STEFAN SEGI

Roku 2013 vzniklo jako společné pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Centrum pro studium komiksu (CSK). Pomineme-li jistou dávku anachronie, představuje kolektivní monografie Signály z neznáma první publikaci tohoto badatelského střediska, jež chce soustavně rozvíjet soudobá studia komiksu. Jádro autorského týmu Signálů se přitom komiksové problematice systermaticky věnuje již delší dobu. Martin Foret, Michal Jareš a Pavel Kořínek přispěli blokem o teorii komiksu do sborníku Česká literatura v intermediální perspektivě (2011) a stejný autorský okruh spolu s Tomášem Prokůpkem připravil i speciální komiksologické číslo České literatury (2010/5) a vydal sborník Studia komiksu: možnosti a perspektivy (2012). Další publikace, dvoudílné Dějiny československého komiksu 20. století a teoretická práce V panelech a bublinách v současné době vznikají, přičemž ona historická práce by měla vyjít ještě v letošním roce; připočteme-li kurátorství rozsáhlé výstavy věnované českému komiksu i řadu popularizačních přednášek, nelze produktivitu personálně dosti omezeného CSK než obdivovat.

Kniha Signály z neznáma navazuje na stejnojmennou nejdříve brněnskou a posléze pražskou výstavu, která nabídla rozsahem i kvalitou unikátní průřez dějinami českého komiksu. Vzhledem k systematičnosti aktivit CSK tedy nelze na publikaci nahlížet jako na ojedinělý pokus skupinky akademiků, kteří se náhodou zajímají i o okrajový jev z oblasti populární kultury (příkladem takového nesoustavného vykročení může být Tesilová kavalerie Petra A. Bílka a Blanky Činátlové), ale jako na relevantního ukazatele úrovně současného bádání o českém komiksu.

Na tři sta padesáti stranách velkého formátu, které jsou zaplněny stovkami kvalitních barevných komiksových reprodukcí, se nalézá dvanáct studií — sond do dějin české komiksové tvorby. Nejedná se tedy o žánr soustavných dějin, ale spíše o dílčí případové studie, které se zaměřují na některé fenomény spjaté s komiksem. Ačkoli cíle publikace nejsou v třístránkovém úvodu nijak přesně popsány, dalo by se říci, že jsou jimi právě různé perspektivy, jakými lze dějiny českého komiksu nazírat. Zároveň se otevírá otázka, jak budou Signály z neznáma komunikovat s dokončovanými Dějinami československého komiksu. Nejedná se jen o jakousi rozsáhlou, exkluzivní, leč pouze přípravnou práci?

Recenzovaná publikace v zásadě obsahuje dva druhy studií: ty psané členy CSK a ty ostatní. Zatímco práce Michala Jareše, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Tomáše Prokůpka nabízejí především faktograficky vydatné pohledy na vybrané kapitoly z dějin českého komiksu, výtvarný teoretik Tomáš Pospyszil, audiovizuální vědkyně Lucie Česálková a literární historik Vít Schmarc sledují komiks ve styku se svými primárními oblastmi zájmu a jejich příspěvky jsou spíše zamyšlením než vyčerpávajícím historickým přehledem.

Nejlépe tento kontrast vynikne srovnáním studie Martina Foreta „Kluby mladých gentlemanů“ se studií Víta Schmarce „Nespolehlivé linky dějin“. Foret se soustředí na tvorbu Jaroslava Foglara, tedy v první řadě na sérii o Rychlých šípech, a na pokračovatele této tematické linie, pro kterou se ujalo označení klubácký komiks. Ačkoli se autor zabývá také dobovými okolnostmi, za jakých Foglar publikoval, případně za jakých publikovat nemohl, obzvláště druhá, postfoglarovská část textu, připomíná komentovaný seznam titulů a autorů. Jenom poslední strana Foretovy studie zmiňuje dvacítku kreslených seriálů s klubáckou tématikou, jako by cílem studie bylo pokud možno úplné zachycení této komiksové linie.

Podobný počet titulů Schmarcovi vystačí na celou studii, ve které představuje sepětí komiksu s ideologií. Zaměřuje se přitom na období druhé republiky, padesátá léta, normalizaci i současnost a ke každé historické etapě přiřazuje jeden vybraný komiks. Na jeho základě ukazuje dvojí vazbu uměleckého díla a ideologie, tedy způsob, jakým je komiks ideologií formován, i to, jak sám pracuje na tvorbě „společně žitého a utvářeného systému“. Ideologii, jejímuž popisu jsou ostatně věnovány první dvě Schmarcovy podkapitoly studie, autor chápe poměrně široce a ani vztah dílo — ideologie není podán nijak zjednodušeně na ose souhlas — nesouhlas, ale ponechává prostor pro různé druhy lhostejného či ironického čtení, což je nejvíce patrné při analýze stylu Saudkova Majora Zemana, jehož explicitní ideologická černobílost a důraz na akci působí do značné míry proti směru žádoucího ideového působení. Ačkoli dva zmíněné příklady představují krajní póly mezi vyčerpávající faktografií a volnější interpretací, zdá se, že autoři monografie neměli zcela jasno v tom, jakou cestou se vydat, a lze se domnívat, že s vydáním ucelených komiksových dějin pozbude faktografický přístup své opodstatnění.

Ze stejného důvodu se můžeme obávat o osud studie Rostislava Matulíka a Tomáše Prokůpka „O výpravách za indiány a Marťany“, která se zabývá komiksy s westernovou a sci-fi tematikou, jakkoli se jedná o zajímavý text, především pokud jde o zachycení žánrových proměn vzhledem k dobovým estetickým normám. Pozoruhodné je v tomto ohledu například mizení násilí z normalizační komiksové tvorby, které velmi názorně doplňuje současná bádání sociálních historiků, například Michala Pullmanna. Podobně lze nahlížet na pozoruhodnou studii Michala Jareše o undergroundovém komiksu, která vynáší na světlo opomíjenou vrstvu české komiksové tvorby, jakkoli je užití pojmu underground místy problematické (používá jej v západním slova smyslu pro veškerou tvorbu „pod povrchem“, takže kdo by očekával neznámou tvorbu od I. M. Jirouse, bude zklamán). Jarešův jazyk navíc občas sklouzává k jisté idealizaci, která ústí v obraty typu „vyvázání se z jakýchkoliv hranic“, „necitlivé užití undergroundové poetiky“ či její „přímá decimace užitím v mainstreamu“. Obzvláště při popisu porevoluční tvorby se jako problematické ukazuje chápání undergroundu jako jistého druhu morálního postoje či společenské angažovanosti, čímž je ve výsledku upozaděna taková tvorba, která se z hlavního proudu vyčleňuje skrze formální experimenty. K alternativnímu komiksu tak Jareš řadí v romské otázce angažované, leč jinak relativně konvenční O přibjehi, zatímco série Monstrkabaret Freda Brunolda od stejného tvůrce, jakkoli starší a narativně i výtvarně odvážnější, do kategorie zařazena není.

Zatímco v případě méně probádané „undergroundové“ tvorby má encyklopedický přístup své opodstatnění, jedná se totiž do značné míry o onen „signál z neznáma“, v kapitole Martina Foreta o desátých letech 21. století „Nová generace, nové světy, noví hrdinové“ působí postup, kdy autor jednotlivá díla/série detailně popíše a někdy téměř i převypráví, poněkud neohrabaně. Medailonky postrádají hlubší vhled či pokus o interpretaci a nabízejí toliko informace, které si zvídavý čtenář může snadno vyhledat sám.

Příkladem účelné práce s materiálem může být studie Pavla Kořínka nazvaná „V dalším čísle naleznete“. Kořínek v ní zachytil dějiny pokusů o samostatný komiksový časopis od roku 1926 až do současnosti. Na komiksové pole tak nazírá poměrně neobvyklou perspektivou jeho mediální distribuce a odhaluje přitom dobovou podmíněnost, a to na více rovinách. Prvorepubliková Koule i další krátkodobější pokusy o čistě komiksový časopis se svojí oscilací mezi progresivními bublinami a tradičními komentovanými obrázky, vypovídají o připravenosti, respektive nepřipravenosti dobového publika recipovat nový narativní útvar. Oproti tomu se v době válečné i pokvětnové důraz přenáší ze čtenářské recepce a ekonomických podmínek na ideologické aspekty, které s sebou komiksová forma přináší. Dlouhodobý úspěch Čtyřlístku pak může být dokladem zvláštních pravidel, která platí výlučně pro tvorbu pro děti a mládež. Ta sice omezují dílo z hlediska možných témat či jejich zpracování, zároveň však jiné postupy (například komiksovou formu), které by v tvorbě pro dospělé nebyly realizovatelné, naopak umožňují. Zajímavý paradox pak představuje přelom osmdesátých a devadesátých let, který na jednu stranu poukazuje na liberalizaci komunistického režimu, na straně druhé zachycuje zklamání nad (samo)regulačními mechanismy volného trhu. Oproti období první republiky zde nepředstavuje problém ani tak nesrozumitelnost, nýbrž spíše materiální náročnost a nezájem čtenářů o českou tvorbu v záplavě komiksu překladového.

Zkoumání materiality českého komiksu představuje produktivní, jakkoli přehlížený aspekt této umělecké tvorby. Signály z neznáma lze do jisté míry číst i jako dějiny komiksu jako média: zabývají se komiksy na reklamních plakátech, v reklamních časopisech, soukromých tiscích i samizdatových časopisech. Už výčet výrobků, které byly propagovány komiksem, může poukázat na kontinuální atraktivitu komiksu v českém prostředí. Jen za první republiky se takto prezentovala Alpa Francovka, Hašlerky, Electrolux, Žitná káva Perola, odtučňovací čaj Mariatherma, kapesní baterky a radiopřijímače Palaba či Vítkovické železárny, zatímco spoření propagovala Včelka Spořilka. Ačkoli se tedy pokusy vydávat komiksové časopisy setkávaly s neúspěchy, samotný komiks, alespoň v určité formě, doznal již tehdy značného rozšíření.

Ještě impozantnější by byl výčet časopisů, ve kterých v průběhu dějin komiksy vycházely a ve kterém se ty očekávané setkávají s těmi nepravděpodobnými. Nalezneme zde mimo jiné: Motor, slovenský Elektrón (Mesáčnik pre mladých o vede a technike), Ohníček, Ogoněk (k procvičování ruštiny), List paní a dívek, Mladého hlasatele, Junáka, Květy, Správného kluka — časopis radostného mládí, Pionýrské noviny, Nezbedu, Zálesáka, Orla, Freundschaft, Pestrý týden, Světlo a sílu, Stadion, Mladého technika, Baťovy Malé noviny a mnoho dalších, ze kterých jednotlivé studie čerpají. Tento výčet může poukázat na jistou kontinuitu českého komiksu, kterou se tvůrcům, takřka mimoděk, podařilo zachytit, a která upřednostňuje stabilitu námětů a forem před kopírováním cézur „velkých dějin“.

Pro čtenáře, kterého spíše než historie zajímá myšlení o komiksu, mohou být poněkud paradoxně zajímavější statě „nekomiksových“ autorů, které zkoumají komiks ve styku s jinými typy umění. Studie Tomáše Pospiszyla „Český komiks a výtvarné projevy 20. století“ jde v tomto ohledu asi nejdál, pokud jde o prolnutí dvou znakových systémů, tedy sekvenčnosti a klasického výtvarného umění. Právě tam, kde se hranice rozmazávají, lze narazit na dosud nepříliš probádanou šedou zónu, ať už ve styku s Devětsilem, Skupinou 42, či postmodernisty šedesátých a sedmdesátých let. Pospiszyl také upozorňuje na problematickou povahu toho, co lze nazývat komiksem, a na jeho principiální tvůrčí otevřenost, která se někdy ztrácí, chápeme-li komiks pouze v úzkých mantinelech. Také práce Lucie Česálkové „Komiks jako výzva k pop-experimentu“ zavede čtenáře do otevřených vod intermediality, ať už se jedná o různé druhy a různé druhy a směry adaptace, vzájemnou koexistenci, či volnější inspiraci. Za pozornost zde stojí především rozbor práce Káji Saudka pro film Kdo chce zabít Jessii?, který přesvědčivou analýzou ukazuje problematiku zachycení komiksu na filmový pás.

Signály jsou monografií rozkročenou mezi sondami do dějin média i jednotlivých žánrů a mezi analytičtějšími studiemi, které uzavřenost komiksové formy spíše zpochybňují. Jako celek však nabízejí, navzdory nejrůznějším vnějším tlakům, pohled na komiks jako na kontinuální fenomén, který od svého postupného vzniku/importu na začátku 20. století české prostředí nikdy zcela neopustil a i v časech zdánlivě nehostinných přitahoval jak tvůrce, tak i čtenáře. Signály z neznáma nabízejí široké spektrum možností, jakými lze dějiny českého komiksu nazírat: od dějin média přes zaměření na věkové skupiny, jednotlivé autory, autorské okruhy i ustálené žánry až ke komiksové periferii. Kromě nesporné faktografické hodnoty představuje monografie také zprávu o současném stavu českého myšlení o komiksu, které stále (a poměrně oprávněně) cítí povinnost zaplňovat bílá místa a strachuje se vynechat některou dostupnou historickou informaci na úkor přehlednosti sdělení či interpretace. Můžeme jen doufat, že plánované Dějiny československého komiksu rozvážou badatelům ruce a posunou je definitivně do další fáze.

Pavel Kořínek — Tomáš Prokůpek (edd.): Signály z neznáma. Český komiks 1922–2012. Řevnice, Arbor vitae 2012. 350 stran.

Vyšlo v České literatuře 5/2014.