V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
JIŘÍ SOUKUP
U příležitosti 130. výročí narození Maxe Broda a v souvislosti s novou edicí jeho spisů (vycházejících v göttingenském nakladatelství Wallstein) se v Praze ve dnech 26.–29. května 2014 uskutečnila mezinárodní vědecká konference Max Brod. Die „Erfindung“ des Prager Kreises (Max Brod. „Vynález“ Pražského kruhu), kterou uspořádalo Moses Mendelssohn Zentrum für europäisch-jüdische Studien (Postupim) ve spolupráci s Ústavem germánských studií FF UK (Praha) a Institut für Musikwissenschaft Weimar-Jena. Program konference, na níž se svými příspěvky vystoupily více než dvě desítky přednášejících, byl rozdělen do pěti tematických bloků. Jednacím jazykem byla němčina.
STEFAN SEGI
Roku 2013 vzniklo jako společné pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Centrum pro studium komiksu (CSK). Pomineme-li jistou dávku anachronie, představuje kolektivní monografie Signály z neznáma první publikaci tohoto badatelského střediska, jež chce soustavně rozvíjet soudobá studia komiksu. Jádro autorského týmu Signálů se přitom komiksové problematice systermaticky věnuje již delší dobu. Martin Foret, Michal Jareš a Pavel Kořínek přispěli blokem o teorii komiksu do sborníku Česká literatura v intermediální perspektivě (2011) a stejný autorský okruh spolu s Tomášem Prokůpkem připravil i speciální komiksologické číslo České literatury (2010/5) a vydal sborník Studia komiksu: možnosti a perspektivy (2012). Další publikace, dvoudílné Dějiny československého komiksu 20. století a teoretická práce V panelech a bublinách v současné době vznikají, přičemž ona historická práce by měla vyjít ještě v letošním roce; připočteme-li kurátorství rozsáhlé výstavy věnované českému komiksu i řadu popularizačních přednášek, nelze produktivitu personálně dosti omezeného CSK než obdivovat.
JAN LINKA
Soubor třiceti studií s přidaným rozhovorem a dalšími přílohami zpřístupňuje a uchovává cenný profil myšlenkové koncepce předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929–1988), spoluautora Dějin exaktních věd v českých zemích (1961) a autora knihy Kepler v Praze (1980). Sebrané Horského drobnější práce se zabývají dílem osobností jako Mikuláš Koperník, Marsilio Ficino, Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku, Jan Jessenius nebo Jan Amos Komenský. Od centrálního díla Koperníkova se tu přirozeně dostáváme k jeho nejvlivnějším předchůdcům a pokračovatelům až po ohlas kopernikánství u českých učenců, postupné zobecňování klíčových dějinných okamžiků ve vědě vede nakonec autora k úvahám o roli vědy v dnešním světě. V takto naznačeném uspořádání svazku je patrná pečlivá a promyšlená koncepce editorů, jimž až na vybrané ortografické bizardity (archaizace ortografie vybraných pojmů redaktory je matoucí, když sémanticky klíčové termíny archaizuje rovněž sám autor, aby je diachronně odlišil od jejich novodobých ekvivalentů) a nedůslednosti nelze nic vytknout.
ADOLF SCHERL
Literatura o dějinách Stavovského divadla není právě chudá. Autorům recenzované publikace je dobře známá, jak svědčí i její soupis v závěru almanachu. Přesto však od Teuberovy třídílné Geschichte des Prager Theaters z let 1883–1889 nebyl učiněn pokus zpracovat vývoj divadelní tvorby na této památné scéně s dobře vyváženým zřetelem ke všem třem jejím jazykově odlišným větvím, tedy k tvorbě německé, opernímu divadlu italskému a k začátkům divadla v češtině. Takový pokus podnikla nyní skupina teatrologů z Institutu umění — Divadelního ústavu za redakčního vedení Jitky Ludvové.
JAN MALURA — ZDENĚK SMOLKA
Kniha Pavla Šidáka má v názvu slovo úvod, což vzbuzuje jistá očekávání. Úvod by měl být určen doposud málo poučenému čtenáři, začátečníkovi v dané problematice, který pracuje s podobnou knihou jako se základní studijní příručkou. Hned na začátku konstatujme, že zde tomu tak není, Šidákova kniha naopak předpokládá již zasvěceného čtenáře. Nepředkládá jednotnou teorii a vysvětlení pojmů, nýbrž zvláště ve své první části „Teorie genologie“ přehled rozdílných přístupů k literární genologii a popis problémů s ní spjatých. Druhá část „Žánrová krajina“ přináší pokus o nový přístup k popisu žánrů. Cílem zde není žánr nadefinovat a přinést jeho charakteristiku, ale vymezit vztahy mezi žánry především na synchronní, ale částečně i na diachronní ose. Autor v úvodu prohlašuje, že žánry nepopisuje analyticky, jako autonomní jevy, ale „synteticky, ve smysluplných nadžánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy“ (s. 8).