Previous Next
Filologie – rozhovor s Martinem Svatošem MARTIN SVATOŠ – ONDŘEJ KOUPIL – VÁCLAV PETRBOK Rozhovor dvou členů redakční rady Listů filologických s jejich...
Naratologie a řečové akty PAVEL ŠIDÁK Kotenova monografie si vytkla zřetelný úkol: popsat pragmatiku fikčního textu, přesněji problematiku mluvních...
Mezinárodní konference o starší populární literatuře MATOUŠ JALUŠKA Ve dnech 13. a 14. listopadu 2014 se v Malé aule Karolina uskutečnila mezinárodní konference Popular...

MATOUŠ JALUŠKA

Ve dnech 13. a 14. listopadu 2014 se v Malé aule Karolina uskutečnila mezinárodní konference Popular Literature in the Ancient and Medieval World, konaná v rámci projektu Literatura a umění v mezikulturních souvislostech, jednoho z programů rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově.

Petr A. Bílek (Univerzita Karlova) zahájil první den konference úvahou o možnostech aplikace moderních kategorií na starší texty. V historickém sledu představil řadu možných teoretických přístupů ke zkoumání vztahů mezi populární literaturou a ostatními typy písemnictví. Zatímco Hans Naumann na přelomu 19. a 20. století pozoroval postupný přesun kulturních statků mezi póly „vysokého“ a „nízkého“, pozdější badatelé se obvykle spokojili se statičtějšími obrazy binárních opozic, kde jsou literární díla obvykle definována svým vztahem k trhu. Při uvažování o textu a jeho statutu tak obvykle pracujeme s autonomním „uměleckým dílem“ stojícím proti „výrobku“ odpovídajícímu populární poptávce. Mezi autory můžeme rozlišit umělce jakožto inspirovanou bytost (pól „duše“) od živnostníka pera (pól „továrny“), anebo prokletého básníka od dobové celebrity. Čtenáře populární literatury lze konceptualizovat jako zábavychtivého prosťáčka, jehož opakem je vážný znalec. V současné době pozorujeme čím dál silnější tendence směřující k překonání těchto binárních opozic a k definici populární literatury jako samostatného fenoménu — díla, jehož kód je natolik otevřený a žánrové hranice tak prostupné, že dokáže uspokojit širokou skupinu čtenářů. Namísto degenerovaných kulturních statků, prosáklých z vyšší, vytříbenější vrstvy, lze v populáru hledat prvky hry či subverze. Podle úvodního vymezení by se právě tímto směrem měli ubírat badatelé spolupracující na tomto projektu.

Jako první promluvila Pavlína Šípová (Univerzita Karlova) a přiblížila posluchačům řeckou liturgickou parodii Spanos, jeden z nejvulgárnějších dochovaných textů z doby byzantské říše. Spanos byl sepsán někdy na sklonku středověku ve vytříbené každodenní řeči, odlišné od klasicizující atičtiny oficiálních děl, a těšil se popularitě trvající bezmála půl tisíciletí. Dlouhé období popularity tohoto díla se také stalo základem pro diskuzi.

Sylva Fischerová (Univerzita Karlova) následně seznámila přítomné s výsledky svého výzkumu řeckých dobrodružných románů a ukázala, že prakticky všechny odsudky, které se na tyto texty během staletí snášely, lze na základě pozorného čtení vyvrátit. Namísto bezprostředního, nekomplikovaného spojení textu a čtenáře tak v řeckých románech nacházíme mnoho příležitostí k vybudování intelektuální či estetické distance. Cestu k novému a plodnějšímu uchopení tohoto žánru může podle Sylvy Fischerové představovat koncepce kontinua mezi paraliterární a literární četbou, s níž pracuje francouzský badatel Daniel Couegnas, či pojem produkovatelný text (producerly text), kterým Američan John Fiske boří barthesovský protiklad textů pisatelných a čitelných.

František Ondráš (Univerzita Karlova) hovořil o arabských makámách, krátkých povídkách psaných rýmovanou prózou, a o možnostech jejich uchopení jakožto populární literatury středověkého islámského světa. Základní pevné body tohoto žánru tvoří postavy vypravěče a hrdiny, který obvykle v přestrojení někoho napálí a připraví o peníze. Rétorická zdatnost hrdiny přitom slouží jako zdroj pobavení. Vzhledem k odporu, jenž ve středověké islámské společnosti panoval vůči smyšleným postavám, představují makámy se svým otevřeně fikčním hrdinou Abú-l-Fathem al-Iskandarím poměrně značnou inovaci, se kterou se středověcí autoři literárních kompendií musí stále znovu vyrovnávat.

Slavica Rankovićová (University of Leeds) se věnovala ustáleným obratům v islandských ságách. Moderní publikum obvykle tyto formule chápe jako jakési lešení, pomocnou konstrukci, od které je třeba při četbě odhlédnout, jejich sofistikovaná hra na ploše díla však patrně tvořila jeden ze základů popularity ság. Konkrétní podobu této hry ukázala přednášející na příkladu Ságy o lidech z lososího údolí. Z následné diskuze vyplynula důležitost vzdělávací funkce ság a formulí ve společnosti, která si tak jako středověké společenství Islanďanů musí vládnout sama.

O jiném typu ság, totiž o tzv. lživých ságách, pojednal i Jiří Starý (Univerzita Karlova). Základ jeho příspěvku tvořila teze, že protikladem populární literatury v předmoderních kulturách není jen literatura elitní, ale rovněž literatura tradiční. Zatímco od tradičních žánrů se očekává věrnost tradičním postupům, populární literatura skýtá prostor pro inovaci (což se ukázalo dostatečně zřejmě již v předchozích příspěvcích). Čtenář populárního textu může vyžadovat stále nové věci a je rád překvapován — patrně proto nacházíme ve lživých ságách tolik nadsázky, zatímco klasické ságy tíhnou spíše ke zdrženlivému vyjádření. Inovaci v rámci žánru napomáhají i otevřené konstrukční formule, ke kterým lze snadno přidávat další materiál.

Egyptologové Renata Landgráfová a Jiří Janák (Univerzita Karlova) popsali možnosti zkoumání populární literatury ve staroegyptské společnosti s její utilitární koncepcí písemnictví a nepočetnou vrstvou gramotných osob. Na příkladu příběhu o Sinuhetovi a Sporu mezi Horem a Sutechem upozornili na to, že kategorie populární literatury se vždy odvíjí především od čtenáře a jeho pojetí textu. Následně se věnovali papyrům s erotickým či satirickým obsahem, jež možná představují typ literatury populární v úzké skupině písařů.

První příspěvek druhého konferenčního dne přednesla Lucie Doležalová (Univerzita Karlova). Zaměřila se v něm na středověká biblická převyprávění, zejména na mystické adaptace Kristova života, která do kontextu populární literatury obvykle řazena nebývají, přestože se dochovala ve stovkách rukopisů a v oblíbenosti jim mohlo konkurovat jen máloco. Převyprávění známého příběhu či doplnění bílých míst v životopise populárního hrdiny navíc tvoří jeden ze základních procesů při vzniku populární literatury.

Iva Adámková (Univerzita Karlova) se zaměřila na latinské polemiky mezi jednotlivými mnišskými řády ve vrcholném středověku a zkoumala humorné pasáže, jimiž jsou proloženy. Jejich vtip stojí obvykle na kuchyňských žertech a extravagantních popisech řádových oděvů konkurenčních komunit, což se plně shoduje s ideologií odvratu od přílišného bohatství, kterou nové řády vzniklé po přelomu tisíciletí hlásaly. Konstrukce těchto textů navíc prozrazuje leccos o čtenářích, k jejichž pobavení byly určeny.

Elisabeth Salterová (University of Hull) představila pozdněstředověkou apokalyptickou báseň Prick of Conscience, plnou velmi barvitých a brutálních obrazů, jež ovšem sám anonymní autor označuje za vytříbené a delikátní, a předvedla, jakým způsobem mohl být tento text ve své době čten.

Jeff Rider (Wesleyan University) ukázal možnosti čtení latinských kronik jako zdrojů poznání o povaze příběhů, které ve středověku kolovaly mezi neprivilegovanými vrstvami a tvořily tak ze sociologického hlediska opravdovou populární literaturu či spíše oralturu. Příběhy, které můžeme takovýmto způsobem vydestilovat z děl elitní kultury, nás mohou následně ujistit o tom, že západoevropský populární příběh se od dob středověku příliš nezměnil.

Nicola McDonaldová (University of York) obrátila pozornost přítomných k veršovaným románům psaným ve střední angličtině a k jejich konstrukci. Ve svém příspěvku na mnoha konkrétních případech popsala fungování fikčnosti, touhy a rozkoše jako tří strukturních elementů, které se v jednotlivých textech navzájem podpírají a společně vytvářejí prostor, ve kterém si lze dovolit mnohé, včetně nekrofilie či kanibalismu.

Matouš Jaluška (Univerzita Karlova/ÚČL AV ČR) interpretoval mariánský zpěvník Cantigas de Santa Maria, sepsaný ve druhé polovině 13. století na kastilském královském dvoře, jako neúspěšný pokus o vytvoření populární literatury shora. Král Alfons X., jenž důsledně prezentoval sám sebe jakožto trubadúra opěvujícího namísto světské dámy Pannu Marii, měl patrně v úmyslu vytvořit ze svých poddaných národ mariánských žakéřů. S jeho smrtí vak podobné projekty vzaly za své.

Martin Bažil (Univerzita Karlova) pak v posledním řadovém příspěvku konference zmapoval vývoj středověkého divadla od rituálu směrem k performanci, jež se čím dál výrazněji stává médiem populární kultury, ale zároveň se neuzavírá svému náboženskému původu. Velmi zajímavým příkladem v tomto kontextu zůstávají pašijové hry, ke kterým se ve střední Evropě přidává jako negativní zrcadlo svatosti scéna s mastičkářem.

Petr A. Bílek na závěr konference shrnul to nejpodstatnější a upozornil na rozdíly mezi kategorií populárnosti chápanou z hlediska sociologického, anebo estetického, které se zrcadlily v jednotlivých příspěvcích a občas stály v cestě komunikaci. Konečným plodem listopadového sejití má být kolektivní monografie, ve které budou témata vytažená v Karolinu na světlo řádně rozvinuta a předložena k posouzení širší veřejnosti.

Vyjde v České literatuře 1/2015.