VÍT STROBACH
Praha, město rozdělené do několika striktně oddělených kultur, národů či etnik. Praha překrytá sítí konfliktních prostorů fyzických i symbolických, o něž tyto kultury (národy a etnika) vedou ustavičný boj až do konečného (vy)řešení, etnické (kulturní či národní) očisty. Praha soužití kultur a národů. Praha jako výjimečné místo vzájemného kulturního obohacování. Praha bojovná i smírná. Praha dvou tváří či narativů, jež si osvojily různé politiky identit českých Němců, Čechů a židů, případně Židů. Konflikt či obohacující soužití, na tato výkladová schémata nás v úvodu své knihy Geteilte Kulturen Ines Koeltzschová upozorňuje a k oběma z nich se staví s nedůvěrou kritické historičky, která si je vědoma jejich ideologického, respektive politického potenciálu. O národní, etnické a kulturní identitě je, jak říká, nutno přemýšlet jako o výsledku určitých sociálních vztahů, nikoli esenciálně, a zároveň poukazuje na nutnost sledovat i místa „přechodu hranic“ mezi nimi (s. 17–20). Popsat dominantní, nacionalistický diskurz, který určoval (konfliktní) hranice a zároveň místa setkávání a kulturního transferu pražské metropole, je hlavním cílem monografie.
Za nejlepší část knihy považuji hned první kapitolu Statistische Verortungen. Demografické mapování města jako centra nového národního státu navazovalo na starší praxi rakousko-uherských cenzů a zároveň tento tradiční (bio)politický instrument překračovalo. Jestliže nacionalisté od konce 19. století považovali sčítání lidu za adekvátní nástroj měření, ale také utváření národního kolektivu, pak československý stát tuto praxi nejen převzal, ale — celkem otevřeně — používal jako součást sociální homogenizace. Ines Koeltzschová, inspirovaná teorií Benedicta Andersona, dosud myslím nejzdařileji popisuje, jak se sčítání lidu objevovala v argumentacích českých, německých či židovských odborníků, jakou roli hrála v diskurzech národních zájmů a jakým způsobem sama diskuze o demografických statistikách (per)formovala národní identitu. Identitu rozvrhující celou společnost, bez výjimky, do „národních táborů“ a stavějící tyto tábory proti sobě do „přirozených“ antagonismů. Identitu, která vedle „národních druhých“ znala už pouze neidentitu tzv. ne- či beznárodních živlů, obojživelníků, nebezpečných internacionalistů atp. Židé, podle autorky, stáli jednak svou životní praxí (smíšené sňatky, vícejazyčnost atd.), ale i díky obavě nacionalistů z indiferentnosti „na pomezí“, obývali prostory, které se demografům-nacionalistům nedařilo bezezbytku popsat, respektive, které z principu odmítali (s. 53–56).
Zajímavé je mimo jiné nahlédnutí do dílny patrně nejznámějšího českého prvorepublikového demografa Antonína Boháče. Autorka vylíčila návaznost figur židovská indiferentnost a národní dekadence/degenerace, v myšlení konzervativního nacionalisty. V něm židé fungovali jako paradigma procesu denacionalizace zaviněné modernizačním procesem (urbanizací atd.) (s. 82). Nebylo by vůbec od věci srovnat Boháče se sionistickými demografy. Domnívám se, že by se prokázala do určité míry univerzální struktura nacionalistického diskurzu. „Židovská degenerace“, přesněji odpor k ní, patřila a patří v jazyce židovských nacionalistů tradičně k jednomu ze základních znaků identifikace a politické mobilizace. Výtkou vůči této kapitole je ale spíš příliš široké vymezení pojmu antisemitismus — ostatně jeden z nejčastějších problémů historiografie zabývající se židovskými dějinami a antisemitismem — a nejasné hranice a vztah mezi pojmy antisemitismus a stereotyp, které mohou znejistit čtenáře ohledně obsahu a funkce rasistického diskurzu. Jedná se mi především o pasáž týkající se stereotypů, které se vůči židům používaly při popisu města a jeho demografické, sociálně-ekonomické skladbě (židé rentiéři, kapitalisté atp.) (s. 81). Kdy a za jakých okolností se reflexe/zkušenost sociálního světa stává mýtem, potažmo diskurzem vyloučení (rasismem) není z textu vždy zcela srozumitelné.
Stejná výtka platí ještě více pro další kapitoly a témata, zejména ovšem pro kapitolu druhou, v níž je podstatná část věnována právě antisemitismu (s. 151–176). Zde se autorka snaží zachytit neinstitucionalizovaný antisemitismus („ungebundenen“ Formen der Judenfeindsschaft), který se neváže na konkrétní světonázor a zkoumá demonstrace a pouliční protesty namířené proti lichvářům, způsobené produkcí německého zvukového filmu či odporem k některým německým institucím atd. Zdá se, že pojítkem mezi akcemi tak rozličných sociálních skupin, jako byli karlínští dělníci, „husitské ženy“ či univerzitní studenti, měl být právě antisemitismus. Není zde ale zodpovězena zásadní otázka týkající se motivací jednání těchto aktérů a zdá se, že akcent je kladen spíše na vedlejší produkty, jejichž vztah s ústřední tezí o antisemitismu jako národní neidentitě (Klaus Holz) je velmi nejasný. Domnívám se, že je nezbytné více se věnovat různým motivacím aktérů, jejich obecnému pojetí spravedlnosti, která měla být nastolena, respektive — jakkoli implicitní — morální struktuře protestů. Klást si otázku po sociálních funkcích antisemitismu přepisujícím určité (jaké?) společenské konflikty do jazyka rasově čisté/hierarchizované společnosti. Použití konceptu exclusionary riots analýze, jak se domnívám, vzhledem ke své obecnosti nepomohlo, protože pozornost autorky svedlo opět jen k „vymezení vůči jinakosti“, potažmo ke sledování a sčítání jednotlivých stereotypů a autostereotypů, které byly během protestů/riotů artikulovány (s. 156–158).
Druhá kapitola se jinak především zabývá analýzami diskuzí a výpovědí magistrátních politiků, jejich snahy vyjadřovat národní zájmy a uvést je do praxe pražské metropole. Důležité je zachycení dynamiky uvnitř radnice vzhledem k možnostem tzv. menšinové politiky, která se proměňovala nejen v souvislosti s nástupem nacismu, ale i díky dynamice české národní politiky, jejíž pravice se v průběhu třicátých let postupně fašizovala (politický projekt Národního sjednocení aj.). Čteme zprostředkovaný příběh neschopnosti liberálních stran představit alternativní program vůči radikálním nacionalistům a jejich osvojování si nacionalistických východisek. Vidíme zdánlivě bizardní koalice, například mezi Karlem Baxou, jedním z předních antisemitů přelomu 19. a 20. století, a sionisty, kteří se v Praze opírali především o své liberální, tzv. kulturní křídlo (Brod, Weltsch atd.) a mohli se pochlubit podporou „Hradu“, české liberální veřejnosti, ale, jak si všímá Ines Koeltzschová, také radikálních nacionalistů. Z jejich pohledu národní Židé oslabovali pražskou „německou državu“. Tato koalice ovšem nebyla jen pragmatická a paradoxní. Prvky národního narativu: národní renezance, boj utlačovaného národa aj. (s. 115), které autorka připisuje sionistům, jsou v podstatě univerzálním základem nacionalismu jako „mezinárodního“ hnutí. Jeho ústředním mottem byl boj proti nenárodním živlům. Mnozí sionisté si logicky rozuměli lépe s Baxou a jinými českými či německými nacionalisty než s tzv. asimilanty, které ostatně všichni jmenovaní považovali za samotné vtělení neidentity a společenské patologie, již chtěli vymýtit.
Je trochu škoda, že se autorka nepokusila více rozčlenit sionistické hnutí. Bylo by přinejmenším zajímavé a z hlediska cílů monografie podnětné zaostřit pohled například na sionistické sociální demokraty (Poale Zion), kteří v prvních letech po válce měli (nejen) v pražském sionistickém hnutí důležité postavení a jejichž politická identita se zároveň v období let 1910–1921 nejvíce proměnila. Od radikálního nacionalismu (a rasismu), kterým se dříve profilovali, se v poválečných letech postupně distancovali, aby jejich nemalá část utvořila Židovskou komunistickou stranu (květen 1921) a posléze splynula s KSČ (listopad 1921). Pokud jde o cíl monografie identifikovat „místa přechodů“ mezi (politickými, kolektivními) identitami, dalo by se možná na židovských sociálních demokratech a komunistech dokumentovat více, než na prostředí pražského liberálního sionismu.
Na tomto místě se dostávám k dalšímu, mnohem obecnějšímu problému prolínajícímu se i následujícími kapitolami. Jde o praktickou absenci analýz socialistického a komunistického hnutí a dělnického prostředí (zvláště) pražských předměstí. (Speciálně v komunistickém hnutí by se přinejmenším ve dvacátých letech daly najít alternativní představy o národu jako kolektivní identitě a kvalifikovat „místa přechodů“. Hnutí integrovalo osobnosti, veřejnosti, hnutí a strany vycházející původně z celého spektra českých a československých politik národních identit.) V celé knize je obsaženo k tématu jen několik skromných poznámek (např. s. 110–111, 193–197, 258, 311–313), které ale nedostatečnost spíše podtrhnou a mimoděk otevírají otázku, nakolik jsou v knize analyzované nacionalistické či „národně-liberální“ diskurzy sociálně relevantní, nakolik exkluzivní a jestli tato exkluzivita nepozorovaně nevstupuje i do apriorních východisek monografie. (Tím nijak nepopírám nutnost jejich studia, již vzhledem k jejich relevanci s ohledem na mocenské struktury prostoru pražské metropole.)
Především třetí kapitola, zabývající se v prvé řadě „přemosťujícími médii“, tedy médii, která z autorčina pohledu obstarávala mezikulturní dialog (Wahrheit, Přítomnost aj.), naznačený a žel konceptuálně neuchopený problém elitnosti/sociální relevance zdůrazní. Domnívám se, že by v tomto ohledu bylo například zapotřebí hlouběji prozkoumat spíše naznačenou tezi o liberálním humanismu jako součásti vládního establishmentu a kulturní liberální elity jako šiřitele státní kultury (viz pasáž o P.E.N. klubu [s. 191]) a zvážit, do jaké míry byl diskurz mezikulturního dialogu nejen jazykem sociální inkluze, ale jak mohlo být ono „přemosťování“ rovněž součástí diskurzu vyloučení, respektive prvkem prosazované homogenity státu a jeho mocenských struktur a nerovností. Celá kniha pracuje s tezí, že židé měli ambivalentní postavení menšiny, díky němuž sice trpěli vyloučením ze strany nacionalistů, ale toto vyloučení je zároveň „tlačilo“ k aktivnímu zapojení v těch sférách kultury a politiky, jež byly nejvíce nakloněny mezikulturnímu dialogu. Lze tedy říci, že si část židovské intelektuální elity osvojila diskurz, který němečtí, ale i maďarští, slovenští aj. nacionalisté chápali jako součást utlačitelské moci? Stálo by možná za to dále zvážit, nakolik a jak tuto část veřejně známých židovských intelektuálních a kulturních elit reflektovala sociální hnutí, která pomocí antisemitismu vyjadřovala politickou (sociální, ekonomickou) nerovnost a odpor k represi ze strany československého státu.
Antisemitismus samozřejmě není prostým otiskem zkušenosti z individuálního či kolektivního jednání židů. Nabízí se ovšem otázka, co jiného, kromě konstatování zesilujících hranic identity My × Oni, která zvláště v době krize nabývala charakteristických rysů sociálního vyloučení, hrálo při artikulaci antisemitismu roli. Domnívám se, že bude nutné více zvážit funkce protižidovského rasismu jako „testu národní jednoty“. Radikální nacionalisté formulovali své rasistické teze na pozadí nároků na uznání rovnosti příslušníků národa; stejně jako čeští nacionalisté vyjadřovali dříve pomocí antisemitismu nevoli k onomu „cizáckému“ Rakousku-Uhersku, němečtí nacionalisté (Sudetendeutsche Partei, aj.) mluvili později o „židovském Československu“ uzurpujícím německý národ. V obou případech ovšem hrál zásadní roli jak odpor vůči nenárodním živlům uvnitř národa a prosazení homogenní národní kultury, tak právě artikulace nerovnosti, bezpráví, respektive útlaku ze strany cizí/vnější moci. Moderní rasismus, včetně jeho nejzhoubnějších forem a následků, není bez prvku boje za sociální uznání srozumitelný. To ovšem nutí k zamyšlení nad tím, kdo, kdy a s jakými motivacemi antisemitismus využíval, tj. k zevrubnější sociální a nikoli jen sémantické analýze antisemitismu.
V poslední kapitole knihy představuje Ines Koeltzschová konzum, přesněji celou zábavní a spotřební infrastrukturu města, coby další „meziprostor“ pražského více- či nadnárodního soužití. Autorka dokazuje, že funkce konzumu a vytváření míst konzumní společnosti od kina, automatů, restaurací a obchodních domů po tančírny stojí podle ní spíš mimo rámec nacionalistické politiky, jež se sice snažila o tento prostor bojovat, ale nikdy se pro ni nestal konstitutivní. K těmto místům dále přistupuje z pohledu transnacionální výměny (s. 255). Sleduje, především v rozsáhlém exkurzu věnovaném filmové produkci a publiku, jakým způsobem mohlo docházet k setkávání nejen různých národních, ale rovněž sociálních a kulturních skupin.
Konzum byl v daném období relativně novým dominiem utvářející se střední třídy, třídy zajišťující provoz moderního národního státu, která neměla a nemá přímý podíl na ziscích z produkce kapitalistické ekonomiky, ale je schopna se reprodukovat ve smyslu sociálně-ekonomického a symbolického statusu/kapitálu. K formování této třídy patří (masový) konzum zcela bezprostředně. V tomto smyslu je konzumní chování jako chování za účelem dosažení určitého statusu inkluzivní, nebere zásadní zřetel na partikulární identity. Spotřební normy mohou dosáhnout všichni ti, kdo se prokazují takovou mírou příjmu, která umožňuje nad rámec základních životních potřeb nákup zboží a služeb sloužících jako symbol statusu. Rozhodující identitou je identita konzumenta — nikoli Čecha, Němce, křesťana, žida. Ze stejného důvodu jde ovšem o identitu exkluzivní, nedostupnou pro stále širší masy lidí, kteří v prvorepublikové Praze žili na hranici příjmů, jež bychom dnes označili jako „životní minimum“, či dokonce pod ní, a nebyli schopni dosahovat statusové úrovně spojené s určitými kulturními vzorci a preferencemi (vzdělání aj.), respektive habitem středních tříd. Nemohli si dovolit chodit například do některých zábavních podniků, obchodů či restaurací atp.
Je zřejmé, že cílem autorky nebylo mapovat sociální/třídní strukturu pražské metropole a kontext třídních nerovností a sociálních bojů o uznání. Otázkou ovšem zůstává, a to platí pro všechny čtyři kapitoly knihy Geteilte Kulturen, zda tuto otázku můžeme při výzkumu sociálních dějin města vůbec pominout, aniž bychom neztratili ze zřetele důležitou součást historické reality. Koneckonců Ines Koeltzschová si je tohoto problému přinejmenším částečně vědoma. Na několika místech v textu se přímo či zprostředkovaně — skrze vyjádření dobových autorů — rýsují hranice, které právě konzumní společnost nově uspořádala (např. s. 281). Řešením by mohl být důslednější návrat ke zkoumání, s nímž je autorka dobře obeznámena a částečně, ale právě jen částečně, z něj vychází. Gary B. Cohen při svém bádání v osmdesátých letech formuloval teze, z nichž připomeňme alespoň jednu ze zcela ústředních: „Ve smíšených městech, jako byla Praha, vyrůstal etnický konflikt přímo z vývoje moderní třídní struktury, ze stavovské společnosti i z vývoje nejprve autoritativní a později masové politiky.“ […] „V obecnějším smyslu nové vzory etnické identifikace zde vyrůstaly z politického uvědomění skupin, které se snažily buď přeměnit, nebo udržet nerovné rozdělení společenských výhod mezi skupinami lidí, lišícími se ve větších nebo menších kulturních charakteristikách“ (Gary B. Cohen: Němci v Praze 1861–1914, Praha, Karolinum 2000, s. 212, 214).
V tomto smyslu je nezbytné do dynamiky vztahů etnických, kulturních, národních skupin zahrnout hledisko sociálních nerovností a boje o uznání, které se samozřejmě i v první republice intenzivně odehrávaly na pozadí diskurzů národních zájmů. Domnívám se, že pod tímto zorným úhlem budeme schopni přesněji rozkrýt a dokreslit hranice kolektivních (národních, etnických, kulturních) identit a místa jejich průchodnosti. V opačném případě stále hrozí, že se nám národní (kulturní či etnické) hranice, třeba jen implicitně, vrátí do našeho historického a sociologického zkoumání jako přirozená, základní dělicí společenská linie. Ať už jsme blíže interpretaci „stýkání“, či potýkání“ národů/kultur, či obojího zároveň, trvá nebezpečí, že boje o identitu zcela překryjí jiné sociální konflikty, respektive artikulace nespravedlnosti (třídní, genderové aj. nerovnosti, vyloučení sexuálních aj. menšin atd.). Právě v tomto „jiném prostoru“, fungujícím na principech a normách, které byly z hlediska nacionalistické hegemonie nenormální, nepřirozené či přímo subverzivní, by bylo zapotřebí hledat nejen další konflikty, ale rovněž prostupování zdánlivě pevných sociálních antagonismů a hranic narýsovaných držiteli moci v novém státě a metropoli. Mezi těmito hranicemi se pohybovali různé (nejen židovské) skupiny obyvatel, nacházející se v „ambivalentní pozici“, jež je motivovala jak k jejich opevňování a agresi proti nepřátelům, tak k překračování hranic a solidaritě.
Knihu Ines Koeltzchové je přes všechny malé i větší výhrady potřeba číst. Řadí se po bok prací snažících se o hlubší konceptuální uchopení problémů dějin moderního města a nacionalismu, což je patrné například v analýze využívající teze Benedicta Andersona o statistikách jako mocenském mechanismu národního státu (1. kapitola). Kniha Geteilte Kulturen inspiruje ke kladení nových badatelských otázek … a to není málo.
Ines Koeltzsch: Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918–1938). München, Oldenbourg 2012 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Bd. 124). 430 stran.
Vyšlo v České literatuře 6/2014.