MARTIN SVATOŠ – ONDŘEJ KOUPIL – VÁCLAV PETRBOK

Rozhovor dvou členů redakční rady Listů filologických s jejich šéfredaktorem, neolatinistou, milovníkem kultury, knih a heuristiky i odpůrcem rozpustné kávy Martinem Svatošem se měl původně uskutečnit korespondenčně. Nakonec se ale oba tazatelé a Martin Svatoš, poněkud váhající nad písemnou formulací odpovědí („Ještě na to nejsem připraven.“), sešli 24. září 2014 v zasedací místnosti Kabinetu pro klasická studia a tři hodiny spolu rozprávěli před mikrofonem. Komprimovaný a literárně opracovaný přepis rozhovoru má v České literatuře jednak přispět k tématu Mehrsprachigkeit, vícejazyčnosti v literatuře, jednak představit Martina Svatoše (roč. 1951) jako výrazného zastánce filologického přístupu v bohemistice: genezi jeho názorů, jeho badatelské důrazy a vlastně celý badatelský směr, který se zároveň opírá o velmi tradiční postupy i je v českém prostředí jakousi alternativou směrů hlavních. Dialog o „moci filologie“ (Gumbrecht 2003) byl opatřen bibliografickými odkazy, protože se v něm mluvilo o knihách. Žánrově a formálně smíšený text má být příspěvkem k debatě o zkoumání literatury a jazyka — literatury a jazyků — v českých zemích starších dob.

Jakým oborem se Martin Svatoš zabýval a zabývá? Tak zněla první písemná otázka, kterou jsme vám položili před půl rokem. Zajímalo nás, jak jste se k tématům dnešní práce dostal studiem a životními setkáními. Máme totiž za to, že práce humanitního badatele není jen abstrahovaná „věda“ v bezčasí, ale setkávání s lidmi, konkrétními texty, časově podmíněnými okolnostmi. Lze v průběhu vašeho studia sledovat nějaké směřování k „vícejazyčnosti“ literárního provozu? Nakonec: že jste se tím tématem zvlášť v devadesátých letech zabýval, to je známo (např. Svatoš 2000) — ale bylo tomu tak od počátku? A je to pro vás významné ještě dnes?

Martin Svatoš. Foto: Michael WögerbauerNa gymnáziu ve Vysokém Mýtě — vlastně to nebylo gymnázium, ale Střední všeobecně vzdělávací škola — jsme měli jako povinný předmět po všechny tři roky latinu. A když jsem začal poznávat latinskou a hlavně řeckou kulturu, řekl jsem si, že nebudu dělat nic jiného. Zajímala mě antická literatura, fascinoval mě Platón (toho jsem četl v překladech Františka Novotného). Nevím, co by se stalo, kdybych se nebyl dostal na studium latiny na univerzitě — i když na studia nebrali mnoho lidí, nedovedl jsem si představit, že bych dělal něco jiného.

Ovlivnilo vás nějak místo středoškolských studií?

Ano, teď se ta škola jmenuje Gymnázium Otmara Vaňorného. Působil tam nejen Vaňorný, překladatel z řečtiny a latiny, průkopník fotografie a propagátor zdravého životního stylu, který svého času udivoval místní obyvatele ranní chůzí naboso po okolí, ale i třeba Antonín Kolář. Když jsem byl asi v druhém ročníku, městské muzeum připravovalo „síň“ Otmara Vaňorného — účastnil jsem se toho jako fámulus, a tak se mi dostaly do rukou třeba deníky Vaňorného, v Itálii psané latinsky, v Řecku řecky.

Ve Vysokém Mýtě se narodili i bratři Josef a Hermenegild Jirečkovi, Alois Vojtěch Šembera. Měl jste štěstí na učitele?

Zčásti. Jmenoval bych učitele češtiny a dějepisu, odchylujícího se tehdy, na konci šedesátých let, od osnov. Měl překvapivě kandidaturu věd (tématem práce však byla kolektivizace vesnice). V češtině ihned využíval, co právě vyšlo a co z nové literatury přečetl. Vzpomínám si na surrealistickou antologii Magnetická pole (Tomeš 1967) nebo na Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), které přinesl do třídy hned poté, co je přečetl, a vyprávěl nám o nich. Jako úkoly zadával referáty dle výběru studentů, já si vybral třeba časopis Dějiny a současnost.

Jak to bylo s živými jazyky?

Matka mého spolužáka a kamaráda nás učila kromě zmíněné latiny i francouzštinu (proto jí studenti říkali Labába). Byla filoložka tradiční školy, to se hodilo spíš pro latinu; francouzštinu jsem se naučil takovou tu školskou. Když se dozvěděla, že chci maturovat z latiny — k tomu jsem se rozhodl záhy —, dávala mi úkoly navíc: četbu lehčích latinských textů v originále i antických autorů v překladech, nebo studium dostupné odborné literatury. Morfologii latiny nás učila klasickým drilem — ale když jsem přišel na fakultu a na začátku se měla vyrovnat úroveň znalosti latiny u jednotlivých studentů, byl jsem jí za to vděčný.

Do Prahy jste přišel studovat latinu a francouzštinu. Jak vzpomínáte na atmosféru sedmdesátých let na pražské filozofické fakultě?

Od roku 1970, kdy jsem přišel na fakultu a kdy ještě doznívala svoboda konce šedesátých let, se měnila. Bylo to vidět i na takovém detailu, jakým bylo bifé v hlavní budově fakulty: když jsem přišel, byla to krásně zakouřená špeluňka, tolik lidí tam bylo, kteří diskutovali, přeli se, překřikovali, binec tam byl, zkrátka místo setkání a debat. A když jsem končil, bylo to „normalizované“, sterilní prostředí, vyhovující těm, kdo se přijdou akorát najíst nebo napít. — Co se týče latiny, hodně nás zpočátku dřela tehdy ještě odborná asistentka Bohumila Mouchová (budiž jí za to dík). Kromě základní jazykové přípravy jsme poznali mj. profesora Karla Janáčka, který předpokládal, že známe řadu moderních jazyků, orientujeme se v latině i řečtině a tak. Obdivovali jsme jeho suverénní znalosti jazyků, vybraných antických autorů i filologických metod (chodil jsem k němu na historickou mluvnici latiny a textovou kritiku) a měli jsme ho rádi i pro jeho důraz na étos vědecké práce a na etiku lidského jednání vůbec.

Jaké bylo pojetí toho oboru na škole, časový záběr?

Od antiky po středověk. Profesorka Eva Kamínková přednášela i úvod do medievistiky, ale na to jsem nechodil: mě zajímala hlavně klasická řecká kultura (helénismus už moc ne) a z římské kultury první století před naším letopočtem.

Tedy ciceronské.

Ano, ale shodou okolností právě Cicerona, kterého teď stále více uznávám, jsem tehdy rád neměl. Nemohli jsme si volně vybírat témata diplomových prací, jen volit mezi těmi, která vypsala katedra. Já si vybral jako téma právě Cicerona, a sice jeho korespondenci. I když jsem tomu tolik nerozuměl, vybral jsem si, k čemu jsem tíhl, dopisy týkající se filozofie, k nimž jsem měl udělat komentář a překlad. A ta diplomka, to byl průšvih. Vylil jsem si na Ciceronovi všechny své zášti a nenávisti. Práci vedl doc. Jan Pečírka a oponoval prof. Karel Janáček. A Janáček mi mj. vytkl, že na Cicerona házím drobty z Mommsenova stolu…

Tak ono bylo už před chvílí zřejmé, že vaše zájmy tehdy formovalo dědictví německého novohumanismu, preferujícího klasické řecké před římským.

Janáček měl pravdu, ta práce, resp. úvodní studie o Ciceronových filozofických názorech a spisech, byla špatná. Neznal jsem pořádně ani recentní literaturu, jen jsem si vybíral, co se mi líbilo. Za diplomku se teď stydím, ale v jejím tehdejším obhajování hrálo roli ještě něco osobního: zklamání z toho, jak se profesor Janáček zachoval k mému spolužákovi a spolubydlícímu na koleji, který byl po udání podepsaném několika studenty vyloučen z politických důvodů z fakulty. Po jeho vyloučení ho námi milovaný profesor nenechal chodit do svého výběrového semináře. Tím pro mě Janáček přestal být vědeckou i morální autoritou, i kdyby hovořil všemi jazyky andělskými i lidskými. Jeho oprávněné výtky týkající se mé diplomní práce jsem pak odmítal přijmout. Pečírka prý při té obhajobě vyšel na chodbu a říkal: „Voni tam na sebe křičej!“ Obhájení práce zachránila její druhá část: komentář a překlad dopisů, k čemuž jsme byli školeni.

Jak jste si představoval svou práci, obživu, a jaké byly reálné šance?

Myslel jsem třeba na nějakou redakci, na vydávání překladů z antické literatury. Ale reálně jsem si po studiu řekl, že do státní instituce takového typu, kde bych byl součástí establishmentu, nechci. A šel jsem do antikvariátu, kde jsem zůstal zhruba tři roky. Nelituju toho: měl jsem štěstí, že jsem byl v oddělení antikvariátu Knižního velkoobchodu v Mozarteu v Jungmannově ulici, kde se běžně neprodávalo, ale jezdili si tam vybírat knihy a časopisy zahraniční antikváři. Sešla se tam pozoruhodná společnost: pod milou a tolerantní paní vedoucí Zdenou Schulzovou tam v suterénních místnostech pracoval například Václav Dvořák (1921–2008), vzdělaný kněz bez státního souhlasu, v padesátých letech vězněný. Po převratu se stal generálním vikářem českobudějovické diecéze. Dr. Dvořák byl jakýmsi mentorem mladých katolických intelektuálů (potkal jsem tam mladého Tomáše Halíka, Daniela Kroupu, objevoval se dr. Petr Piťha [srov. Dvořák — Mazanec 2008]). V době, kterou z normalizace považuju za nejhorší, v druhé polovině sedmdesátých let, to byla mimořádná společnost. Litovat je třeba účelu toho oddělení: do zahraničí se tudy vyvážely vzácné knihy; moji tehdejší spolupracovníci však měli za to, že se tím zachrání před eventuální likvidací komunistickým režimem, kterou si pamatovali z padesátých let. Ostatně zase platily neveřejné indexy zakázané literatury, která se nesměla prodávat.

A které knihy vás tam zaujaly?

Jako vytrvalý ctitel Platóna jsem si nakoupil různé edice a překlady jeho dialogů, nebo třeba řecko-latinská vydání Sofoklea a Aischyla a samozřejmě latinské a řecké slovníky. Teď mohu litovat, že jsem si tehdy moc nevšímal knih v tzv. „železné“, čili v místnosti se železnými regály, kde byla theologica. Dnes bych bral mnohá barokní kázání a jiné knihy ze 17. a 18. století, které tam byly, ale tehdy jsem měl jiné zájmy.

Jak jste se dostal k práci v oboru?

Nelíbilo se mi, když jsem měl po reorganizaci doktora Manžela, vedoucího oddělení, prodávat v antikvariátu ve Spálené za pultem, tak jsem za pomoci svého bratra Michala, pracujícího v univerzitním archivu, hledal místo jiné. Bratr Michal mě upozornil, že se prý uvolnilo místo v Literárním archivu Památníku národního písemnictví; prošel jsem pohovorem u tehdejšího vedoucího archivu Josefa Davida. Michal mi říkal, abych si před tím aspoň umyl „ty mastný vlasy“ (tehdy jsem nosil dlouhé vlasy, o něž jsem valně nedbal) a nebral si ten vytahaný svetr, ale já si řekl, buď mě vezmou takového, jaký jsem, anebo půjdu jinam. Pan David asi usoudil, že taková kreatura jeho postavení neohrozí, vyhovovala mu patrně má jazyková průprava a snad zapůsobilo i nadšení literaturou.

Jak jde čtenář Aischyla a Platóna dohromady s Literárním archivem?

Jednak tam byly pozůstalosti badatelů, pro které byla latina ještě živým komunikačním jazykem (Josef Bartsch, Josef Dobrovský), jednak jsem byl tehdy taky ctitelem dekadence a symbolismu. Stejně jsem byl ale přijat do oddělení služeb a ochrany fondů, to nemělo se zpracováním materiálu nic společného. Vedoucím oddělení byl Jan Wagner, laskavý člověk s velkou pamětí. Byl jednou z těch „živých kronik“, kterých jsem v životě potkal několik. Jedním z prvních úkolů, které jsme dostali, byla nová dislokace fondů v depozitářích Literárního archivu (na Strahově i na Starých Hradech, což byl depozitář, který tamní správce Karol Bílek stále rozšiřoval, atd.). Při službě v badatelně jsem se setkával s řadou badatelů, což bylo jednak poučné, jednak příjemné (ne vždycky samozřejmě).

Pohledem do vaší bibliografie zjišťujeme, že jste se ale už tehdy zabýval bádáním. Vypadá to dost široce: klasičtí filologové, dekadenti, Franz Kafka…

K té dekadenci jsme s přáteli tíhli nejspíš z motivů podobných jako naši oblíbení autoři k literatuře: z rozladění rozporem reálného života a toho, po čem jsme toužili. O Jiřím Karáskovi ze Lvovic jsem tehdy i něco napsal do časopisu bibliofilského spolku (Svatoš 1982). Na Smíchově v Lidické ulici jsem bydlel díky laskavosti Jany Kirschnerové, kolegyně z Literárního archivu, v bytě po paní Lipanské, Karáskově neteři. Ten byt byl vlastně část původního Karáskova apartmá, rozděleného pro něho a pro neteř, která se o něho starala a později byla i správkyní Karáskovy galerie. A tak jsem měl k dekadentům blízko i fyzicky (byly tam portréty Karáskových rodičů, které nechal Karásek vymalovat, kalamář a jiné mistrem dotýkané věci, a taky pěkná, byť nevelká knihovna paní Lipanské). Ale nejprve k těm klasickým filologům. Když byly ty pozůstalosti v archivu tak blízko, říkal jsem si, že s tím musím něco podniknout. Začali jsme připravovat po Františku Baťhovi (Baťha 1958) nového průvodce po fondech (Průvodce 1993), a tak jsem procházel řadu fondů ex offo. Zaujaly mě písemné pozůstalosti Jana Kvíčaly (1834–1908), Josefa Krále (1853–1917) a také středoškolských profesorů latiny. Rozhodl jsem se věnovat se dějinám klasické filologie. O Královi byla literatura bohatá, ale ke Kvíčalovi nebylo skoro nic. A Králova škola navíc Kvíčalu podávala jen kriticky (ke vztahům Královým ke Kvíčalovi srov. Král 1887).

To platí i z hlediska bohemistiky. Kvíčala je zmiňován jen ve sporu o Rukopisy, které z oportunity nebo z přesvědčení obhajoval.

Čistě z politického oportunismu. Obával se, že ztratí podporu staročeské strany, za kterou byl poslancem říšské rady a pak českého zemského sněmu, a konzervativní části českého společnosti.

Klasická filologie měla v 19. století jakési supranacionální postavení. Vy jste latinu jako klíč k české kulturní historii používal i dál. Cenné je, že jste se držel blízko pramenů — připomeňme vaši edici Králových dopisů Jaroslavu Vrchlickému (Vrchlický — Král 1986–1987).

Na Královi mě zaujalo širší pojetí filologie, než měli Kvíčala a jiní. Bylo to jako opozice širší koncepce filologie Augusta Böckha (1785–1867) a Wortphilologie Gottfrieda Hermanna (1772–1848). Král sice analyzoval jazyk textů, ale lingvistický přístup mu nestačil: už směřoval k pojetí filologie jako komplexního zájmu o smysl textu. Zabýval se i mytologií, dramatem, věnoval se recepci antiky v české vzdělanosti, zvl. českolatinskému humanismu — tím je zajímavý i pro bohemistiku. Právě jako překladatel antických dramat měl Král pochopení pro dramata Vrchlického. Mně se líbilo, že Král klasickou filologii přesahoval; na druhou stranu svou školu ovlivnil i negativně — mj. příliš normativním pohledem na poezii, zvl. prozódii, svým autoritářstvím a vlastně i silou své osobnosti: pod jeho výrazným vlivem řada klasických filologů dlouho, někteří až do doby mých studií, nepřekročila meze pozitivizmu mladogramatické školy. Ale pojetí filologie jako kulturní aktivity, to bylo významné. Králův pohřeb na Slavíně v roce 1917 byl prý národní demonstrací. Svou vědeckou práci pojímal jako součást jazykově české kultury. Svá nejvýznamnější díla psal česky, např. Řeckou a římskou metriku, v jejíž Předmluvě napsal, že „nepodával české literatuře odpadků, nýbrž co měl nejlepšího“ (král 1906: vii). Sebe a podobné označil v přednášce na jednom ze sjezdů středoškolských profesorů za morituri: oni „padnou“, světu neznámí, ale zaplní tu propast mezi světovou a českou vědou, a přes jejich mrtvoly „poženou se jiní, kteří překročí vítězně propast oněmi prvními padlými bojovníky překlenutou“ (k tomu Svatoš 1984).

K tomu existují analogie i v dobové české germanistice. Vezměme české práce Arnošta Krause (třeba Kraus 1902, 1917, 1918 nebo 1924) nebo dílo jeho žáka Antonína Beera: jako středoškolský profesor na Královských Vinohradech, v Českých Budějovicích a na Novém Městě pražském v Ječné ulici vydal Tři studie o videch slovesného děje v gótštině (Beer 1915, 1917 a 1919) — česky! Je to vlastně dotažení jungmannovské snahy pěstovat vědu v češtině: vedle samotné vědecké práce je tu i podání jejích výsledků v češtině jako oceňovaný kulturní výkon.

Jedno Královo pozitivum vidím až s odstupem času. Neměl pochopení pro specializaci věd. Když chtěl Václav Tille v roce 1913 zřídit na univerzitě seminář srovnávacích literatur, Král v dopise Jiřímu Polívkovi psal, že nesouhlasí s oddělením zkoumání jazyka a literatury — také literární badatel musí znát jazyk. Já to tehdy v práci o Královi (Král 1989: 56 a 332) kritizoval jako nepochopení a konzervatismus.

To je negativní nálepka jenom v určité perspektivě.

Teď Královo stanovisko chápu víc, a to i díky Zdeňku Neubauerovi. Velmi mě ovlivnil svým textem k trilogii J. R. R. Tolkiena Hobit, Pán prstenů a Silmarillion vydaným v roce 1990 (Neubauer 1990; nově idem 2010; srov. Svatoš 1993). Tolkienův paralelní mytický svět mě zajímal a snažil jsem se číst, co bylo dostupné. Ten Neubauerův doslov k Tolkienovi byl pro mě přelomový, pokud jde o reflexi filologie. Do té doby jsem znal zmíněný spor širší „věcné“ filologie versus užší Wortphilologie. Neubauer se ale přes Tolkiena a jeho anglickou filologii dostává k výkladu etymologickému: filo-logia jako „láska ke slovu, k řeči“; a pak si volí další, obecnější význam řeckého logos: filologie jako láska ke smyslu textu, jako poznávání smyslu. A protože smysl pro Neubauera znamená vnitřní poukaz k celistvosti, poznáním smyslu textu v jeho celistvosti míní pochopení kontextu kulturního, historického, sociálního (kdysi se tomu říkalo reálie). Jazyková stránka je přitom základní samozřejmost. Filologie má tedy poznávat smysl textu jako celku, tak jak se projevuje v jazykových útvarech, které známe z písemných památek. Nemůže zkoumat text čistě z formální jazykové stránky bez zření k jeho smyslu. To mě velice oslovilo a od té doby se také snažím dívat se na cíle filologie jinak. Dle mého je úkolem filologie nejenom text „textověkriticky“ a „věcně“ komentovat, na což by ji literární vědci chtěli omezit (Nünning 2006: heslo „komentář, filologický“), ale i vykládat smysl textu, a přitom jej neinterpretovat bohorovně z hlediska nějaké moderní či dokonce módní komunikační, literární nebo estetické teorie, školy, směru; takové explikace jsou obvykle pomíjivé a za nějakou dobu už zajímají pouze historiky oboru. Podstatným úkolem filologické práce je pro mě snaha porozumět textu tak, jak jej chápali jeho tvůrci a ti, kterým byl určen. To znamená rekonstruovat prvotní smysl textu a snažit se mu porozumět pokud možno v jeho celistvosti, tj. z různých aspektů a různými přístupy, jazykovědnými, literárněhistorickými, kulturněhistorickými a dalšími. Filologové by měli vzít v potaz veškeré souvislosti, včetně historického a třeba i politickohistorického kontextu vzniku a působení textu (to jsou ty „reálie“), ba i sociálního statusu autora textu — stoupenci módní sociologizující terminologie, které se vyhýbám, by hovořili o pozici autora ve společenském prostoru či v mocenském, intelektuálním a Bůh (či Bourdieu) ví v jakém ještě poli. Takovéto široké pojetí filologie se sice nebezpečně blíží pokusu o jakousi všezahrnující historickofilologickou disciplínu, ale koneckonců proč ne. Je to pořád lepší než „filologické nimrání“, které kritizoval už Masaryk. V případě individuálního výzkumu může jít jen o dílčí sondy, případové studie (nikdo není všestranně vyškolen), pro nějaký syntetizující pohled na jeden text, jeden druh textů či dokonce literaturu nějakého období by se měli spojit odborníci relevantních oborů k týmové spolupráci interdisciplinární.

My jsme za studií na začátku devadesátých let zažili revival českého strukturalismu. Přednášky Červenkovy, Doleželovy a dalších byly velmi inspirativní, ale všechno tehdy znělo skoro unisono. Možná nám chyběl kulturněhistorický, sociální a historický rozměr bádání, nezbytný pro přístup k starším obdobím. Jako důležitá alternativa se pak může jevit text klasického filologa a později byzantologa Karla Svobody z Listů filologických z roku 1937, nazvaný „Literární věda, její soustava a rozvoj“ (Svoboda 1937), respektive Svobodův dřívější článek „Pojetí filologie“ (idem 1929). To je nějak blízké Neubauerovým názorům, které jste reprodukoval, aniž by si samozřejmě museli být autoři takové afinity vědomi.

Mě osobně pak ještě ovlivnil rakouský badatel Herbert H. Egglmaier (Egglmaier 1981 a 1983) svým zkoumáním různých aspektů a funkcí klasické filologie ve společnosti, zvláště v 19. století. Byl tady ještě jako mladík v první polovině osmdesátých let, chodil do univerzitního archivu. Myslím, že mě s ním seznámil (tehdy docent) Jan Havránek. Podobným způsobem mě nasměrovala práce Manfreda Landfestera Humanismus und Gesellschaft im 19. Jahrhundert (Landfester 1988); tehdy jsem pokládal za štěstí — díky možnosti studijního pobytu v Mohuči —, že jsem ji mohl číst a dokonce hovořit s jejím autorem působícím v Göttingenu (v Kotinkách, jak říkal Jan Kvíčala) nedlouho poté, co vyšla, což tehdy pro nás zdaleka nebylo tak samozřejmé, jako je tomu dnes.

Co Franz Kafka ve vaší práci?

Znal jsem ho nejprve z překladů do češtiny. Snad jsem si ho oblíbil (jakkoli četba jeho textů byla pro mě velmi denervující) proto, že tehdy nebylo obtížné ztotožnit se s některými jeho postavami, z Procesu, ze Zámku, a osvojit si tu drásavou atmosféru podobnou absurdním situacím, jaké jsme zažívali i my. V Literárním archivu byl malý fond Franz Kafka, dostal se tam jako mnohé jiné fondy z Národního muzea — úřední spisy a korespondence, jejichž edici připravil Jaromír Loužil a na další se podílel (Loužil 1963; Kafka 1984). Od Aleše Zacha z Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV jsem se někdy v roce 1987 dozvěděl o tom, že v antikvariátu v Dlážděné se prodávají dopisy Franze Kafky rodičům. Vedoucí antikvariátu, paní Tejnorová, mi je ukázala, ale nikdy neřekla, odkud jsou. Naštěstí dávala přednost tomu, aby ty dopisy zůstaly v nějaké české instituci. Mohly přitom skončit i v Marbachu, kde jsou Kafkovy dopisy Mileně. S jejím cenovým požadavkem jsem pak šel za zmíněným panem Davidem. Ten měl sice obvykle strach dělat něco neobvyklého (Kafka byl přece jenom odiózní spisovatel), ale tentokrát mi řekl, že když od ministerstva kultury získám souhlas a peníze, Literární archiv dopisy koupí. Jméno Kafka se přitom v literárněteoretických pracích ani v Literárním měsíčníku či v jiných literárních periodikách té doby (včetně tohoto časopisu) neobjevovalo — pro ilustraci: při stém výročí Kafkova narození v roce 1983 byly Zprávy Spolku českých bibliofilů, které jsem spoluredigoval, jediným místem v Čechách, kde vyšlo aspoň pár článků o Kafkovi; jeden z nich napsal Pavel Trost (trost 1983), čehož jsme si velmi považovali; popravdě však musím dodat, že nám jej zprostředkoval Jiří Opelík, opět z Ústavu pro českou a světovou literaturu (jako Aleš Zach), tedy z téhož ústavu, jehož vedení předstíralo, že žádný Franz Kafka neexistoval. Na ministerstvu mi vyšel vstříc historik a muzeolog Jiří Špét, který byl tehdy naším „sekčním šéfem“, a slíbil, že potřebnou dotaci pro nákup Kafkových dopisů do Literárního archivu sežene. Pro dopisy jsem přijel do antikvariátu v černém tričku s bílým portrétem Franze Kafky vepředu a švédským nápisem vzadu — Zdeněk Hojda mi nápis přeložil (něco jako „Kafka to vůbec neměl tak fajn…“). Dopisy jsem pak odvezl tramvají na Strahov do Památníku.

A později jste je vydal.

Edici jsme připravili s Josefem Čermákem (Kafka 1990). S odstupem času musím přiznat, že jsem to měl nechat germanistům — jsou tam chyby. Ale tehdy jsem podlehl slavomamu — že se dostanu do kafkovské literatury.

A dostal. Dopisy rodičům byly pak přeloženy do několika jazyků.

Ale jsou tam ty chyby. Protože jsem právě dodělával dizertaci (knižně Svatoš 1995), proti svému zvyku jsem nekolacionoval korektury s originálem. Němečtí kafkologové nás za to poprávu —

Aspoň mají na co navázat a co opravovat. A zase je to jasné poučení o významu přímé práce s prameny, kontrol a dalších „přízemních“ filologických technik.

Snad jsem to trochu napravil při další příležitosti zabývat se kafkovskými dokumenty, kterou mi poskytla náhoda a kolegialita Jiřího Peška. Historik Jiří Pešek, tehdy zaměstnaný v Archivu hl. města Prahy, pořádal fond Okresní soud pro Staré Město a Josefov, a když přenášel několik kartonů, jeden mu spadl, otevřel se a z něj vypadl pozůstalostní spis JUDr. Franze Kafky! Nálezce mi jej ženerózně poskytl ke studiu, s přáním, abych o tom napsal článek do archivního sborníku Documenta Pragensia, což jsem rád udělal (Svatoš 1997).

Podobně jako Kafka nebyla v dobovém hlavním proudu zmiňována ani jiná jména, třeba z českého raného novověku. Co vás vedlo k nim, k Balbínovi, ke Koniášovi, k latinitě v českých zemích?

Mě zavedla k té takzvané barokní literatuře —

To slovo bude v uvozovkách.

Ano, to slovo je jenom nálepka, ale od toho jsou nálepky, abychom se jakousi zkratkou domluvili. Tedy: mě k literatuře 17. a první poloviny 18. století zavedla především postava Bohuslava Balbína. Předtím jsem z jeho doby znal snad jenom Komenského, Michnu a Bridelia. Četl jsem některé Balbínovy historické práce a na objednávku Jana P. Kučery a Jiřího Raka jsem přeložil zlomek Epitome (pasáž vybrali oni) s úvodem Pešinova Marta na Moravě a některé dopisy Bohuslava Balbína a jeho přátel (Kučera — Rak 1983: 264–333, 361–388 a 391–408).

Při dnešní latinské ménějazyčnosti to překládání mnohým pomohlo dozvědět se, co a jak Balbín psal. Souzněl jste nějak s výraznou tendencí té knihy? Zpětně se jeví jako předzvěst svobodnějšího bádání devadesátých let a časný rok vydání může při zpětném pohledu až překvapit.

Byl jsem rád, že mě k tomu přizvali. S Jiřím Rakem jsme se znali už od studií, přes bratra Michala. V zásadních věcech jsme byli zajedno. Drobné rozdíly byly v akcentech — mně třeba nebyl vlastní tak velký důraz na dobovou hudbu. V pohledu na dobovou kulturu a historiografii jsme se ale shodli. U Balbína mě zajímala taky jeho Rozprava a pojetí české minulosti, v rámci toho takzvaného sporu o smysl českých dějin. Nesdílel jsem nutně jeho katolický pohled, šlo mi o pochopení jeho motivů pro psaní historie. Tehdy mě zajímala témata a jazyk jeho spisů, obdivoval jsem šíři Balbínových znalostí, jeho nadšení pro práci, touhu po poznání Českého království z autopsie, snahu o zachraňování památek, sympatické mi byly i ty nářky, když třeba zjistil, že byly nějaké pergameny dány na pepř… Poslední dobou se snažím pochopit i způsob jeho historického vyprávění.

Kdysi jste se zmiňoval také o významu Pavla Křivského (1912–1989) pro své bádání. V čem ten vliv spočíval?

Pracoval v Literárním archivu, poté jako specialista Památníku písemnictví, a byl to archivář, velký znalec církevních dějin, historie, latiny. Když jsem na Strahov přišel a zajímal se o rukopisy, navštívil jsem ho a on právě četl nějaké strahovské anály, a tak mi hned dal něco z nich přečíst, aby zjistil, jestli jejich latině rozumím. Uspěl jsem a on mě potom uváděl do světa církevních dějin raného novověku i do dobové latiny. Na fakultě jsme žádnou neolatinistiku neměli. Překlad Balbína, to byla, jak si teď myslím, z mé strany drzost. Dělal jsem to se svým klasickým školením. Pavel Křivský mě zasvěcoval do dobové terminologie, reálií a podobně. Byl to myslím on, kdo bratra Michala a mě doporučil redaktorovi Vyšehradu Jaroslavu Vrbenskému pro knihu o Erasmovi Rotterdamském (Svatoš — Svatoš 1985). Původně to měl psát doktor Křivský sám. Ode mě ten exkurz do Erasmova světa byla zase opovážlivost. Mnohé věci mi musel vysvětlovat, nad mým překladem jednoho místa se i rozesmál, ačkoli jindy býval decentní a při mých neznalostech ohleduplně zdrženlivý. Dnes bych se toho už neopovážil. Taky jsem se omezil na překlad a v úvodu krátkou literárněhistorickou pasáž, jinak psal knihu bratr.

V Památníku národního písemnictví jste byl do roku 1990. Jak jste pak za nových poměrů přešel do akademického světa?

Evě Stehlíkové, kterou jsem znal (a ctil) z dřívějška, jsem se svěřil, že bych na akademické půdě rád studoval dějiny klasické filologie, kterým se tehdy nikdo nevěnoval. Nový ředitel Ústavu pro klasická studia (dříve Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská) Jan Bažant souhlasil. Nedlouho přede mnou tam přišel mladý bohemista a historik Jiří K. Kroupa, který měl už tehdy jako cíl zpracovávat novolatinskou bohemikální literaturu pomocí nových technologií, digitálně. Byl v tom novátorský a progresivní a já jsem patřil do jeho týmu: časově byla práce vyměřena zhruba lety 1500–1800, později nesl projekt název Clavis monumentorum litterarum. Mělo se elektronicky navázat na soupisové práce typu Rukověti humanistického básnictví Josefa Hejnice a Jana Martínka. K textovým informacím měla přistoupit i obrazová data.

Tedy to, co dnes známe z digitálních knihoven a úložišť, ale v poměrně časných dobách. V ambiciózním programu projektu bylo registrovat texty z českých zemí bez ohledu na jazyk, v kterém byly sepsány. To bylo v rámci tehdejších poměrů v české literární historii nové: nejenom po technické, ale i po obsahové stránce to bylo překročení dosavadních hranic. Knihopis evidoval tisky české, Rukověť latinské, a z nich pouze poezii.

S Jiřím K. Kroupou jsme se shodovali v tom, že kultura českých zemí byla vícejazyčná a jejich (jedna) literatura byla psána ve více jazycích. Dosavadní bohemistické tradici jsme vytýkali zájem převážně o jazykově česká díla, badatelé takto limitovaní byli pro nás (i když teď mluvím hlavně za sebe) ne „bohemisté“, ale „čechisté“; dnes bych to možná ještě upřesnil: jsou to „čechobohemisté“, zatímco latiníkům zabývajícím se kulturou českých zemí by se mělo říkat „latinobohemisté“. Souvisí to s výše zmíněným pojetím filologie: neomezovat bádání použitým jazykem, sledovat celistvost dobové literatury.

Měla být konkrétním příkladem, zkouškou „metody“ ve vašem bádání studie o Aegidiovi/Jiljím od sv. Jana Křtitele (Svatoš 1994)? Byl to autor textů, které byly vydány ve více jazycích.

Ano, sice jsem se k němu dostal náhodně, ale posloužil mi jako exemplum jak dělat sondy do literatury tohoto období. Mohli jsme tehdy jezdit do Kladrub, kde byly v bývalém benediktinském klášteře svozy čtyřiadvaceti zabavených klášterních knihoven. Zpracovával je Karel Hündl z knihovny Památníku národního písemnictví a ten nám umožnil procházet fondy a zapisovat je do databáze ISIS. V jednom konvolutu jsem našel zajímavé básně pro mě neznámého autora (Aegidius publikoval většinou anonymně nebo jen pod iniciálami), a když jsem viděl báseň Homo quid?, připadal jsem si, jako bych četl Brýdla. Začal jsem se zajímat o téma co člověk? v evropské literatuře. Jiljí sám je i příkladem jednoho z typů dobové vícejazyčnosti. To on sám psal texty ve více jazycích — latinsky, německy i česky —, nečekal, až je někdo přeloží. Kromě toho překládal (jiný příklad literárního mezijazykového transferu): znal italsky, španělsky a samozřejmě latinsky, česky a německy (zapomněl jsem, zda jeho prvním jazykem byla čeština, či němčina, asi proto, že ani pro něho to nebylo podstatné).

Odhlédneme-li od vícejazyčnosti, připomíná takové rozšiřování bádání od jednoho konkrétního textu do širokého konkrétního kontextu, a to všemi směry, „lingvoliterární“ metodu Alexandra Sticha. Pavouk slovních, textových a věcných vztahů a návazností je ovšem potenciálně nekonečný. Neubráníme se dojmu, že jde o podobnou „metodologii“: v obou případech se zdrženlivě nestavějí do popředí principy a postupuje se dost podobně.

To patří ještě k „výtkám“ vůči „bohemistům“: velkou výjimkou byl pro mě Alexandr Stich, u kterého jsem se hodně naučil poslechem přednášek i četbou textů. Poprvé jsem ho slyšel někdy v roce 1978 v Národním muzeu, mluvil o jezuitovi Janu Kořínkovi a jeho Starých pamětech kutnohorských.

Tento text, který později s Radkem Lungou vydal (Kořínek 2000), byl zase jeho vstupenkou do raného novověku — k jeho poznávání se dostal přes přetisk Kořínkových Starých pamětí z 19. století.

Teprve později jsme se oba — myslím, že i Jiří K. Kroupa — ztotožnili se Stichovým apelem, že bohemista by se měl latinizovat, germanizovat, slavizovat. Nevím, jestli v tom měl nějakou posloupnost či hierarchii.

A vy máte?

Ne, na pořadí mi nezáleží. Kromě tohoto badatelského poučení jsem ještě oceňoval, že Stich nezůstával u jediné metody. Různé metody znal a používal, ale v kombinaci, a navíc přinášel výsledky způsobem přístupným i nespecialistům. Situace v bohemistice staršího období se ale od té doby změnila. Ryzích čechistů už tolik není.

Kromě jazykové stránky nelze až do 19. století zapomínat ani na historický kontext literatury.

To je zásadní. Co se týče bohemistiky, nesouhlasím právě z tohoto důvodu v jedné věci třeba s Dušanem Třeštíkem. Tento velký znalec historie a historických teorií měl tezi o tom, že si obrozenci vymysleli český národ (Třeštík 1992).

To byla jistě nadsázka.

Nepříliš šťastná zkratka. Třeštíkovi šlo zjevně o konstrukci politického národa. Ale Stich ukazoval prvky kontinuity některých prvků národní identity hloub do minulosti. Pár intelektuálů si podle něho národ nevymyslelo.

Příklon k bádání o raném novověku se mimo jiné projevil na stránkách Listů filologických, jejichž jste teď šéfredaktorem. Jak jste se k časopisu, který má filologii v názvu, dostal?

Do Listů jsem byl přizván jako pracovník Ústavu pro klasická studia, tedy vydavatele časopisu. Šéfredaktorka Helena Kurzová se, tuším v roce 1992, vedení časopisu vzdala a my jsme se obrátili na profesora Sticha — on mohl zastřešovat širší pojetí filologie a literárněhistorické práce. Jeho šéfredaktorství trvalo pouze do doby, kdy nám italský bohemista Giuseppe Dierna zadal článek o italské bohemistice. Byl vůči ní velmi kritický a profesor Stich, který měl s italskými bohemisty jiné zkušenosti, s publikací nesouhlasil, protože se mu text zdál neobjektivní, nekorektní. Jiří Kroupa, já a další jsme článek naopak prosazovali. Stich o tom dal hlasovat, článek těsnou většinou prošel a vyšel (Dierna 1996). Stich rezignoval a vedení ústavu se obrátilo na mě, abych byl šéfredaktorem. Považoval jsem to za příležitost, že by se Listy filologické navzdory své tradiční etiketě programově rozšířily a měly i záběr kulturněhistorický, dělaly tu širší filologii, o které jsem mluvil. Doufal jsem, že přilákají širší zaujaté publikum, ale i více autorů. Nebránili bychom se nejen tématům kulturně-, umělecko- či obecněhistorickým, ale třeba ani politickým.

Při pohledu do vaší bibliografie (Kitzler — Svatošová 2011) si od devadesátých let všimneme řady prací o české (v širším slova smyslu) literatuře raného novověku. Jsou tam práce odborné, ale i popularizační položky, hesla v encyklopediích apod., která chtěla o vašem přístupu přesvědčit širší veřejnost. Najdeme tam stopy po polemikách a texty týkající se etiky vědecké práce, třeba o knize o Antonínu Koniášovi (srov. Svatoš 2002). Je ale známo, že máte zájem i o práci mladších badatelů.

Bez výuky bychom asi mladší badatele k neolatinistice nepřitáhli. Ze svých studií si vzpomínám, že co člověk nemusí číst ke studovaným oborům nezbytně, to obvykle nečte, pokud nemá zvláštní motivaci, jako tomu bylo v případě mé milované dekadence. Nebo se o tom ani nedozví. Na pražské katedře klasické filologie se končívalo středověkem, o pozdější latinské kultuře se studenti mohli dozvědět jen ex privata industria. Našel jsem u kolegů na pražské katedře pochopení a mohl tam mít od raných devadesátých let s přestávkami seminář. Seminář, nikoli přednášku. I když jsem často kombinoval vlastní úvod s prací s texty, jádrem měla být vždycky četba a interpretace textů.

Našel jste tam žáky?

Nejde nutně o to, že by se zabývali stejným obdobím, ale potkal jsem tam nadané kolegyně a kolegy, kteří dnes třeba dělají něco jiného. Například Olgu Spěvákovou, která se sice zabývá hlavně lingvistikou, latinskou gramatikou římské doby, ale vydala i kritickou edici například Balbínových Verisimilia humaniorum disciplinarum i s překladem Bohumila Ryby, který svými úpravami vylepšila (Balbín 2006). Někteří možná chodili „jen“ ze zvědavosti nebo volili výběrový seminář z novolatinských studií jako menší zlo, jiní ale přišli cíleně jako Kateřina Bobková (Valentová) nebo Alena Bočková, Pavel Zavadil, Jiří Čepelák a Ondřej Podavka, kteří si dokonce zvolili téma z neolatinistiky pro svou diplomní či doktorskou práci.

Kladete si otázku, co by obor „měl“ dělat? Existují jakési kolektivní úkoly? Někdy bývají formulovány, ale zároveň se můžeme ptát, proč by to „muselo“ být zrovna takto.

Filologii pokládám za služku jiných věd, řečeno moderní terminologií: za pomocnou vědu. Měla by pomáhat jiným oborům (historii, uměnovědě a dalším) v porozumění textům a rovněž připravovat texty kritickým vydáváním a věcným nebo jazykovým komentováním pro nelatiníky. Ti ať si s tím pak dělají, co chtějí.

Co konkrétně by se podle vás mělo z neolatinských pramenů vydávat?

Z běžících věcí bych jmenoval náš projekt edice rukopisného díla Johanna Petera Cerroniho Scriptores Regni Bohemiae. Velmi obsáhlý (24 svazků) lexikon vzdělanců Českého království byl na přelomu 18. a 19. století psán ještě latinsky. Jsou tam informace důležité pro historiky různého zaměření. Naším úkolem je pomoci jim k přístupu k těmto informacím. Filologie z Cerroniho práce těží dlouho (viz např. Rukověť humanistického básnictví), bohemisti nebo historici by textu mohli využívat více.

Cerroni je ale přece jenom sekundární literatura. Co vydávat z pramenů primárních a co v budoucnosti?

Samozřejmě Balbína. Jeho Rozprava by si po Pelclovi (Balbinus 1775) zasloužila kritické vydání a nový překlad a výklad. Z Miscellaneí by to měly být aspoň tři svazky, tedy část historická a vlastivědná, topografická, a pak Bohemia sancta a Bohemia docta.

 A celé spisy, jako u Komenského?

Zasloužil by si je, ale beru teď v potaz reálné možnosti dnešního vědeckého provozu, kdy u nás nedovyšly ani spisy Husovy a jediný Komenský má to štěstí, že edice jeho spisů postupuje kupředu.

A měla by to být jen kritická vydání, nebo i překlady? Vzdělanost se tu od latiny pořád víc odklání.

Bezesporu by to měla být vydání dvojjazyčná a komentovaná. Sám jsem takto připravil k vydání Balbínova Quaesita oratoria, ale bohužel mi to leží už nějaký čas v korektuře na stole. Je to vydání latinského textu s překladem a dvojím komentářem. Stojí to, protože nejsem spokojen s vlastním překladem. Mám problémy s překladem rétorické terminologie, například s pojmem affectus (to je latinský překlad aristotelského pathos, které zahrnuje naše „cit“, „afekt“, „emoce“ aj., co z toho však na daném místě vybrat?!), ale i s hledáním českých ekvivalentů latinských ostrovtipností, které Balbín cituje nebo sám vymýšlí. Něco je i nepřeložitelné. Musím se k tomu vrátit a předělat to. — Ale ještě k plánům. Na konci devadesátých let jsem měl jednu ideu, a probíral jsem ji i s Alexandrem Stichem. On sám totiž tehdy uvažoval o zřízení laboratoře —

Jeho záliba v diachronních homonymech, nadsázka. Hned si představíme bílé pláště a vývěvy. Badatelé by tam kolaborovali.

Mě ten termín ani nezarazil, ve francouzské vědě se používá. Tedy laboratoř víceoborového týmu pro literaturu a jazyky raného novověku, který by obsáhl více jazyků i oborů. Idea spočívala ve vytvoření nového slovníku literatury v českých zemích v 17. a 18. století. Dosavadní podcenění raného novověku a zaměření bohemistiky pouze na jazykově českou literární produkci se odrazilo i v pojetí Lexikonu české literatury, zvláště starších svazků. Mnoho autorů tam prostě chybí. Z výhradně latinsky píšících autorů 17. století je tam snad jen Balbín, a to asi jenom proto, že dílo tohoto „vlasteneckého jezuity“ tak silně rezonovalo v české společnosti na konci 18. a po celé 19. století. Na uvažovaném díle by pracovali bohemisti, latinisti, germanisti, případně hebraisti a filologové dalších živých jazyků zastoupených v literatuře českých zemí. Přístup by byl bio-bibliografický. Tehdy ještě nebyla zveřejněna kartotéka cizojazyčných bohemik z Knihovny Akademie věd (bibliografie 2014) a my jsme pociťovali velký znalostní deficit — chyběly tituly děl, heuristika, analýza důležitých textů. Ale ten projekt se neuskutečnil.

Literární lexikografie, vytváření takovýchto pomůcek pro badatele, to je v oboru jedna z nejdůležitějších věcí. Poslední svazky Lexikonu české literatury jsou sice jiné, ale celek byl založen na přístupech zformulovaných před čtyřiceti lety, jak je patrné zejména v prvních dvou dílech. U vašeho projektu Cerroni, zmíněného výše, je zase slyšet — hlavně od knihovědců — výtky, proč nechcete pracovat na lexikografickém díle zpracovávajícím primární prameny nově. Proč jste se pustili do Cerroniho, když už předtím jste zamýšleli dělat to, co vám teď kritici vytýkají?

Tu svou ideu jsem na začátku století navrhl jako náplň práce našeho oddělení (Oddělení dokumentace a výzkumu kulturního dědictví v českých zemích do r. 1800) vedení našeho ústavu, ale nebyla přijata. Jako naléhavější se jevilo dokončení Slovníku středověké latiny, a navíc, nutná dohoda o spolupráci s jinými pracovišti a financování takového projektu by byly příliš náročné. Podobnou činnost nelze financovat pomocí grantové agentury, netrvala by tři roky ani pět let. Instituce by se byly musely dohodnout a financovat to společně, byly by musely projektu důvěřovat. A to byla situace ještě před krizí 2008, která se na financování vědy taky podepsala. Naše oddělení tak díky Václavu Pumprlovi dokončuje práci na digitální podobě Knihopisu, kterou začal se svým týmem Jiří K. Kroupa, a když se hledal další dlouhodobější úkol pro latinisty a zároveň něco, co ukazuje naše pojetí víceoborové filologické práce, volba padla na Cerroniho slovník vzdělanců. Právě Cerroni sepsal biografické texty o autorech v latině, ale bibliografii uvedl ve všech jazycích, které vzdělanci v Českém království užívali; on se totiž zajímal v rámci koncepce historia litteraria o spisovatele nějak spojené s českým teritoriem bez ohledu na jazyk. V tom ovšem tehdy nebyl výjimkou.

S oponenty projektu byste se tedy vlastně shodli na ideji původního slovníku a Cerroni je spíše reálně možným projektem na pět let? Nejde tedy o spor principů, ale o praxi?

Osobně si myslím, že ten nový slovník by byl potřebnější a možná by našel i větší počet uživatelů než Cerroni. Cerroni ale bude jedním z podstatných pramenů případného nového díla, až se pro jeho sepsání vytvoří nějaký pracovní tým. Věřím, že k tomu jednou dojde, i když já už se toho nemusím dožít. Podle mě Cerroniho historická práce nebyla doposud doceněna, v poslední době ji zkoumají hlavně historici umění.

Poslední otázka míří k vašim osobním plánům. O Cerronim už se mluvilo, Balbín leží na stole a musí se předělat. Můžete pro ilustraci jmenovat další věci?

Teprve teď začínám pronikat do světa osvícenců 18. nebo i začátku 19. století. Zaujal mě tam mj. benediktin Magnoald Ziegelbauer (1689–1750), o kterém bych rád napsal víc než doposud — o jeho vědeckých záměrech, kontaktech a intelektuální komunikaci. Dále už dlouho pomýšlím na to, napsat něco o obrazové poezii 17. a 18. století. Máme v Čechách krásné příklady latinské obrazové poezie, kterých si ani historici umění, ani literární historici doposud nevšímají. Nejsou známé, resp. jsou známé pouze správcům dotyčných archivních či knihovních fondů. Jsou přitom srovnatelné s produkcí vizuální poezie v okolních zemích a některá carmina figurata české provenience v evropském měřítku i vyniknou. Plánů je víc, rád bych někdy napsal něco o svých oblíbených filmových westernech, leč… ars longa, vita brevis.

 

Děkujeme za rozhovor.

Ptali se Ondřej Koupil a Václav Petrbok

LITERATURA

BALBÍN, Bohuslav/BALBINUS, Bohuslaus

1775 Dissertatio apologetica pro lingva slavonica, praecipue Bohemica: ad clarissimum virum Th. Cz., opus posthumum; [ed. František Martin Pelcl] (Praga: F. Mangold & filius)

2006 Rukověť humanitních disciplín = Verisimilia humaniorum disciplinarum; ed. Olga Spevak, přel. Bohumil Ryba a Olga Spevak (Praha: Koniasch Latin Press)

BAŤHA, František

1958 Seznam literárních pozůstalostí a korespondencí v literárním archivu Národního musea (Praha: Národní museum)

BEER, Antonín

1915 Tři studie o videch slovesného děje v gotštině I: dějiny otázky (Praha: Královská česká společnost nauk)

1917 Tři studie o videch slovesného děje v gotštině II: o platnosti předpon fair-, faur-, faura-, fra-, dis-, a du- (Praha: Královská česká společnost nauk)

1919 Tři studie o videch slovesného děje v gotštině III: ga- v slovesných složeninách (Praha: Královská česká společnost nauk)

BIBLIOGRAFIE

Bibliografie cizojazyčných bohemikálních tisků 1501–1800; http://www.lib.cas.cz/kvo/cizojazycna-bohemika/ [přístup 2. 10. 2014]

BOURDIEU, Pierre

2010 Pravidla umění: vznik a struktura literárního pole; přel. Petr Kyloušek, Petr Dytrt (Brno: Host)

DIERNA, Giuseppe

1996 „Stav bohemistiky na italských univerzitách po smrti profesora Ripellina: divadlo a requiem“; Listy filologické CXIX, č. 1–4, s. 203–208

DVOŘÁK, Václav — MAZANEC, Jan

2008 Čím to je, že jste tak klidný? (Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství)

EGGLMAIER, Herbert H.

1983 „Die klassische Philologie im Umbruch. Studien- und Bildungspolitische Vorstellungen bei der Berufung ausländischer Lehrkräfte in der ersten Jahren nach 1848/49“; in Walter Höflechner, Helmut J. Mezler-Andelberg, Othmar Pickl (edd.): Domus Austriae: eine Festgabe Hermann Wiesflecker zum 70. Geburtstag (Graz: Adeva), s. 104–116

1981 „Die Einrichtung von Lehrkanzeln für Deutsche Philologie in Österreich nach der Universitätsreform der Jahre 1848/49“; in Walter Höflechner (ed.): Beiträge und Materialien zur Geschichte der Wissenschaften in Österreich (Graz: Akademischer Druck-und Verlags-Anstalt), s. 359–411

GUMBRECHT, Hans Ulrich

2003 Die Macht der Philologie: über einen verborgenen Impuls im wissenschaftlichen Umgang mit Texten; přel. Joachim Schulte (Frankfurt a. M.: Suhrkamp)

KAFKA, Franz

1984 Amtliche Schriften: mit einem Essay von Klaus Hermsdorf; edd. Klaus Hermsdorf, Winfried Possner, Jaromir Loužil (Berlin: Akademie-Verlag)

1990 Briefe an die Eltern aus den Jahren 1922–1924; edd. Josef Čermák, Martin Svatoš (Praha: Odeon)

KITZLER, Petr — SVATOŠOVÁ, Hana

2011 „Bibliografie prací Martina Svatoše 1980–2011“; in Josef Förster et al. (edd.): Musarum Socius jinak též Malý Slavnospis… (Praha: Kabinet pro klasická studia AV ČR), s. 9–29

KOŘÍNEK, Jan

2000 Staré paměti kutnohorské; edd. Alexandr Stich, Radek Lunga (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)

KRÁL, Josef

1886 Kterými prostředky působiti ku šíření a povznesení klasicismu? (Kolín: nákladem výboru pro uspořádání III. sjezdu professorů východočeských středních škol)

1887 Otevřený list slovutnému pánu panu Janu Kvíčalovi (Praha: J. Král)

1890 Řecká a římská rhythmika a metrika I: Řecká rhythmika (Praha: Jednota českých filologů)

1906 Řecká a římská metrika I: Řecká metrika (Praha: Jednota českých filologů)

1989 Výbor z korespondence filologa Josefa Krále; ed. Martin Svatoš (Praha: Univerzita Karlova)

KRAUS, Arnošt Vilém

1902 Stará historie česká v německé literatuře (Praha: Bursík a Kohout)

1917 Husitství v literatuře, zejména německé I: husitství v literatuře prvních dvou století svých (Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění)

1918 Husitství v literatuře, zejména německé II: husitství v literatuře barokní a osvícenské. (Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění)

1924 Husitství v literatuře, zejména německé III: husitství v literatuře devatenáctého století (Praha: nákladem České akademie [Bursík a Kohout])

KUČERA, Jan P. — RAK, Jiří

1983 Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře (Praha: Vyšehrad)

LANDFESTER, Manfred

1988 Humanismus und Gesellschaft im 19. Jahrhundert. Untersuchung zur politischen und gesellschaftlichen Bedeutung der humanistischen Bildung in Deutschland (Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgeselschaft)

LOUŽIL, Jaromír

1963 „Dopisy Franze Kafky Dělnické úrazové pojišťovně pro Čechy v Praze“; Sborník Národního musea v Praze VIII, řada C, č. 2, s. 57–83

NEUBAUER, Zdeněk

1990 Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky: malá rukověť k trilogii J. R. R. Tolkiena Hobit — Pán prstenů — Silmarillion (Praha: Michal Jůza & Eva Jůzová)

2010 Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky: (malá rukověť k trilogii J. R. R. Tolkiena Hobit, Pán prstenů, Silmarillion & k [ne]pohádkám) (Praha: Straky na vrbě)

NÜNNING, Ansgar (ed.)

2006 Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce, osobnosti, základní pojmy; ed. Jiří Trávníček, Jiří Holý, přel. Aleš Urválek, Zuzana Adamová (Brno: Host)

PRŮVODCE

1993 Průvodce po fondech literárního archívu PNP 1: A–O; 2: P–Ž; ed. Zuzana Pokorná (Praha: Památník národního písemnictví)

SVATOŠ, Martin

1982 „Ať potírá mne má doba…“; Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze I, č. 4, s. 118–121

1984 „Básník a vědec: (na okraj vzájemné korespondence Jaroslava Vrchlického a Josefa Krále)“; in Radomír Pospíšil et al. (edd.): Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1984 (Praha: Památník národního písemnictví), s. 118–135

1993 „Jednota i Listy jubilují — a co dál?“; Listy filologické CXVI, č. 2, s. 201–207

1994 „Jiljí od sv. Jana Křtitele, Fridrich Bridel a jejich tázání: Co člověk?“; in Zuzana Pokorná, Miloš Sládek (edd.): Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17.–18. století (Praha: Památník národního písemnictví)

1995 Česká klasická filologie na pražské univerzitě 1848–1917: (působení Jana Kvíčaly a Josefa Krále) (Praha: Karolinum)

1997 „Pozůstalostní spis Franze Kafky“; Documenta Pragensia XV, s. 301–338

2000 „Zur Mehrsprachigkeit der Literatur in den böhmischen Ländern des 17. und 18. Jahrhunderts“; Wiener Slavistisches Jahrbuch XLVI, s. 33–42

2002 „Velká vědecká loupež“; Dějiny a současnost XXIV, č. 4, s. 56–57

SVATOŠ, Michal — SVATOŠ, Martin

1985 Živá tvář Erasma Rotterdamského (Praha: Vyšehrad)

SVOBODA, Karel

1929 „Pojem filologie“; in Sborník přednášek proslovených na prvním sjezdu čsl. profesorů filosofie, filologie a historie v Praze 3.–7. dubna 1929 (Praha: Stálý přípravný výbor sjezdový), s. 331–340

1937 „Literární věda, její soustava a rozvoj“; Listy filologické LXIV, č. 2–3, s. 81–102

TOMEŠ, Jan Maria (ed.)

1967 Magnetická pole (Praha: Československý spisovatel)

TROST, Pavel

1983 „K souboru Venkovský lékař Franze Kafky“; Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze III, č. 3, s. 65–68

TŘEŠTÍK, Dušan

1992 „Národ, stát a svatí ve starším středověku“; in Legenda, její funkce a zobrazení IV: vlastenecké a nacionální aspekty legend o českých světcích: (příspěvky z mezioborového setkání konaného 14. dubna 1992) (Praha: Ústav pro klasická studia ČSAV), s. 3–17

VRCHLICKÝ, Jaroslav — KRÁL, Josef

1986–1987 „»Kdybych Vás neměl tak rád…«: vzájemná korespondence Jaroslava Vrchlického a Josefa Krále“; ed. Martin Svatoš; Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví 21–22, s. 277–310