Česky
MARINA HUŽVÁROVÁ
Představte si holé pláně, z nichž vystupuje ve své době naprosto jedinečná železobetonová stavba opláštěná zelenavými skleněnými tabulemi. Končí šedesátá léta a právě impozantní dojem Wichterlova a Pragerova architektonického novokřtěnce inspirovaného v zámoří spolu se zájmem o chemii vábí jako mocné magnety studenta Přírodovědecké fakulty UK Františka Rypáčka, aby z petřínských kolejí spěchal přes Tomanovu louku až na Petřiny do Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, který tehdy řídil Otto Wichterle. To ještě zdaleka netušil, že se o mnoho let později stane ředitelem tohoto pracoviště Akademie věd ČR on sám a že se také mj. zasadí o vznik „wichterlovských“ center, která mají úspěšný akademický ústav ještě více propojit s praxí.
Fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
RNDr. František Rypáček, CSc., vystudoval biofyziku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kandidaturu dělal v oboru makromolekulární chemie v ÚMCH ČSAV, kterému zůstal od roku 1978 věrný až dosud. Vedl zde oddělení bioanalogických a speciálních polymerů, než nastoupil v roce 2007 do funkce ředitele. V letech 2001–2005 se věnoval vědní politice jako člen Akademické rady AV ČR.
Pane řediteli, loni jsme si připomínali sté výročí osobnosti profesora Otto Wichterleho, jehož odkaz váš ústav stále nese. Jak vnímáte tuto tradici?
Nastoupil jsem v r. 1971, kdy už Otto Wichterle ředitelem nebyl, ovšem v ústavu byl stále přítomen, a to nejen jako osoba, ale zejména svým duchem. Pokud někdo pronesl, že pan profesor říkal to či ono, vždycky myslel jenom toho jediného profesora, jediného člověka. A tento respekt vydržel ještě dlouhou dobu.
Na wichterlovskou tradici je možné pohlížet z hlediska technického, čili z hlediska studovaných materiálů a technických problémů. I když tradiční oblasti a materiály trvají, některé z nich existují tak dlouho, že se už mezitím vymýšlejí nové věci a tradice vysychá. Jiný pohled je z hlediska přenosu inspirace. Myslím si, že ovlivnění lidí bylo tak silné, že pomohlo ústavu v relativně dobré kondici přežít léta normalizace a přetrvalo až do dneška. Wichterle patřil k zakládajícím osobnostem polymerní vědy ve světě a již od samého počátku se v ústavu bralo za samozřejmost, že srovnání se světem je pro nás jediným měřítkem. Z doby jeho působení má ústav rovněž velmi silnou tradici patentování a realizací, a to nejen v rámci Akademie, ale koneckonců i ve statistikách Patentového úřadu. Jsem přesvědčen, že je to do značné míry díky skutečnosti, že se tyto záležitosti vždy dělaly na profesionální úrovni. Ústav měl hned od svého vzniku na konci 50. let minulého století vlastní patentové oddělení, v němž se asi tři čtyři lidé starali o ústavní patenty. Na přelomu 50.–60. let jsme v něm dělali obdobné procedury, jaké dnes vyžaduje Evropská unie, když se realizuje projekt z evropských fondů. Už tehdy existovaly ústavní směrnice pro zacházení s duševním vlastnictvím, měli jsme mechanismy, které určovaly postup, když se něco nového udělá, co s výsledkem dál, komu ho nahlásit, jak zapsat do deníku, než se ho ujme někdo z patentového oddělení a zpracuje. I dnes máme samostatný patentový referát, i když vlastní patentová přihláška se musí podat prostřednictvím patentového zástupce.
Pokud vím, ústavu se úspěšně daří udržovat tradici aplikačních výstupů a je obchodně zdatný, ačkoli to mediálně nezaznívá tak hlasitě.
Ano, máme příjmy z licencí, ale v současnosti už nejsou tak významné, jako byly v době, kdy je přinášely kontaktní čočky, a rozhodně se nedají srovnat s přínosem Ústavu organické chemie a biochemie. Ono ani nelze jednoduše srovnávat, jsou to singularity. Nepovede se každý rok, aby se po letech základního výzkumu dostaly některé látky na trh a trefily se zrovna do takového farmaceutického segmentu, ve kterém se točí miliardy dolarů ročně.
Přestože v rámci Akademie věd patří ÚMCH k větším ústavům, i tak je pořád příliš malý na to, aby měl vlastní obchodní oddělení, které se zabývá transferem technologií. Každý by si asi měl vnitřně ujasnit, že jedna věc je věda a bádání a druhá je nakládání s duševním vlastnictvím, čili s majetkem. Nakládání s majetkem znamená byznys, a když se k němu nebude takto přistupovat, patentová přihláška nebo i udělený patent zůstane pouze bezcennou čárkou v kafemlejnku. Tak to ale fungovat nemůže, byznys se nedá dělat jenom jako. Snažím se vést vědce k tomu, aby si uvědomili, odkud až kam vede jejich role a kde už začíná byznys. Vynález jistě může být výsledkem základního výzkumu, avšak patent již představuje investici, a proto je třeba pečlivě posuzovat, jaká je šance, že se investice vrátí, a také se o návratnost postarat. Aby se mohl byznys dělat úspěšně, musí mít určitou kapacitu rozvoje. I minimální personální obsazení oddělení, ať už více obchodně nebo patentově zaměřeného, vyžaduje náklady, které v delší perspektivě musí zaplatit příliv obchodních případů.
Ačkoli je Akademie dostatečně velká instituce, všechny dosavadní pokusy mít společný „technology transfer office“ pro celou Akademii zatím selhaly. Ústavy jsou jako samostatné právnické osoby vlastníky duševního vlastnictví, a pokud mají brát transfer technologií vážně, záleží jen na nich, co udělají. Reputace takového společného „officu“ by musela být založena na opravdu dobré pověsti a úspěšnosti, aby mu ústavy své případy dobrovolně svěřovaly. A to je dlouhodobá záležitost.
Tyto záležitosti jsme probírali na jedné misi v Izraeli – každá tamní univerzita má svou firmu, která pro ni zajišťuje technology transfer a dělá to jako byznys. I jejich zkušenost potvrzuje, že se takový office 10–15 let vyvíjí a musí se po tu dobu podporovat, pokud má sloužit jako univerzitní středisko. Teprve pak je možné očekávat, že se postaví na vlastní nohy. Podobný systém funguje například v Cambridge a i tam si vyžádal aspoň 10 let rozjezdu.
Každá větvička bronzového stromu před Ústavem makromolekulární chemie nese číslo. Jsou to čísla patentů Otto Wichterleho. O to, aby tato tradice nevymřela, se starají zdejší vědci a vedení ústavu. Ředitel František Rypáček vzpomíná: „Tady na konci světa, kde na konečné tramvaje ještě nebyly žádné stromy, mne okouzlila obrovská přízračná budova. Připomínala mi Atomium, které bylo v 58. roce také tak kosmické a nepozemské, a říkal jsem si, tady bych chtěl pracovat.“
Zastarávají patenty? Za všechny laiky by mě zajímalo, jak to funguje, když se na věci pracuje dál? A jak je patentování drahé?
Něco už jednou „zapatentované“ se nedá znovu patentovat a rozšířit. Když na konkrétním výsledku pracujete dál, procházíte dalším vývojem, dosáhnete určitého výsledku a vznikne něco nového, co nelze odvodit z předchozích znalostí, můžete znovu patentovat. Musí se podat nová přihláška, protože český patentový zákon nezná rozšíření existujícího patentu o nové dodatky. Je to prostě nový vynálezecký krok.
Když skončí platnost patentu, například po 20 letech, nezačne automaticky platit nový. Musí vzniknout skutečně něco nového, protože bez ohledu na to, že už patent zanikl, zůstává součástí stavu techniky a stejná věc se již nedá znovu patentovat. Při podání patentu, než se zveřejní přihláška, je do určité doby možné věc upravovat, stahovat některé nároky nebo jinak formulovat. Jakmile je přihláška zveřejněná, což ještě neznamená, že je patent udělen – a někdy to trvá léta – platí jen to, co je v přihlášce uvedeno.
Když v akademických institucích vznikne vynález, je to zaměstnanecký vynález a podle zákona má zaměstnavatel nárok být jeho vlastníkem. Tím na sebe přebírá i závazek uhradit náklady na patentování a postarat se o realizaci. Zejména v zahraničí jdou náklady na patentové přihlášky do statisíců a ústav se musí rozhodnout, do čeho investovat a do čeho ne. Proto je patent investicí. Pokud bude rozhodovat nějaká komise a bude rozdávat veřejné peníze, dá se patentovat všechno. Až peníze dojdou, přestane se patentovat, byť by to bylo cokoli. V tom spočívá slabina přístupu postaveného na veřejné správě a podpoře patentování nebo hodnocení výzkumných institucí podle počtu patentů.
Mluvíme-li o patentu jako o investici do budoucích příležitostí, výdaje na vlastní patentování tvoří jen část nákladů, často tu menší. Podáním patentové přihlášky nebo i udělením patentu příběh nekončí, naopak je to teprve začátek, pokud nechceme patentovat jen pro záznam do RIV. Zpravidla je nutné vést další výzkum, který řešení posune do podoby přesvědčivější pro potenciálního zájemce o licenci. To vyžaduje jak další náklady, tak především pracovní kapacitu vědců. Takový tým pak nemůže třeba i několik let publikovat a vědec tudíž ohrožuje nejen svoji osobní kariéru, ale snižuje své šance uspět v soutěži o grant. V situaci, kdy institucionální prostředky nestačí na pokrytí základního provozu a v laboratoři musí být každá kádinka, každý gram chemikálie či lahev běžného rozpouštědla pořízeny z nějakého grantu, tedy z účelových prostředků, stojíme před téměř neřešitelným problémem. Je paradox, že tlaky na snížení podílu institucionálního financování pocházejí ze stejných kruhů průmyslové lobby, které se současně ohánějí potřebou podpory aplikovaného výzkumu. Neuvědomují si, že těmito diletantskými názory zcela decimují schopnost ústavů nějaký faktický transfer technologií realizovat.
Věční útočníci na Akademii opakovaně vyčítají málo výstupů do praxe, ovšem zcela ignorují chemiky, kteří měli odjakživa úzké vazby s praxí…
Chemie všeobecně je poměrně aplikovaná věda, nepopisuje pouze existující skutečnost, ale vytváří nové látky. Spíš záleží na tom, co praktického je z ní vidět. Nové chemické látky se pro laickou veřejnost, a sem lze zahrnout i média a politiky, stanou viditelnými teprve, když jsou použity v navazujících oborech – třeba v medicíně nebo elektronice. Ne vždy pak veřejnost vnímá, že původ tohoto užitku je právě v nové látce či materiálu.
Myslím si, že praktických výstupů oproti dřívějšku neubylo, ale je třeba rozlišovat, co ony výstupy jsou. Do 90. let se přihlašovaly stovky patentů. Patent se přihlásil, patřil státu, udělala se jakási pofidérní čárka, za niž se sice tehdy nerozdávaly žádné peníze, ale čárka se počítala. Zásluhy, které nic nestály, neměly žádnou váhu, vždyť asi od roku 1957 dokonce ani patenty nebyly, vydávala se pouze autorská osvědčení.
Patentový úřad, nyní Úřad průmyslového vlastnictví, dodnes eviduje patenty snad už od roku 1890. V určitých dobách jím byl patentový spis, pak již zmíněné osvědčení o autorství, i když v současnosti už všechny zanikly a nic z nich nevyplývá. Od roku 1992 máme zase patenty. Profesor Wichterle bude mít 180 až 200 záznamů.
Na rozdíl od vysokých škol, které za patenty dostávají body, tedy vlastně přenesené peníze, jež se pak interně rozdělují, v Akademii věd tento systém nefunguje.
Akademie si zachovala zdravý rozum a rozděluje finance mezi ústavy na základě jejich hodnocení. Počet patentů není v žádném případě přímo úměrný kvalitě ústavu ani kvalitě toho kterého vynálezce. Patentů je možné nadělat spoustu a téměř nic to neznamená.
Profesor František Rypáček ve své pracovně v ÚMCH AV ČR
Jak vnímáte neustálé výpady proti základnímu výzkumu v ústavu s tak dlouhou a historicky nepřerušenou úzkou spoluprací s praxí?
Je iluze, když někdo proklamuje, že se dá dělat dobrý aplikovaný výzkum, neboli něco zásadního vymyslet, a přitom vyloučit základní výzkum. Ale něco skutečně nového, co zásadně posune vývoj, se bez základního výzkumu neobejde. A smysluplný patent je vždy výsledkem základního výzkumu.
Mimochodem, mluvili jsme o zkušenostech z Izraele – přiznám se, že na mne Izraelci udělali velký dojem. Vybavuji si jednání s viceprezidentem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který měl na starosti technology transfer. Během svého vystoupení neopomněl několikrát zdůraznit, že nikdo ze zaměstnanců univerzity není přijat proto, aby dělal aplikovaný výzkum. Přitom Hebrejská univerzita realizuje ze svých licencí příjmy vyšší než proslulý Massachusettský technologický institut – v přepočtu na roční obrat.
Stále častěji se objevuje názor, že patenty jsou anachronismus, že drží poznatky pro určitou skupinu a že tento systém brání pokroku. Nastává nový trend považující patent za veřejný majetek.
To je další nesmyl. Patent v moderním pojetí vznikl v USA v 19. století a znamená, že ten, kdo má na něco patent, má po určitou dobu výlučné právo vyrábět a prodávat určitý výrobek. Tato výhoda je na druhé straně vyvážena podmínkou, že udělením patentu se dané řešení zveřejní. Lidi si při své kritice neuvědomují, že každý patent je zveřejněn – to je cena za to, že má jeho držitel určitou dobu právo výlučně s ním nakládat. Všichni ostatní však současně mají jeho řešení k dispozici a mají možnost pracovat na řešení novém, vylepšit ho a podat si svůj patent o stupeň lepší. Právě tento systém ve skutečnosti pohání technologický pokrok.
Řada firem ovšem dnes nepatentuje, dělá si jen pro sebe; výhodou pak je, když se jí podaří vymyslet něco, co lze utajit a nepozná se, jak je co uděláno, drží si to v tajnosti. Řada velkých firem má dokumenty na způsob patentů založené v šuplíku, nezveřejní je ani nepatentuje, protože třeba nemá peníze, aby výsledky dotáhla na trh, a kdyby je zveřejnila patentováním, stanou se veřejným majetkem.
Váš ústav pracuje na mnoha medicínsky využitelných látkách, ovšem toto odvětví je snad dražší než kosmický výzkum.
Jsou věci, na kterých se dlouhodobě pracuje a u nichž lze mluvit o potenciálu někdy v budoucnosti. Ale pak je realizace. Není až takový problém udělat patent a může to být nová i užitečná věc, ale speciálně ve farmacii a medicíně je jeho další osud často určen spíše jinými faktory. Jde o byznys a určité vynálezy se nerealizují například proto, že má firma momentálně na trhu něco jiného, co pořád ještě přináší zisk. Máme řadu farmaceutických aktivit, patentované nosiče léčiv s prokazatelně dobrými výsledky. Jenže dovedení takové látky na trh je otázka minimálně osmi, spíše 10 let a pro farmaceutickou firmu představuje investici na hranici miliardy dolarů. Na to nemá žádná česká firma peníze, to se dá realizovat jenom s několika velkými firmami. Na počátku těch 10 let, tj. v okamžiku, kdy je podán patent a kdy zdánlivě končí role základního výzkumu, je pravděpodobnost skutečného uvedení léku na trh, a tedy i finančního zisku, asi 1 : 10 000. Sice se s každou následující fází dalšího výzkumu a testování pravděpodobnost zvyšuje dejme tomu o řád, ale v průběhu oněch 10 let musí firma tu miliardu dolarů investovat. A protože patent platí jen 20 let, má firma poměrně krátkou dobu na to, aby se jí vrátila investice a ještě zaplatilo vše ostatní, co je nevratné.
V podstatně nižších řádech se pohybuje váš patent na ekologickou recyklaci polyuretanových odpadů, přesto však je pro praxi drahý. Proč?
I naše skvělé polymerní materiály jednou přestanou sloužit a musí se zlikvidovat, protože je není možné vyvézt na skládku. Recyklace řeší jejich přeměnění na výchozí surovinu, z které je možné opět vyrobit užitečný materiál. Ten proces něco stojí. Zaplatit se musí vytrhání pěny ze sedaček autovraků, vytřídění a nakonec vlastní chemická přeměna. Jedině když bude surovina zadarmo, to znamená, že bude likvidace odpadu zpoplatněna, se proces se zápornou cenou vstupní suroviny vyplatí.
Jak dlouho potrvá, než se odpad se zápornou hodnotou stane cennou surovinou?
Samozřejmě hodně záleží na legislativě. Všechny velké chemické koncerny a výrobci plastů, s nimiž jsme spolupracovali v minulosti nebo spolupracujeme, mají vývojový program na biodegradovatelné plasty. Většina je poháněna právě ekologickým zájmem a programy zpravidla slouží k tomu, aby se firma mohla ukázat před veřejností, že se o ekologii stará. Žádná však zatím nespěchá do fáze, že by dražším produktem skutečně nahradila zavedený a levnější komoditní plast… Ovšem, každá chce být připravena na dobu, až cena likvidace odpadních plastů vyrovná rozdíly ve výrobních nákladech. Pak nastanou příznivější podmínky i pro recyklační technologie.
Otevření Centra biomediciálních polymerů UMCH
Akademický bulletin přinesl na konci ledna zprávu o otevření již druhého (ze tří plánovaných) „wichterlovského“ centra v ústavu. Jak se v tomto případě projevuje tradice osobnosti zakladatele vašeho ústavu?
Označením „wichterlovská“ centra se hlásíme k původní myšlence, s níž byl ústav založen. Makromolekulární chemie, nebo řečeno obecněji – věda o polymerech (polymer science), je již ve své podstatě mezioborová disciplína. K získání výsledku nikdy nestačí jen polymer uvařit – rozuměj syntetizovat, je nutné pak ještě prokázat, že je to skutečně polymer – tedy látka složená z makromolekul, jak jsou ty makromolekuly velké, jsou-li natažené, sbalené či zapletené, apod. K tomu je potřeba pořádný kus fyziky. Navíc, zajímavými se ty molekuly stanou teprve tehdy, když mají nějaké zajímavé vlastnosti – třeba výjimečnou pevnost jako technické materiály, nebo protože vyvolávají specifické interakce v kontaktu s živou tkání. A to už zacházíme na jedné straně do techniky, nebo na druhé straně do biologie a medicíny. Takhle také O. Wichterle ústav vybudoval – jako interdisciplinární pracoviště, kde se specialisté různých oborů mohou sejít u řešení společného problému. Od organické syntézy monomerů v horních poschodích budovy, přes různé techniky polymerizací o něco níže, pár pater dolů k fyzikální chemii a fyzice a konečně i k technikám zpracování a testování materiálů v suterénu. To vše pod jednou střechou. Vždy bylo – a zůstává dodnes – velkou devizou ústavu, že mohl fungovat jako logický celek. Naprostá většina našich publikací je také výsledkem spolupráce mezi týmy různých profesí.
Současný stav v grantovém financování, které nemá daleko od loterie, vyvíjí na jednotlivé týmy velký tlak. Bez grantu nemá tým z čeho vařit, z čeho udržovat přístroje, nemůže prezentovat na konferencích – nemůže tedy trvale existovat. To sice do určité míry stimuluje k vyšší aktivitě, ale současně to vede ke snaze získávat prostředky všude, kde se dá, často bez ohledu na ucelený širší koncept. Neblahým důsledkem je tříštění sil do mnoha různých drobných projektů, v kterých sice tým uplatní svou odbornost, ale bohužel někdy v problému, který nijak nesouvisí s ostatními, třeba i perspektivnějšími tématy ústavu. Tomuto spontánnímu tříštění sil se snažíme aktivně bránit organizováním jednotlivých týmů do vnitřních mezioborových center zaměřených na určitý, pro ústav – a věřím, že i pro budoucnost polymerní vědy – významný vědecký program. Tato centra formulují určitý širší koherentní směr výzkumu na sebe navazujících týmů, který pak selektivně podpoříme soustředěním investic do podstatného vylepšení přístrojového vybavení daného programu. S využitím prostředků z operačního programu Praha – konkurenceschopnost a našich peněz jsme vytvořili Centrum polymerních materiálů a technologií, Centrum biomedicinálních polymerů a v současnosti budujeme Centrum polymerních senzorů. Poslední je zaměřené na zkoumání jevů, ke kterým dochází na rozhraní mezi materiálem a prostředím nebo mezi různými materiály či fázemi materiálu. Vlastnosti fázových rozhraní nebo povrchů často určují vlastnosti celku, i když atomy a molekuly povrchu se na hmotě celku podílejí jen nepatrným zlomkem. Polymery pro senzorické aplikace jsou toho viditelným příkladem. Naše „wichterlovská“ centra nejsou jen záminkou pro zakoupení nákladného přístroje, ale vytvářejí novou strukturu v ústavu, která zakládá společný zájem více týmů, dává je znovu dohromady a usměrňuje jejich kapacity na problémy podstatné pro budoucnost ústavu.
A jak se „wichterlovská“ centra snoubí s tradicí patentování?
Pokud se dokážeme soustředit na to podstatné, tedy na skutečné výsledky a nenecháme se rozptylovat počítáním bodů v kafemlejnku, nepochybuji o tom, že na takových výsledcích bude možné založit i nové patenty.