OLGA ZITOVÁ

Kniha Von der Stunde der Hoffnung zur Stunde des Nichts (Od hodiny naděje k hodině nicoty, Arco 2009) přináší rozhovory s Eduardem Goldstückerem, významným germanistou, diplomatem a levicovým intelektuálem 20. století. Rozhovory s ním vedl od roku 1998 Eduard Schreiber, filmový režisér, překladatel z češtiny a vydavatel. Témata, která stihli do Godlstückerovy smrti v roce 2000 společně probrat, jsou v knize seskupena do šesti kapitol. Nejdříve je Goldstücker dotazován na vztah k židovství („Herkunft und jüdische Wurzeln“, Původ a židovské kořeny), dále jsou na řadě vzpomínky na studentská léta („Prager Jahre“, Pražská léta) a kapitola o německé i české literatuře („Deutsche und tschechische Literatur“, Německá a česká literatura). Následuje kafkovsky nazvaná kapitola „Proceß“ (Proces), v níž Goldstücker hovoří o letech strávených ve vězení. Na ni navazuje životní zklamání koncentrované v kapitole „Prager Frühling“ (Pražské jaro). Obecnějším úvahám o vlivu historie, počínaje Bílou horou, na utváření české mentality je věnována závěrečná kapitola „Bann der Geschichte“ (Klatba dějin).

Na své osobní dějiny Goldstücker nahlíží na pozadí tzv. velkých dějin 20. století. Jako první stěžejní zlom se přirozeně ukazuje nástup Hitlera k moci ústící v druhou světovou válku. Průběžnou linkou je idea komunismu (Goldstücker hovoří častěji o levicovosti) a peripetie provázející její uskutečňování v Československu. Goldstücker vzpomíná na své pražské začátky, kdy se nadšeně angažoval v levicových studentských spolcích (byl předsedou pražské sekce tzv. Kostufry, Komunistické studentské frakce), navazoval vztahy s předními českými levicovými intelektuály a kulturními osobnostmi, jako byli Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval či Jaroslav Seifert. Na otázku, nakolik byl schopen kriticky vnímat varovné signály v podobě připravovaných moskevských procesů (1937/1938), argumentuje absolutní nevědomostí. Goldstücker navštívil Moskvu v roce 1935 jako předseda komunistického studentského hnutí Československa. Bylo mu tehdy pouhých 22 let. Poznamenává, že si sice všímal podivností, jako byla absence Dostojevského ve školní čítance, avšak se vším se tehdy bylo možné vyrovnat strategií: „[…] to jsou jejich starosti, u nás nic takového nebude“ (s. 104). Převládlo tedy revolucionářské nadšení a naivita. To, že nikdy netoužil stát se mocným aparátčíkem, vidí Goldstücker jako jednu z náhod, díky kterým nebyl odsouzen v rámci procesu se Slánským — odmítal nabízené funkce a zůstal raději v diplomatických službách ministerstva zahraničí. Zatčení ovšem neuniknul a celkem čtyři roky strávil v Leopoldově a Jáchymově. Na těchto pasážích lze velmi dobře sledovat, jak se postupně utváří stylizovaný obraz Goldstückera coby politického vězně. Typ kladených otázek celý proces podporuje. Goldstücker se pro ostatní vězně stal důležitým díky svému nadhledu, morálním hodnotám a schopnosti organizovat alespoň skromný kulturní život (výuka angličtiny, přednášky o literatuře a umění). Otázky se bohužel až na jednu výjimku vyhýbají rodinné perspektivě, která by této cézuře v životě profesním i osobním dodala větší hloubku. Goldstücker se tak prezentuje především jako vězeň-intelektuál. Uvěznění stranickými kolegy a nařčení z kryptosionismu ale nehodnotí jako největší zklamání v souvislosti s angažovaností v komunistické straně. Tím je pro něho bezpochyby tragické ukončení Pražského jara příchodem vojsk Varšavské smlouvy. Z Goldstückerových slov je patrné, že se s touto událostí nedokázal ani po uplynulých desetiletích vyrovnat. Osobně ji považuje za větší katastrofu než nástup Hitlera, a to především proto, že nacismus byl nepřítelem transparentním, kdežto Sovětský svaz zasáhnul nečekaně z pozice přítele a partnera. O dva roky později byl Goldstücker vyloučen ze strany.

Na pozadí historického vývoje se tak zklamání a deziluze jeví jako dominantní životní pocit. Goldstücker pojmenovává fatální omyl svůj i mnoha svých kolegů. Dlouhé roky žil v přesvědčení, že měl věci pod kontrolou, že o nich uvažoval kriticky a racionálně. Zpětně však rozpoznává, že víra ve velké ideály komunismu mu kritické myšlení, tak nezbytné pro vnitřní svobodu intelektuála, dokonale zatemnila. Představa o tom, že u nás si to uděláme po svém, budeme číst Dostojevského, Thomase Manna i Franze Kafku, se nastupující normalizací definitivně zhroutila. Goldstücker se svého levicového přesvědčení nikdy nevzdal a zdá se, jako by Sovětskému svazu nemohl zapomenout, že přerušil demokratizující procesy v československé společnosti. Komunistická strana podle něho v této době opouštěla neplodný dogmatismus, přestávala na věci nahlížet černo-bíle a začínala konečně procházet reformní očistou. Tyto pasáže patří k nejpůsobivějším z celé knihy.

Sametová revoluce byla pro Goldstückera sice příležitostí vrátit se po dlouhých letech zpět do Prahy, avšak společensky ji hodnotí jako krok zpět k novému dogmatismu, zaslepenosti a neochotě integrovat minulost do kolektivní národní paměti. Goldstücker hovoří o přetrvávajícím politickém amatérismu, který má své kořeny již v bitvě na Bílé hoře a v navazujícím mocném odlivu intelektuálů. Intelektuálové následně vzešlí ze středních vrstev pak byli nuceni navíc uplatňovat se v politice, tedy v prostoru, který se řídí zcela odlišnými pravidly. Goldstücker je pevně přesvědčen o tom, že nelze být intelektuálem a politikem současně. Odtud se patrně odvíjí i otevřená kritika Václava Havla a Václava Klause. Nabízí se přitom mnoho otázek. Jak měl podle Goldstückerových představ vypadat společenský vývoj po roce 1989? Jakých chyb se bylo možné vyvarovat? Jak by významově vystihnul pojem demokracie?

Je-li Goldstücker otázkami veden k bilanci vlastního života a přemýšlení o své roli ve společnosti, opakovaně se navrací k několika motivům, které úzce souvisejí s jeho židovským původem. Několikrát se odvolává na Heinricha Heineho a zdůrazňuje, že jako židovské dědictví v sobě pociťuje pouze zkušenost zklamané loajality (ve vztahu k Sovětskému svazu) a přirozenou tendenci zastat se toho slabšího. Odmítá ztotožnění se s figurou věčného Žida. Považuje se mnohem spíše za věčného emigranta. Vypočítává celkem čtyři emigrace — během druhé světové války, vězení v padesátých letech, odchod z Československa po roce 1968 a návrat do vlasti v roce 1989, který pro něho znamenal plynulý přechod do závěrečné emigrace vnitřní. Celoživotně se považuje za člověka, který se vždy ocital obrazně řečeno s knihou tzv. mezi dvěma židlemi, tedy vždy v ústraní, nikdy skutečně nepřijat. Jako příklad uvádí interpretaci kafkovské konference v Liblici. Poukazuje na to, že před rokem 1989 byl za její uspořádání a vliv komunisty odsuzován, po roce 1989 mu bylo naopak vytýkáno, že se snažil Kafku do komunismu integrovat. Je jen škoda, že téma Franz Kafka a pražská německá literatura patří právě k těm, které Eduard Schreiber s Goldstückerem nestihnul probrat důkladně a samostatně.

Z literatury je pozornost věnována především vztahům k českému kulturnímu prostředí, což by mělo být pro českého čtenáře podnětné i proto, že otázky jsou pokládány Němcem, který je s poměry v české kultuře dobře obeznámený, a zároveň na ni nahlíží pohledem zvenčí. Zájem se soustřeďuje mj. na surrealistickou skupinu včele s Nezvalem. Velmi kriticky se Goldstücker vyjadřuje ve vztahu k autorům katolickým, u nichž sleduje v druhé polovině třicátých let a později fašizující tendence. Vzpomíná také na absolventky prvního ženského gymnázia Minerva, Jarmilu Haasovou-Nečasovou, Stanislavu Procházkovou-Jilovskou a Milenu Jesenskou, které společnost provokovaly — Milena Jesenská drogami a volnou láskou. Zmiňuje se o Kainarovi, Halasovi a mnohých dalších. Příznačně trvá na tom, že kultura česká a německá byly v době před druhou světovou válkou striktně odděleny a na přímou otázku nenachází mezi Čechy jedinou osobnost, která by se o německou kulturu zajímala. Schreiber mu na tomto místě bohužel nijak neoponuje. Koresponduje to s tím, co např. Dimitry Shumsky ve své knize Zweisprachigkeit und binationale Idee rozpoznává jako příznačný rys pozdních autobiografií osobností, které se v Praze pohybovaly na rozhraní české, německé a židovské kultury. Tímto rysem je s věkem vzrůstající přesvědčení o hermetické uzavřenosti jednotlivých kultur. Shumsky si jevu všímá u Maxe Broda, Roberta Weltsche či Hanse Kohna a konfrontuje jejich vzpomínky se skutečným sociokulturním zázemím. U vůdčích osobností pražského sionismu tak hledá zárodky pozdější koncepce židovsko-palestinského soužití v dvojjazyčnosti a v binacionální zkušenosti z českých zemí. Goldstücker ale zároveň vzpomíná na Otokara Fischera, Viktora Fischla či Františka Gottlieba. Maxe Broda osobně poznal až po druhé světové válce.

Kniha je opatřena doslovem, v němž Eduard Schreiber bilancuje Goldstückerův život a komentuje vznik rozhovorů. Nechybí ani Schreiberův krátký medailonek, Goldstückerova stručná biografie, jmenný rejstřík, poznámky a řada černobílých i barevných fotografií. V poznámkách jsou stručné charakteristiky zmiňovaných osobností, jsou vysvětlovány pojmy z židovského prostředí, ale také české reálie. V případě, že by kniha měla někdy vyjít v českém překladu, bylo by tyto poznámky nutno revidovat, protože přirozeně předpokládají čtenáře z německého kulturního prostředí. Problematická je v celé knize nedostatečná redakce českých vět, které se tu a tam objevují v Goldstückerově projevu. Výmluvná je věta ze strany 80, kterou Goldstücker vkládá do úst Vítězslavu Nezvalovi: „Pravě jsem rozpuštil surrealistickou skupinu.“ Goldstücker na to reaguje: „Prosímte buďte lásko, přijdete sem do redakce a řeknete nam.“

Schreiber z materiálu vytvořil také film Ein abgebrochenes Gespräch. Eduard Goldstücker (Přerušený rozhovor. Eduard Goldstücker [2001]). Loni byl tento film promítán během sympozia, kterým si pražská germanistika ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem připomínala sté výročí od Goldstückerova narození (viz ČL 2013/3). Kniha by neměla uniknout zájmu odborné veřejnosti, zejména českých historiků, bohemistů či germanistů, neboť se velmi intenzivně dotýká českých kulturních, politických i historických témat a otevírá pohled do myšlenkového světa významné osobnosti 20. století.

Vyšlo v České literatuře 6/2014.