Projekt zákona o Ruské akademii věd. Modernizační reforma či spíše pogrom?

Již několik měsíců trvá v Rusku silné napětí mezi Ministerstvem vzdělávání a vědy a Ruskou akademií věd (RAV). Ministerstvo se snaží především posílit vědu a výzkum na vysokých školách a chce také prosadit změny v organizaci RAV a mít vliv na její činnost. Ta ale tvrdošíjně a doposavad vcelku úspěšně bránila svoji autonomii a strukturu, která ovšem nedoznala podstatných změn od doby pádu Sovětského svazu. Připomeňme, že Ruská akademie věd má jednak statut vědecké společnosti sestávající z doživotně zvolených zasloužilých vědců (500 akademiků a 750 členů korespondentů) a zároveň je zřizovatelem a vědeckým koordinátorem 430 výzkumných ústavů; pracuje v nich okolo 100 000 zaměstnanců; z toho polovina výzkumných pracovníků. Situace se vyostřila minulý rok, kdy byl po prezidentských volbách ve vládě premiéra Medveděva jmenován do funkce ministra školství a vědy Dmitrij Livanov, známý svým krajně kritickým postojem k RAV. Několikrát v médiích poukazoval na neúměrně vysoký průměrný věk jejích členů (74 let pro akademiky a 67 let pro členy korespondenty). Nechal se slyšet, že organizace akademického výzkumu v Rusku je zcela archaická a musí být radikálně reformována, čímž vyvolal bouři nevole u nejvyšší hierarchie RAV, která žádala jeho demisi. Přesto zapůsobilo jako neočekávaná bomba, když 27. června t. r. vláda náhle ohlásila projekt zákona o razantní reformě a briskně jej předala sněmovně (dumě) k projednání 3 a 5. července.

 
Zdroj: http://mipt.ru/en/ 
Vladimir Fortov, nově zvolený prezident Ruské Akademie věd

Jaké klíčové změny by vyplývaly z tohoto zákona upravujícího právní statut, plnomoci a funkci RAV, který byl připravován v naprosté tajnosti a bez jakékoli konzultace s vědeckou komunitou:
1. Zakládá se nová Ruská akademie věd (RAV) jako společenství vynikajících vědců provádějící vědeckou, expertní a popularizační činnost, která však nebude řídit vědecké ústavy a nebude mít žádný majetek. Jejími členy, akademiky, se automaticky stávají akademici a členové korespondenti stávající Ruské akademie věd a dvou oborových Akademií, medicínské a zemědělské, které se zároveň tímto aktem likvidují. Toto nové autoritativní společenství pokrývající veškeré vědní disciplíny bude financováno státem formou akademických doživotních stipendií 50 000 rublů (1250 €) měsíčně. Vláda bude také dbát na jeho nezávislost a maximálně ho využívat jako konzultativní orgán při přijímání rozhodnutí v oblasti vědy, sociálního rozvoje a ekonomiky. Na přijímání nových akademiků (titul člen korespondent je zrušen) bude počáteční tříleté moratorium. Prezidentem nové Akademie zůstává po dobu tří let fyzik Vladimir Fortov, který byl zvolený na jaře do čela nyní zanikající Akademie.
2. Majetek tří stávajících akademií (budovy, pozemky) bude předán ke spravování vládní Agentuře pro výzkumné ústavy Ruské akademie věd. Vědecká činnost ústavů bude v příštích letech financována prostřednictvím této Agentury z prostředků, které byly ve státním rozpočtu vyčleněny pro tři zaniklé Akademie. Agentura bude také jmenovat ředitele jednotlivých ústavů s přihlédnutím k návrhům prezidia nové Akademie věd.
3. Do tří měsíců po přijetí zákona ustanoví vláda systém pro evaluaci všech institutů i servisních a sociálních zařízení, které podléhají třem zaniklým Akademiím. Na základě výsledku posouzení kvality a perspektiv jejich činnosti během následujícího půl roku vyplynou tři možná řešení: předání pod správu nové vládní Agentury, převedení k jinému federálnímu ­orgánu, reorganizace.
Vláda tvrdí, že nový zákon podstatně přispěje k větší efektivitě výzkumu a k modernizaci managementu akademické vědy; snížení byrokracie se má docílit rozrušením gerontokracie „vědeckých feudálů“ ve vedení RAV spravujících vědecké ústavy neprofesionálními a neprůhlednými metodami zakotvenými ještě v sovětských praktikách. Nová, rozšířená Akademie má rovněž posílit pluridisciplinárnost výzkumu.
Většina ruské vědecké komunity však na zamýšlenou reformu pohlíží jako na „raiderskou“ speciální operaci, která má ve skutečnosti jiné cíle. Za prvé, nová velká akademie – klub vědců vzniklý fúzí stávající RAV se dvěma méně prestižními oborovými akademiemi – by po automatickém „upgradu“ členů korespondentů na akademiky sestávala z více než 2100 osob. Tento kolos „nových“ akademiků bude mít podstatně menší vážnost a nezávislost oproti nynější dvoustupňové RAV, ztratí většinu svého vlivu na vědu a mocní jej budou snadno manipulovat. Za druhé, zákon nikterak nespecifikuje, jak bude fungovat prodloužená ruka ministerstva, nová Agentura, složená především z manažerů, která má spravovat instituty a jmenovat i jejich ředitele. V podstatě jde o zestátnění majetku akademií – především četných nemovitostí historické RAV, z nichž mnohé se nacházejí v elitních částech Moskvy a mají tudíž vysokou tržní hodnotu. V Rusku prorostlém korupcí, kde se veřejně přiznává masivní rozkrádání na všech úrovních, je tedy možno předpokládat, že dojde postupně k „přerozdělování“ ve vlastnictví budov a pozemků zrušených akademií. Za třetí, není jasné, kdo a jak bude pod taktovkou ministerstva provádět spěšnou evaluaci stovek institutů a ostatních zařízení akademií a rozhodovat o jejich dalším osudu. I zde panuje obava z korupčních schémat („MinObrNauki“ nemá v tomto směru dobrou pověst) a z násilného převádění některých ústavů mimo RAV, především pod Národní výzkumné centrum Kurčatovský institut, které již několik let silně protežuje Vladimír Putin.

 
Zdroj: http://www.google.fr/  
Dmitrij Livanov, ministr vzdělávání a vědy Ruské Federace

Z uvedených důvodů se ministru Livanovovi podařilo proti sobě během několika dnů sešikovat širokou a jednotnou frontu vědců všech názorových a věkových kategorií. Zvedla se vlna ostrých protestních prohlášení jak oborových a geografických složek RAV, tak i skupin a jednotlivých ruských a zahraničních vědců zvučných jmen (laureátů Nobelovy a Fieldsovy ceny, členů zahraničních akademií), nesouhlasné petice podepsalo mnoho tisíc Rusů i cizinců. Přes 70 akademiků a členů korespondentů založilo klub vědců odmítajících vstup do nové Akademie („otkazniki“); hlavní roli zde hrají fyzikové a matematici, někteří světového formátu jako Vladimír Zacharov, Valery Rubakov, Alexej Starobinskij, Vladimir Vasiliev, Alexej Abrikosov (nobelovský laureát), Lev Okuň a další. Proti Livanovovi se postavily i Rada pro vědu a Výbor pro styk s občanskou společností při jeho ministerstvu, které o reformě nebyly nikterak předem informovány. Ty se také aktivně podílely na hledání kompromisního řešení krize a na vypracování několika desítek připomínek k návrhu zákona, které byly z části zohledněny mezi prvním a druhým červencovým čtením v dumě; text již v řadě bodů modifikovaly a změkčily. Přestože už pro zákon hlasovala většina poslanců provládně naladěné sněmovny, s ohledem na rozjitřenou atmosféru bylo přijetí zákona odloženo na návrh samotného mluvčího dumy Nariškina na září po dodatečných čteních. Dá se tedy předpokládat, že nastanou další změny; vývoj situace bude záležet na mobilizaci vědecké fronty a na míře úspěšnosti lobování proti zákonu během zářijových týdnů před konečným projednáním v dumě. Události kolem reformy lze sledovat průběžně on-line na http://trv-science.ru/2013/06/30/lenta-novostejj-svyazannykh-s-reformoi-ran/. Dokumenty týka­jící se vlny protestů jsou shrnuty v publikaci Ruská akademie věd, kronika protestu, červen–červenec 2013, která je dostupná na http://trv-science.ru/uploads/ran-protest2013.pdf.
Již po mnoho let panuje v Rusku všeobecná shoda, že hierarchická struktura RAV potřebuje zásadní kmenovou reformu, neboť její fungování formou uzavřeného systému neodpovídá současným požadavkům. Za neschopnost uskutečnit včas nutné reformní kroky z vnitřku nese odpovědnost především užší vedení RAV v čele s bývalým prezidentem Jurijem Osipovem, který vedl Akademii do letošního jara přes 20 let. Tento nepříliš známý matematik pracoval do rozpadu SSSR v uzavřených oblastech Uralu bez výrazného styku se zahraniční vědou (nemluví anglicky), což se odráželo i v konzervativním a málo komunikativním stylu jeho práce na postu prezidenta. Osipov se zasloužil o udržení celistvosti RAV a chod jejích ústavů v nesmírně těžkých letech, které pro vědu v Rusku nastaly po chaotickém nástupu tržního hospodářství. Ve své funkci, především s ohledem na údajně dobrý vztah s Vladimírem Putinem, se však udržel příliš dlouho. V jarních volbách, o jejichž regulérnosti není pochyb, se Osipov již neprezentoval (respektive stáhl svoji kandidaturu maje podporu pouze jednoho – matematického – oddělení RAV); v prvním kole přesvědčivě zvítězil reformně orientovaný fyzik Vladimír Fortov, který je jak renomovaným vědcem (přes 10 000 citací, Hirsch f. 44), tak i zkušeným administrátorem (byl prezidentem populárního Ruského fondu základního výzkumu 1993–1997 a následně krátce ministrem vědy a výzkumu). Jenže jeho nástup přišel, zdá se, pozdě; RAV ztratila možná kritických pět let tím, že Osipov zvítězil v roce 2008, i když malým rozdílem hlasů, právě nad Fortovem. Není zcela náhodou, že byl pokus o „blitzkrieg“ k prosazení zákona vládní reformy spuštěn dřív, než Fortova do funkce oficiálně jmenoval prezident Putin, tedy dříve než mohl nový prezident RAV přistoupit k reformním krokům.

 
Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:OsipovRAN.jpeg?uselang=ru 
Jurij Osipov, prezident Ruské Akademie věd 1991–2013

Předmětem diskuse je rovněž otázka, zda zvolení členové a korespondenti RAV představují jednoznačně ruskou vědeckou elitu a jsou reprezentativním mluvčím vědecké komunity. Poukazuje se zejména na to, že Akademii oslabují některé osoby, které nepatří ke špičce svého oboru anebo se fakticky vědou nezabývají. Takové výtky jsou bezpředmětné u matematiků a fyziků, ale v mnohém oprávněné především v humanitních a společenských vědách, jež stále nesou stopy indoktrinace ze sovětských dob. Nutno dále konstatovat, že někteří vynikající vědci, zvláště mladší generace, nemají zájem ucházet se o členství v RAV, která již zdaleka nedodává výlučnost a neposkytuje významná materiální privilegia, jako tomu bylo v SSSR. V seznamu „who is who“ často citovaných ruských vědců (více než 1000 citací ve Web of Science či 100 za posledních sedm let http://www.expertcorps.ru/science/whoiswho), figuruje pouze třetina z 1250 členů a korespondentů RAV. Ostré kritice podrobil RAV v srpnu t. r. nobelovský laureát (2010) fyzik Andrej Geim, z Univerzity v Manchesteru, který sám začínal svoji kariéru ve fyzikálních ústavech RAV v Černogolovce u Moskvy. Ten, jako jeden z mála, podpořil v srpnu návrh zákona, i když přiznal, že se s ním blíže neseznámil. Geim nemůže být jistě označen za propagandistu vládních opatření, podpořil ale na jaře t. r. ministra Livanova a zúčastnil se na jeho pozvání zasedání ministerského Výboru pro styk s občanskou společností.
Vláda při prezentaci návrhu zákona také operovala argumentem, že zatímco prostředky vydávané na vědu se od roku 2005 mnohonásobně zvýšily, počet publikací, jejich impakt a citovanost ruských vědců významně nerostou, což svědčí o malé efektivitě výzkumu. Je však všeobecně známo, že významnou finanční podporu dostala v posledních letech nikoli RAV, jejíž státní dotace činí v současnosti kolem 60 miliard rublů ročně (1,5 miliardy eur), ale skupina 40 federálních a výzkumných univerzit a dále především Kurčatovský institut a „innograd“ Skolkovo, založený z iniciativy Dmitrije Medveděva. Akademie je jistě méně efektivní ve vědecké produkci, ale také daleko hůře financována než analogické organizace v Německu (MPG, HG) či ve Francii (CNRS), není to však možno říci v porovnání s ostatními aktéry výzkumné sféry v Rusku. Svědčí o tom výmluvná fakta. V akademických ústavech pracuje 15 % z celkového počtu 370 000 výzkumných pracovníků (a přibližně stejný je počet vysokoškolských učitelů na univerzitách), produkují však 55 % z celkového počtu 30 000 vědeckých publikací ruské provenience ročně. Z celkového počtu citací ve světové literatuře, které odkazují na publikace ruských vědců, pochází 60 % článků od autorů z ústavů RAV. Ze 4800 často citovaných ruských vědců jich 60 % pracuje v ústavech RAV a pouze 25 % na univerzitách, z toho celá polovina na Moskevské státní univerzitě Lomonosova; příspěvek zbylých složek ruského výzkumu (včetně Kurčatovského institutu) je pak řádově nižší.
V polovině srpna, kdy je tento článek psán, zůstává tajemstvím autorství návrhu zákona, ve středu pozornosti je logicky ministr Livanov, který projekt předkládal a nikdy neskrýval averzi vůči RAV. Ten však v interview rádiu Echo Moskvy, renomované stanici blízké opozičním proudům, zmínil, že existovalo několik variant návrhu zákona, které se lišily rozsahem zamýšlených reforem; bylo možno vycítit, že reforma vznikala částečně (možná i převážně) mimo jeho ministerstvo. Livanov však rozhodně není tupým byrokratem vykonávajícím poslušně příkazy shora. Je vysokoškolským profesorem fyziky a jeho kariéra je spjata se známým Moskevským institutem oceli a slitin (MISIS), kde před jmenováním ministrem působil pět let jako rektor. Jeho ne vždy konformní postoje a některé kontroverzní počiny vyvolaly brzy po nástupu do vedení ministerstva smíšené reakce; značná část dumy požadovala jeho odvolání, ačkoli se donedávna těšil určité popularitě mezi řadovými, zvláště mladšími vědci. Nepatří rozhodně mezi chráněnce Vladimíra Putina a jeho pozice tedy není příliš stabilní. Nedá se proto předpokládat, že by se pustil do boje s RAV bez jednoznačné podpory a spolupráce s kruhy blízkými administraci prezidenta.
V této souvislosti se často vyslovuje jméno Michaila Kovalčuka, ředitele Národního výzkumného centra Kurčatovský institut (KI), který je označován jako Putinův muž ve vědě. Mediální a charismatický Kovalčuk, jenž mluví velmi dobře anglicky, zapůsobí na mnohé zahraniční partnery svojí žoviálností a otevřeným proevropským diskurzem. V ruské vědecké komunitě však nemá dobrou pověst, je mu vytýkána mělkost ve vědecké práci, direktivní centrismus ve způsobu řízení a hlavně neukojitelný apetit dostat pod svoji absolutní kontrolu vše, co se ocitne v jeho dosahu. Kromě KI, kde nyní působí kolem 10 000 vědců, donedávna řídil také Šubnikův ústav krystalografie RAV, je děkanem dvou fakult a vedoucím katedry na třech renomovaných univerzitách a členem řady vládních a prezidentských komisí. KI, zaměřený tradičně na aplikovanou jadernou fyziku, má řadu unikátních experimentálních zařízení a za vysoké finanční podpory vlády svoji aktivitu nedávno rozšířil na nanotechnologie, biotechnologie, bioinformatiku a kognitivní vědy. V roce 2010 k němu byly prezidentským dekretem připojeny tři velké renomované ústavy: Institut teoretické a experimentální fyziky v Moskvě, Institut fyziky vysokých energií v Protvinu a Sankt-petěrburský Institut jaderné fyziky v Gatchině, který byl součástí RAV. Nyní se jedná o užším provázání se 14 dalšími fyzikálními instituty disponujícími špičkovými experimentálními přístroji velkých rozměrů, mezi nimiž figuruje i šest akademických ústavů (Budkerův institut jaderné fyziky v Novosibirsku, Institut aplikované fyziky v Nižním Novgorodě, Institut jaderného výzkumu v Moskvě a Troicku a další). Předpokládá se, že právě toto může být signálem k jejich případnému „anšlusu“ ke KI, který se tak postupně stane institucí podobnou národním laboratořím v USA na úkor RAV: s ní má Michail Kovalčuk v poslední době velmi napjaté vztahy; od roku 2000 je členem kores­pondentem, ale dvakrát neprošla jeho kandidatura na akademika, která by mu otevřela cestu k předsednictví RAV. Poprvé ho odmítlo oddělení fyziky, po druhé byl nominován nově založeným oddělením nanotechnologií, ale na generálním shromáždění nezískal nutný dvoutřetinový počet hlasů ani přes velký lobbing v jeho prospěch ze strany tehdejších místopředsedů. Do třetice oddělení fyziky Akademie letos na jaře nepotvrdilo Kovalčuka do funkce ředitele Ústavu krystalografie RAV. Pro tohoto nesmírně vlivného a ambiciózního muže to už byla jistě příliš silná káva a nyní má tedy ještě víc důvodů chtít si s Akademií vyrovnat účty. Přijetím nového zákona by se automaticky stal akademikem a navíc by se mu otevřela cesta k „vytunelování“ řady fyzikálních ústavů RAV směrem ke KI.

 
Zdroj: http://www.esrf.eu/ 
Michail Kovalčuk, ředitel Národniho výzkumného centra “Kurčatovský institut”

Jaká je role samotného prezidenta Putina v pokusu o likvidaci jedné z nejstarších a nejprestižnějších ruských institucí založené před 300 lety Petrem Velikým? Možno říci, že ambivalentní. Jak zmíněno výše, návrh zákona musel být vypracován s jeho souhlasem a podporou, na druhé straně se vedení RAV logicky obrátilo k němu jako k nejvyššímu státnímu činiteli v Rusku se žádostí o zastavení či zmírnění tohoto destruktivního procesu. A skutečně to byl sám Putin, kdo dal po schůzce s minulým a nynějším prezidentem RAV signál k odstartování změn při čteních v dumě. Akademie věd, přes veškeré výhrady, které k ní lze mít, je silnou autonomní institucí s morální autoritou. V minulosti často prokázala svoji nezávislost na vůli mocných, známým příkladem je odmítnutí vyloučit ze svého středu akademika Andreje Sacharova přes velký politický tlak vedení SSSR. Po znovuzvolení prezidentem se Vladimír Putin snaží o další budování takzvané vertikály moci a upevnění své kontroly nad společenským vývojem v Rusku. Je otázkou, zda Ruská akademie věd má v tomto schématu ještě své místo.

VLADIMÍR MAJER