PETR ČORNEJ
Název rozměrné knihy poněkud klame. Česká (a speciálně husitská) problematika totiž vyplňuje necelou polovinu publikace, jež se ve skutečnosti věnuje analýze apokalyptických představ v širokém časovém záběru od zrodu křesťanství až do sklonku středověku. K imponujícímu badatelskému rozkročení vedly Pavlínu Cermanovou pravděpodobně dva hlavní důvody. Předně to byla snaha zmapovat myšlenkové podloží, z nějž husitské představy o skonání věků vyrůstaly, a dále pak úsilí překonat tradiční českou optiku a zasadit sledované téma do vpravdě evropských souvislostí. Zvolený přístup zároveň prozrazuje autorčinu generační příslušnost ke skupině medievistů (Pavel Soukup, Dušan Coufal, Pavlína Rychterová), kteří soustavně zkoumají reformní proudy 14. a 15. století s cílem postihnout duchovní rozměr husitské epochy. Navazují tak na někdejší podněty Jaroslava Golla, Vlastimila Kybala, Kamila Krofty, Karla Chytila, ale i Amedea Molnára, Bohuslava Součka a Jany Nechutové, vědomých si, že bez objasnění teologické a náboženské komponenty nelze husitství pochopit. Pramenným záběrem a bez nadsázky světovým rozhledem po vědecké produkci však Cermanová všechny své domácí předchůdce předčí. To by ji ale nemělo vést k určité přehlíživosti vůči česky píšícím odborníkům, jejichž jména překvapivě chybějí v seznamu literatury (jen namátkou uvádím Emanuela Michálka, s jehož postřehy se autorka v zásadě shoduje, Eduarda Petrů či Petra Nejedlého).
Průkopnická práce plní též funkci přehledu hlavních středověkých výkladů vztahujících se k Zjevení svatého Jana i k dalším biblickým textům, které se dotýkají apokalyptického tématu. Jsou to zejména rozmanité traktáty, kázání a proroctví, ať již v žánrově relativně čisté, či synkretické podobě. Autorka se přitom nespokojila s vytěžením dosavadních edic, nýbrž podnikla náročný průzkum více než osmdesáti rukopisů uložených v šesti domácích a v sedmi zahraničních knihovnách. Z celé publikace dýchá rovněž poučenost současnou literární vědou, patrná nejen v užívané terminologii a ve zdůraznění intertextových vztahů, ale také v důsledném respektování čtyř významových rovin (základní, alegorické, morální a anagogické), jejichž prizmatem interpretoval Bibli středověký vzdělanec. Obeznámenost s tropologií a rétorickými figurami (jakkoli dnes bývá toto dělení problematizováno) umožňuje citlivé průniky k podstatě středověké obraznosti. Tuto zdánlivou samozřejmost zde vyzdvihuji proto, že teprve mladší generace historiků docenila význam literárněvědných přístupů, přičemž právě Cermanová (a Pavel Soukup) patří k badatelům, kteří s podněty literární teorie nakládají ústrojně a nezahlcují jimi neorganicky své studie. Stejně tak je třeba podtrhnout orientaci ve složité teologické a filozofické problematice, i když školení specialisté by v některých případech možná zaujali odlišná stanoviska. Z tohoto hlediska bude zajímavé srovnání se zatím nepublikovanou dizertací Víta Hlinky, jenž svou (rovněž evropsky obzíravou a zejména italskými publikacemi poučenou) práci na obdobné téma (Erunt duo luminaria „Restitutio“ a jeho apokalyptičtí vyslanci ve františkánské a husitské perspektivě) dokončil na olomoucké Cyrilometodějské teologické fakultě v srpnu 2013.
Recenzovaná kniha je sice do jisté míry prací přehledovou, leč nikoli syntetickou, dominují v ní analýza a komparace zkoumaných textů. Dva velké oddíly („Moc zjevená v proroctvích“; „Moc ukrytá v proroctvích“), z nichž první charakterizuje výkladové vzorce a druhý si všímá jejich aktualizace se zvláštním zřetelem k husitství, jsou vnitřně tematicky členěny, a to se zřetelem k stěžejním problémům středověké apokalyptiky (pojetí Antikrista, legenda o posledním císaři, proroci ohlašující Antikristův příchod, v druhé části pak vymezení chiliasmu, chudoba a její význam v apokalyptických hnutích, vztah reformních církevních myslitelů k světské moci a úloha eucharistie v boji proti Antikristovi). V rámci jednotlivých témat postupuje Cermanová víceméně chronologicky, tj. od raného křesťanství přes církevní Otce, nepřehlédnutelné středověké myslitele (Adso z Montier-en-Der, Rupert z Deutzu, Gerloch z Reichersbergu, Hildegarda z Bingen, Jáchym z Fiore, Jan Rupescissa a další), takzvané Husovy předchůdce (Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova), Johna Wyclifa a anglické lolardy (jejichž spis Opus arduum valde došel obliby v pozdněstředověkých Čechách a zachoval se dokonce fragment jeho staročeského překladu) až k předním husitským osobnostem. Kromě Husa a Mikuláše z Drážďan se koncentruje především na texty mistra Jakoubka ze Stříbra a Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, dlouholetého seniora táborské církevní organizace. Oba posledně jmenovaní muži sepsali objemné výklady na Apokalypsu, přičemž Jakoubkův Výklad na Zjevenie svatého Jana, vydaný před více než osmdesáti lety Františkem Šimkem, je asi vůbec nejrozsáhlejším dílem husitské literatury. Mikulášova latinská Postilla super Apocalypsim se, jak autorka již dříve doložila, v zásadě přidržela Jakoubkova textu, byť táborské stanovisko z ní vyvstává naprosto zřetelně. Zvolený způsob prezentace má své přednosti, ale i nevýhody, neboť při kontinuálním čtení naráží uživatel na opakující se údaje i charakteristiky, v nichž se hlavní linie tříští a nejednou i ztrácí.
Není zajisté úkolem recenzenta, aby parafrázoval a hodnotil všechny poznatky, jež kniha přináší. Zastavím se proto především u míst, která považuji z hlediska české medievistiky a husitologie za stěžejní. Za nejdůležitější přínos pokládám skutečnost, že Cermanová vnesla pořádek do dosud rozkolísaných a často nepřesně užívaných pojmů. Platí to hned o slovech eschatologie, již (poněkud zúženě) chápe toliko v historicko-filozofické dimenzi (dějiny mají svůj cíl a spějí ke svému konci), a apokalyptika (názor, že skonání pozemského světa se už kvapem blíží).
Centrální postavení zaujímá pochopitelně pojem Antikrist, označující už v Janových epištolách buď osobu metafyzického charakteru spojenou s eschatologickým horizontem, nebo protivníky Kristova učení, falešné proroky i špatné křesťany (autorka v této souvislosti mluví o mnohočetném Antikristovi). Obě tato pojetí zůstala v křesťanském myšlení trvale přítomná, jakkoli nejexpresivněji působilo a působí ztotožnění Antikrista se stvůrami podmanivě vylíčenými v Zjevení svatého Jana (sedmihlavý drak, sedmihlavá šelma přicházející z moře a šelma přicházející ze země) a ohlašujícími finále pozemského času. Ve shodě se starší literaturou konstatuje Cermanová proměnnost převládajícího modelu Antikrista, zosobňujícího síly zla (pekla, ďábla, temnoty), v závislosti na aktuálních událostech i panujícím duchovním klimatu. Zatímco rané křesťanství spojovalo Antikrista s Neronem, Diokleciánem i Juliánem Apostotou, od 10. století býval symptomaticky ztotožňován s Mohamedem. V této době se však paralelně začala prosazovat též antikristovská legenda, obsahující ucelený příběh Syna zatracení a velkého svůdce zástupů, původem Žida z kmene Dan. Atraktivní literární ztvárnění, konstruované jako převrácený příběh Kristův, známé v řadě modifikací a nesené zjevnou protižidovskou tendencí, se těšilo po několik století velké oblibě, což mimo jiné dokládá několik ilustrací ve Velislavově bibli.
Pojetí mnohočetného Antikrista, který je přítomen uvnitř křesťanstva, se od 12. století stále zřetelněji frekventovalo v rámci sílícího reformního hnutí toužícího napravit církevní organismus. Tento koncept později víceméně převzali i angličtí (Wyclif, Richard Wyche) a čeští reformisté (Milíč, Matěj z Janova), včetně husitských myslitelů, vnímajících zápas za očistu církve jako střetnutí Kristových věrných, respektive skutečné církve Kristovy s církví Antikristovou a považující svůj boj, vedený zprvu v duchovní rovině, za nanejvýš naléhavý. Z tohoto rámce nevybočoval ani Hus, byť míra jeho podléhání vzrušené představě naplněnosti historického času zůstává i po rozsáhlém pojednání Františka J. Holečka („Ministri dei possunt in dampnacionem perpetuam papam male viventem detrudere…“; in Miloš Drda, František J. Holeček, Zdeněk Vybíral [edd.]: Jan Hus na přelomu tisíciletí. Husitský Tábor. Supplementum 1, Tábor 2001, s. 219–245) předmětem diskuze. Rozumí se ovšem samo sebou, že nepřátelé husitství spatřovali rozmach Antikristovy moci v počínání svých protivníků.
Antikristovo vystoupení i působnost byly úzce propojeny s představou blížícího se konce pozemského světa a s přesvědčením, že nastal poslední věk dějin. Cermanová v tomto kontextu upozorňuje, že známé schéma sv. Augustina, který historii rozdělil do šesti epoch (závěrečnou vymezil od Krista do Posledního soudu), neplatí pro středověkou apokalyptiku. Ta převzala rekapitulační koncept Bedy Ctihodného a církevní dějiny rozčlenila do sedmi věků, těsně provázaných s textem Zjevení svatého Jana, v němž číslu sedm připadá ústřední role. Zatímco v prvních čtyřech epochách přestála křesťanská církev všechna nebezpečí, v pátém věku začínají Antikristovi předchůdci připravovat prostor svému pánovi, jenž v šesté etapě ovládne pozemský svět. Po jeho porážce a před uskutečněním Posledního soudu měl nastat sedmý věk (Augustinem odmítaný), přinášející všeobecnou harmonii. Tuto koncepci v podstatě přejali Jakoubek i Mikuláš z Pelhřimova, ztotožnivší vlastní současnost s pátým věkem, který jim však fakticky splýval s věkem šestým, neboť čas zápasu se samotným Antikristem už začal. Pro husity všech směrů to byla mobilizační výzva, která vyústila v revoluční výbuch, úzce provázaný s mohutnou vlnou chiliasmu, neseného přesvědčením, že sedmý věk je již na dosah.
Obsahovou analýzu pojmu chiliasmus (respektive milenarismus) řadím k zásadnímu badatelskému přínosu celé knihy. Cermanová spojuje chiliasmus primárně s představou nastolení sedmého věku, jehož trvání ale jen málokterý středověký učenec či prorok stanovil (ve shodě se Zj 20,4–7) na plných tisíc let. Většinou uvažovali o době podstatně kratší, velmi často o pouhých pětačtyřiceti dnech. Samotný termín chiliasmus se tak jeví jako nepřesný a matoucí. Chiliastické myšlení bylo podle tohoto výměru blízké i Jakoubkovi. Pražský mistr však — na rozdíl od „čistých“ chiliastů (například radikálních táboritů) — zavrhl tezi o druhém Kristově příchodu i o nastolení jeho pozemského království a hájil výklad, že Spasitel se na zemi objeví až v den Posledního soudu, jehož datum nikdo nezná. Táborský senior Mikuláš z Pelhřimova, jakkoli v mnoha otázkách souhlasil s Jakoubkem a odmítal radikální variantu chiliasmu, přesto věřil, že Kristus již skrytě působí na tomto světě, aby provedl pomstu nad všemi hříšníky. Z uvedených diferencí je zřejmé (a autorka tento poznatek několikrát opakuje), že středověký (a tedy i husitský) chiliasmus, který se napájel ze Starého i Nového zákona, nikdy netvořil ucelený systém a většinou byl směsí učeneckých spekulací, mystiky i prvků lidového náboženství. Potvrzuje to mimo jiné rozbor známých táborských chiliastických článků, tolik diskutovaných a kritizovaných v letech 1420–1421, jejichž radikální zvěstovatelé se nespokojovali s cílem obnovit v sedmém věku harmonii příznačnou pro (idealizovanou) prvotní církev, nýbrž toužili dospět do stavu původní rajské nevinnosti (status innocentiae), tj. dokonalosti a bezhříšnosti. S tímto chápáním bezprostředně souvisel dráždivý fenomén takzvaného adamitství, který autorka neignoruje, leč problém jeho historicity ponechává otevřený.
Provedený výzkum husitského chiliasmu do značné míry antikvoval starší práce Josefa Macka a Roberta Kalivody i korigoval soudy nedávno zesnulého Howarda Kaminského. Místy však přece jen dává jmenovaným badatelům za pravdu. Platí to zvláště o sociální složce chiliastických představ, v nichž je patrná snaha dosáhnout společenské rovnosti, zahrnující i „zemské červy“, tedy dělný lid. K uskutečnění tohoto ideálu vedly různé cesty, včetně násilí a ozbrojeného boje, v němž táborská praxe podivuhodně souzněla se starším proroctvím Jana Rupescissy, jehož texty nalezly prokazatelný ohlas v husitských Čechách. Mikuláš z Pelhřimova a zejména Jakoubek ze Stříbra však doporučovali, ač především u Mikuláše zaznívají i bojovné tóny, pokojnou cestu nápravy církve a společnosti, spočívající v postupném vnitřním zdokonalování každého křesťana, řídícího se slovem Božím a posilovaného v zápase proti Antikristovi přijímáním eucharistie sub utraque specie jako Kristova příkazu a zároveň nezbytné podmínky spasení. Bez ohledu na dílčí rozpory zastávali oba husitští myslitelé mínění, že právě pastorační činnost věrných kněží, fakticky nových proroků, povede k Antikristově porážce a k nastolení sedmého věku, v němž se křesťanstvo dočká dokonalejšího společenského uspořádání ještě před soudným dnem. Byla to zároveň výzva a ideál, reflektující přesvědčení, že dějinný úkol vést věřící po úzké cestě spásy připadá duchovním, kteří správně pochopili závazný výklad Božího zákona.
I když s bystrými úsudky a přesvědčivými poznatky Pavlíny Cermanové, která mi na řadě míst doslova otevřela oči, převážně souhlasím, přece jen si nemohu odpustit drobné připomínky a výhrady. První se týká mínění, že husitští chiliasté neuvažovali o bezprostředním konci pozemského světa v roce 1420 a že obnovené Kristovo království nemělo v jejich pojetí trvat tisíc let. Jejich protivník a konzervativně orientovaný husitský myslitel mistr Jan Příbram však v roce 1429 tvrdil něco jiného (viz Jan z Příbramě: Život kněží táborských; ed. Jaroslav Boubín, Příbram 2000, s. 39, 41). Argument, že si Příbram, pověstný svým intelektem, události staré pouhých devět let již dobře nepamatoval, sotva obstojí. Pokud táborští kněží opravdu vymezovali trvání sedmého věku pětačtyřiceti dny, potom je logické, že soudný den skutečně datovali do roku 1420. Tvrzení o nastolení tisíciletého Kristova pozemského království pak buď odráží vnitřní posun v apokalyptických úvahách poté, co Poslední soud nenastal, nebo vypovídá o názorovém zmatku v řadách táborských radikálů. Opatrnější bych byl také v případě často opakovaného tvrzení, že představa o tajném (skrytém) příchodu Kristova (Mt 24,43) je až záležitostí roku 1420. Jan Želivský o něm hovořil už v roce předcházejícím. Osobnost a kázání novoměstského tribuna, který apokalyptickými motivy a odkazy rozhodně nešetřil, však Cermanovou překvapivě nezajímá (Želivskému věnovala všehovšudy tři zmínky). Jen o trochu více pozornosti si vysloužil Petr Chelčický, výrazný představitel názoru, že Antikristův jed byl do křesťanské církve vylit s Konstantinovou donací, již středověk pokládal za autentický dokument. V úctyhodné pramenné základně kupodivu absentují skladby obsažené v slavném Budyšínském rukopisu a s nimi související texty (Audite, celi; Nuper coram), ač pro poznání husitské apokalyptiky představují významný zdroj. Tato opomenutí má zřejmě původ v autorčině snaze porovnat v první řadě Jakoubkův a Biskupcův výklad Apokalypsy. Cenná komparace obou textů vyjevuje značnou Mikulášovu závislost na pražském mistrovi, již lze podle mého soudu vysvětlit i vztahem žáka k svému univerzitnímu učiteli a autoritou, které se Jakoubek jako Husův blízký spolupracovník, přítel a apoštol „utrakvismu“ těšil i mezi husitskými radikály. Už nyní proto s dychtivostí očekávám edici Biskupcova spisu, který autorka připravuje.
Toliko na okraj připojuji dvě poznámky. Nejen v textech Pavlíny Cermanové, ale také v pracích jiných husitologů se objevuje chybná podoba jména známého husitského hejtmana. Správná forma je Matyáš (Matěj) Lauda, nikoli Louda, jak už před deseti lety průkazně doložila Alena M. Černá („Nectný Matěj Lauda z Piesku“; Naše řeč LXXXVII, 2004, č. 1, s. 51–52). Zatímco nad touto výtkou může uživatel knihy klidně mávnout rukou, podstatně nepříjemnější zážitky mu připraví seznam pramenů a literatury. Řazení autorů podle anglické (nikoli české) abecedy způsobilo, že se Karel Chytil ocitl pod písmenem C, František Šmahel pod literou S a na redakční ledabylost jsem doplatil i já. Obrazová příloha by si pak zasloužila tisk alespoň na polokřídě, leč nakladatelství dnes šetří, kde se dá.
Při bilancování kladů a záporů nejsou tyto výtky důležité. Prostor jedné recenze může jen naznačit nesporný přínos knihy, která v česky psané odborné produkci nemá obdobu a jež nás učí číst a interpretovat tisíckrát „promrskané“ texty husitského období jinak, než bylo zvykem, a to především s adekvátním zřetelem k myšlenkovému světu, který je zrodil.
Pavlína Cermanová: Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize husitské doby. Praha, Argo 2013. 412 stran.
Vyšlo v České literatuře 6/2014.