Previous Next
Žít divadlem (a psaním o něm). Zdeněk Hořínek 5. 11. 1931 — 20. 9. 2014 PAVEL JANOUŠEK Zdeněk Hořínek patřil k těm, kteří jsou puzeni předmět svého zájmu, ba své vášně prožívat, nahlížet a...
Třetí výroční konference Pražského centra židovských studií ŠÁRKA SLADOVNÍKOVÁ Ve čtvrtek 23. října proběhla v pražském Clam-Gallasově paláci první část třetí výroční konference...
Příběh bibliografa ALEŠ ZACH František Knopp (narozen 30. dubna 1946 v Praze, zemřel 11. května 2014 v Čerčanech) studoval v relativně...

LENKA JUNGMANNOVÁ

Na sklonku loňského roku vyšla antologie Čtení o Václavu Havlovi, jejímž editorem byl Michael Špirit. Kniha zahajuje edici Antologie, již od loňského roku vydává Institut pro studium literatury, o. p. s. Jedná se o výbor z domácí sekundární literatury k Havlovi, který zahrnuje „nejcennější bezprostřední kritické ohlasy“ a klade si za cíl oslovit jak odborníky, tak širší čtenářskou veřejnost.

Čítanka je uspořádána podle toho, kdy jednotlivé příspěvky vznikly nebo byly publikovány, popřípadě jinak prezentovány, a zároveň se víceméně, byť ne vždy, snaží držet též chronologie geneze, respektive zveřejňování Havlových děl dramatických i esejistických (případně i smíšených, jako je tomu u knihy Protokoly). Zvolené tituly přibližuje jedna, výjimečně (u Vyrozumění, Larga desolata a Pokoušení, které editor — bez vysvětlení — pokládá za dominanty Havlovy tvorby) i dvě stati, přičemž poměr reflexí dramatických, přesněji však spíše divadelních, a esejistických děl je takřka vyrovnaný. Na několik her se přitom nedostalo, nepovšimnuty zůstaly i některé knihy — postrádat lze především nějaký ohlas Antikódů.

Michael Špirit předesílá, že upřednostnil bezprostřední kritické reakce „před studiemi, vznikajícími z odstupu a pracujícími s Havlovými díly jako s ustálenými už jednotkami české literární historie“ (s. 5), což můžeme číst i tak, že paradigma výběru, které se nabízelo jako evidentní (totiž již tradované texty k Havlovu dílu), bylo vzhledem ke snaze o „rovnovážné zhodnocení dramatikových děl i literatury předmětu“ (s. 6) odsunuto ve prospěch toho méně evidentního. Lze pak ovšem ještě doufat, že „při zvoleném přístupu a rozsahu publikace tu mezi vybranými statěmi nechybí žádná zásadní“ (s. 6)?

Výbor otevírá trojrecenze Evy Uhlířové na dobové inscenace Zahradní slavnosti (z let 1963–1965), v níž bohužel nad hodnocením dramatu převažuje hodnocení děl divadelních. Nechcemeli v souladu s moderní teatrologií považovat divadlo jen za zvláštní případ literatury a podsouvat Havlovi výklady režisérů, nabízela se tedy k „oživení diskuze“ nad touto hrou spíše Uhlířové stať „K autorské metodě Havlovy Zahradní slavnosti“ (Divadlo 1964, leden, s. 46–51), protože pojednává výlučně o hře (nemluvě třeba o — méně „bezprostřední“ — studii Jiřího Holého „Šachový hráč Hugo“ z jeho knihy Možnosti interpretace, Periplum 2002, s. 262–273, aj.). I následující předmluva Jana Grossmana ke knize Protokoly (napsána byla 1965, vyšla 1966) je sice považována za důležitý „zdroj“ k Havlovi (a její autor platí za významného dramatikova interpreta), ale téměř z poloviny je literárněvědně nespolehlivá, neboť autor tu s kategoriemi literární druh a žánr nakládá zcela volně a dochází pak k patafyzickým formulacím typu „Drama i divadlo jsou v podstatě eklektickým útvarem. Opírají se o nejrůznější žánry a neustále si z nich »vypůjčují «“ (s. 25) apod. Jako sekundární materiál k dané hře se proto přímo vnucuje jiný Grossmanův esej, a to známý doslov „Uvedení Zahradní slavnosti“ z vydání hry v roce 1964 (s. 59–79), který se však editor rozhodl nezařadit z důvodu Grossmanovy „úzké dramaturgické spolupráce s Václavem Havlem při závěrečné redakci textu hry samé“ a též kvůli většímu rozsahu. Domnívám se však, že už sám fakt, že Grossman byl při genezi Havlovy hry (dokonce už necelý rok před „závěrečnou redakcí“), by naopak mohl být argumentem, proč stať zařadit (a rozsahem by snad také nevadila — odhaduji ji tak o třetinu delší než zvolený text).

Kritika prvního nastudování Vyrozumění od Ladislava Hejdánka („Prověrka humanismu“, 1966) si na rozdíl od textů Uhlířové konkrétní inscenace v podstatě nevšímá a setrvává u popisu děje hry (spíše než u popisu její struktury, jak oceňuje editor), takže — málo platné — například erudovaná studie Zdeňka Hořínka „Od ptydepe k chorukoru“ (Host do domu 1965, č. 9, s. 54–56), která sleduje mechanismus hry a její uměleckou výpověď, ji z odborného hlediska hravě strčí do kapsy. Naopak Jindřich Černý v kritice světové premiéry Ztížené možnosti soustředěni („Mechanismus života a hry“ z přelomu let 1968–1969) věnuje značnou pozornost inscenaci, a tak by k analýze tohoto dramatu jakožto literárního díla přece jen více přispěl kupříkladu často citovaný filozofující text Josefa Šafaříka, který vyšel jako doslov k vydání hry v roce 1969 (s. 65–78).

Následující úvaha Ivana M. Jirouse o hře Horsky hotel se, jak už název „Horský hotel Havel“ (1980) napovídá, zabývá převážně specifickým rysem Havlovy dramatiky, jenž Jirous spatřuje v jistém odstupu námětu od dobové společenské reality (na rozdíl od předchozích her, kde tento odstup nepozoruje), a dále věcmi, které s tím podle něho souvisejí (důvod nepřijetí hry na Západě aj.). Drama tak bylo spíše využito k úvaze o reflexi českého disentu.

Podobně vyhýbavě je koncipována i poznámka editora Jana Lopatky k vydání Dopisů Olze publikovaná roku 1983 nebo další Jirousova úvaha o Havlovi a jeho dramatech Largo desolato a Pokoušení „Havlovy hlubiny“ (1986). Skutečně literárněkritického přístupu se tedy dočkáme až v článku „Pokus o Pokoušení“ od Sergeje Machonina (1986), v němž je sám rozbor hry nepochybně cennější než to, že „v jeho perspektivě vychází dramatik spíše jako diagnostik společenských systémů než lidských duší a jejich svárů“ (jak studii hodnotí M. Špirit na s. 10) — to už v roce 1986 nebylo pro žádného znalce Havla, ba ani pro bývalého diváka inscenací jeho her nijak objevné. Esej Petra Rezka („Pohled na Václava Havla zdola“, 1989) pak provokativně narušuje úctyhodný obraz dramatika ohledáváním Havlovy „fenomenologie falešné skromnosti“ a demonstrováním toho, že Havlovo společenské myšlení je konfúzní, což Rezkovi na základě předložených citací věříme, ale Havlovi ne vždy potřebujeme vyčítat — nešlo o vědu, ani o filozofii. Obdobně si počíná i recenze knihy Letni přemítáni od Petra Fidelia „Morálka v politice“(1992).

Studie Terezie Pokorné „Havlovo Vyrozumění na Zábradlí“ (1990) se potom zabývá spíše počátky zdejší Grossmanovy éry, inscenacemi jmenované hry i jejich kritickou reflexí než Havlovým dramatem, stejně jako se Jindřich Černý v dalším článku zase zaměřuje výhradně na jevištní interpretaci Larga desolata v Divadle Na zábradlí v roce 1990 („Zpustošené Largo“, 1990).

Následuje recenze Jiřího Cieslara („Začátky Václava Havla“, 2000), v níž filmový kritik sice objevuje kouzlo prvních Havlových básní a esejů, ale zjevně mu nepropadl natolik, aby Havlovi ve srovnání s Lopatkou — rozuměj: Spisům VH a esejům JL — nepřiznal až druhé místo, takže zas tak moc uznán tu Havel nakonec přece jen není.

Kritiku Havlovy „nepolitické politiky“ provedl Zdeněk Vašíček („Variabilní projekce Václava Havla“, 2005), Havlovy politické názory a postřehy prezentované v knize Prosím stručně naopak pochválil Viktor Šlajchrt („Sám sobě Havlem“, 2006).

Výbor uzavírá dosud netištěný kritický ohlas teatroložky Jany Patočkové na film Odcházení („Nejen o filmovém Odcházení“, 2012), jenž se jí posléze stává impulzem k přehlédnutí celé Havlovy dramatické tvorby.

Sama publikace pak končí soupisem primární a výběrovým soupisem sekundární literatury (respektive rejstříky a resumé), které sestavit M. Špirit. Klíč výběru však, jinak vždy pečlivý a uznávaný editor, příliš nerozvádí (proč např. uvádí příležitostné vydání pracovní verze hry Eduard, tedy urverze Ztížené možnosti soustředěni, když „uvádíme ty otisky, které jsou definitivní verzí textu“ [s. 158]; proč není svazek Motomorfózy opatřen zkratkou ps. a datací vzniku jako tisky, jenž „leží časově vzdáleny od počátečních variant“ [ibid.]?), což se odráží zejména ve druhé části bibliografie „Literatura o Havlovi“, která přímo vybízí k diskuzi o tom, zda je jmenovaná reflexe „výraznější“ (kvalitnější?) než jiná, která zařazena nebyla (v některých případech totiž bibliografie zahrnuje třeba i jen polovinu domácích ohlasů dané hry, respektive jejích inscenací; hry Anděl strážný, Motýl na anténě, Spiklenci, Chyba a Pět tet z bibliografie dokonce vypadly).

Nedostatečně okomentovaná editorská či bibliografická pravidla bych tedy publikaci vytkla spíše než drobné faktické (i odborné: proč je drama Odcházení v bibliografii charakterizováno jako text — coby pendant ke stejnojmenn inscenaci?) nepřesnosti typu, že Havlova kniha Motomorfózy obsahuje hru Autostop, jak se z bibliografického záznamu může zdát, stejně jako tvrzení J. Patočkové, že se Havel na jevišti poprvé představil „společně s I. Vyskočilem jako autor v inscenaci Autostop“ (s. 152). Nepředstavil, neboť v inscenační verzi hry, jak už několikrát zdůraznil Vyskočil, neměl Havel ani slovo — jeho skeče byly před premiérou vyřazeny, i když byl jako autor uváděn (nepochybně z toho důvodu, že jeden z jeho skečů Vyskočila inspiroval k napsání vlastního výstupu).

Už z editorova „Úvodu“ lze vyčíst snahu sestavit ohlasový portrét Václava Havla jinak, než se nabízelo — totiž nikoli konstitutivně, nýbrž spíše demytizačně. To je ovšem v situaci, kdy dosud nemáme reprezentativní výbor z havlologické reflexe, poněkud luxusní přístup, ale proti gustu… Všechny vybrané texty jsou jistě pozoruhodné a jedinečné, leč ne vždy myšlením přímo o Havlově díle a zdaleka ne vždy také z literárněkritické perspektivy. Když totiž závěrem vezmeme v potaz podtitul publikace, nemůže být pochyb o tom, že „autor ve světle literární kritiky“ — a navíc případně i nejen té „bezprostřední“ a nejen české — by asi vyhlížel jinak. Nakonec, jeli Čtení o Václavu Havlovi určeno studentům a širší čtenářské obci, pak je nepokládám za nejvhodnější způsob ke zpřístupnění Havlova díla.

Michael Špirit: Čtení o Václavu Havlovi. Praha, IPSL 2013. 190 stran.

Vyšlo v České literatuře 4/2014.