tezí, společné stolování studentů a jezuitů, jezuité při společné modlitbě aj.). V souvislosti se zlatokorunským cyklem obrazů ze života sv. Bernarda autorka upozornila i na pozoruhodné historické a legendistické dílo oseckého cisterciáka Augustina Sartoria Cistertium bistertium z roku 1700.
Autorčina snaha vzájemně provázat výtvarné a literární prameny si bezesporu zaslouží ocenění, domnívám se však, že by práci prospělo ještě užší propojení obou typů pramenů. Mnohdy by těsnější komparace legendy a sledu jednotlivých výjevů mohla pomoci k hlubšímu objasnění některých detailů na obrazových cyklech, stálo by jistě za to upozornit i na scény, které se v literárních životech jednotlivých světců objevují jen velmi zřídka, případně se vůbec neobjevují apod. Samostatnou pozornost v této souvislosti zaslouží cyklus z Klokot; zde se autorce podařilo úspěšně několikrát propojit text Balbínovy nepomucenské legendy s jednotlivými zobrazeními i promyslet — byť velmi stručně — vzájemné vazby mezi předobrazně pojatými výjevy starozákonními, novozákonními výjevy a legendou o sv. Janu. Význam monografie Ludmily Ourodové‑Hronkové v kontextu dalších prací o světeckých obrazových cyklech, kterým se v poslední době věnuje alespoň částečná pozornost, rozhodně není jen regionální a nedotýká se jen otázek uměleckohistorických, naopak, pro řadu příbuzných humanitních oborů by bylo velmi žádoucí, aby podobné práce doplněné řadou kvalitních reprodukcí pomohly zmapovat tuto problematiku v širších teritoriálních a interdisciplinárních souvislostech.
3.
Poslední zmíněná práce nepochází z činnosti jihočeských památkářů, ale vznikala na bohemistickém pracovišti Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jako jeden z výstupů výzkumného projektu Jazyk a styl doby barokní (GA ČR 405/07/02011). Ondřej Jakub František de Waldt k sobě poutá už od dob Josefa Vašici mimořádnou pozornost badatelů, vzpomeňme jen na pozoruhodnou konferenci o tomto kazateli uspořádanou na Dobrši v roce 1997 i na podnětné studie a edice Milana Kopeckého, Martina Svatoše, Radka Lungy a mnohých jiných. Není divu, de Waldtova kázání náležejí k tomu nejvýraznějšímu, co v české homiletice 18. století vzniklo. Soubor studií Marie Janečkové, Jarmily Alexové, Věry Pospíšilové a na titulním listu neuvedeného Josefa Hubáčka na toto téma tak mohl navázat na předchozí relativně bohaté výsledky bádání, které má na Jihočeské univerzitě několikaletou tradici (pozoruhodné práce Milana Davida i dvou ze spoluautorek této publikace, Marie Janečkové a Jarmily Alexové).
Každá studie věnující se homiletice je nutně prací interdisciplinární a můžeme ji posuzovat z různých úhlů pohledu — literárněhistorického, jazykovědného, teologického, případně folkloristického nebo kulturněhistorického — a naše hodnocení se z jednotlivých úhlů pohledu může diametrálně rozcházet. Pokud mohu posoudit, pak z pohledu jazykovědného je uvedený soubor textů daleko nejpropracovanější. Marie Janečková a Věra Alexová se velmi podrobně a zasvěceně věnují jazyku slavného kazatele ať už z pohledu užitých lexikálních jednotek, syntaxe nebo vlivů latiny a němčiny na jazykově české promluvy. Za mimořádně pozoruhodnou a přínosnou například považuji kapitolu o expresivních lexikálních jednotkách, o přirovnáních v kazatelských textech i pasáž o výrazech, u kterých se v průběhu staletí změnil nebo posunul význam. Bezesporu pozoruhodná je i podkapitola nazvaná „Mikrokompozice syntaktických jednotek“, kde se autorky mimo jiné věnují z jazykovědného pohledu též některým užitým rétorickým figurám. Za přínosnou považuji i kapitolu o pramenech a postupech při tematické výstavbě kázání. V této souvislosti věnovaly autorky mimořádnou pozornost různým podobám exordia, promýšlejí kazatelovu strategii v souvislosti s první formulací jednotlivých textů a dospívají k podnětným závěrům. Pozoruhodné jsou i některé poznámky o závěrech jednotlivých promluv, o kazatelových tzv. signálních větách atd. Poněkud více pozornosti by naopak zasloužila problematika homiletického důkazu, která je v textu jen naznačena několika málo příklady.
Autorky bohužel znají z děl O. F. de Waldta jen jazykově českou Chválořeč, latinský soubor promluv o sv. Janu Nepomuckém a první díl souboru jeho kázání nazvaného Cygnus Marianus. Mimo jejich pozornost zůstaly další čtyři svazky posledně zmíněného díla (vycházely v letech 1741–1755, díl V. jako dodatek vyšel až po roce 1755), na které upozornil v roce 2004 Martin Svatoš. Jen na okraj je třeba kromě toho uvést, že hromniční kázání oproti tvrzením autorek neuzavírají v církvi dobu vánoční a že perikopu si u většiny svátečních kázání duchovní řečník nevybíral, protože byla pevně dána. Autorky rozlišují v de Waldtově homiletické sbírce kázání sváteční a kázání poutní, i když si uvědomují, že například svatoprokopská kázání ze Strakonic byla také proslovena při poutích. V zásadě je jistě obtížné odlišit některé de Waldtovy sváteční promluvy z Dobrše od těch, které byly prosloveny při poutních slavnostech v okolí, ale zcela jistě bychom museli například kázání proslovené v poutním chrámu sv. Anny v Kraselově u Strakonic zařadit také do skupiny poutních, za promluvu při regionální poutní slavnosti můžeme považovat i dobršská kázání proslovená při svátku sv. Jana a Pavla v kostelíku na vršku za vsí zasvěceném těmto světcům atd.; z těchto důvodů nepovažuji vydělování poutních kázání v souvislosti s Chválořeči za nejšťastnější. Přes uvedené drobné výhrady jsou kapitoly sepsané Jarmilou Alexovou a Marií Janečkovou jádrem celé publikace, představují pozoruhodný jazykový rozbor, který — doufejme — nalezne pokračovatele i v širších srovnáních jazykového materiálu české pobělohorské homiletiky.
Za poněkud problematičtější považuji obě připojené literárněhistorické či kulturněhistorické studie. Práce Věry Pospíšilové o svatovintířovské pobělohorské literatuře tematicky vybočuje z recenzovaného souboru textů a je z větší části jen pouhým vypsáním obsahu dvou českých legendistických prací o tomto světci. Práce Josefa Hubáčka nazvaná „Ondřej de Waldt jako soudce věku a světa“ vychází sice z dobré znalosti textů Chválořeči, ale chybí v ní širší znalost dobové homiletické produkce 17. a 18. století i v té době běžných kazatelských postupů a přístupů. Mnohé z obrazu světa, který Josef Hubáček čtenáři předkládá jako odraz dobových společenských problémů dvacátých nebo třicátých let 18. století, je v zásadě tradičním vykreslením dané problematiky na základě děl středověkých autorit. Hubáčkovi chybí v případě pobělohorské homiletiky i znalost některých dobových reálií. Ptá‑li se například v závěru své studie s určitým etickým akcentem, zda si de Waldt uvědomoval, že ti, kteří se při mši chovají tak, že jenom čekají na její konec, jsou tíž, kterým se káže, pak si neuvědomuje, že kázání zaznívala nejčastěji před vlastní mší a že účast na nich nebyla povinností křesťana, tedy že počet posluchačů byl podstatně menší a v zásadě výběrový v porovnání s vlastní mší svatou. Domnívá‑li se například autor, že de Waldtovy zmínky o dobovém poklesu úcty ke kněžím by mohly být narážkou na neblahý osud děkana Bilovského, pak buď nepochopil, že důvodem nuceného odchodu tohoto kazatele z Písku byly právě Bilovského veřejné útoky na farní kněžstvo, nebo nic neví o celoživotním de Waldtově obdivu k Bilovskému, tedy o tom, že de Waldt by si nikdy nedovolil Bilovského jakoukoli narážkou pranýřovat.
Soubor textů nazvaný V nuznej slávě, v slavnej nouzi tak může sloužit jako pozoruhodný příspěvek k poznání pobělohorské homiletiky zejména z hlediska jazykovědného. Literárněhistorické, případně teologické zhodnocení raněnovověké homiletiky se stále — jak upozorňoval již Alexandr Stich — z řady důvodů potýká s mnohými zásadními i dílčími problémy.
Martin Gaži — Jarmila Hansová: Svatyně za hradbami měst. Křížova hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech. České Budějovice, Národní památkový ústav, územní pracoviště 2012. 367 stran.
Ludmila Ourodová‑Hronková: Světecké obrazové cykly na jihu Čech. České Budějovice, Národní památkový ústav, územní pracoviště 2011. 359 stran.
Marie Janečková — Jarmila Alexová — Věra Pospíšilová: V nuznej slávě, v slavnej nouzi. Svět Ondřeje Jakuba de Waldta. Praha, Arsci 2011. 230 stran.
Vyšlo v České literatuře 4/2014.