ADOLF SCHERL

Literatura o dějinách Stavovského divadla není právě chudá. Autorům recenzované publikace je dobře známá, jak svědčí i její soupis v závěru almanachu. Přesto však od Teuberovy třídílné Geschichte des Prager Theaters z let 1883–1889 nebyl učiněn pokus zpracovat vývoj divadelní tvorby na této památné scéně s dobře vyváženým zřetelem ke všem třem jejím jazykově odlišným větvím, tedy k tvorbě německé, opernímu divadlu italskému a k začátkům divadla v češtině. Takový pokus podnikla nyní skupina teatrologů z Institutu umění — Divadelního ústavu za redakčního vedení Jitky Ludvové.

Koncipovat knihu o divadle, které mělo tak pestré osudy jako Stavovské divadlo, nebylo nic snadného. Jednotu tématu zaručovala jen stále stojící památná budova. Kontinuitu však neměla ani správa divadla, ani umělecký soubor, který byl pod tlakem vnějších okolností několikrát proměněn.

Zmíněný kolektiv autorů tento složitý úkol však vyřešil velmi šťastně v podobě jubilejního divadelního almanachu, upozorňujícího v 67 monografických kapitolkách v dobře uváženém výběru na vše pozoruhodné, co bylo v posledních dvou stoletích objeveno nebo čím mohl k poznání osudů této scény sám nově přispět.

Pozoruhodný je zejména přístup tohoto autorského kolektivu k domácí divadelní historii. Především absence jakékoli nacionální předpojatosti: pozornost je věnována všem jazykově odlišným větvím produkce, která byla v této divadelní budově rozvíjena. Zadruhé důsledný příhled ke všem podmínkám, které její provoz spoluurčovaly, tedy ke všem finančním a organizačním předpokladům vlastní tvorby včetně divadelního školství, penzijního zajištění hereckého personálu. Právě v těchto oblastech přináší kniha mnoho nového a zajímavého.

Podařilo se také zvládnout obtíže, které s sebou přinášel nesmírně obsáhlý materiál. Redakce dbala, aby byl výklad soustředěn na dobře uvážený výběr uzlových bodů vývoje této scény a na vskutku určující umělecké osobnosti, které byly jeho nositeli (Karl Maria von Weber, Richard Wagner, Giuseppe Verdi, Jan Nepomuk Štěpánek, Josef Kajetán Tyl, Josef Jiří Kolár, Karel Hugo Hilar). Velká péče byla věnována výběru obrazových dokumentů, z velké části nově objevených a dosud nepublikovaných.

Výsledkem je publikace čtenářsky zajímavá, vyhýbající se rozvláčnosti a spravedlivě rozdělující pozornost mezi všechny složky divadla.

Monografické kapitolky tu vesměs podstatně obohacují poznání jednotlivých momentů uměleckého vývoje Stavovského divadla. Platí to například o pojednáních Václava Petrboka o podílu her Augusta von Kotzebua v repertoáru Stavovského divadla nebo o jeho portrétu Ferdinanda Břetislava Mikovce, o statích Jitky Ludvové o vídeňské frašce na této scéně nebo o dosud nedoceněné zdejší recepci oper Verdiho nebo o cyklu komorních her na přelomu 18. a 19. století, platí to i o kapitolce Milana Pospíšila o cenzuře oper, vlastně vůbec poprvé otevírající toto téma, ale i o několika bohatě obrazově dokumentovaných pojednáních o dílech výtvarníků týkajících se divadla z pera Milana Pospíšila a Věry Velemanové, o studii Petry Ježkové o Hilarově koncepci provozu Stavovského divadla za první republiky nebo o stati Martina J. Švejdy o nedoceněné Krejčově inscenaci Goethova Fausta.

Je možná pravda, že by výběr těchto kapitolek měl být ještě rozmnožen. Chybí tu například fundovaný rozbor herectví v epoše romantismu, kompenzovaný jen cennými obrazovými dokumenty, chybí tu něco o operních inscenacích v závěrečném období — toto téma tu je zastoupeno jen obrazovou připomínkou inscenace Mozartovy opery La clemenza di Tito z roku 2006.

Poněkud rušivě působí ojedinělé tituly her, u nichž se nepodařilo zjistit autora nebo (u překladů) titul originálu. Na s. 57 je to například „stará jednoaktovka Čtyři stráže na jednom stanovišti“ a „blíže neznámá fraška Kýž bych se byl neoženil“,na s. 105 je to záhadná hra „Ludmilla z 18. století“. Upomíná to varovně na dosud nesplněný úkol zpracovat kriticky úplný repertoár Stavovského divadla od jeho počátků.

To je však asi vše, co je možno autorskému kolektivu této publikace vytknout. Naproti tomu jsou heuristické přínosy v ní obsažené tak bohaté, že je nutno vzdát mu za ně především vysoké uznání. Je to kniha, která zásadně přispěje k vyhubení zlozvyku vypouštět ze zřetele vše nečeské a komolit tak trestuhodně historickou podobu vývoje kultury v českých zemích.

Jitka Ludvová et al. (edd.): Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla. Praha, Institut umění — Divadelní ústav 2013. 216 stran.