MAREK FAPŠO
Uchopit recenzi sborníku jako jeho reprodukci a polemiku s jednotlivými příspěvky nemá valného významu. Je třeba uchopit jejich soubor v totalitě položené otázky. Ale není příliš troufalé a metodologicky pochybné pokládat nějakému sborníku apriorní otázku, kterou si sám třeba ani nekladl? Odpovědí nechť je následující text.
Pokud studujeme nějaký historický fenomén, je vždy velmi produktivní ohledat jeho hranice. Ukázat místa, kde obvyklé výkladové mustry nefungují a kde vyvstávají otázky, na něž použitý koncept hledá jen těžko adekvátní odpovědi. Česko-německé soužití, respektive moderní středoevropské nacionalismy, jsou přesně tím tématem, které přímo takřka volá po tematizaci hranice. O Češích i Němcích v českých zemích, o jejich vzájemných vztazích, protivách i podobnostech, toho bylo napsáno již mnoho. Přesto se zdá, že v historickém bádání jsou některé fenomény tohoto pole stále na okraji. Témata jako dvojjazyčnost či vícečetné identity mají už své badatele z České republiky a hlavně z ciziny, ovšem velká část výzkumu je stále před nimi. A právě příspěvkem k podivuhodnému fenoménu „hraničnosti“ je i spinovský sborník. Nebo aspoň tak jej chci číst.
Z „úvodu“ knihy (s. 9–37) se čtenář může snadno dozvědět, že Franz Spina (1868–1938) se v celém svém životě pohyboval na nejrůznějších pomezích a hranicích. Pocházel z bilingvního prostředí Svitavska, vystudoval německé gymnázium, studoval germanistiku doplněnou o slavistické předměty a témata, až se v roce 1909 habilitoval na německé univerzitě pro český jazyk a literaturu (byť do roku 1912 bez přednášení). Podílel se na založení Německé společnosti pro slavistické bádání (Deutsche Gesellschaft für Slavistische Forschung in Prag), vydával časopisy Germanoslavica a Slavische Rundschau. V neposlední řadě pak působil v nejvyšší politice, když se v roce 1926 stal ministrem ve Švehlově vládě. Spina se tak stal v době plně rozvinutého česko-německého nacionalismu jakýmsi korektivem, jenž dovedl myslet oba celky dohromady.
Příběh Franze Spiny je pro kolektiv autorů příležitostí, jak přivést ke slovu důležité otázky. Například jednou z těch nejústřednějších je otázka jazyka a toho, nakolik jazyk definuje hranici mezi kulturami. Spina i díky svému habitu tuto hranici podstatně relativizoval (s. 74). To ovšem neznamenalo, že by si nebyl vědom významu jazyka pro kulturní sblížení. Právě naopak. V praxi to dokazoval například ve svých již předválečných (1. světová válka) aktivitách na poli školské politiky (s. 97–125). Franz Spina souzněl s výrokem svého učitele Augusta Sauera „Deutsche, lernt tschechisch!“ a zastával pozici směřující k povinnému vyučování obou jazyků na školách. Na poli kulturní výměny, podmíněné znalostí obou jazyků, viděl Spina možnost jak sblížit do jisté míry nepřekročitelně rozdělené národy v rakouské monarchii i v nově vzniklém Československu.
Franz Spina fenoménu česko-německých kulturních vztahů podřídil i svou metodologii (s. 227–239). Ve svých výkladech obrozenské poezie pracoval s konceptem „evropského rokoka“, jenž mu umožnil překročit úzký rámec národní literatury ve směru širšího výkladu jejího původu a zdrojů. Zároveň díky své výrazné jazykové erudici dovedl kvalitně analyzovat české texty konce 18. století a vysledovat jejich předobrazy v německé literatuře. Dokázal však vyložit jejich odvislost od německých originálů, která se někdy blížila až k doslovnému překladu, a zároveň zdůraznit svébytný a interpretativní ráz českého jazykového kontextu. Metodologicky tak ukázal cestu, jak nenacionalisticky a neapriorně nezabřednout do bahna debat o původnosti nebo odvozenosti jedné či druhé národní literatury.
Problém hranice se dá ohledat, jak ukazuje jeden z velmi povedených příspěvků (s. 261–280), i z pohledu určitého pojmu, jenž otevírá interpretační pole. Tímto pojmem je slovo symbióza, s nímž Spina na rovině česko-německých vztahů pracoval i jako začínající ministr československé vlády. Franz Spina jej přejal z biologického slovníku, zavedl jej ještě před vznikem republiky do kulturních a literárních studií a v době své politické angažovanosti mu dodal sociálně-politickou konotaci. Po čase byl ale nucen od něj upustit, neboť nenašel ohlas v širší veřejnosti. Zároveň však zůstal v publicistice označován jako symbiotik, místy pejorativně. Za zmínku stojí i Spinův žák Pavel Eisner, jenž rozpracoval dále tento koncept velmi svébytným způsobem a do jisté míry, i díky svému založení, jako solitér. Následný vývoj neumožnil etablování tohoto do jisté míry utopického pojmu, avšak i tento jeho neúspěch má velkou vypovídací hodnotu o stavu kolektivních identit předválečného Československa. Přesto je zajímavým tématem určitá „biologizace“ slovníku, která se ujala jak na straně explicitních příznivců radikálního nacionalismu, tak i u liberálnějších obyvatel Československa.
Tento poněkud empirický selektivní výčet témat představených v knize by mohl samoúčelně pokračovat i dále. Smyslem ale je poukázat na začátku zmíněnou konceptuální otázku, skrze niž lze sborník věnovaných Spinovy číst: Je fenomén kulturní (národní) hranice produktivním místem bádání?
Pokud existuje pro dějiny českých zemí 19. a 20. století nějaký společný jmenovatel, který by je dovedl vyložit v určité jednotě, pak tímto jmenovatelem (nebo spíše jedním z nich) byl problém národního štěpení společnosti a prosazování ideologie nacionalismu u obou hlavních etnik — českého a německého. Tento proces se dodnes promítá do zkoumání dějin tohoto prostoru, neboť přítomné bádání je jedním ze symptomů tohoto stále trvajícího procesu. A tak kategorie národa a jeho výkladový potenciál dominují pořád ještě v historiografické praxi v České republice. Za této situace je navýsost vhodné, aby byly odhalovány meze a možnosti těchto dominantních výkladů, aby se ukazovala místa, kde selhávají, a tím se konstruoval plodný dialog, jenž je ve vědě životně důležitý.
Jedním z klíčových rysů identity středoevropských národů je její kulturní a jazykový rozměr. A proto kulturní a jazyková témata jsou vhodnější než jiná pro tento úkol. Franz Spina, jak je představen v recenzovaném sborníku, vnímal význam a zároveň pluralitní charakter těchto prvků. Jako bohemista německého původu zkoumal, jak již bylo řečeno, mimo jiné i vztah německojazyčné a české kultury v dějinách, čímž se zařadil mezi takové autory, jakým byl například Matija Murko nebo Arnošt Kraus. Zajímavým způsobem rehabilitoval (s. 49–58) otázku autonomie a závislosti (či epigonství) v literatuře a potažmo i v dalších kulturních projevech. Jednak upozornil, že pojem originalita má také svou historicitu, a tak u autora tzv. Frantových práv z 16. století, jimiž se rovněž významně zaobíral (s. 213–226), nemuselo být přejímání cizích vzorů vnímáno degradačně. Dále rozpracoval, jak se čtenář může dočíst ve sborníku, pojem asimilace či adaptace, jejichž vztah k dnešnímu prosazovanému konceptu hybridizace by stál rovněž za samostatnou úvahu. Je pochopitelné, že z pohledu určitých historických konsekvencí, obzvláště událostí let 1939–1945, jsou tyto pojmy velmi emocionálně zatížené a mají v otázce česko-německých vztahů specifické místo. Přesto spinovský sborník nabízí zajímavé interpretační možnosti jak s nimi pracovat. Ba co víc, může ukázat, že v historickém bádání mohou přinést kritický potenciál proti národním schematizacím, a to přímo z jádra minulé reality (navíc ze strany „nepřátelských“ Němců). Na druhé straně však musí být bráno v potaz, že historická skutečnost je tvořena součinností různých momentů, někdy i takových, které se paradoxně snaží působit proti sobě. A tak je velkou otázkou, na níž samozřejmě sborník nemohl v plné šíři zodpovědět, nakolik se i Franz Spina a jeho „tolerantní“ přístup využívající pojmy jako „odvozenost“, „asimilace“, „symbióza“ či „vzor“ podílel na vytvoření diskurzu, jenž následně mohl dát srozumitelné zbraně (slova) do rukou jednak předválečné nacistické propagandě a následně antiněmecké propagandě po druhé světové válce.
Tím se dostávám k velmi důležitému prvku, jenž je ve sborníku správně zmíněn: historické okolnosti soužití jsou vždycky produktem všech aktérů (s. 116). Je tedy záhodno hledat určité společné roviny a východiska argumentace českých i německých nacionalistů (třeba v otázkách jazykové politiky [s. 97–125]), překonávat zdánlivě jasné hranice a tím odhalovat jednak dynamiku vývoje posledních dvou staletí soužití (nejenom) Čechů a Němců v jednom státě, ale také otevírat možné metodologické cesty k překročení tradičních národních výkladů. To se sborníku v mnoha ohledech daří.
Aby se ovšem celá věc Spinovy náklonnosti ke vzájemnému soužití Čechů a Němců poněkud zkomplikovala, a to ku prospěchu věci sborníku, je třeba připomenout jeho angažmá respektive vztah k agrárnímu politickému směru první republiky (s. 141–168). V něm se profiloval jako zástupce poměrně „klasické“ nacionálně laděné politiky prosazující určité „klasické“ národnostní požadavky v rámci Československa a do jisté míry i proti jeho základní ideologii, obzvláště ve dvacátých letech. Tato konfrontační plocha dodává sborníku dynamiku a tlačí na pohyb myšlení. Nakolik byl Franz Spina založen v rámci tradičního nacionalismu během své politické kariéry a nakolik jej byl schopen zároveň vědecky artikulovat alternativní nenacionalistické teze o kulturní česko-německé vzájemnosti, to je opět problémem jakési hranice, její pevnosti a propustnosti zároveň.
Toto jsou všechno ty důležité momenty recenzované knihy, které otevírají potenciál pro další bádání a potud jsou smysluplné, aby byl však pohled na otázku hraničních fenoménů ve vztahu ke sborníku o Franzi Spinovi úplný, je třeba zmínit i několik kritických postřehů.
Výrazným nešvarem a nedostatkem současné produkce sborníků, o jejichž příčině můžeme sáhodlouze debatovat, je určitá absence explicitní kolektivní myšlenky, která by sborník povýšila na vskutku kolektivní monografii. Je třeba položit legitimní otázku, zdali je „pouhé“ společné téma dostatečným pojítkem textů k jejich soubornému vydání. Tato výtka není ani tak nutně namířena pouze proti spinovskému sborníku. Takové pojítko by třeba mohl do určité míry zastoupit interpretační úvod či závěr, jenž by propojil poznatky z jednotlivých příspěvků do vyššího myšlenkového celku. Došlo by tak k zajímavé konfrontaci například Spinova vztahu k vědě a jeho pozicí v rámci politické ideologie první republiky. Nebo jeho pojetí německé kulturní otázky ve vztahu k sílícímu henleinovskému hnutí (nikoli však v rovině toho, co on „chtěl“ nebo co si „myslel“ o tomto hnutí, ale ve vztahu ke „společným“ myšlenkovým základům dané doby). Pojem vztahovosti je pak klíčem k takové syntetizaci textů. Samozřejmě to může učinit až případný čtenář v aktu své recepce spinovské publikace, ovšem může k tomu být „naveden“ explicitně.
Druhé úskalí současného českého bádání o česko-německém soužití se projevilo v textu o Herbertu Cysarzovi, germanistovi, který se otevřeně připojil k nacionálně socialistickému hnutí (s. 297–313). V jeho případě se nezdá být problémem explicitní artikulace „ideologizace“ jeho vědecké interpretace dějin literatury, právě v souvislosti se sílícími požadavky Henleinova hnutí. Oproti tomu je více či méně explicitně stavěn právě Franz Spina jako příslušník německé menšiny, která byla vedena dobrými úmysly ve prospěch soužití s českou (československou) většinou. Zároveň je na jiném místě naznačeno, že Spina-vědec padl za oběť Spinovi-politikovi, když vstoupil na půdu československé vlády (s. 59). Etika má v těchto analýzách určitě své místo, stejně jako rozlišování a třídění, ovšem je otázkou, zdali i „nenacisté“ (Češi i Němci) svými postoji a názory nedotvářeli prostor, v němž se nacistická reakce zdála být adekvátní odpovědí. A také jestli dichotomie „politika“ a „vědce“ vlastně poněkud nezakrývá určitý podstatný problém (nejen) této etapy dějin českých zemí. Zkrátka zda pojem ideologie nepoužívat spíše jako analytickou kategorii než etický pojem. Hranice mezi politikou a vědou je obzvlášť v první republice velmi tenká, možná dokonce i absentovala. Mnohé příspěvky ve sborníku to dokládají více, jiné méně. Velmi produktivní a příkladný je v tomto směru příspěvek věnovaný srovnání Franze Spiny a jeho kolegy Gerharda Gesemanna (s. 281–296), kteří spolu výrazně spolupracovali v době před druhou světovou válkou, byť se jejich postoje později rozešly a Gesemann skončil jako sympatizant a nakonec i člen NSDAP.
Každý příspěvek v knize Franz Spina (1868–1938). Ein Prager Slavist zwischen Universität und politischer Öffentlichkeit přináší vlastní materiál i metodologii. Proto mé poznámky neplatí paušálně o všech z nich. Na druhou stranu je třeba vždy chápat takovouto knihu jako svého druhu „monografii“, tedy jako jeden text nesoucí určitou myšlenku, otázku, poselství. Pokusil jsem se v krátkosti ukázat, co všechno může předkládaná práce nabídnout, co všechno může otevřít. Téma konference o Franzi Spinovi i její textové zveřejnění odhalují důležitý fenomén hranice národností, hranice jazyků, hranice kultur v nejširším slova smyslu, a tak i přes různé nedostatky, které bych však v posledku chápal hlavně jako prostor k dalšímu myšlení, je třeba s povděkem přivítat tento počin a popřát historické obci v českých zemí více takových průlomů.
Steffen Höhne — Ludger Udolph (edd.): Franz Spina (1868–1938). Ein Prager Slavist zwischen Universität und politischer Öffentlichkeit. Köln/Weimar/Wien, Böhlau 2012. 331 stran.
Vyjde v České literatuře 6/2014.