PETRA CHVOJKOVÁ
Jako součást doprovodného programu k výstavě Hommage a Kája Saudek. Retrospektiva krále českého komiksu se přímo v prostorách Muzea umění Olomouc konalo 26. dubna 2014 odborné kolokvium Český komiks (a vizuální kultura) 60.–80. let 20. století. Uspořádáno bylo Centrem pro studia komiksu ÚČL AV ČR a FF UP , které tím završilo svou spolupráci na doprovodném programu výstavy v podobě cyklu přednášek pro veřejnost s názvem Kája Saudek a (český) komiks. Kolokvium navázalo na podobně koncipované setkání s názvem Studia komiksu: možnosti a perspektivy, které stejný organizační tým připravil na půdě olomoucké filozofické fakulty o tři roky dříve, tentokrát byl však záběr jednotlivých příspěvků omezen jednak na dějiny domácího komiksu v daném časovém období, jednak na jeho vazby k jiným oblastem domácí vizuální a populární kultury (především filmu a výtvarnému umění).
Program celodenního kolokvia nabídl celkem patnáct příspěvků, které pořadatelé rozdělili do šesti volných tematických „hnízd“ v podobě bloků, jak však zdůraznili v úvodních slovech, šlo jen o jeden z několika nabízejících se způsobů řazení, který měl důvody primárně organizační a neměl by narušovat komunikaci jednotlivých referátů napříč programem. Vícero příspěvků se pak nerétoricky obracelo k tvorbě Káji Saudka, která byla nejen iniciačním rámcem pro vymezení tématu kolokvia, ale její bezprostřední blízkost a dostupnost navíc spoluvytvářela specifickou atmosféru setkání takříkajíc „ve stínu“ díla tohoto výrazného domácího komiksového tvůrce.
V úvodním příspěvku se Petr A. Bílek (FF UK, Praha) zaměřil na „Saudkův komiksový seriál Pepík Hipík z hlediska reprezentací hippies v české kultuře konce 60. let“. V návaznosti na své probíhající zkoumání emblematického obrazu hippies podrobil analýze uvedený Saudkův komiks (s přihlédnutím i k rozsáhlejšímu dílu Muriel a andělé) a sledoval rysy reprezentace hippies a s nimi spjatých rysů životního stylu a generované kultury, které si Saudek „vypůjčoval“ ze sféry aktuálního světa, čímž je zároveň i zvýrazňoval. Textově specifické rysy Saudkových komiksů pak dával do souvislosti s lokální českou tradicí popkulturního zobrazování mládeže či mladíků obecně. Ondřej Krajtl (FF MU, Brno) se ve svém příspěvku „Ideologie, propaganda a hegemonie: poznámky ke studiu československého normalizačního komiksu“ zamýšlel nad přítomností a projevy komunistické ideologie ve vybraných komiksech ze sedmdesátých a osmdesátých let (především Strážcích Vlastislava Tomana). Upozornil především na to, že výraz ideologie není v tomto případě na místě a že pro podobná zkoumání se zdá být výhodnější koncept hegemonie. Následná diskuze se pak soustředila zejména na samotné chápání pojmu ideologie, jeho vazbu k pojmu propagandy a přiměřenost navrhovaného užití Gramsciho konceptu.
Příspěvek Tomáše Prokůpka (FF UP, Olomouc) „Exil, misie, anexe? Čeští tvůrci komiksu ve slovenském tisku 60. až 80. let“ se pokusil typizovat různorodé motivace českých autorů k publikování na Slovensku. Porovnával rovněž prostor, který slovenská média věnovala českých tvůrcům pro jejich svobodnější komiksovou tvorbu. Na výrazný dlouholetý seriál ze slovenského mládežnického časopisu Kamarát se v příspěvku „Poetika komiksu Kamko a Kamka Pavla Moravčíka“ soustředil Peter Karpinský (FF PU, Prešov). Představil postupnou proměnu komiksu, jeho stylové změny a především vývoj titulních postav, obzvláště co do genderově motivované distribuce rolí a jednotlivých charakterových rysů. Diskuze se poté zaměřila zejména na rozdíly mezi českým a slovenským časopiseckým trhem a na výrazně odlišné zastoupení dominantních žánrů.
Následující dva příspěvky byly věnovány fenoménům z oblasti výtvarného umění, jejichž vybrané aspekty byly vztahovány ke komiksové produkci i k vlastnostem komiksového „média“ jako takového. Klára Bartášková (FF UK, Praha) ve svém referátu „Příběhy pouze tušené. Český pop-art a serialita“ hledala společné rysy komiksu a pop-artu se zaměřením na princip seriality. Na konkrétních příkladech několika českých výtvarných umělců 2. poloviny 20. století demonstrovala, jak v duchu pop-artu pracovali právě s „komiksovou“ serialitou a jak zpětně pop-art ovlivnil také některé navazující komiksové tvůrce. Jakub Sedláček se soustředil na pronikání komiksových rysů do tvůrčích projevů českého surrealismu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Ve svém příspěvku „Potřeba příběhu: Komiks a další halucinogeny českého (post)surrealismu“ se věnoval konkrétním prvkům komiksové „řeči“, především sledování podvědomých či automatických pohybů imaginativního myšlení, psychedelickou inspiraci a její fixaci v podobě obrazových sekvencí, práci s prostorem nebo užití jistého typu vizuální morfologie.
Odpolední část kolokvia zahájil Martin Foret (FF UP, Olomouc) příspěvkem „Retro pro budoucnost. Dobrodružné obrázkové seriály jako ledoborce domácího komiksu 60. let“, ve kterém představil seriály otiskované v časopisech pro dospělé, které testovaly citlivost systému s ohledem na hranice možného a přípustného. Zároveň se pokusil popsat společné rysy a formální specifika této „paralelní tradice“ domácího komiksu, vůči např. právě Saudkově tvorbě výrazně formálně anachronické. Pokus abstrahovat „podíl scenáristy“ z výsledných komiksových seriálů, a rekonstruovat tak specifický autorský styl tvůrce komiksových libret vykonal Ondřej Bláha (FF MU, Brno) v příspěvku „Napsal © Vlastislav Toman. Problematika komiksového scénáře“. Soustředil se přitom na tvorbu šéfredaktora ABC, která v sedmdesátých a osmdesátých letech časopisu dominovala (především seriály Strážci, trilogie Pod paprsky zářícího ad.). „Jak je důležité míti Barbánka“ připomněl ve svém stejnojmenném příspěvku s podtitulem „Pokus o rehabilitaci nespravedlivě odmítané komiksové autorky“ Pavel Kořínek (ÚČL AV ČR, Praha). Zdůraznil, že autorům, jako byli Jaroslav Malák, Karel Franta, František Roleček či Věra Faltová, kteří se věnovali především tvorbě pro dětské čtenáře, se doposud nedostalo patřičného posouzení a zpracování jejich bohaté a zdařilé komiksové produkce. Na příkladu výtvarnice Faltové demonstroval nabízející se interpretační možnosti, které její rozsáhlé dílo otevírá, stejně jako výzkumné limity vyplývající z charakteru na děti orientované produkce. Následná diskuze se soustředila především na specifika domácí časopisecké diskuze, badatelské dluhy a omezení.
Po přestávce následoval tematický blok, ve kterém se přednášející věnovali formálním i obsahovým aspektům snímku Kdo chce zabít Jessii? (1966) režiséra Václava Vorlíčka, k jehož specifické vizuální podobě výrazným způsobem přispěl právě Saudek. Ondřej Čížek (FF UP, Olomouc) se v příspěvku „Vznik a divácká recepce filmu Kdo chce zabít Jessii?“ věnoval reflexi komplikovaného vzniku a netradičního diváckého přijetí díla. Upozornil rovněž, že společně s „komixo-komedií“ Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) režiséra Oldřicha Lipského obsahuje snímek určité rysy typické pro subžánr komiksových filmů z americké produkce, výraznou odlišnost však konstatoval právě s ohledem na sociálně-kulturním pozadí tehdejší společnosti. Popkulturními aspekty filmu se zabýval Juraj Malíček (FF UKF, Nitra), který se v příspěvku „Štyri vraždy stačia, Jessii! — niekoľko interpretačných sond“ pokusil představit interpretační strategii, v rámci které identifikoval pastiš jako jeden z definujících principů tvorby v československé kinematografii a populární kultury druhé poloviny 20. století. Sekci uzavřel příspěvek „Poetologické poznámky k zabíjení Jessie v (nejen) mediálně nesouladných modech“ Radomíra D. Kokeše (FF MU, Brno), který se zaměřil na vztah mezi komiksovým a kinematografickým vyprávěním a ukázal, že pronikání komiksové estetiky je ve snímku spíše uměleckým nástrojem než cílem, tj. nesměřuje se k souladu filmových a komiksových postupů, nýbrž k dialektice stylistických prostředků, narativních způsobů a fikčních (sub)světů. Diskutována poté byla především povaha oné často zmiňované „komiksovosti“ uvedených snímků a originálnost zvolených řešení.
Poslední sekci kolokvia, která byla věnována především drobnějším vizuálně-narativním formám v žánru kresleného humoru, zahájil Pavel Ryška (Kino Sputnik, Praha), který se ve svém příspěvku „M + L + K. Obrázkové narativy Jaroslava Maláka“ zabýval komiksovým odkazem významného českého karikaturisty, ilustrátora a výtvarníka animovaných filmů, jehož komiksy vycházely v letech normalizace v celé řadě dětských časopisů. Zaměřil se přitom především na jeho ranou tvorbu od počátku padesátých let do poloviny let šedesátých, kdy publikoval němé komiksy jako např. Polylegran, anekdotu fázovanou čtyřmi světelnými panely, která dala jméno skupině protagonistů moderního, čistě vizuálního humoru. Rozdíly a hranicemi mezi kresleným vtipem a komiksovým stripem se zabývala ve svém příspěvku „Mezi kresleným vtipem a komiksem. Sekvenční kreslený humor v Dikobrazu konce 60. let“ Veronika Opletalová (FF UP, Olomouc). Hlavním materiálem její úvahy o formálních i narativních charakteristikách této pomezní tvorby byly hraniční útvary o dvou krocích. Komiksovým stripům se věnoval také Michal Jareš (UČL AV ČR, Praha) v referátu na téma „Velká (komunální) nádhera. Strip pro dospělé v humoristických časopisech v 70. a 80. letech)“. Zaměřil se na charakteristiku, zařazení a popis stripů a popsal jejich podoby a proměny, zejména opět na materiálu z týdeníku Dikobraz.
Kolokvium uzavřela beseda u kulatého stolu, která tematizovala především dluhy ve zpracování historie domácího komiksu. Bouřlivě diskutována byla jak forma, kterou by měly dějiny komiksu mít, tak i smysl jejich zmapování. Organizátoři rovněž představili projekt Dějiny československého komiksu 20. století, který na konec roku 2014 připravuje k vydání nakladatelství Akropolis. Přislíbili rovněž, že připraví publikaci i z tohoto, již druhého olomouckého komiksologického kolokvia.
Vyjde v České literatuře 5/2014.