Česky
Ve dnech 10. až 16. května 2010 jsem se díky loňské nominaci Asociace pro mládež, vědu a techniku (AMAVET) zúčastnil v USA největšího mezinárodního veletrhu vědy a techniky pro středoškolskou mládež na světě – INTEL ISEF 2010. Letos jsem maturoval a za poslední dva a půl roku studia se podílel na výzkumu termoelektrických materiálů na Univerzitě Pardubice. Jakožto středoškolák jsem ale neměl mnoho možností, jak svůj výzkum realizovat; a to jsem navíc ze začátku musel dojíždět. Ptám se proto: Jde to i jinak? Lze studentům středních škol umožnit zapojení do lidského pokroku, a tím tyto aktivity zařadit do jejich žebříčku profesní seberealizace?
Foto: Archiv autora
Letošní ročník soutěže Intel International Science and Engineering Fair (ISEF) 2010 se odehrával v pověstném kalifornském Silicon Valley, ve městě San José, a účastnilo se jej úctyhodných 1611 finalistů z 59 zemí. Hodnotitelská komise čítající přes 1000 členů sestávala z odborníků s doktorským titulem nebo nej-méně se šestiletou praxí v oboru. Mezi hodnotiteli pro hlavní ceny (tzv. Grand Awards Judges) tudíž byli jak vysokoškolští pedagogové, tak i vědecko-výzkumní pracovníci. Součástí INTEL ISEF 2010 byly také ceny speciální (Special Awards), jejichž udělení měli na starosti především zástupci firem a vládních organizací.
INTEL ISEF 2010 jsem se zúčastnil s projektem Perspektivní termoelektrické teluridy, ve kterém jsem se zabýval optimalizací současných termoelektrických (TE) materiálů a přípravou nových, též založených na sloučeninách teluru; zejména za účelem zvýšení účinnosti stávajících tepelných strojů pracujících na principu TE. (Oba materiály byly zkoumány s potenciálem jejich použití v oblasti pokojových teplot – 300 K.) Za studii jsem získal třetí hlavní cenu v kategorii Inženýrství: Materiály a Bioinženýrství. S počátky této práce se lze seznámit také např. v článku Elektřina přímo z tepla: Příprava a vlastnosti materiálů na bázi sloučenin A2VB3VI pro termoelektrické aplikace – viz http://www.3pol.cz/888-elektrina-primo-z-tepla.
Ve druhém ročníku studia na pardubické Střední průmyslové škole elektrotechnické jsem za učitele fyziky dostal Ing. Mgr. Jaroslava Švadlenku. Od něj přišel první impuls k vědecké činnosti, když mne oslovil s nabídkou práce v rámci Projektového vyučování ve fyzice. Tehdy jsem si vybral projekt Vlastnosti čistých látek. Prostřednictvím J. Švadlenky jsem později mohl na projektu spolupracovat s Univerzitou Pardubice, byť jsem byl zpočátku na rozpacích, jestli vše zvládnu. Tak začala má vědecká práce, která pokračuje dodnes (viz také Cesta vědy – moje cesta: Věnovat se při střední škole něčemu dalšímu? Proč? Je to vůbec možné? – http://www.3pol.cz/923-cesta-vedy-moje-cesta).
Rád bych poukázal na to, že mnohdy zanedbávaná role vyučujícího v budoucím směřování studenta může být často zásadní! Pohlédneme-li na tuto otázku z rozsáhlejší perspektivy, je kvůli Motýlímu efektu z Teorie chaosu, který v podstatě tvrdí, že zdánlivě nepatrné změny mohou vyvolat změny obrovského charakteru, vskutku nezanedbatelná. „Mohou, ale nemusejí“, odpoví někdo; „hezká výmluva“, říkám já. (Uvědomme si, že neexistují změny pouze „pozitivního charakteru“.)
Škola je dnes chápána jako vzdělávací instituce poskytující studentům odrazový můstek pro jejich budoucí uplatnění v praxi. Snad ale nemá být pouze nějakým chrličem jednostranně zaměřených odborníků. Ano, odborníci jsou důležití, ba co víc – jsou nepostradatelní. Bez alespoň minimálních interdisciplinárních vazeb však těžko porozumí světu kolem sebe. Existuje riziko, které je možné přirovnat k faktoru „slonovinové věže“, jak píše Zdeňka Petáková ve své eseji O smyslu vědy. Totiž, že se z nich stanou lidé lhostejní ke svému okolí, zakládající si pouze na materiálních hodnotách.
Pominu-li individuální studijní plán, který není dostupný pro všechny motivované, představoval bych si zlepšení integrací projektové práce formou dotace normálních školních hodin. Jednoduše řečeno: aby na tyto aktivity byl v rámci normální výuky vyhrazen čas. Pokud chce dnes student ze školy odejít, počítá se mu to do normální absence z předmětu, kterého se nezúčastnil; proto je jediným řešením předměty střídat. Na střední škole jsme ve čtvrtém ročníku měli předmět Praxe, který byl vyhrazen pro tvorbu maturitního výrobku a dokumentace (tzv. praktická maturita), kde jsem například trávil čas naprosto neúčelně – výrobek jsem měl již hotový a místo toho jsem mohl pracovat v laboratoři.
Dnešní školství nepodporuje excelenci, nýbrž podněcuje k průměrnosti ve všech oblastech výuky. Nepodporuje tak rozvoj talentů. Neumožňuje to ani školský systém. Existuje pouze hrstka osvícených vyučujících, kteří si to uvědomují a snaží se studenty motivovat k lepším výkonům, a tím k případnému nalezení adekvátní možnosti jejich profesní seberealizace. Za to jim patří velké poděkování.
Máme většinou na výběr, a to platí zejména v oblasti vzdělávání. Chceme se pokusit vychovávat budoucí nositele pokroku, nebo lidi lhostejné ke všem oblastem lidského bytí? Je na nás, jak se k této otázce postavíme, jak budeme vytrvalí. My lidé tvoříme pokrok společnosti a pouze my lidé jej můžeme směrovat k lepšímu… Slovy Tomáše Akvinského: „Lidé jsou vlastní hodnotou, nikoli pouhými prostředky.“
PATRIK ČERMÁK,
nastupující student fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice