JAN LINKA

Soubor třiceti studií s přidaným rozhovorem a dalšími přílohami zpřístupňuje a uchovává cenný profil myšlenkové koncepce předního českého historika vědy Zdeňka Horského (1929–1988), spoluautora Dějin exaktních věd v českých zemích (1961) a autora knihy Kepler v Praze (1980). Sebrané Horského drobnější práce se zabývají dílem osobností jako Mikuláš Koperník, Marsilio Ficino, Johannes Kepler, Tycho de Brahe, Tadeáš Hájek z Hájku, Jan Jessenius nebo Jan Amos Komenský. Od centrálního díla Koperníkova se tu přirozeně dostáváme k jeho nejvlivnějším předchůdcům a pokračovatelům až po ohlas kopernikánství u českých učenců, postupné zobecňování klíčových dějinných okamžiků ve vědě vede nakonec autora k úvahám o roli vědy v dnešním světě. V takto naznačeném uspořádání svazku je patrná pečlivá a promyšlená koncepce editorů, jimž až na vybrané ortografické bizardity (archaizace ortografie vybraných pojmů redaktory je matoucí, když sémanticky klíčové termíny archaizuje rovněž sám autor, aby je diachronně odlišil od jejich novodobých ekvivalentů) a nedůslednosti nelze nic vytknout.

Horského formulace jsou svěží, břeskné, nadčasové a při jeho sklonu k popularizaci vědy nacházíme v něm osobnost obdobného záběru jako třeba Alexandre Koyré (viz jeho knihu Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru, Praha, Vyšehrad 2004). Proto je pochopitelné, že jeho žáci a obdivovatelé připravili vydání profilových autorových článků, přestože od autorova úmrtí uplynula poměrně dlouhá doba.

Horský pracuje na prvním místě s prameny, a to s filologickou vášní a potřebou dobrat se podstaty věci. Je-li v popředí jeho zájmu Koperník, pak se ptá po kořenech jeho myšlení, a tak logicky dochází k neoplatoniku Ficinovi, jehož traktáty překládá a obšírně komentuje právě ve vztahu k hlavnímu předmětu svého zájmu; obdobně činí s Koperníkovými následovníky, kteří domýšlejí a dále rozvádějí jeho podněty. Jak přistoupit k přelomovému Koperníkovu dílu, které nám dnes reprezentuje čirý pokrok, tváří v tvář tmářství přisuzovanému obvykle (katolické) církvi? Horský zdůrazňuje, že „hlavním nebezpečím dnešního výkladu této problematiky je stále ahistorismus“ (s. 67). „Nesporný fundamentální význam Koperníkova díla a sláva jeho jména však vede k některým neblahým důsledkům. Černobíle zploštělé vidění věci, zakotvené v přemíře populární a odvozené literatury, ztěžuje možnost najít v této spleti základní a do hloubky precizované práce. To pomáhá vytvářet z Koperníkova díla spíše symbol a fetiš než předmět kritického zájmu. Vědomí velikosti Koperníkova přínosu již předem mnohé nutí distancovat se od názorů jeho historických odpůrců, jejich námitky a polemiky předem bagatelizovat bez seriózně položené otázky: jaká byla — přísně historicky vzato — věcná oprávněnost námitek?“ (s. 111).

Horský přesvědčivě rozkrývá filozofické pozadí Koperníkova myšlení. Všímá si především italských neoplatoniků, zejména Marsilia Ficina, u něhož převažuje „problematika člověka, Boha, víry a etiky. Kosmologie tvoří těmto úvahám pouze rámec“ (s. 59). Ficinovo „geometrické uspořádání částí vesmíru zůstává totéž jako u jeho současníků: jeho vesmír je geocentrický a konečný“ (s. 86), „myšlenka o význačném postavení Slunce je však skutečně jedním z výrazných znaků Ficinových názorů a následují jej v tom všichni platonikové pozdější doby, a to i ti, kteří nepřistoupili na heliocentrismus“ (s. 90).

Koperníkovo zásadní dílo De revolutionibus je „koncipováno tak, že kromě několika málo náznaků širších kontextů pojednává celý problém jako výhradně astronomický“ (s. 54), přičemž „mnohem snazší bylo přijmout heliocentrismus z pozic přírodně filosofických než astronomických“ (s. 62). Koperník vlastně matematizuje novoplatónské filozofické koncepce. „Koperníkovi se podařilo seřadit planety kolem Slunce tak, že jejich oběžné doby byly závislé na rozměru jejich sféry. To byl pro Koperníka hlavní argument, argument řádu, který pro něho znamenal tolik co důkaz, že uspořádání planet, které on navrhuje, je skutečné, v přírodě reálně existující“ (s. 113).

Model oběžných drah však byl hrubě nedokonalý. Koperníkův systém zaznamenal neúspěch „z hlediska realizace teze o přísně pravidelných pohybech planet“. Cestu našel až Kepler. „Je to cesta důsledně matematická a jejím ideovým vůdcem je opět Platón“ (s. 63). Výklad postupné matematizace a fyzikalizace vesmíru je asi nejsilnější stránkou Horského textů. Horský zde přehledně ukazuje, jak došlo ke zmrtvění vesmíru: „Ten, kdo chce studovat matematické zákony pohybu v přírodě, musí zároveň vytvořit ontologickou záruku, že v průběhu pohybu, který má být exaktně matematicky zvládnutelný, to, co se pohybuje, žádným způsobem nemůže samo ze sebe tento pohyb měnit, obecně vyjádřeno: že matérie bude slepě a pasivně podléhat matematickému zákonu. Proto Keplerův vesmír již není živý“ (s. 80–81). „Keplerovo dílo proto znamenalo vrchol »fyzikalizace« astronomie započaté dílem Koperníkovým“ (s. 108), ale od té doby „tím více také roste propast mezi studiem mrtvé a živé přírody“ (s. 384). „Kepler rovněž dovršil fyzikalizaci astronomie ve smyslu tradiční relace mathématikos — fysikos“ (s. 132). Pomocí těchto dvou pojmů se Horskému následně daří dokumentovat vývoj a rozdělení přírodních věd v 16. a 17. století. Bez zajímavosti pro literárněvědný časopis jistě není zjištění, že Keplerova Astronomia nova je značně odlišná od psaní Koperníka nebo Newtona, neboť je psána ich-formou, v níž se referuje nejen o objektu bádání, ale i o osobě bádajícího (s. 318).

Několik Horského studií se týká bohemikálních záležitostí. Nahlédneme-li do českých raněnovověkých knižních fondů, patří texty věnované kosmologickým otázkám vedle jazykových příruček, kronik, kuchařek, léčitelských spisků a kalendářů k těm nejvíce očteným a komentovaným rukopisnými přípisy čtenářů. Kosmologická topoi se objevují i ve významných textech starší české literatury, vzpomeňme jen Komenského úvod k učebnici Orbis pictus, Brideliův meditační hymnus Co Bůh? Člověk? nebo úvod Kochemova Velikého života, o kázáních 18. století nemluvě. Pro dějiny české řeči a literatury je podstatné Horského konstatování, že „existovala v 16. století dobrá česká odborná terminologie pro matematiku, astronomii, jakož i pro chronologii příbuznou s astronomií“ (s. 192) a autor zmiňuje i český alchymistický jazyk a hodinářství (s. 193). To sice kontrastuje s nerozvinutým českojazyčným literárním prostředím a zejména s vleklým společenským útlumem a minimalizací významu českých zemí po husitských válkách, nicméně zde (a v dalších dobových dílech) je latentně přítomen potenciál autonomní identity rozvinuté později českými obrozenci.

Hlavní domácí postavou, jíž věnuje Horský pozornost, je Tadeáš Hájek z Hájku. Jeho působení bylo podle Horského velkolepé. „Český univerzitní humanismus před Hájkem byl nematematický. Na univerzitě se vyučovaly počty, ne však matematika.“ A dodává (což po něm škodolibě zopakujeme): „někteří univerzitní představitelé se cítili v těchto malých poměrech až příliš dobře a pohodlně“ (s. 278). Navíc „Hájkova rodina v Praze měla dokonce dva opisy Koperníkových rukopisů (Commentariolus a dopis Wapowskému), z toho jeden již v roce 1531“ (s. 240). Pozoruhodné jsou i Hájkovy názory, kontrastující s aristotelskou neměnností: „Hlavním kosmologickým závěrem Hájkovy Dialexis je: »Nebe je proměnlivé. V nebeské oblasti dochází neustále ke vzniku«“ (s. 237). Hájek psal o svých závěrech i česky (s. 213), věnoval se i astrologii, když roku 1564 vydal z rukopisů knihovny Karlovy koleje tři astronomická pojednání a okomentoval je (s. 218), přičemž dodejme, že editování pozdněstředověkých textů patřilo v 16. století k typickým aktivitám tehdejších literátů. Pěkný příklad Hájkova nestranného vědeckého přístupu ukazuje problém kalendářní reformy v Českých zemích, kdy (kromě vzdorujícího Chebska) po 6. lednu 1584 následoval 17. leden: utrakvista Hájek souhlasil s papežem prosazovanou nezbytností udržet kalendář v souladu s přírodním dějem, nesouhlasil však s podobou, tj. především s vypuštěním 10 dní z kalendáře (s. 221, 248).

Horský věnuje pozornost i kosmologickým názorům dalších českých učenců — Jesseniovi, jehož spis Zoroaster vyšel v baště luteránství, a tak autor musel ukrývat své kopernikánské názory (s. 287), a Komenskému, který bojovně setrvával na geocentrii. „Teologie vede ke geocentrismu zcela přirozeně už proto, že je antropocentrická, a Komenského námitky proti heliocentrismu jsou v podstatě téhož rodu, jako byly námitky odpůrců Galileiho a Keplera“ (s. 341). V tomto kontextu je zajímavé tvrzení, že v druhé polovině 17. století nebyl v českých zemích kopernikanismus zamlčován, neboť na jezuitské akademii byl podrobně vyučován jako jedna z teorií (s. 174). I když autor bohužel bádání v tomto směru neprohloubil, lze nalézt kvalitní studie Horského souputníků a pokračovatelů (viz např. Stanislav Sousedík: Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Praha, Vyšehrad 1997; Tomáš Nejeschleba: Jan Jessenius v kontextu renesanční filosofie, Praha, Vyšehrad 2008).

Obecně můžeme konstatovat, že Horského pohled, jehož zdrojem jsou exaktní vědy, postrádá větší pochopení pro etický výklad kosmologických modelů. Zde je velké pole pro humanitní („interpretační“) vědy, neboť nelze jen tak odbýt váhání či nesouhlas představitelů církevního prostředí různých denominací (ano, včetně Komenského) s přijetím heliocentrismu odkazem na tmářství, což Horský, jak vyplývá z výše uvedených citátů, samozřejmě chápe, nicméně dále se této problematice z pohledu „druhé strany“ nevěnuje. Pro porozumění starší literatuře obecně patří kosmologická otázka k neopominutelným a je dobře, že se český čtenář může postupně seznamovat rovněž s významnými texty zahraničních i domácích badatelů, jejichž východiskem je právě spíš humanistický úhel pohledu. (Bylo by proto také žádoucí přeložit nepříliš rozsáhlé dílo Clive Stephlese Lewise: The Discarded Image. An Introdution to Medieval and Renaissance Literature z roku 1964. Autor patří mezi zavedené a oblíbené, nakladatel by jistě netratil.)

Hodné pozoru je i Horského zobecnění vývoje věd, které pomáhá pochopit, čím je věda nyní: „Ke vzniku novověké vědy patří fakt, že jednotlivé vědní disciplíny, jež se začínají formovat a ohraničovat, zkoumají přírodu každá po své linii a každá vytváří svůj zvláštní obraz části světa“ (s. 66). Horský jako jeden z prvních u nás upozorňuje na nebezpečí teleologického přístupu: „Obtíže vznikají již z toho, že se na historii jedné disciplíny nazírá jako na prehistorii současného stavu této disciplíny“ a hranice mezi vědeckým a nevědeckým je žel dosud nazírána z pozice osvícenské vědy (s. 401–402). „Další soubor problémů se týká vztahu dějin přírodních věd a dějin kultury vůbec. I zde se zřetelně projevuje jakýsi hodie-centrismus či hodie-morfismus v chápání celé věci“ (s. 405).

Pro raný novověk platí, že čím více jsou zpochybňovány univerzální hodnoty, tím větší je (s)potřeba lokálních identit. Nárok na etický výklad světa se v 16.–18. přesouvá z univerzálního církevního prostředí do roztříštěného světa laických věd. Matematizace vesmíru je zřejmě úzce propojena se ztrátou schopnosti etického výkladu světa, a tedy s opuštěním čtverého výkladu (posvátných) textů, potažmo jevů, které je člověk schopen měřitelně vnímat. Moderní člověk pak stojí zcela vystaven chaotickému nekonečnému kosmu bez jakéhokoli uspořádávajícího příběhu, který by mohl ovlivnit jeho životní postoje. Makrosvět všehomíra nebyl nikdy tak vzdálen lidskému mikrosvětu jako v posledních dvou třech stoletích. Horského kniha není rozhodně určena pouze k historickému bádání, stává se rovněž podnětem k úvahám o aktuálnímu stavu vědy a lidské kondice, ukazuje, jak se historická filozofie (v širším, přírodních věd nezbaveném pojetí) může zapojit do hledání místa dnešního člověka — kde vlastně? Na zemi, nebo ve vesmíru? Změřitelném, leč interpretačně nesrozumitelném? Hlavu vzhůru!

Zdeněk Horský: Koperník a české země. Edd. Vojtěch Hladký, Tomáš Hermann, Iva Lelková. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2011 [recte 2012]. 493 strany.

Vyšlo v České literatuře 5/2014.