Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.
poznáváme svět rostlin

Genom pšenice je velmi dlouhý, ve srovnání s lidskou genetickou informací obsahuje dokonce šestkrát více písmen. Ke čtení této genetické informace zásadně přispěla chromosomová strategie, která byla vyvinuta týmem profesora Jaroslava Doležela. Tato metoda odděluje jednotlivé chromosomy, díky čemuž se genetická informace stává dostupnější a je možné ji snadněji přečíst. V červenci 2014 byl v prestižním časopise Science publikován genetický plán pšenice a sekvence prvního z chromosomů, a právě za tímto úspěchem se ohlíží dnešní článek na Technetu. Kromě toho dnes na stejném portálu vyšel rozhovor s vedoucím Centra strukturní a funkční genomiky rostlin, Jaroslavem Doleželem.

Opuncie, zvaná také nopál (rod Opuntia) patří mezi kaktusy a je typická tělem, rozděleným na jednotlivé články. Pochází z Ameriky, kde můžeme nalézt několik set druhů. S jejím pěstováním se začalo v Mexiku, odkud byla dovezena do mnoha zemí celého světa. V Evropě se s ní můžeme setkat ve Středomoří – naše obrázky byly pořízeny na jižní Krétě. 

O Vánoce mnoho lidí konzumuje vyjma exotických plodů notoricky známé mandarinky nebo pomeranče. Prosincová rostlina s příběhem se však zaměří na další, méně známý druh citrusů. Podobně jako dva výše zmiňované druhy citrusů má i tento plod oranžovou slupku a dužninu, je však mnohem menší (dosahuje velikosti 2-4 cm) a oválnější než pomeranče a mandarinky. Tyto plody se obvykle konzumují nebo zpracovávají se slupkou, protože právě ona nese typickou nasládlou chuť kumquatu, přičemž dužnina chutná nahořkle. Už Vás napadá, o jakém citrusu je řeč?

Rostliny dopravují svým tělem vodu s rozpuštěnými minerálními a organickými látkami důmyslným systémem „potrubí“, kterému říkáme cévní svazky. Od kořenů směrem k listům vedou vodu s rozpuštěnými minerálními látkami cévy a cévice, které jsou součástí dřevní části cévních svazků. Naopak směrem od listů ke kořenům jsou cukry vyrobené při fotosyntéze dopravovány systémem sítkovic, které tvoří lýkovou část cévních svazků.

Mandloň obecná je opadavý strom, který pochází ze Středního Východu a jižní Asie. Vzhledově nejvíce připomíná broskvoň, a to ne náhodou, obě rostliny jsou totiž poměrně blízce příbuzné. Mandloň bývá pěstována pro svá semena, která jsou známa jako mandle. Ačkoliv mandle řadíme mezi ořechy, z botanického hlediska se o oříšek nejedná. Plodem mandloně je peckovice, tedy stejný typ plodu, se kterým se setkáme například u třešně, meruňky nebo švestky. Samotná nevyloupnutá mandle je pak peckou, dužnatý obal při zrání mandlí vysychá a postupně praská. Zralé mandle se tak mohou vcelku snadno svého obalu zbavit.

Jednou ze základních rostlinných živin je dusík. Na množství dostupného dusíku je závislý i výnos většiny rostlin; jinými slovy, není-li dost dusíku, rostlina strádá a hladoví a roste buď velmi pomalu, nebo dokonce neroste vůbec. Toho si všimli již prehistoričtí zemědělci, když pro zvýšení výnosů začali používat hnůj, který je na dusíkaté látky velmi bohatý. Přestože dusík tvoří asi čtyři pětiny zemské atmosféry, v půdě se ho většinou mnoho nenachází. Alespoň ne v takové formě, kterou by dokázaly rostliny využít.