Česky
Přestože koncepci udržitelného rozvoje rozvinula před čtvrt stoletím Světová komise pro udržitelný rozvoj pod vedením Gro H. Brundlandtové a světové společenství ji přijalo na Summitu Země v Riu de Janeiro již v roce 1992, dosud neexistuje jednotný názor, zdali se toto poselství daří naplnit činy. Komise pro životní prostředí AV ČR proto 11. června 2013 uspořádala veřejný seminář, který volně navázal na pracovní setkání z března 2009 Jak měřit udržitelný rozvoj? (viz AB 6/2009).
Zdroj: Archiv NSZM
Obr 1: Mapa České republiky s vyznačenými členy (města, obce, městské části, kraje, mikroregiony, místní akční skupiny) asociace Národní sítě zdravých měst
Dosavadní mezinárodní snahy prosadit strategii udržitelného rozvoje zhodnotil úvodem prof. Bedřich Moldan z Centra pro otázky životního prostředí UK, když se ohlédl za Summitem Země (United Nations Conference on Environment and Development – UNCED) v Riu de Janeiro (1992). V té době vrcholily snahy přesvědčit světové společenství, že ochrana životního prostředí je důležitá a měla by být součástí hlavního politického diskurzu. Konference se navíc konala v době, kdy se svět nacházel ve stavu společného nadšení a naděje: skončila studená válka, diskutovalo se o míru či jakým novým směrem se svět vydá… Úspěšná jednání vyústila v dokument Agenda 21 – rozsáhlý návod, jak udržitelný rozvoj implementovat v různých oblastech a úrovních. Konference také poprvé představovala platformu nejen pro mezivládní jednání; do diskusí se zapojili i reprezentanti občanských skupin jako byli zemědělci, podnikatelé, nevládní organizace, vědci, domorodci, mládež atd. Po skončení převládal pocit, že dobrá věc se podařila.
O pět let později, v roce 1997, se uskutečnil další summit (Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN), který však zapůsobil jako studená sprcha: odborníci zdokumentovali, že se stav životního prostředí celosvětově zhoršuje, nežádoucí vzorce výroby a spotřeby se nijak nezměnily a že je třeba urychleně jednat. Summit přijal dva závěry: vytvořit strategie pro udržitelný rozvoj na národní úrovni a svolat další konferenci. účastníci setkání v Johannesburgu (2002) strategie zhodnotili a v zásadě všechny přísliby z Ria opět odsouhlasili; nové již nepřibyly, neboť se summit zaměřil především na to, jak závazky uskutečnit. Výsledkem byl tzv. Johannesburský plán implementace – nikoli novátorský, avšak solidní seznam faktů, které bylo třeba pro dosažení udržitelnosti splnit.
Několik let po johannesburském summitu si lidé uvědomili, že svět pokračuje po stejné trajektorii jako dříve a konzumní a dlouhodobě neudržitelný životní styl se nezměnil. Vznikla proto iniciativa, jež v roce 2012 vyústila v další summit – Rio+20; hlavní témata představovala zelená ekonomika a institucionální rámec pro udržitelný rozvoj. Výstupem byla deklarace zúčastněných států Budoucnost, kterou chceme, jež mnohé sice zklamala, avšak formulovala, že je nutné přijmout tzv. cíle udržitelného rozvoje a nástroje k jejich hodnocení – indikátory.
Ústřední téma příspěvku Mgr. Michala Brožy z Informačního centra OSN představovala otázka spolupráce, neboť se v mezinárodním měřítku ukázala jako nezbytná pro formulaci rozvojových cílů. Mgr. Broža upozornil na nedávnou práci 27členného týmu významných osobností, který generální tajemník OSN pověřil, aby vypracoval rámec pro globální rozvojovou agendu po roce 2015 (v čele jsou prezidentka Libérie Ellen J. Sirleaf, indonéský prezident Susila B. Yudhoyon a britský premiér David Cameron; členy jsou například i bývalý německý prezident Horst Kohler či jordánská královna Rania). Komise připravila zprávu Globální partnerství pro odstranění chudoby a transformace ekonomiky k udržitelnému rozvoji, jež vychází z výsledků tzv. Rozvojových cílů tisíciletí (Millenium Development Goals – MDGs) a měla by Spojeným národům pomoci definovat vlastní vize rozvojové agendy po roce 2015; členské státy OSN se s ní seznámí v září 2013. Pět bodů budoucí transformace obsahuje následující výzvy:
• Zaměřit se na všechny. Po roce 2015 již nepůjde o snižování, nýbrž o zkončení s extrémní chudobou. Žádnému člověku nesmí být upřeny ekonomické příležitosti a lidská práva.
• Založit transformaci na udržitelném rozvoji. Je nutné jednat okamžitě, aby lidstvo dokázalo odvrátit nebezpečné dopady změny klimatu a degradace životního prostředí.
• Transformovat ekonomiku ve prospěch pracovních příležitostí a inkluzivního růstu; zakládat se musí na inovacích, technologiích a potenciálu podnikatelského sektoru.
• Zformovat bezpečné, efektivní, otevřené a odpovědné instituce; bezpečnost a dobrá správa věcí veřejných jsou klíčem ke kvalitnímu životu.
• Vytvořit nové globální partnerství. Rozvojová agenda musí po roce 2015 vyjít ze solidarity, spolupráce a vzájemné odpovědnosti.
Činnost Národní sítě zdravých měst (NSZM) sdružující města, obce a regiony, které realizují projekt Zdravé město (ZM) a místní Agendu 21 (MA 21), přiblížili Ing. Petr Švec a Mgr. Petr Hermann. Mezinárodní projekt Zdravé město iniciovala v roce 1988 Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) a k realizaci přizvala nejvýznamnější evropské metropole. Za 15 let jeho trvání vzniklo 1300 zdravých měst ve 30 zemích (například ve Velké Británii, Francii, Itálii, Německu atd.). NSZM sestává ze 112 členů s regionálním vlivem na 2653 měst a obcí, v nichž žije 5,935 milionu obyvatel (56 % populace ČR) – obr. 1. Kvalita veřejné správy ve městech, obcích a regionech, které se hlásí k této myšlence, respektive k MA 21 se sleduje v následujících oblastech: uplatňování udržitelného rozvoje, zapojování veřejnosti, kvalita strategického řízení. Projekt ZM se zaměřuje především na děti a mládež, která se od druhého stupně základních škol může vyjadřovat ke stavu, problémům a perspektivám rozvoje místa, v němž mladí lidé žijí. Kvalita veřejné správy se posuzuje podle sady 21 kritérií, jež vytyčila pracovní skupina pro MA 21 ustanovená při Radě vlády pro udržitelný rozvoj. Každé kritérium představuje konkrétní aktivity/úkony, jejichž uskutečnění vede k zařazení do jedné z kategorií A až D. Nejvyšší hodnocení dosahují obce, jež propojují jednotlivé oblasti udržitelného rozvoje do komplexního strategického řízení; realizaci MA 21 zabezpečuje stálý orgán rady či zastupitelstvo samosprávy. Pro přidělení této kategorie musí město zpracovat „audit udržitelného rozvoje“, a to na základě sady indikátorů v deseti tématech odvozených od tzv. Aalborgských závazků: správa věcí veřejných a územní rozvoj; životní prostředí; udržitelná spotřeba a výroba; doprava a mobilita; zdraví obyvatel; místní ekonomika a podnikání; vzdělávání a výchova; kultura a místní tradice; sociální prostředí; globální odpovědnost. Metodika pro zařazení měst do kategorie A byla vypracována teprve nedávno – letos audit zpracovala Chrudim a jako první tak usiluje o zařazení do této kategorie.
O způsobech jak hodnotit udržitelný rozvoj hovořil dr. Tomáš Hák z Centra pro otázky životního prostředí UK. Indikátorů – agregovaných i sad – již existuje mnoho. Je však otázkou, zdali skutečně vypovídají o skutečnostech podstatných pro udržitelnost společenského rozvoje. Již Agenda 21 uvedla, že musíme vyvinout nové indikátory, které umožní posoudit, zda se společenský vývoj ubírá správným směrem.
Obr. 2: Ekologická stopa, biokapacita a ekologický deficit, ČR, 1993–2009. Ekologická stopa ČR trvale roste, zatímco dostupná biokapacita se mírně zmenšuje (změnu ukazuje až poslední známý rok, tj. 2009); celkový ekologický deficit se tedy za posledních 15 let téměř zdvojnásobil.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development – OECD) na ministerském zasedání v roce 2001 prohlásila udržitelný rozvoj za „zastřešující cíl“ a přijala program na vývoj příslušných indikátorů Measuring progress of societies. Evropská komise se již několik let pokouší v rámci iniciativy Beyond GDP nalézt vhodný ukazatel rozvoje společnosti, který by doplnil fetišisticky (zne)užívané HDP; zvažují se různé složené ukazatele, které zahrnují netradiční či dříve neměřené aspekty, jako jsou štěstí, množství volného času či zapojení do veřejného života. Prozatím však situace není příliš uspokojivá – ukazatele, jež mají přímočarou interpretaci z hlediska ekologických limitů (například ekologická stopa – viz obr. 2), se ve skutečné politice pro určité metodologické nedostatky příliš nepoužívají. Jiné indikátory či indexy (například index lidského rozvoje či index šťastné planety) slouží spíše pro porovnání států mezi sebou, o udržitelnosti však jasně nevypovídají. Indikátory, které hodnotí udržitelnost, tedy potenciál zemí udržovat stávající blahobyt dlouhodobě (tj. indikátory založené na kapitálovém přístupu a na definování silné nebo slabé udržitelnosti – například index čistých úspor nebo nově vyvinutý index inkluzivního bohatství) se zatím bohužel počítají pouze pilotně pro vybrané státy; například statistické úřady o ně ani nejeví velký zájem.
Jak hodnotí pokrok v naplňování principů udržitelného rozvoje nezisková sféra, připomněl prom. biol. Pavel Šremer ze Společnosti pro udržitelný život.
Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR (SRUR) přijala vláda v lednu 2010 s pěti prioritními osami (společnost, člověk a zdraví; ekonomika a inovace; rozvoj území; krajina, ekosystémy a biodiverzita; stabilní a bezpečná společnost). Důležitou součástí SRUR je i monitoring prostřednictvím indikátorů, reporting a evaluace; zprávy vyhodnocující stav a trendy udržitelného rozvoje České republiky mají vznikat jednou za dva roky, souhrnná evaluace SRUR jednou za čtyři roky (tj. v tomto roce). Další, ministry schválenou fází měl být návrh jeho implementace, který vypracovala a schválila Rada pro udržitelný rozvoj již na konci roku 2010. Dokument popsal mechanismy, jak zajistit soulad nově připravovaných strategických materiálů s prioritami a cíli SRUR; chystalo se i hodnocení souladu strategických materiálů z hlediska jejich dopadů na udržitelný rozvoj (SIA) a dále metodiky k zajištění implementace SRUR a jednotný pracovní postup přípravy strategických materiálů.
Politickým rozhodnutím nebo nečinností ministra životního prostředí nebyl vládě materiál dlouho předložen jako platný; vláda se seznámila pouze s nezávazným dokumentem Informace o zajištění problematiky udržitelného rozvoje v ČR (březen 2011). Po dvou letech lze konstatovat, že se implementace SRUR na některých ministerstvech (například Ministerstvo životního prostředí) neuskutečňuje, na jiných se ovšem některé dílčí body realizují – Ministerstvo financí připravilo a vláda přijala metodiku přípravy veřejných strategií, Ministerstvo místního rozvoje pracuje na metodikách k zajištění implementace a ve spolupráci s NSZM vznikla Databáze strategií ČR, a to dokonce s přesahem na strategie EU.
Před budoucí aktualizací SRUR (na konci 2013) by se měla uskutečnit důkladná evaluace, jež zohlední nový vývoj, tj. například cíle summitu Rio+20. Nevládní organizace v minulosti často suplovaly vládní orgány a snažily se zabraňovat neudržitelným formám vládnutí či hospodaření. Zvláště v posledních letech však některé z nich vnímají udržitelný rozvoj jako nicneříkající frázi, které se zmocnili ti, kterým o udržitelnost vůbec nejde. Právě proto se zaměřují na konkrétní akce, jež podle nich vedou k udržitelnosti daleko účinněji. Je potřebné, aby si nevládní neziskové organizace uvědomily, že již existují efektivní postupy a metody vedoucí k udržitelnosti (například MA 21, hodnocení SIA apod.), a aby vznikly sítě organizací, které se udržitelnosti budou věnovat naplno a stanou se součástí evropských i světových sítí.
Ve dnech 18. a 19. září 2013 se v Olomouci konala 20. jubilejní konference NSZM ČR 2013.
V závěrečné diskusi zazněly nejrůznější náměty. Je zřejmé, že i přes nečinnost některých institucí veřejné správy vznikly slibné aktivity – například projekty nevládních organizací, aktivity na úrovni měst, byla obnovena Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj atd. Složitosti a komplexnosti přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje odpovídá i délka a obtížnost hledání konsenzu o praktických opatřeních – například zelená ekonomika je v současnosti zřejmě nejatraktivnějším konceptem; mělo by jít o ekonomiku přispívající k lidskému blahobytu způsobem, který úspěšně čelí problému omezenosti přírodních zdrojů, nepoškozuje životní prostředí, ale dokonce snižuje environmentální rizika. MA 21, zelená ekonomika, spolupráce univerzit se zainteresovanými institucemi například formou regionálních center expertizy a další návody praktické realizace strategie udržitelného rozvoje patří mezi několik pozitivních příkladů. Pokud se má koncepce udržitelného rozvoje stát použitelným vodítkem pro praktická opatření, musí vycházet z časově a místně determinovaného kontextu. Musí zahrnout každého, kdo má zájem, a nabídnout srozumitelné cíle. Právě aplikace principů udržitelného rozvoje na místní úrovni – MA 21 či obdobně nazvané iniciativy – se zdají být pro dosažení vysoké kvality života perspektivní. Hnutí se v zahraničí rozvíjí již od počátku 90. let, v ČR má kvůli nepochopení koncepce UR tehdejšími vládami značné zpoždění. I přesto se MA 21 v ČR stala účinným nástrojem ke zlepšování kvality veřejné správy, strategického řízení, zapojování veřejnosti a budování místního partnerství. S nadějemi, ale i mírnou skepsí musíme sledovat dění na mezinárodní scéně – i přes dlouholeté úsilí zatím nedošlo k zásadnějšímu převedení strategie udržitelného rozvoje do praktických opatření. Nové termíny jako green economy, smart growth či inclusive wealth situaci spíše znepřehlednily (politici již nevědí, zdali nové koncepty strategii udržitelného rozvoje doplňují a operacionalizují, nebo jde o nové směry). Chybí i mezinárodně uznávané měřítko udržitelnosti – v tomto směru se naděje upírají k tzv. Cílům udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – SDGs). I když summit Rio+20 zahájil definování těchto cílů (aby je šlo snadno komunikovat a použít pro hodnocení politik všech států), prozatím se pro ně nepodařilo identifikovat konkrétní tematické oblasti.
Je pozitivní, že se vlády a další důležití činitelé shodují, že se svět musí rozvíjet udržitelně v původním slova smyslu – tedy v rovnováze všech tří dimenzí: sociální, ekonomické a ekologické – a že jsme tuto velkou výzvu dosud nenaplnili. V míře vrchovaté to platí i pro Českou republiku.
TOMÁŠ HÁK,
Komise pro životní prostředí AV ČR,
Centrum pro otázky životního prostředí UK