Česky
Program Palatium vyhlásila Evropská nadace vědy (European Science Foundation – ESF) v roce 2010 za účasti 10 států. Jeho smyslem je podpořit mezinárodní výzkum významných evropských sídel – vladařských rezidencí, zejména rodu Habsburků a rodu Valois. Účast České republiky se týkala především architektury a umění Habsburků a rovněž dalších šlechtických rodů v období raného novověku.
Všechna fota: Petr Zinke, Archiv ÚDU AV ČR
Referát L. Stewartové (Nottingham) o fenoménu „banqueting house“
Česká strana, konkrétně Ústav dějin umění AV ČR, navrhla při plánování jednotlivých etap výzkumu odchýlit se od politické reprezentativnosti nejvýznamnějších paláců a zkoumat jejich určité „satelity“ či protějšky, stavby určené k soukromému odpočinku a relaxaci. Dobová teorie je označovala termíny jako letohrádek, Lusthaus, palazzotto, palazzuolo, maison de plaisance, casino apod. Návrh byl schválen a ukázalo se, že volba tématu odpovídala jistému badatelskému napětí. Na „call for papers“ se přihlásilo překvapivě mnoho uchazečů a kapacita konferenčního sálu v Husově ulici byla po oba dny konference Looking for Leisure 1400–1700. Court Residences and their Satellites, 1400–1700 (5.–6. června 2014) v podstatě překročena.
Respirium Akademického konferenčního centra v Husově ulici
Aktivity, které vyvíjeli naši předkové v době odpočinku a zábavy, ovlivňují samozřejmě dějiny architektury a její výzdoby stejně nerozlučně jako má náboženství vliv na chrámy nebo vládnutí na strukturu paláců. Mezi odpočinkové stavby u nás počítáme lovecké hrádky Václava IV. nebo později Schwarzenberků a letohrádky, jako jsou tři královské v Praze, rožmberský v Kratochvíli, trčkovský v Opočně a mnoho dalších, bohužel často zaniklých. V evropském měřítku znamenají příklady kulturního procesu, během kterého renesanční architekti navazovali na antické předměstské vily. V konferenčních sekcích nás tedy zajímal způsob, jak antiku dokázali umělci evokovat ve svých vlastních projektech. Pozornost patřila i dobové teorii – k renesančním italským autorům, všeobecně známým, jako jsou Alberti, Serlio, Palladio, přibyli i architekti ze 17. století, jako byl G. A. Böckler, N. Goldmann, A. Leuthner a zejména Joseph Furttenbach, který sice pocházel ze švábského Ulmu, ale strávil více než 20 let v Itálii.
Reprofoto: Petr Zinke, Archiv ÚDU AV ČR
Joseph Furttenbach, Architectura recreationis, 1640, titulní list
Furttenbach přiblížil střední Evropě jak antický Řím, tak současnou italskou kulturu, navíc nejenom z Lazia a Toskánska, ale právě též ze severní Itálie. Zejména odtud přicházeli do zemí za Alpami v celých skupinách architekti, kameníci, malíři a štukatéři. Furttenbach je i autorem spisu s příznačným názvem Architectura recreationis (Augsburg, 1640); o jeho zdrojích referoval A. Russo z Freiburgu.
Předsedkyně bruselského programu Palatium 1400–1700 Krista de Jonge (Lovaň)
Smyslem jednání bylo také se pokusit definicí odlišit pojem letohrádku od termínu vila, který proslavily zejména stavby Andreyi Palladia. V jeho vilách šlo o symbiózu hospodářské a obytné části do útvaru, který splňoval jak požadavky provozní, funkční, tak estetické, zatímco pojem vila v Římě nebo ve Florencii se nám spíše připomene jako „villa suburbana“, ať už v antické Ostii nebo v Tivoli či ve Frascati svou pouze relaxační, „odpočinkovou funkcí“. Této otázce se věnoval spoluorganizátor kolokvia dr. Ondřej Jakubec z Masarykovy univerzity v Brně, který doložil, že Kratochvíle, přes svůj název, splňovala onen dvojí účel požadovaný Palladiem a několikrát posloužila i svému stavebníkovi, Vilémovi z Rožmberka, k dlouhodobému pobytu. Časté a četné přesahy v určení stavebních typů jsou ostatně pro Evropu ve stanoveném období charakteristické. Anglické badatelky – L. Stewart (Nottingham), M. Brown (Edinburgh) navíc obohatily náš architektonický slovník o specifické typy oddechových staveb, jako „banqueting house“ či temporální „zelený pavilon“, který mohl získat podobu náročně vyzdobené stavby o několika místnostech. Martina Frank z Benátek připomněla drobná casina, jak byly někdy označovány jen místnosti, jejichž fasáda se nicméně vně projevovala. Mohly sloužit za útočiště učeným akademiím, ale proslavily se i jako tajné herny. Málo známý fenomén představil Petr Uličný (Utrecht), který se věnoval pražským vyhlídkovým altánům-belvederům umísťovaným na střechy renesančních a raně barokních paláců. Na určitý extenzivní moment, totiž jak byla celá území „protkána sítí“ letohrádků, poukázala na příkladu ferrarského státu D. Churkina (Moskva).
Reprofoto: Petr Zinke, Archiv ÚDU AV ČR
Maison de plaisance de Clagny, dobová grafika z 18. století, detail
Monumentálnost baroka předjímá a zároveň nad nimi triumfuje vídeňská Neugebäude císaře Maxmilána II., jejíž funkce, smysl, původci návrhu a humanistický kontext stavby, jak jej interpretovali D. Jansen (Leiden) a W. Lippmann (Florencie), byly opět předmětem expresivních diskusí.
Pro 17. století byla posléze typická jistá internacionalizace životního stylu a zdařilá nápodoba vkusu panovníka šlechtou, jak ukázal Martin Krummholz z ÚDU AV ČR. Pro oddych byly upřednostňovány rozsáhlé zahradní paláce budované na předměstích a obklopené pečlivě komponovanou zelení; na pomyslném vějíři představovaly opačný příklad než drobné belvedery či bellarie. V případě Clagny nebo „Trianonu z porcelánu“, které dal postavit Ludvík XIV. v areálu Versailles – šlo o skutečně reprezentativní útvary, pro které bychom ve středoevropském měřítku neváhali použít pojem zámku – O. Mallick (Winchester) M.-C. Canova (Londýn).
Při analýze staveb se ukázal nejeden podnětný poznatek – kupříkladu se i relativně malé objekty často stávaly určitými modely, podle nichž mohl být řešen půdorys velkých staveb. V pražské Tróji se setkáváme s určitýmschématem– obytnou jednotkou, která fungovala jako základní modul v mnoha barokních palácích a zámcích. A také si uvědomujeme, jak velkou sílu v dějinách architektury měla kontinuita jistých myšlenek. Nešlo o to stavět výtvory za každou cenu, ať už z nedostatku, nebo naopak přebytku financí stavebníka.
Koordinátor kolokvia S. Dobalová při exkurzi v pražské Tróji
Vchod do Akademického konferenčního centra (AKC) v Husově ulici v Praze (zleva M. Danieli, A. Spohr, D. Churkina, A. Russo)
Zastavme se krátce u jedné otázky dobové teorie, která byla na jednání a potom i na závěrečné exkurzi nadhozena. Jde ostatně o klíčový problém architektury vůbec, zejména moderní, která ze všeho nejvíc sází na otázky kreativity a originality. Stavebník a zřejmě i navrhovatel pražského letohrádku Hvězda arcivévoda Ferdinand Tyrolský měl ve své knihovně traktát o architektuře od Pietra Catanea vydaný v Benátkách v roce 1554. Lze se domnívat, že věty, jimiž tehdy Cataneo vyzýval k odvaze při navrhování půdorysů a dispozic obytných staveb, mohla být hlavním stimulem pro unikátní pražský letohrádek: „Kvůli změně není jen vhodné při projektování paláců a dalších staveb opustit pravé úhly, ale abychom maximálně uspokojili stavebníkův smysl pro žert, je třeba opustit pravoúhlé útvary a navrhovat paláce na půdorysech kruhu, oválu nebo jiných podobných tvarů.“ Takových „capricci de’signori“: je ovšem v architektuře letohrádků většina. Je třeba si ale uvědomit, že vždy šlo o vědomé odchylky od určitých základních principů architektury, které byly pro evropský kontinent zformulovány již v antice. Takové úvahy zazněly například v příspěvku S. Lynch (Princeton).
Organizátor kolokvia Ivan Muchka v zaplněném zasedacím sále AKC
Také na této konferenci se objevily referáty, které lze v oboru dějin umění označit za inovativní – například objevný příspěvek M. Danieliho (Bologna) o genezi letohrádků rodu Farnese nebo referát o „neviditelné hudbě“ – specifické formě prezentace, kdy jsou hudebníci skryti v prostoru sousedícím s hlavním sálem – A. Spohr (Bowling Green, USA). Pro nás bylo podnětné, že nešlo jen o letohrádky v Kodani a v Drážďanech, ale také o tzv. Rondel v Jindřichově Hradci.
„Last but not least“ se do témat konference zahrnula i otázka zahrad a parků – loveckých revírů, jako byly císařské honitby v okolí Vídně –M. Jeitler (Rakouská akademie věd, Vídeň) – nebo území Schwarzenberků v jižních Čechách – J. Ivanega (České Budějovice) – a tzv. Nová obora v Praze-Liboci, kde se S. Dobalové (ÚDU) podařilo prokázat, že hvězdice cest tam patřila k velmi časnému příkladu takového řešení v Evropě.
SYLVA DOBALOVÁ, IVAN MUCHKA,
Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.