Číslo I.-II./2011
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XVIII.(2011) » Číslo I.-II./2011 »
Obsah
Nekonečný příběh s náhlým koncem:
Studená válka 1945–1989
Vít Smetana
Nekonečný příběh s náhlým koncem – a jeho bezprostřední důsledky pro středovýchodní Evropu
Nad mnohočetnými podněty z pražské konference o studené válce
Studie a eseje
David Holloway
Jaderné zbraně a studená válka
Csaba Békés
Studená válka, détente a sovětský blok
Vývoj koordinace zahraniční politiky v sovětského bloku (1953– 1975)
Alex Pravda
Politika optimismu a opatrnosti
Moskva a východní Evropa na konci 80. let
Thomas Blanton
Ronald Reagan, George H. W. Bush a revoluce roku 1989
Americké mýty versus primární zdroje
Svetlana Savranskaya
Pád Berlínské zdi, východní Evropa a Gorbačovova vizeEvropy po studené válce
Mark Kramer
Proč studená válka trvala tak dlouho?
Diskuse
Jan Randák
Paměť a (soudobé) dějiny
Nejen nad třemi ročníky časopisu Paměť a dějiny
Recenze
Robert Kvaček
Opožděné zamyšlení nad Brügelovými „Čechy a Němci“
Daniel Baránek
Transporty do Niska – nácvik holokaustu
Jaroslav Najbert
Nacistické zločiny ve východních Čechách
David Kovařík
Dědictví (nejen) studené války na české a rakouské periferii
Martin Franc
Zdařilá výprava na planetu Eden
Sci-fi, vesmír a utopie v komunistickém Československu
Petr Luňák
Jaderná a biologická horečka
Závody ve zbrojení podle nových amerických publikací
Jaroslav Bouček
Škola Annales ve francouzsko-polské spolupráci
Kronika
Pavla Šimková
Hlasy svobody, nebo západní provokace?
Mnichovská konference k 60. výročí Rádia Svobodná Evropa
David Hubený – Miroslav Šepták
Konference ke 150. výročí moderního parlamentarismu ve střední Evropě
Antonie Doležalová
Hledání cesty ke smíření
Mezinárodní historická konference v Pekingu
Johana Chylíková
Výzkumy veřejného mínění v socialistickém Československu na webu
Milan Hauner
Psychohistorie podle Rudolpha Biniona
Anotace
Resumé
Nekonečný příběh s náhlým koncem
Studená válka 1945–1989
Nekonečný příběh s náhlým koncem – a jeho bezprostřední důsledky pro středovýchodní Evropu
Nad mnohočetnými podněty z pražské konference o studené válce
Vít Smetana
Autor se v úvodním článku vrací k historické konferenci „Železná opona – její spouštění, střežení a stržení: Studená válka a středovýchodní Evropa dvacet let poté“ (Dropping, Maintaining and Breaking the Iron Curtain: The Cold War and East-Central Europe Twenty Years Later), která se konala ve dnech 19. až 21. listopadu 2009 ve Strakově akademii a v Lichtenštejnském paláci v Praze, podrobně informuje o jejím průběhu a zároveň seznamuje s tématem tohoto dvojčísla Soudobých dějin, jehož hlavní blok sestává z šesti studií vzniklých rozpracováním zvláště zajímavých referátů, jež přednesli zahraniční účastníci pražské konference. Při příležitosti dvacátého výročí zhroucení komunistických režimů ve středovýchodní Evropě konferenci uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Úřadem vlády České republiky a rovněž s Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Bilančního setkání špiček světové historiografie studené války nad postupně zpřístupňovanými dokumenty a měnícími se interpretacemi se aktivně zúčastnily tři desítky historiků ze Spojených států a jedenácti zemí z obou částí dříve rozdělené Evropy. Během konference tehdejší premiér České republiky Jan Fischer udělil sedmi historikům Pamětní medaili Karla Kramáře za významný přínos k poznání moderních českých, respektive československých dějin (vyznamenáni byli Vojtěch Mastný, Thomas Blanton, Alex Pravda, Mark Kramer, Vilém Prečan, William Taubman a posmrtně Saki Dockrillová).
V úvodní panelové diskusi se historici spolu s některými tehdejšími aktéry zamýšleli nad formováním nového mezinárodního uspořádání ve světě, a hlavně v Evropě v prvních měsících a letech po skončení studené války. Klíčovými procesy zde bylo sjednocování Německa, rozklad vojensko-politických struktur východního bloku a rozšiřování západních integračních struktur – Severoatlantické aliance a Evropské unie. Dynamicky se utvářející realita přitom pohřbila koncepce, jež ve svých myšlenkách rozvíjeli někteří státníci (evropská konfederace Françoise Mitterranda, „společný evropský dům“ Michaila Gorbačova). V bohaté výměně názorů se opakovaně vracela myšlenka, že podoba evropského uspořádání, k níž dospěl vývoj po studené válce, nebyla nikterak samozřejmá a že především s rozšířením NATO východním směrem původně prakticky nikdo z aktérů nepočítal. V následujících panelech se účastníci věnovali otázce, zda soupeření o střední Evropu bylo hlavní příčinou studené války, úloze strategického plánování a jaderných zbraní a protisměrným snahám o udržení, respektive rozbití studenoválečného statu quo. Vrchol konference podle Smetany přinesly panely zasvěcené Německu – jeho rozdělení, paralelní existenci dvou států a znovusjednocení – a zvláště konci studené války. Konferenci pak uzavřely nadčasové reflexe komunismu a studené války. V poslední části příspěvku se autor zabývá některými terminologickými problémy v souvislosti s publikovanými články.
Studie a eseje
Jaderné zbraně a studená válka
David Holloway
Atomová bomba nezabránila tomu, aby na Evropu dosedla „železná opona“. A jakmile byla na svém místě, jaderné zbraně ji spíše vyztužovaly, než oslabovaly. Staly se integrální součástí rovnováhy vojenských sil v Evropě a posilovaly rozdělení kontinentu. A konečně jaderné zbraně ani nepřivedly studenou válku k jejímu konci. Klíčovým faktorem bylo omezení nukleární hrozby, což umožnilo pokojným způsobem ukončit studenou válku. Avšak nebyly to jaderné zbraně, co způsobilo konec studené války.
Jaká tedy byla role jaderných zbraní ve studené válce v Evropě? Podle autora byly jaderné zbraně důležité v několika rozdílných ohledech. Zaprvé, v letech amerického monopolu sloužily coby záruka západní bezpečnosti. Usnadnily Spojeným státům zavázat se k obraně západní Evropy. Zadruhé, jaderné zbraně se staly integrální součástí rovnováhy vojenských sil v Evropě. Přítomnost tisíců takových zbraní na kontinentě umožnila odradit každou ze stran od užití vojenské síly při hledání výhod na úkor té druhé. Zatřetí, političtí vůdcové na obou stranách chápali, že nukleární válka v Evropě by byla natolik ničivá, že by nemohla posloužit jakémukoli myslitelnému politickému cíli, a věděli, že vůdcové té druhé strany to chápou též. To sloužilo jako rozhodující omezení. Nezabránilo to však namáhavým zkouškám politické vůle. Začtvrté, obě strany sestavovaly plány na užití jaderných zbraní ve válce, vývoj jejich vojenské strategie však ukazuje, že se odkláněly od spoléhání na jaderné zbraně, jakkoli plánování jaderné války nebylo nikdy opuštěno.
Zapáté, demontáž bezpečnostního systému studené války v Evropě a konstrukce systému nového představovaly nanejvýš důležitý úkol v období, kdy docházelo k rychlé transformaci jak uvnitř států, tak v rovnováze sil na kontinentě. Bylo to provedeno způsobem, jenž dává jaderným zbraním mnohem menší úlohu v mezinárodní bezpečnosti. V tomto ohledu, stejně jako v mnoha dalších, je Evropa dneška mnohem bezpečnějším a dokonalejším kontinentem než v letech studené války.
Studená válka, détente a sovětský blok
Vývoj koordinace zahraniční politiky v sovětském bloku (1953–1975)
Csaba Békés
Smrt Josifa Stalina v březnu 1953 byla přelomovým bodem v dalším vývoji sovětského bloku. Následoval ji nelítostný boj o moc v Sovětském svazu, který měl zásadní důsledky jak pro vztahy mezi Moskvou a Západem, tak pro utváření politiky Kremlu vůči sovětským „spojencům“ ve středovýchodní Evropě. Studie analyzuje změny, jimiž prošly vztahy uvnitř sovětského bloku po Stalinově smrti, a posuny v postavení států středovýchodní Evropy v následujících letech a desetiletích.
Autor zastává tezi, že období détente, které je většinou spojováno s koncem šedesátých let a se sedmdesátými roky, ve skutečnosti započalo již v roce 1953 a od té doby více či méně ovlivňovalo vývoj bipolárního světa. Součástí tohoto vývoje bylo tiché uznání existujících sfér vlivu Moskvy a Washingtonu oběma supervelmocemi a z něj vyplývající neochota reagovat na události mimo vlastní sféru (což bylo patrné například na reakci Spojených států na maďarskou revoluci v roce 1956 či na pražské jaro 1968). Dalším aspektem měnícího se mezinárodního prostředí po roce 1953, který podle autora nebyl současníkům na první pohled patrný, bylo ustavení mechanismů koordinace zahraniční politiky uvnitř sovětského bloku.
Autor přesvědčivě argumentuje, že již během Chruščovovy vlády, a zvláště pak v době, kdy byl u moci Leonid Brežněv, země středovýchodní Evropy postupně sehrávaly aktivnější roli v zahraniční politice sovětského bloku, přičemž v některých případech je k tomu Sovětský svaz přímo vybízel. Tento posun autor dokládá i zapojením některých těchto zemí do pokusů o zprostředkování ve vietnamské válce či do vyjednávacího procesu, který vyústil v helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a v podepsání jejího Závěrečného aktu v roce 1975. Třebaže Sovětský svaz zůstal i nadále subjektem, který činil konečná rozhodnutí, Moskva začala brát větší ohledy na priority jednotlivých členských států Varšavské smlouvy a pravidelně konzultovala svou zahraniční politiku s vládami zemí středovýchodní Evropy.
Politika optimismu a opatrnosti
Moskva a východní Evropa na konci 80. let
Alex Pravda
Studie se zabývá zahraniční politikou Kremlu vůči zemím středovýchodní Evropy za vlády Michaila Gorbačova, zejména v letech 1988 a 1989. Autor se zaměřuje na vymezení hlavních oblastí zájmu a obav sovětského vedení v tomto období, na identifikaci a analýzu klíčových trendů utvářejících politiku Moskvy vůči jejím „spojencům“ a na vysvětlení praktických důsledků Gorbačovovy politiky v regionu.
V první části autor upozorňuje na některé podstatné odlišnosti mezi přístupem k politice a „spojeneckým“ zemím za Gorbačovova vedení ve srovnání s jeho předchůdci. Zmiňuje v této souvislosti například zhoršující se hospodářskou situaci Sovětského svazu a stále zjevnější nutnost ukončit dotování a ekonomickou podporu zemí středovýchodní Evropy. Tyto faktory se následně výrazně promítly do rozhodnutí přijímaných v Moskvě. Autor rovněž klade důraz na tak zásadní změny v uvažování sovětského vedení, jako bylo odhodlání Gorbačova a jeho spolupracovníků vyhnout se za každou cenu použití síly na podporu hroutících se komunistických režimů v oblasti.
Na základě těchto poznatků autor identifikuje několik klíčových trendů v sovětské zahraniční politice, které se projevovaly na konci osmdesátých let, a ukazuje, s jak velkým odhodláním (a s jakým výsledkem) je Kreml prosazoval. Konkrétně zde rozebírá jeho propagaci perestrojky, neochotu prosazovat výměnu konzervativních vůdců v zemích středovýchodní Evropy, sovětskou podporu spíše politickým centristům než reformátorům v těchto zemích, podporu při vytváření koalic v socialistickém rámci, snahu uvolňovat omezení pocházející ze studené války a předcházet konfliktům a konečně pozitivní změny ve vnímání politiky Západu vůči východní Evropě a Sovětskému svazu.
Ronald Reagan, George H. W. Bush a revoluce roku 1989
Americké mýty versus primární zdroje
Thomas Blanton
Tento esej hodnotí výklady revolucí roku 1989, jež postupně získávají stále více amerikano-centrickou podobu, a porovnává je se souhrnnými záznamy z dokumentárních zdrojů. Autor klade důraz na Reaganův mýtus, neboť právě této interpretaci věří většina Američanů. Zastánci „vítězné školy“ tvrdí, že Sověti přešli na konci osmdesátých let k méně konfrontační politice z toho důvodu, že americká vojenská výstavba a politická ofenziva z počátku osmdesátých let zvýšily náklady na konfrontaci a zahnaly Sověty do kouta, odkud nebylo jiného úniku než kapitulací. Avšak široká škála primárních i sekundárních pramenů tento mýtus podkopává. Informace jak ze zdrojů CIA, tak zdrojů sovětských ukazují, že ve skutečnosti zůstaly vojenské výdaje Sovětského svazu mezi lety 1977 a 1984 v podstatě konstantní, mírně vzrostly v prvním roce působení Michaila Gorbačova v úřadu a poté opět poklesly. A Reagan sám se snažil dosáhnout jaderného odzbrojení už v prvních letech svého prezidentství. Další konstrukce, vlivná především v USA, připisuje vedoucí úlohu v samotných revolucích roku 1989 prezidentu Georgi H. W. Bushovi. Dokumentární záznamy však naznačují, že americká politika zůstala během samotných událostí roku 1989 na vedlejší koleji, když v hlavních událostech hrála buď okrajovou úlohu, nebo se dokonce snažila příliš revoluční změny zabrzdit.
Pád Berlínské zdi, východní Evropa a Gorbačovova vize Evropy po studené válce
Svetlana Savranskaya
Autorka se v tomto článku soustředí na Gorbačovovu politiku vůči Evropě a jeho vize, jak překonat její studenoválečné rozdělení. V jeho zahraničněpolitických plánech hrála ústřední úlohu myšlenka „společného evropského domu“. Do značné míry byla založena na Gorbačovově touze přetvořit rámec Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v hlavní strukturu evropské bezpečnosti, která postupně nahradí Varšavskou smlouvu i Severoatlantickou alianci a bude garantovat rostoucí úlohu Sovětského svazu jako velké evropské mocnosti. Vůči východní Evropě Gorbačovovo vedení uplatňovalo pouze vágní strategii transformace podle opožděného modelu pražského jara 1968 – „socialismus s lidskou tváří minus tanky“ – společně s integrací do Evropy. Avšak vývoj v samotném Sovětském svazu, který se potýkal s ekonomickou krizí, důsledky voleb do Sjezdu lidových zástupců a růstem nacionalismu, nadále upozaďoval „socialistické přátele“ na žebříčku priorit.
Aby však mohl být vystavěn „evropský dům“, musely být paradoxně nejprve strženy zdi. Ovšem zároveň s tím, jak padla Berlínská zeď, byl odstartován proces sjednocení Německa. Ten se proměnil v ústřední evropský proces, který vytěsnil budování „společného domu“ a učinil jej pro tvůrce evropské politiky irelevantním. I přes původní americké a německé sliby v opačném smyslu se sjednocené Německo stalo členskou zemí Severoatlantické aliance. Varšavská smlouva tak brzy ztratila poslední důvody své existence a v březnu 1991 byla rozpuštěna, zanedlouho se rozpadl i Sovětský svaz. Aliance se pak pro východoevropské země stala vstupní branou do „nového evropského domu“ – Evropské unie. Ta postupně přijala za členy všechny bývalé sovětské spojence z východní Evropy, pro Rusko však zůstaly její dveře uzavřeny.
Proč studená válka trvala tak dlouho?
Mark Kramer
Studená válka i nadále zůstává jedním z nejdůležitějších historických jevů charakterizujících období po druhé světové válce. Tento konflikt, který se podle názoru autora odlišuje od jiných konfliktů i od ostatních období moderních dějin „fundamentálním střetem mezi ideologiemi“ a „silně rozvrstvenou globální mocenskou strukturu“, provázejí mnohé dosud živé otázky. V tomto zamyšlení se autor pokouší odpovědět na jednu z nich, totiž zda mohla studená válka skončit dříve než na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zdá se totiž, že se již dříve oběma supervelmocím několikrát naskytla příležitost k dosažení zásadního zlepšení ve vzájemných vztazích, a tedy i ke zmírnění napětí ve světě. Autor se přitom snaží prověřit, jak mohou být při bádání na poli studené války využity různé teoretické koncepty. Jako modelový příklad si zvolil srovnání mezi situací v Sovětském svazu a ve východním bloku obecně po Stalinově smrti v roce 1953 a za Gorbačovovy vlády v letech 1987 až 1989. Na tento modelový příklad aplikuje tři teoretická východiska: koncept ekonomické internacionalizace a jejího vlivu na utváření vnitropolitických poměrů a preferencí států, „dvojúrovňový přístup“ k mezinárodním vyjednáváním a „ideovou analýzu“, zdůrazňující význam nových idejí jako zdrojů politických změn.
Kramer přesvědčivě dokládá, že žádný z těchto přístupů nedokáže sám o sobě uspokojivě vysvětlit vývoj v Sovětském svazu a propojení mezi vnitropolitickým a mezinárodním vývojem ve vztazích mezi Moskvou a středovýchodní Evropou ve zmíněných časových obdobích. Dokazuje však, že v mírně upravené podobě mohou být zmiňované koncepty využity k osvětlení některých konkrétních aspektů zkoumané problematiky, které by jinak mohly uniknout pozornosti. Právě z toho důvodu by tato teoretická východiska měla být brána při zkoumání éry studené války v potaz.
Diskuse
Paměť a (soudobé) dějiny
Nejen nad třemi ročníky časopisu Paměť a dějiny
Jan Randák
Své posouzení prvních tří ročníků (2007–2009) čtvrtletníku Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, začíná autor obecnější úvahou nad pojmy figurujícími v názvu časopisu a jejich vztahem, zvláště v oblasti soudobých dějin a s ohledem na komunistickou minulost. Přibližuje skladbu časopisu, jednotlivé rubriky a jejich změny, a upozorňuje na články, které především stojí za pozornost. Celkovou úroveň publikovaných textů hodnotí jako značně nevyrovnanou, s převahou materiálových studií založených na primárním výzkumu a pojatých pozitivistickým způsobem. Naopak autor postrádá články s teoretickým fundusem, metodologickým zřetelem a komparativním záběrem. V této bilanci se nepříznivě projevuje poměrně úzké autorské zázemí, do značné míry omezené na pracovníky mateřského ústavu. Celkově se časopis zaměřuje na jedné straně na represi, potlačovatelský aparát a oběti diktátorských režimů ve zkoumaném období, na druhé straně pak na projevy občanského odporu a odboje proti nim. Tvůrci časopisu přitom výrazně stavějí do popředí konkrétní lidské příběhy. Naprostá většina příspěvků se však týká doby československého komunismu, zatímco období nacistické okupace dosud zůstává mimo pozornost. Největší úskalí časopisu autor shledává v zúženém, respektive jednostranném pojetí, které vede k černobílému obrazu (komunistické) minulosti: zjednodušeně řečeno v něm proti sobě stojí hrdinové či oběti a viníci. Vedle toho zůstává víceméně nepovšimnuta „obyčejná“ společnost, bez jejíhož zkoumání není možné věrohodně vysvětlit ani fungování režimu, ani omezený dosah vzdoru proti němu. Autor navrhuje řadu témat a oblastí, jimž by se časopis mohl či měl věnovat, aby tak rozšířil své výzkumné pole a přinášel komplexnější historické poznání.
Recenze
Opožděné zamyšlení na Brügelovými „Čechy a Němci“
Robert Kvaček
BRÜGEL, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1918–1938. Praha, Academia 2006, 846 stran;
BRÜGEL, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Praha, Academia 2008, 416 stran.
Oba svazky z němčiny přeložil Petr Dvořáček.
Dvě významné monografie německého historika, právníka a publicisty z moravských Hustopečí Johanna Wolfganga Brügela (1905–1986) o vztazích Čechů a Němců v Československu od vzniku republiky do vysídlení jejich většiny vyšly česky se značným odstupem od původního mnichovského vydání (v nakladatelství Nymphenburger Verlagshandlung v letech 1967 a 1974). Recenzent je hodnotí jako jedny ze základních děl o dané problematice, vyznačující se neobyčejně širokou heuristikou a problémovým způsobem výkladu, přestože v některých dílčích závěrech jsou překonány novějším poznáním. Upoutají i polemickým stylem, plynoucím z živé účasti autora na popisovaných událostech a z jeho poválečného působení v západoněmecké sociální demokracii. Přínosné jsou doslovy historika Václava Kurala k oběma svazkům, a zejména úvodní biografická studie o Brügelovi z pera Viléma Prečana.
Transporty do Niska – nácvik holokaustu
Daniel Baránek
BORÁK, Mečislav. První deportace evropských Židů: Transporty do Niska nad Sanem (1939–1940). Šenov u Ostravy, Tilia 2009, 301 stran.
Publikace o prvních transportech Židů v Evropě na podzim 1939 do polského Niska je určena pro širší veřejnost, podle recenzenta jí to však nic neubírá na odborných kvalitách. Svědectví přeživších Borák podkládá důkladnou faktografií a celou historii ilustruje bohatým obrazovým materiálem. Předností knihy je dále širší osvětlení potřebných souvislostí a pluralita pohledů různých aktérů.
Nacistické zločiny ve východních Čechách
Jaroslav Najbert
GRUNTOVÁ, Jitka – VAŠEK, František: Málo známé zločiny SD ve východních Čechách. Praha, Naše vojsko 2008, 271 stran.
Autoři nejprve představují zrod, postavení, strukturu, úkoly a metody německé Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst) v hitlerovském Německu, a zvláště v Protektorátu Čechy a Morava, a poté dokumentují její činnost ve východních Čechách. Z hlediska odborného zpracování není knize podle recenzenta co vytknout. Ve většině kapitol autoři přinášejí dosud nepublikované informace, přibližují konkrétní lidské osudy a dokládají, že vinou Bezpečnostní služby skončilo mnoho lidí na popravišti nebo v koncentračních táborech.
Dědictví (nejen) studené války na české a rakouské periferii
David Kovařík
BLAIVE, Muriel – MOLDEN, Berthold: Hranice probíhají vodním tokem: Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic. Z němčiny přeložila Jana Ogrocká. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2009, 211 stran.
Francouzská historička a rakouský historik ve společné, původně německy vydané publikaci (Grenzfälle: Österreichische und tschechische Erfahrungen am Eisernen Vorhang. Weitra, Bibliothek der Provinz 2009) zkoumají historickou paměť obyvatel dvou měst na česko-rakouském pomezí, která ve 20. století několikrát změnila svou státní přináležitost: Muriel Blaive za tím účelem zpovídala obyvatele různých generací Českých Velenic a Berthold Molden rakouského Gmündu. Oba zjišťovali, jak se bouřlivé proměny tohoto regionu (změny režimu, poválečné vysídlení německy mluvícího obyvatelstva z českého pohraničí, existence železné opony a její odstranění) promítly do života tamních lidí, jak se měnilo jejich vnímání těchto událostí a co to znamenalo pro česko-rakouské vztahy v místním měřítku. I přes některá klišé, faktografická pochybení a diskutabilní závěry je publikace podle recenzenta celkově přínosná a v mnohém inspirativní.
Zdařilá výprava na planetu Eden
Sci-fi, vesmír a utopie v komunistickém Československu
Martin Franc
ADAMOVIČ, Ivan – POSPISZYL, Tomáš: Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu 1948–1978. Řevnice, Arbor vitae 2010, 246 stran.
V luxusně graficky vypravené publikaci, vydané jako knižní pandán k výstavě, se autoři snažili zachytit, jak se fenomén science fiction a výzkum vesmíru v socialistickém Československu projevovaly v literatuře, výtvarném umění, filmu, populární kultuře a také v postojích oficiálních míst a každodenním životě. Nad velmi bohatým a různorodým empirickým materiálem podle recenzenta uvažují v širokých společenských kontextech, kladou si inspirativní otázky a formulují zajímavé závěry. Zamýšlejí se přitom i obecněji nad místem sci-fi v myšlení minulé epochy a nad utopickým horizontem komunistické ideologie a režimu.
Jaderná a biologická horečka
Závody ve zbrojení podle nových amerických publikací
Petr Luňák
RHODES, Richard: Arsenals of Folly: The Making of the Nuclear Arms Race. New York, Alfred A. Knopf 2007, 386 stran;
HOFFMANN, David E.: The Dead Hand: The Untold Story od the Cold War Armed Race and Its Dangerous Legacy. New York, Doubleday 2009, 577 stran.
Autor se s přihlédnutím k recenzovaným publikacím a archivním materiálům zveřejněným v nedávné době především Národním bezpečnostním úřadem (National Security Archive) ve Washingtonu zamýšlí nad průběhem sovětsko-amerických závodů v jaderném a biologickém zbrojení v časech studené války. Odmítá přitom „vzkříšený revizionismus“, jak jej reprezentuje zmíněná kniha Richarda Rhodese, který ostře kritizuje politiku Washingtonu od konce války jako dílo manipulátorů a nepřihlíží přitom k doloženým konfrontačním krokům Moskvy. Zatímco v jaderném odzbrojení sehrál velmi pozitivní roli nový politický kurz Michaila Gorbačova, ve stejné době se v Sovětském svazu intenzivně rozvíjely biologické zbrojní programy.
Škola Annales ve francouzsko-polské spolupráci
Jaroslav Bouček
PLESKOT, Patryk: Intelektualni sąsiedzi: Kontakty historyków polskich ze środowiskem „Annales“ 1945–1989. Warszawa, Instytut Pamięci Narodowej 2010, 845 stran.
Monumentální kniha polského autora mnohostranně dokumentuje a rozebírá spolupráci mezi socialistickým Polskem a Francií v oblasti historiografie, sleduje její vzestupy a poklesy, formy a mechanismy, osobní kontakty a hlavní protagonisty. Soustředí se přitom na vztahy se školou Annales a její polskou recepci, které byly nejintenzivnější od roku 1956 do poloviny sedmdesátých let. Recenzent s přihlédnutím k představené knize porovnává polskou situaci s ohlasy Annales v československé historiografii ve stejné době, které byly mnohem slabší, stejně jako vzájemné kontaktech zdejších a francouzských historiků.
Kronika
Hlasy svobody, nebo západní provokace?
Mnichovská konference k 60. výročí Rádia Svobodná Evropa
Pavla Šimková
U příležitosti šedesátého výročí zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa se konala v Mnichově ve dnech 28. až 30. dubna 2011 konference nazvaná „Hlasy svobody – západní provokace?“, kterou uspořádalo Collegium Carolinum a České centrum v Mnichově společně s Ústavem pro studium totalitních režimů. Jednotlivé panely ve vystoupeních účastníků z řady zemí zasazovaly činnost Svobodné Evropy do kontextu studené války ve smyslu politickém, kulturněhistorickém i právním, sledovaly její působení optikou politiky Spojených států a Spolkové republiky Německo, věnovaly pozornost organizaci, žurnalistické praxi a programové náplni vysílání, zaměřovaly se na publikum Svobodné Evropy a jeho reakce a nakonec přibližovaly vnímání Svobodné Evropy ve Spojených státech a nerozhlasovém kulturněpropagační aktivity zaštítěné Svobodnou Evropou. Autorka v důkladné zprávě seznamuje se všemi referáty a hodnotí celou konferenci jako velmi vydařenou.
Konference ke 150. výročí moderního parlamentarismu ve střední Evropě
David Hubený – Miroslav Šepták
Zpráva podává obraz o mezinárodní historické konferenci „150 let moderního parlamentarismu ve střední Evropě“, kterou ve dnech 7. a 8. dubna 2011 v Praze uspořádal Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Centrem pro výzkum novověkých a soudobých dějin (Zentrum für Neuzeit- und Zeitgeschichtsforschung) a Komisí pro dějiny habsburské monarchie (Kommission für die Geschichte der Habsburgermonarchie) Rakouské Akademie věd ve Vídni, Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Národním muzeem. Po dvou panelech věnovaných vzniku, vývoji a podobám moderního parlamentarismu ve střední Evropě do roku 1918 upřeli účastníci pohled na československou demokracii v období první republiky, na parlamentarismus v konfrontaci s totalitními a autoritativními režimy a na parlament v posttotalitní transformaci. Slabinou byla podle autorů zprávy geografická nevyváženost, když oproti Československu a Rakousku konference téměř pominula parlamentarismus v Polsku a Maďarsku.
Hledání cesty ke smíření
Mezinárodní historická konference v Pekingu
Antonie Doležalová
Autorka přibližuje mezinárodní konferenci „Historické reflexe a proces smíření ve východní Asii a Evropě po druhé světové válce“ (Historical Reflections and the Process of Reconciliation in East Asia and Europe after WWII.), která se z iniciativy Čínské akademie sociálních věd konala začátkem září 2010 v Pekingu a zabývala se problematikou vyrovnávání s druhou světovou válkou v Evropě a východní Asii. V jednání konference bylo možné rozlišit tři zřetelné pozice, dané přístupy jednotlivých účastníků k ústřednímu tématu: většinovou čínsko-korejsko-vietnamskou, japonskou a neasijskou. V diskusích docházelo i k ostrým střetům, s nimiž kontrastovala smířlivá a přátelská atmosféra v závěru konference.
Výzkumy veřejného mínění v socialistickém Československu na webu
Johana Chylíková
Zpráva informuje o zpřístupnění dat ze sociologických výzkumů, která shromáždil v letech 1967 až 1988 tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění v rámci několika desítek šetření a která jsou nyní zájemcům k dispozici na webových stránkách Českého sociálněvědního datového archivu Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v. v. i. (archiv.soc.cas.cz). Zpřístupněná data obsahují cenné informace o veřejném mínění a životě v socialistickém Československu v následujících tematických okruzích: aktuální veřejné mínění, veřejné mínění o politice a ekonomice, rodina a sňatečnost, mládež, postavení žen ve společnosti, spotřeba a životní úroveň, vzdělanost, média, zaměstnanost, práce a volný čas, stáří, zdraví, kriminalita, náboženství.
Psychohistorie podle Rudolpha Biniona
Milan Hauner
Medailon připomíná osobnost a dílo amerického historika Rudolpha Biniona (1927–2011), jednoho z průkopníků psychohistorie jako svébytného směru historického myšlení, autora uznávané monografie o spisovatelce a femme fatale Lou Andreas-Salomé a pozoruhodných pojednání o Adolfu Hitlerovi.
