Čestné oborové medaile získali významní vědci z AV ČR

 
 

RNDr. Vlasta Jankovská, CSc., se celý svůj vědecký život (v BÚ AV ČR od r. 1963) zabývá vývojem vegetace a rekonstrukcí prostředí od poslední doby ledové. Ve své práci uplatňuje řadu průkopnických přístupů, které uvádí do běžné praxe mnoha zahraničních pracovišť. Jako jedna z mála využívá nejen pylovou analýzu a rostlinné makrofosílie, ale začala si ve fosilním záznamu všímat i zbytků řas, které přinášejí další rozměr při interpretaci výsledků. Dalším inovativním přístupem je aplikace pylové analýzy v souvislosti s archeologickým a historickým výzkumem, jako např. využití pylu usazeného s prachem do starých knih v klášterních knihovnách.

Dr. Jankovská systematicky vyhledávala a zpracovávala ložiska rostlinných zbytků z nejstarších období holocénu a posledního glaciálu, tedy období, pro něž ještě donedávna chyběly informace. Podstatně tak přispěla k pochopení rozdílného vývoje hercynského masivu a Západních Karpat. Byla jedním z prvních paleoekologů, kteří zde předpověděli existenci glaciálních refugií. Pochopila, že pro správnou interpretaci svých výsledků musí studovat současnou vegetaci v podobných podmínkách jako v minulosti. Při hledání takových situací opakovaně navštívila oblasti arktického Ruska. Předpověděla i možnost nejbližší analogie jihosibiřských ekosystémů s prostředím posledního glaciálu střední Evropy. Na základě jejích idejí dnes pokračuje práce na velkých vědeckých projektech.

Po r. 1989 se Dr. Jankovská intenzivně zapojila do výuky na většině významných přírodovědeckých fakult v ČR a podstatně přispěla k výrazné oblibě paleoekologie u mladší generace a jejímu rozkvětu v současnosti. Díky neutuchající vášni k oboru a silné potřebě výměny poznatků a názorů na mezinárodní úrovni napomohla po r. 1989 k znovuzapojení české kvartérní paleoekologie na poli mezinárodní vědy.

 

RNDr. Bohdan Slavík vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Je pokládán za zakladatele české školy studia fotosyntézy a vodního provozu rostlin, zavedl řadu originálních metod studia vodního režimu a příjmu CO2 rostlinou, kde úspěšně kombinoval hluboké znalosti rostlinné fyziologie, fyzikální chemie a matematiky. Metodické přístupy studia shrnul ve velmi ceněné monografii Metody studia vodního provozu rostlin (Academia, Praha, 1965), která se posléze dočkala i anglického vydání v nakladatelství Springer. Dr. Slavík za svou kariéru publikoval více než 75 původních vědeckých prací, je autorem či spoluautorem 11 monografií.

Jen málokterý vědec je charakteristický tak renesanční šíří aktivit a hlubokými encyklopedickými znalostmi. Dr. Slavík se kromě významné dlouholeté pedagogické činnosti (jeho skvělé přednášky o vodním provozu mj. nasměrovaly řadu studentů na Katedru rostlinné fyziologie UK) věnoval i organizaci vědeckých setkání: v roce 1965 např. zorganizoval první mezinárodní symposium „ Water Stress in Plants“, úspěšně prolamující hranice mezi československou a zahraniční vědou.

Velmi významnou částí profesionálního působení Dr. Slavíka je jeho vydavatelská činnost. Dr. Slavík je spoluzakladatelem a prvním výkonným editorem vědeckého časopisu Biologia Plantarum (časopis s aktuálním impaktním faktorem 1,62 vychází již 55 let). Během několika desítek let pak utvářel podobu tohoto vědeckého časopisu. Dr. Slavík byl během své kariéry členem mnoha edičních rad zahraničních časopisů. Podílel se i na organizaci základního výzkumu v Československu.

 

Prof. RNDr. Vladislav Šimák, DrSc., je výrazná osobnost české fyziky elementárních částic. V roce 1958 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Poté pracoval dva roky jako asistent na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT a koncem roku 1960 přišel do Fyzikálního ústavu tehdejší Československé akademie věd. Zde se věnoval studiu kosmického záření a společně s dr. Pernegrem publikoval řadu významných článků. V roce 1963 odjel na stipendijní pobyt Mezinárodní agentury pro atomovou energii do CERN u Ženevy, kde se zabýval zkoumáním interakcí antiprotonů s protony s použitím techniky bublinkových komor. Během pobytu v CERN navázal spolupráci s řadou předních experimentálních fyziků. Do Prahy se vrátil v roce 1965 s jasnou představou jak dále orientovat výzkum ve fyzice částic ve Fyzikálním ústavu. V druhé polovině šedesátých let vedl skupinu pracovníků FZÚ, která se zapojila do experimentu s vodíkovou bublinkovou komorou ozařovanou v CERN svazkem antiprotonů. Po roce 1968 byly kontakty s CERN z politických důvodů omezovány a nakonec přerušeny. Zkušenosti nabyté v CERN však přispěly k tomu, že skupina z FZÚ vedená V. Šimákem se zapojila do experimentu na urychlovači v Serpuchově, v němž byly zkoumány srážky antiprotonů s protony při podstatně vyšších energiích než předtím v CERN.

V. Šimák působil po řadu let jako vedoucí skupiny československých laboratoří účastnících se tohoto experimentu. V té době vzniklo mnoho společných publikací a řada našich fyziků na získaných datech obhájila své disertační práce. V. Šimák se v oblasti fyziky antiprotonů stal osobností uznávanou v celém vědeckém světě. Počátkem 80. let, kdy politické tlaky namířené proti CERN částečně ochably, mohl V. Šimák přijmout pozvání k práci v týmu experimentu UA2 – experimentu nové generace na vstřícných svazcích proton-antiproton. V 90. letech minulého století se začaly formovat velké mezinárodní kolaborace připravující experimenty na urychlovači LHC, jenž byl v té době plánován jako další experimentální zařízení v CERN. V. Šimák se velmi aktivně podílel na organizaci účasti skupiny pražských pracovišť v experimentu ATLAS a byl také prvním mluvčím této skupiny. V. Šimák sehrál velmi důležitou roli při rozhodnutí české obce fyziků elementárních částic orientovat se po listopadu 1989 jednoznačně a plně na CERN a snažit se co nejdříve do této organizace vstoupit. Měl velký podíl na skutečnosti, že se tehdejší Československo stalo řádným členem CERN již v roce 1992.

V. Šimák vychoval řadu doktorandů a jeho péče o jejich rozvoj stála v roce 1997 také u zrodu účasti českých fyziků, především doktorandů, v experimentu D0 na urychlovači TEVATRON ve Fermiho národní laboratoři v USA, kde byly zkoumány srážky antiprotonů s protony – jeho celoživotní téma – při tehdy rekordních energiích.

V 70. a 80. letech minulého století, kdy byly kontakty českých fyziků se světovými centry výrazně omezeny, byl V. Šimák organizátorem řady mezinárodních konferencí na našem území, které tyto kontakty pomáhaly udržovat a byly, především pro mladou generaci, nenahraditelným zdrojem informací o nových směrech výzkumu. V. Šimák byl také několik let představitelem ČR v Evropském výboru pro budoucí urychlovače (ECFA) a řadu let členem Výboru pro spolupráci České republiky s CERN. V. Šimák je autorem nebo spoluautorem více než 700 prací.

 

Foto: Stanislava Kyselová (Akademický bulletin)

Připravil: Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR