OLGA PEKOVÁ

Ve dnech 8. a 9. 10. 2014 se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR konalo mezinárodní kolokvium na téma Literatura, technologie, média. Téma setkání bylo reakcí na rychlý rozvoj nových médií a digitálních technologií, které badatele především v zahraničí už nejméně dvě desetiletí inspiruje k hledání adekvátních metodologických přístupů v humanitních vědách. Kolokvium se věnovalo například problematice digitálního textu, rozpínavosti literární kultury v digitálním prostředí či literárněhistorického výzkumu efemérních a nespolehlivě archivovaných literárních jevů na internetu, materialitě či mediální a technologické podmíněnosti literárního textu, která vstupuje do procesu geneze i recepce.

První den setkání zahájila Zuzana Husárová načrtnutím několika vln vývoje metodologie hypertextové, kybertextové, respektive technotextové teorie, včetně nedávných vykročení k novým metodologiím jako softwarová studia, critical code studies atd. Zdůraznila, že toto hledání se doposud často neslo v duchu „zabíjení“ klasické knihy či předcházejících teoretizací mediální změny. Podle Husárové je však třeba vzít v patrnost celé rozpětí žánrů a konkrétní přístupy volit v souladu s materiální specificitou toho kterého díla. Mariusz Pisarski rovněž upozornil na jistou slepotu k textu na poli novomediálních studií, která je daná soustředěním na póly média a operátora (čtenáře) na úkor pólu verbálního znaku v Aarsethově schématu ergodického textu. Pisarski ve svém příspěvku navrhl doplnit schéma o čtvrtý vrchol — autora, čímž mu umožňuje zahrnout škálu metodologií od biografické literární vědy konce 19. století až po současnost. V návaznosti na oba příspěvky se rozpoutala diskuze především nad faktem, že teoretické práce zkoumající digitální literaturu se zdají počtem převyšovat samotná díla, a také nad literární hodnotou těchto děl: zazněl i názor, že na zásadní umělecké výtvory zatím stále čekáme.

Druhý blok jednání se týkal střední Evropy. Joanna Ciesielská podala zevrubný přehled a analýzu polských teoretických a uměleckých zpracování „Sítě“ a jejích možností. Jako rozcestníky děl a reflexe „e-liberatury“ (dle „liberatury“ Zenona Fajfra a Katarzyny Bazarnikové) slouží například portály Techsty, Ha!art a Liternet. Jako v jiných zemích i v Polsku se zdá, že hypertextualizaci literatury charakterizuje navazování na úsilí literárních avantgard, přejímání teorií ze zahraničí i jistá opatrnost vůči médiu samotnému. Ta se projevuje mimo jiné i tím, že akademická věda, která se hypertextovou literaturou zabývá, sama vychází v tištěném médiu.

 Gabriela Magová podala zprávu o nedávno vydané maďarské monografii Zoltána Szütse Metafory světové sítě: Úvod do umění nových médií, která, i přes trvající neustálenost a neuzavřenost terminologie na tomto poli, představuje úvod srozumitelný i neobeznámenému publiku. Jana Kostincová představila tvorbu současných ruských performerů a tvůrců e-lit, Pavla Arseňjeva, Vladimíra Druka a dua „Machine Libertine“ Natalie Fedorové a Tarase Mashtalira. Zdůraznila aspekt vědomého navazování na předešlé národní avantgardy, které je ve srovnání s jinými zeměmi v Rusku obzvláště markantní.

Blok uzavřela Bogumiła Suwarová svým návrhem vymezení „vizuální slavistiky“, především s přihlédnutím k všudypřítomnosti vizuálního obrazu a časté hybridizaci textu a obrazu, která se dobře ukazuje v případě Vilikovského románu Silberputzen. Odpolední blok sestával z prezentace nástrojů na webu versologie.cz, zpracovaných Versologickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a referátem Martina Solotruka o vydání iPadové aplikace Pusté země T. S. Eliota ve spolupráci nakladatelství Faber & Faber a Touch Press, které zviditelňuje, že báseň funguje jako „hypermediální artefakt“ či „proto-hypertext“.

Druhý den navštívili účastníci kolokvia přednášku legendy kybertextových studií Espena Aarsetha z Kodaňské IT University, která proběhla na půdě Fakulty sociálních věd. Badatel, zabývající se v současnosti oborem game studies, zpochybnil v sérii provokativních tvrzení („počítačové hry nejsou hry“; „počítačové hry nejsou médium“) tezi, že digitální hry jsou médiem (pouze média používají), nebo že je možné (či nutné) objekt zkoumání při jeho různorodosti přesně vymezit. Hra je pro něho především individuální perspektivou. Poté představil jehlanovitý model, v němž především osy spojující hráče s vrcholy znaku, média a struktury dovolují konceptualizovat i jevy, jako je neherní užití herních platforem, a zároveň jsou schopné přesvědčivě demonstrovat například to, že kvůli arbitrárnímu vztahu mezi znakem a herní strukturou neplodí akční videohry masové vrahy.

Druhý den, soustředěný na problémy mediality, začal přednáškou Tomáše Glance o medialitě a performativitě písma. V návaznosti na německou teorii rozlišil Glanc medialitu a performativitu jako jeden z principů fikčního světa; externí pozorování psaní jako performance; a přímou realizaci problematiky. Zajímavé bylo i připomenutí, že zatímco písmo je médiem jazyka, jazyk sám médiem není. Poté Richard Müller a Tomáš Chudý podali historický průřez proměn konceptu mediality a použití samotného termínu médium; od pojmu prostředku v Aristotelově poetice přes proměňující se význam latinského slova medium až k dnešku. Krištof Anetta upozornil na podstatný termín postdigitální, který nicméně neznačí překonání digitálního, jako spíše smývání hranic mezi digitálním a nedigitálním. Vycházeje z práce pražského lingvistického kroužku Dušan Barok zpracoval poetiku mediality coby vztahu a aktéra; kanálu a nosiče; a konečně básnického prostředku, kde medialita vplývá do problematiky poetické funkce a poetiky jako takové, přičemž poetika je chápána jako otvírání středu pro střet konců s nekonečnem.

Druhý blok se od teorie přesunul k terénnímu výzkumu. Jiří Trávníček prezentoval výsledky dotazníkového výzkumu čtenářského chování, především migrace na internet, a vyvrátil často tradovaný mýtus, že knihy s internetem soupeří: ve skutečnosti dochází k modelu koexistence a konvergence, vzájemné výměny kompetencí. Stejně tak Vladimír V. Polách předestřel připravovaný výzkum čtenářských komunit na internetu a jejich funkcí. Karel Piorecký v závěrečném bloku pak srovnal očekávání a skutečnost změn na české literární scéně s příchodem internetu. Ten přinesl rozpínání literárního systému, destabilizaci textu, vernakularizaci literární kritiky a nemožnost zahlédnout systém v jeho celistvosti — i proto, že texty na internetu se stávají textuálním happeningem a mohou být kdykoli odstraněny.

Kolokvium ukázalo, že pole literatury a literární vědy je po nástupu nových médií, technologií a internetu stále ve fázi přeskupování a usazování. Přitom neodvrhuje dědictví předchozích teoretických přístupů ani uměleckých avantgard — obzvláště silné téma ve středoevropském kontextu, který naopak trpí zřídkavostí důsledné reflexe nejnovějších technologických možností. Těsné sepětí původní tvorby s akademickou sférou se pak odráží i v relativním nedostatku novomediálních děl, který až do velmi nedávné doby můžeme pozorovat na domácích uměleckých scénách.

Vyšlo v České literatuře 1/2015.