Česky
Dějiny jako dědictví i jako výzva Ústřední časopis historické vědy v českých zemích, který nese souběžný titul The Czech Historical Review, představuje od roku 1895 až do současnosti věrný obraz naší historiografie a do jisté míry i české společnosti. Vznikl v době, kdy vzmáhajícímu se národu a rozvíjejícímu se oboru již nestačily starší obecně vědecké časopisy význačných badatelských institucí v Čechách (Časopis Muzea Království českého) a na Moravě (Časopis Matice moravské). Nově založený časopis odrážel sebevědomí českých dějepisců, kteří se nejen programem, ale i názvem přihlásili k západoevropským protějškům – Historische Zeitschrift v Německu (1859), Revue historique ve Francii (1876) a The English Historical Review ve Velké Británii (1886).
Dvojčíslo ČČH 3–4/2012 přineslo nejdůležitější příspěvky z X. sjezdu českých historiků v Ostravě.
Český časopis historický – všeobecně známý pod zkratkou ČČH – prošel vzestupy i pády českých humanitních věd ve 20. století a na počátku třetího tisíciletí byl přijat mezi elitní evropské časopisy, když od Evropské vědecké nadace získal nejvyšší hodnocení v rámci ERIH (European Reference Index for the Humanities) a v kategorii „International – 1“ se přiřadil k časopisům celosvětového dosahu. Jeho indexace v databázích jako H-Soz-Kult (centrální evropský server pro humanitní a sociální vědy) či CEJSH (The Central European Journal of Social Sciences and Humanities) se stala samozřejmostí.
ČČH se koncem 19. století zrodil z ducha moderny. Není náhodou, že klíčová osobnost jeho prvních desetiletí, historik českých i evropských dějin od středověku po 19. století, zakladatel českého kritického dějepisectví a učitel dvou generací českých historiků Jaroslav Goll byl zároveň básník. ČČH vznikl jako výraz generační potřeby překročit hranice národně sebestředného, politickými zájmy kontrolovaného dějepisu směrem k svobodné, emancipované, mezinárodní kritické vědě, která zkoumá a interpretuje témata z důvodů vědě imanentních. Takové – v mnoha ohledech konfliktní a nesnadné – vnímání vlastní úlohy i cílů bylo v devadesátých letech 19. století vlastní literatuře, výtvarnému umění i evropské vědě.
Prvé číslo vyšlo 15. ledna 1895 a po stručném koncepčním programovém prohlášení z pera Jaroslava Golla a Antonína Rezka, v němž autoři deklarovali právě otevřenost vůči evropské historiografii a snahu zasadit české dějiny i český dějepis do mezinárodních kontextů, jej otevřela Gollova studie o cestě Arnošta z Pardubic na Litvu. Časopis svému – velmi nesnadnému – předsevzetí dostál. Samozřejmě, že nikoli beze zbytku, ale J. Goll a po jeho boku či později samostatně Josef Pekař (osobnost výrazná, mnohdy konfliktní, ovšem badatelsky i literárně olbřímí a s velikým rozhledem) učinili vše, co bylo v jejich silách; a pokud měříme evropskými srovnáními, určitě obstáli. Stejným směrem vedl časopis po Pekařově smrti až do německou okupací vynuceného zastavení ČČH v roce 1941 další z významných Gollových žáků, velký badatel o českých i evropských dějinách a opět mimořádný mistr slova Josef Šusta. Rovněž jeho cílem bylo rozšiřovat český badatelský horizont, přinášet původní pramenné práce a soustavně referovat co možná o všem, co podstatného přinášela evropská historiografie.
První číslo ČČH vyšlo v lednu 1895 za redakce dvou předních profesorů historie na pražské filozofické fakultě – Jaroslava Golla a Antonína Rezka.
Prvé půlstoletí existence učinilo z časopisu, a to i přes jeho vyhraněný gollovsko-pekařovský charakter, skutečný pilíř české historiografie. Navíc vzniklo svého druhu historiografické kompendium, k němuž se lze dodnes s užitkem vracet – tím spíše, že zásluhou Václavy Horčákové máme k dispozici podrobnou bibliografii obrovské materie, nashromážděné šesti až sedmi generacemi českých historiků. Ostatní dějepisná periodika se musí už bezmála 120 let poměřovat s ČČH, a tato výzva byla a je těm nejlepším jednoznačně ku prospěchu.
Po krátké poválečné epizodě, určované pozoruhodnou, ale nepříliš inspirující osobností Václava Chaloupeckého, byl ČČH v roce 1949 zastaven. S krátkým odstupem ho od roku 1953 nahradil Československý časopis historický vedený Františkem Grausem a v padesátých letech výrazně poznamenaný stalinským dogmatismem. Oficiální periodikum vydávané Historickým ústavem ČSAV se sice ke starším kořenům přímo nehlásilo, avšak jistou kontinuitu jako ústřední časopis československé historiografie (při současném vydávání nově založeného slovenského Historického časopisu) přece jen neslo. Jeho protagonisté byli ve své většině do té míry kompetentní historici, že v šedesátých letech neodolali tlaku proměňující se doby a ve druhé polovině desetiletí do velké míry otevřeli časopis reformisticky svobodně uvažujícímu dějepisu. Za pražského jara se časopis dokonce nakrátko vrátil k názvu Český časopis historický. Tehdy přinášel studie a úvahy o tématech ještě nedávno tabuizovaných, jakými byly utváření občanské společnosti, opoziční proudy v dělnickém hnutí či současná krize historického vědomí. Vrcholem „protisocialistického reformismu“ se stalo vydání zvláštního čísla ČČH, v němž sedm tehdy uznávaných historiků protestovalo proti okupaci Československa. Dvoulist z 24. srpna 1968 patřil spolu s Černou knihou dokumentující průběh sovětské invaze k největším prohřeškům Historického ústavu, který byl za trest formálně zrušen a fakticky zreorganizován k nepoznání.
„Normalizační“ vedení Ústavu československých a světových dějin ČSAV časopis hluboce ponížilo. Jeho redigování se chopil arogantní, dnes již zapomenutý historik třetí kategorie Jurij Křížek, tehdy ani neskrývající své sepětí se Státní bezpečností. Jeho režimní politické úvodníky a nenávistně útočné recenze některých spolupracovníků odpovídaly barvě obálky, která se posunula od dřívější červenorůžové k masivní rudohnědé. Československý časopis historický nabyl schizofrenního rázu, neboť na první pohled působil v intencích šéfredaktora jako ideologický plátek, ale na druhé straně otiskoval také meritorně zajímavé příspěvky, zpravidla skryté kdesi v druhé polovině jednotlivých čísel. Zároveň se udržela poměrně dobrá rubrika kratších recenzí či zpráv o domácí a zahraniční literatuře, která alespoň trochu pootvírala výhledy do světa evropské vědy.
Nejmenší a zároveň nejvzácnější číslo ČČH – zvláštní vydání z 24. srpna 1968, v němž sedm českých historiků v čele se šéfredaktorem Františkem Grausem protestovalo proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Někteří z nich ovšem své prohlášení později pod tlakem odvolali. Četné překlepy a opravy cyklostylovaného vydání dokládají vzrušené ovzduší, v němž bylo toto číslo sestavováno.
Přes hluboký propad časopisu se vynikající představitel české historiografie František Šmahel, který převzal vedení periodika spolu s obnoveným Historickým ústavem počátkem roku 1990, rozhodl potvrdit kontinuitu centrálního časopisu svého oboru. Přiznal nedělitelnost zděděných dějin a řídil obnovený Český časopis historický (nyní již opět pod původním názvem) způsobem, aby mu nejen vrátil jeho prestiž, ale také pomohl dosáhnout metodické, tematické i bibliografické kultivace jinak nepřehledné krajiny historických periodik v českých zemích. Během třinácti let jeho vedení (1990–2002) se soustředil na opětovné navázání mezinárodních kontaktů a na zprostředkování rozhledu po evropské (a dnes již světové) historiografii. Současně časopis zpřístupnil mladé badatelské generaci. Za Šmahelovy redakce ČČH ožil a nově rozkvetl. Stalo se tak i přes skutečnost, že finanční tlak vedl k jistému zredukování rozsahu časopisu a k trvalému přechodu od šesti na čtyři čísla ročně. Šmahel se cíleně pokusil otevřít ČČH i zahraničním bohemistům. Symbolicky učinil významné gesto hned roku 1990, kdy na jeho stránky pozval badatele z mnichovského Collegia Carolina.
Mezinárodní otevřenost se snaží udržet a rozšířit i současné vedení časopisu (autoři tohoto článku převzali vedení ČČH v roce 2003). Jestliže na počátku 21. století působí v mnoha státech Evropy (mimo Česko), Ameriky, Asie a Austrálie kolem 500 historiků, kteří se vážně zabývají českými a československými dějinami, a jestliže máme tento badatelský okruh dosti spolehlivě zmapován, je odkud vybírat. Navíc dnes již nejsou zváni ke spolupráci pouze zahraniční bohemisté, ale také badatelé, kteří se zabývají zásadními tématy obecných dějin. Nedávno to byl okruh historiků, kteří pojednali o úloze světového obchodu v mezicivilizačních vztazích od starověku do současnosti. Zatím tedy od roku 1990 publikovalo v ČČH studie a přehledy bádání na padesát zahraničních historiků, což znamená spíše nastoupení cesty k intenzivní mezinárodní spolupráci než dosažení žádoucího cíle. ČČH samozřejmě zůstává otevřen domácím badatelům z akademických ústavů, fakult, archivů a muzeí, kteří ovšem předloží texty v takové kvalitě, aby prošly tvrdým recenzním řízením. Autory většiny z 367 studií a 149 přehledů bádání a polemik o literatuře z let 1990–2012 jsou historici z českých zemí. Texty, které anonymním recenzováním neprošly, ale později byly vydány v méně náročných časopisech, raději ani nepočítáme.
Český časopis historický se snaží i v době, kdy absurdní státní bodovací systém hrozí rozvrátit mezinárodně standardní prostředí vědecké komunikace a reflexe, vytvářet prostor právě pro odbornou diskusi přes hranice zemí, oborů, metodologických směrů a generací. Je otevřen české i mezinárodní vědecké obci, otiskuje články v češtině i v kongresových jazycích (zejména angličtině a němčině), sleduje dějepisnou tematiku v perspektivě od středověku po soudobé dějiny české i světové, což mu umožňuje dosáhnout prestižní čelné pozice v evropské databázi ERIH. Současný zájem redakce, podporované domácí i mezinárodní redakční radou, se upírá k rozšíření působnosti i v oblasti elektronické publikace, avšak při zachování tradiční, tištěné podoby.
Dědictví zakladatelských osobností moderní české historiografie, tradice otevřenosti vůči evropské vědě a trvalý nárok na kultivovanost historiografického textu zavazují současný časopis k sebereflexi a náročnosti. Na jeho stránkách jsou vítáni všichni, kdo tyto principy respektují a chtějí dále rozvíjet.
JAROSLAV PÁNEK a JIŘÍ PEŠEK,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.