PETR NAGY

Loni v září jsme si připomínali sté výročí narození významného českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (1914–2002). V Praze se při té příležitosti konaly dvě kolářovské výstavy — v Museu Kampa (Jiří Kolář — 100 let od narození a v Galerii Smečky (Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře) —, přičemž druhou z nich doprovázelo vydání stejnojmenné publikace Marie Bergmanové a Marie Klimešové (nakl. Arbor vitae). Pokud bychom chtěli v rámci tohoto bohatého proudu reflexe Kolářova pestrého díla přece jenom nalézt nějakého společného jmenovatele, byl by to nejspíše důraz na Koláře coby výtvarníka s občasnou připomínkou jeho nejvýznačnějších děl literárních.

O to zajímavější se v kontextu kolářovských oslav jeví dvě akce, jejichž dějištěm se stalo naší metropoli nepříliš vzdálené Kladno a které byly naopak zaměřeny na Kolářovo nejranější životní i tvůrčí — a tudíž primárně literární — období. Jiří Kolář prožil se svými rodiči na různých kladenských adresách celých dvacet let (1925–1945), kterýžto fakt připomíná od středy 24. září 2014 (tedy přesně ode dne 100. výročí Kolářova narození) nová pamětní deska na domě s adresou Poštovní náměstí čp. 190, stojícím dnes na místě jejich někdejšího dlouholetého bydliště (žili zde v letech 1930–1945).

Kladno vskutku hrálo v Kolářově životě důležitou roli — chodil zde do školy, poté se vyučil truhlářem a pracoval v družstvu Včela, ve třicátých letech se zapojil do kladenského společenského a kulturního dění, za druhé světové války byl nasazen na stavbě železnice v nedalekých Srbech a teprve po válce se odstěhoval do Prahy. Právě této životní i tvůrčí etapě Jiřího Koláře byla věnována výstava s názvem Hráno na harfu komínů. Jiří Kolář a Kladno (1925–1945), jež byla od 28. srpna do 7. října k vidění v Malé galerii Středočeské vědecké knihovny v Kladně a která vznikla jako společný projekt Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Komorní expozici připravil ředitel knihovny Jiří Mika spolu s literárním historikem Jakubem Říhou, autorkou grafické koncepce byla Markéta Jelenová.

Výstava založená na původním výzkumu přinesla řadu nových informací a dosud nepublikovaných materiálů a právě v den kolářovského jubilea, tedy 24. září, byla její textová část zveřejněna též v digitální podobě na stránkách ÚČL AV ČR, a to v rámci edice Literatura ke stažení. Konkrétně se jednalo o osm panelů tematizujících dané období Kolářova života a tvorby. Z jejich obsahu se návštěvník výstavy a posléze i čtenář elektronické verze dozvěděl o častém stěhování Kolářovy rodiny, studijních i prvních pracovních zkušenostech Jiřího Koláře, jeho zapojení se do kladenského kulturního a politického života v průběhu třicátých let, počátcích Kolářovy literární tvorby — ovlivněných zprvu Vítězslavem Nezvalem a později zejména Františkem Halasem —, či jeho přátelských stycích s řadou kladenských umělců, přetrvávajících nezřídka i do doby po Kolářově odchodu z Kladna.

Expozice v knihovně ovšem vedle toho nabídla též řadu vzácných artefaktů, fotografií a dokumentů spjatých s kladenskými léty Jiřího Koláře. Ke zhlédnutí zde byly kupříkladu výstřižky z dobového tisku (časopisu Svoboda aj.), snímky Koláře a jeho uměleckých přátel (Ivana Blatného, Vítězslava Nezvala, Jindřicha Chalupeckého ad.), rozličné dokumenty (mj. Kolářův doklad o absolvování cvičitelského kurzu), rukopis a strojopis Kolářova Rudého havrana, výtisky prvních vydání jeho raných knih (např. Křestný list [1941], Limb a jiné básně [1945]) či karikatura Jiřího Koláře od Karla Součka.

Jiří Kolář a Kladno — to bylo i téma přednášky již zmiňovaného Jakuba Říhy, kterou pronesl rovněž 24. září ve studovně Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Za její těžiště si Říha zvolil Kolářovo dosud málo známé životní a tvůrčí období, spadající do třicátých let 20. století, k němuž se dle jeho slov začaly objevovat materiály až od devadesátých let a nyní se postupně zpracovávají (naproti tomu aktivity Jiřího Koláře po roce 1941, kdy mu vyšla knižně první básnická sbírka [Křestný list] a zesílily jeho kontakty s pražskými umělci, jsou dnes zmapovány o poznání lépe). Po stručném shrnutí životopisných faktů týkajících se Kolářových prvních let v Kladně, poznamenaných častým stěhováním rodiny, následoval detailnější rozbor několika Kolářových textů ze třicátých let, které nelehké období autorova kladenského dospívání nemálo ovlivnilo.

Z této doby pochází dvojice děl nalezených v pozůstalosti Vítězslava Nezvala, a sice Rudý havran a Nový Don Quijote, a stejně tak četné materiály ke Kolářově oficiální prvotině, básnické sbírce Křestný list z roku 1941. Rudý havran, jehož strojopis dokončený roku 1936 čítá 185 stran, je podle Jakuba Říhy interpretačně náročným dílem, vyznačujícím se některými rysy příznačnými pro juvenilní tvorbu. Dvacetiletý autor zde teprve hledá vlastní styl a podléhá ještě celé řadě různorodých podnětů. Znatelný je vliv surrealismu, na čemž má zásluhu i Kolářův obdivný vztah k Vítězslavu Nezvalovi (jemuž také svůj rukopis posléze zaslal), trvající zhruba do roku 1938. Mladý básník se tak na jedné straně inspiruje metodami vycházejícími z automatismu a podvědomí, na straně druhé je však Kolářova raná poezie plná odkazů na díla klasiků i starších českých autorů, od Williama Shakespeara po Růženu Svobodovou. Ostatně již samotný název díla Rudý havran v sobě obsahuje odkaz jak na literární tradici (Poeův Havran), tak na mládí vábící komunismus (rudý). Vlastní text se pak vyznačuje silnou fragmentárností, postrádá děj a skládá se spíše ze zlomků úvah, zážitků apod., do nichž jsou vkládány automatické texty, montáže a jiné žánry. Sám Kolář přitom o Rudém havranovi hovořil jako o románu (viz podtitul román reafora).

Patrně již roku 1937 Jiří Kolář dokončil další rukopis, s nímž se obrátil na Františka Halase, majícího tehdy na starost edici První knížky v nakladatelství Václava Petra, který mu jej však vrátil s tím, že by se měl zbavit „zbytečné přítěže“, zejména pak závislosti na surrealismu. Ve stejné době, konkrétně od roku 1936, ovšem Kolář pracuje též na Novém Donu Quijotovi, což Jakuba Říhu přivedlo k domněnce, že výše zmíněná zásilka Halasovi mohla být částí tohoto rukopisu. Přestože některé znaky spojují dotyčné dílo s Rudým havranem — kupříkladu podobně „revoluční“ přídomek nový v jeho názvu (viz Nové zpěvy a Rudé zpěvy S. K. Neumanna) —, nejedná se již o prózu (byť osobitě pojatou), nýbrž jednoznačně o poezii, stojící ovšem stále kdesi poblíž hranice poezie a prózy. Strojopis Nového Dona Quijota je také o poznání kratší (70 stran) a má v mnoha ohledech blízko k pásmovým skladbám české avantgardy, jejíž četní představitelé — mj. Vilém Závada, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl — cítili potřebu vyrovnat se umělecky s Apollinairovým Pásmem, které vyšlo v českém překladu Karla Čapka poprvé roku 1919. Kolářova Nového Dona Quijota s těmito díly spojuje mimo jiné autobiografičnost a autorovo přehodnocení vlastního životního a/nebo tvůrčího období. Text je rozčleněn do tří částí uvozených motty (Nezval, Mácha, Deml), jejichž témata a motivy Jakub Říha svým posluchačům zasvěceně a přehledně přiblížil.

První část je nesena tématem milostným, jež podle Říhy dominuje celé Kolářově rané tvorbě a které je zde zpracováno ještě v duchu dekadence a symbolismu. Přednášející si rovněž všiml dvojice klíčových symbolů — černého a rudého květu —, prozrazujících různé inspirační zdroje (černý květ převzat zřejmě z Baudelaira či Balzaka, rudý květ vztažen zejména k dílu Petra Bezruče) a na ploše celého textu v mnoha variacích konfrontovaných. Druhý oddíl odkazuje svým mottem k vděčnému literárněhistorickému tématu — ke vztahu Máchy a Byrona —, jehož paralelu lze do určité míry spatřovat v tehdy již vyprchávajícím obdivu Koláře k Nezvalovi. Nalezneme zde starší texty Jiřího Koláře opatřené jeho novými komentáři, jejichž prostřednictvím se distancuje od své starší poetiky ovlivněné právě Nezvalem a surrealismem. Jakub Říha v této souvislosti hovořil o symbolické smrti a přerodu v básníka revolučního, který je dovršen v části třetí a poslední, zasvěcené tématu revoluce. Na jejím obsahu se podepsalo rozpuštění Skupiny surrealistů v Československu roku 1938 a tematizován je zde i Nezvalův osobní umělecký vývoj. Převažují tu společenské motivy vztahující se k aktuálním událostem (např. španělské občanské válce) a některé z nich dokládají, že text byl zjevně dokončen až po okupaci Československa. Poprvé se zde také objevuje forma blízká deníku, respektive řada zápisů opatřených konkrétním datem.

Přednášející nakonec mírně překročil hranice předem vytčené etapy Kolářovy tvorby, tj. třicátých let, a nastínil též genezi jeho knižní prvotiny — básnické sbírky Křestný list. Na jejím počátku stál další rukopis, který se dočkal Halasova kladného přijetí, avšak následně do něho výrazně zasáhla cenzura, jež vyškrtala takřka polovinu veršů, které autor rychle nahradil, aby sbírka mohla roku 1941 vyjít. Jak ovšem podotkl Jakub Říha, jedná se o dílo spjaté spíše už s Kolářovým působením v Praze a jeho vztahem ke Skupině 42, byť obsah sbírky ještě odkazuje k předchozímu básníkovu tvůrčímu období.

Říha vedle vybraných textů Jiřího Koláře představil i některé jeho kladenské souputníky v čele s Václavem Pekárkem, redaktorem významného avantgardního časopisu Cesta, který se — jak vyplývá z nečetné dochované korespondence — stal jakýmsi Kolářovým mentorem ve věcech básnických. Pekárek také stál u Kolářova oficiálního vstupu na literární scénu, když byl nápomocen otištění jeho básně Kladenská noc v časopise Ú vydávaném skupinou Blok. Dotyčné umělecké sdružení mimo to ovlivnilo (spolu s dobovým vývojem, zvláště pak nacistickou okupací) i samotný básníkův tvůrčí přerod na sklonku třicátých let, jak dosvědčuje dopis Lumíra Čivrného adresovaný Kolářovi roku 1938, v němž je zmínka o jakési diskuzi na půdě Bloku, kde byla Kolářovi vytýkána odtažitost jeho poezie od dobové skutečnosti. Podobným vývojem ostatně prošel i sám Pekárek, který na začátku třicátých let patřil k obhájcům avantgardy a na konci téže dekády již propagoval proletářskou poezii a brojil proti surrealismu.

Přednáška svým tématem i hloubkou přesáhla rovinu pouhé připomínky vybrané etapy jubilantovy literární činnosti. Jakub Říha osvětlil značně přehlížené, ba stále ještě nepříliš probádané období Kolářovy spisovatelské dráhy, jehož stěžejní plody teprve nedávno představil širší veřejnosti svazek z edice Skrytá moderna nazvaný Rudý havran / Nový Don Quijote (Filip Tomáš — Akropolis 2010). Celý kolářovský večer nadto korunoval příslib vzniku knižní publikace pojednávající právě o Jiřím Kolářovi a Kladnu, jejímiž autory by se měli stát Jiří Mika a Jakub Říha a která by mohla vyjít někdy počátkem roku 2015.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.