V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
ONDŘEJ KOUPIL
Nachází‑li se tato zmínka o dalším svazku kritické edice spisů J. A. Komenského — Dílo Jana Amose Komenského 15/IV: Eruditionis scholasticae pars I, Vestibulum; Eruditionis scholasticae pars II, Janua. Praha, Academia 2011. — na stránkách časopisu Česká literatura, je to především proto, aby se zdůraznil samotný fakt, že edice pokračuje. Kdybychom byli přísní, mohli bychom totiž zapochybovat o (jazykové) českosti i (v dnešním slova smyslu) literárnosti jeho obsahu. Jak známo, první svazek této edice, otvíraný autobibliografickým textem Epistula ad Montanum, vyšel v roce 1969 a poté, co byly s vročením 1992 vydány svazky 23 (Clamores Eliae) a 15/ III (Vestibulum‑Vortür…), čekala odborná veřejnost na pokračování s rostoucím neklidem. Obava se ještě prohloubila, když začalo nakladatelství Academia starší svazky edice levně vyprodávat — postup u velkých nakladatelských domů, které se zabývají rozsáhlými a léta budovanými edičními projekty ve světě, myslím, nepředstavitelný. Cena ediční řady se přece časem zvětšuje a ideální je, když se nakonec nabízí vcelku. Jenomže dnes je to nejspíš jinak a asi je jednodušší vydat na závěr reprint starších svazků nebo jejich digitální podobu (jak se lze dočíst na stránkách komeniologického oddělení, které spisy připravuje, projekt „Digitalizace Díla Jana Amose Komenského“ už ostatně dosti dlouho existuje).
ZUZANA MALÁ
Před jednapadesáti lety, 3. prosince 1963, byla napsána první kapitola historie českého absurdního dramatu — v dramaturgii Jana Grossmana a režii Otomara Krejči se v Divadle Na zábradlí uskutečnila světová premiéra hry Václava Havla Zahradní slavnost. Knihovna Václava Havla, o. p. s., ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., připomněla tuto mimořádnou událost odbornou konferencí Havlova Zahradní slavnost — klíčová událost moderního českého divadla, která se konala 13. prosince v budově Akademie věd České republiky. Konferenci předcházelo slavnostní uvedení Zahradní slavnosti Divadlem Na tahu v režii Andreje Kroba — repríza inscenace, která měla v Divadle Na zábradlí premiéru 1. listopadu 1996. Druhé představení Zahradní slavnosti v režii Dušana Pařízka měli účastníci konference možnost zhlédnout v den jednání ve Stavovském divadle.
STANISLAVA SCHUPPLEROVÁ
Polistopadové období, především 90. léta minulého století, charakterizují v literatuře decentralizační tendence, v rámci nichž se objevují a profilují výrazné osobnosti i mimo pražské centrum. Jeden takovýto mimopražský region se rozhodl zmapovat i Lubomír Machala v monografii Olomoucká poezie a próza po roce 1989. Zaměřuje se zde především na literáty spojené ve větší či menší míře svou studijní, pracovní či tvůrčí činností s Olomoucí, ale neopomíjí ani širší kulturní kontext, tedy časopisy, nakladatelství, festivaly atd.
KATEŘINA SMYČKOVÁ – JAN PIŠNA
Soudobá popularita mediálních studií dobývá stále širší oblast vědeckého zkoumání. Jejich aplikace na výzkum starší literatury není v českém kontextu zcela samozřejmá (na rozdíl od studií zahraničních, viz např. práce Rogera Chartiera), ale o to více potřebná. Literatura raného novověku si totiž vynucuje jiná literárněhistorická měřítka než literatura novodobá, neboť většinu tehdejší knižní produkce netvořila díla „krásná“, nýbrž v prvé řadě užitková: kalendáře, modlitební knížky, zpěvníky… A právě tyto tisky či rukopisy byly pevně zakotveny do kulturního a společenského prostředí, ovlivněny mnoha faktory, z nichž primárním byla samotná volba média. Rozdíly mezi tištěnou a rukopisnou literaturou ukazují, že minimálně do konce 18. století nelze zkoumat text sám o sobě, nezávisle na formě jeho šíření.
IVANA TARANENKOVÁ
Kniha Pavla Janouška Černá kočka, ako i jej podtitul napovedá, sa venuje výsostne špecifickej téme aj v kontexte samotnej literárnej vedy — problematike komunikačných pravidiel a diskurzívnych stratégií presadzovania sa subjektu „znalca“ vo sfére myslenia o literatúre. Napriek snahám o objektivizáciu je v tejto Janouškovej rozprave výrazne citeľný i rozmer subjektívny. Ak autor v texte vyslovuje pochybnosti, či je jeho text dostatočne vedecký a žánrovo zaraditeľný, musíme mu odpovedať — nie, nie je ani striktne vedecký ani žánrovo vyhranený (istú odľahčenosť traktovania témy naznačujú i rozmarné úvodné a záverečné mottá), čo však vonkoncom nie je na škodu veci. Janouškova kniha presahuje k eseji, k polemike, miestami zabŕda do publicistických dimenzií (v reflexii postavenia v humanitných vied v súčasnej spoločnosti). Pre mňa však v prvom rade predstavuje profesionálne vyznanie autora, jeho pokus o vedome subjektívnu reflexiu odboru, v ktorom sa už desaťročia sám ako „znalec“ myslenia o literatúre pohybuje na rôznych (podľa neho herných) úrovniach.