Česky
Rozhovor s předsedou AV ČR prof. Jiřím Drahošem
MARINA HUŽVÁROVÁ
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Jak mylná je představa, že vědci sedí zahloubáni nad svým problémem, aniž by vnímali svět kolem sebe. Jak zarputile se takové povědomí mezi veřejností drží, byť je opak pravdou. Mnozí špičkoví badatelé doširoka rozprostírají své zájmy a často v mládí váhali, kterým směrem se vydají. O distingovaně vystupujícím předsedovi Akademie věd prof. Jiřím Drahošovi je známo, že zpívá ve sboru, ale už méně se ví, že ovládá také klavír, trubku i flétnu. Jeho otec hrál na housle, maminka dobře zpívala; Jiřího dali rodiče na klavír, mladší Josef hraje na housle a kytaru, takže spolu někdy muzicírovali – housle a klavír, klavír a kytara – často to byl bigbít. Z Jablunkova, kde vyrůstal, mu zůstala láska k trochu syrové, ostré lidové hudbě odrážející kdysi nesnadný život v Beskydech. Možná i tady hledejme zdroj síly, kterou Jiří Drahoš prokázal při nástupu do funkce předsedy Akademie věd.
Pane předsedo, před téměř 40 lety jste nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV, což je nynější Ústav chemických procesů AV ČR. Mezi lety 1996 až 2003 jste byl jeho ředitelem, do roku 2008 jste odpovídal za oblast chemických věd jako místopředseda Akademie věd ČR, v čele Akademie stojíte od r. 2009 a nyní vám začalo druhé funkční období. Co pro vás uplynulých 20 let Akademie věd ČR znamená?
Uplynulé dvacetiletí vidím ze dvou navzájem propojených úhlů. Z odborného hlediska nemohu od této doby oddělit svoji předchozí práci v Československé akademii věd. Přijímací zkoušky na studijní pobyt do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV jsem udělal v roce 1972 během vojenské služby a letos na podzim to bude 40 let, co jsem do Akademie věd nastoupil. Sametová revoluce na mém výzkumném zaměření nic zásadního nezměnila, pokračoval jsem v tom, co jsem dělal do té doby, tedy v modelování a diagnostice vícefázových reaktorů.
A kudy se ubírá druhý úhel pohledu?
V něm šlo hlavně o společenský přelom roku 1989, úplně jinou atmosféru v Akademii věd i v ústavech, náhlé otevření světa za železnou oponou. V letech 1985 až 1986 mě po dvouletém snažení soudruzi sice pustili na Humboldtovo stipendium do Hannoveru, ale manželka s dětmi musela zůstat v Praze jako rukojmí. Dobře si vzpomínám na návrat – cestou autem z Cínovce dolů do Dubí jsem měl pocit, že zase definitivně spadla klec a já se už nikdy nikam nedostanu. A najednou jsme mohli nejen jezdit přednášet na prestižních konferencích, ale také vyrazit po přednáškách se zahraničními kolegy na víno či na pivo – tam se vždy děje to podstatné, například domlouvají se další spolupráce. Na druhé straně jsem po revoluci začal mít na vědu daleko méně času než předtím. Do té doby jsem totiž byl s ohledem na kádrový profil řadový vědecký pracovník, jenže pak se začaly hrnout manažerské funkce – vedoucí oddělení, zástupce ředitele, ředitel. Ale nestěžuji si, tohle ostatně „postihlo“ spoustu dalších lidí.
Hovoříme-li o uplynulých dvaceti letech, je určitě důležité připomenout, že v rámci bývalého východního bloku prošla AV ČR největší formální proměnou, snad vyjma bývalé NDR, ale tam byla zásadně jiná situace. Zrušili jsme sbor akademiků, který jinak zůstal prakticky ve všech sousedních akademiích, zavedli jsme systém pravidelného hodnocení ústavů s účastí mezinárodních odborníků, ustáli jsme řadu politických tlaků.
„Ví bůh, co nastane“, předpověděl chemickou reakci pan továrník v Saturninovi. Výbuch nastal – na rozdíl od vaší chemické praxe – ve financování Akademie chvíli poté, co jste v roce 2009 převzal její žezlo. Co jste si tehdy pomyslel? Neměl jste pocit, jako když šlápnete do propasti?
Řekl bych, že ze začátku ne. Pomyslel jsem si, že to musí být nějaký nesmysl, že jde o jakési nedorozumění. Nějakou dobu jsem prostě nedokázal uvěřit, že by to někdo opravdu mohl myslet vážně. Po volbě do funkce předsedy na prosincovém sněmu, nicméně stále ještě v roli místopředsedy v Akademické radě vedené Václavem Pačesem, jsem totiž byl na jaře 2009 přítomen jednáním o rozpočtu v rámci RVVI a vůbec nic nenaznačovalo, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Když jsem se už ve funkci předsedy Akademie věd dozvěděl, že vládní Rada pro výzkum navrhuje redukovat náš rozpočet na rok 2010 o miliardu a na léta 2011 a 2012 o další jednu a půl miliardy, považoval jsem to chvíli za nějaký aprílový vtip. Velmi brzy mi ale došlo, že jde o zcela vážně míněnou snahu Akademii věd zlikvidovat – prostě ten pohled do propasti najednou začal mít zřetelné obrysy.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Na své „domovské“ pracoviště v Ústavu chemických procesů AV ČR nastoupil Jiří Drahoš před 40 lety. Dnes už se do laboratoře příliš nedostane.
Celou situaci tehdy komplikovaly i poměrně velké změny v Kanceláři Akademie věd. V té nejhorší době byl mimo jiné postižen rovněž Odbor mediální komunikace a novináři tak přišli o doposavad kvalitní servis a zdroj pro informování veřejnosti. Měl jste v té době vůbec šanci vnímat dění také „uvnitř“ Akademie?
Samozřejmě ano. Naše ústavy byly v té době už převedeny na formu veřejných výzkumných institucí, ale ze strany RVVI existovaly neustálé snahy o zpochybňování rozpočtu Kanceláře AV – jeho výrazná redukce byla ostatně důvodem některých, na první pohled nepříliš logických organizačních kroků. Neměli jsme prostě peníze a museli zvážit, co kam v rámci Akademie převést, čeho se zbavit, upravit, kde redukovat stavy. Nemohl jsem také nevnímat nekvalifikované, ale o to častěji opakované názory některých členů tehdejší RVVI o miliardovém rozpočtu na Kancelář AV (!), nebo výroky typu „rozpusťte zbytečný úřad na Národní 3 a hoďte ústavy do vody, však ony budou rády plavat“.
Byl jste vtažen do pořádné vřavy, přestože nejste přítelem revolucí, jak s oblibou říkáte. A v situaci pro Akademii doslova kritické jste si vysloužil ostruhy: všichni vaši předchůdci oceňují, jak výborně jste obstál. Kdybyste věděl, co nastane, šel byste do toho znovu?
Určitě ano, jsem povahou bojovník. Navíc jsem od dětství prakticky pořád stál v čele nějakého týmu, od klukovské party, kdy jsme po sobě házeli kamením, přes neformálního šéfa malé skupiny v ústavu – formálně jsem jím být nemohl, protože mi chyběla ta správná knížka – a po revoluci přišly pozice vedoucího oddělení, zástupce ředitele a ředitele. Ke kandidatuře do předminulé Akademické rady mě ale musela přemlouvat Helena Illnerová, protože jsem k tomu neměl zpočátku mnoho chuti, říkal jsem si: „Po osmi letech končím ředitelování a budu mít konečně zase více času na studenty a na vědu.“ Můj souhlas s kandidaturou nakonec vyústil ve funkci místopředsedy, pak předsedy Akademie věd. Jsem si ale jistý, že i kdybych byl tenkrát věděl, jaké problémy Akademii věd čekají, šel bych do toho znovu, a možná tím spíše.
Ačkoli nebezpečí není zcela zažehnáno, jednou z klíčových současných otázek je budoucí směřování Akademie, tedy Strategie jejího rozvoje do dalších let. Charakterizovat ji má špičková technologie, hranice poznání a proměny společnosti a globální výzvy, počítá se s výzkumnými okruhy, v jejichž rámci by měly daleko těsněji spolupracovat výzkumné týmy napříč všemi 53 akademickými ústavy. Jaké změny systému práce i financování přinese?
Celá strategie je zaměřena na zvýšení výkonnosti Akademie věd, to znamená na další zkvalitnění výzkumu. Myslím, že jsme dosud zcela optimálně nevyužívali potenciál, který Akademie věd nabízí jako kompaktní instituce schopná řešit komplexní vědecké projekty. Máme sice 53 vědeckých pracovišť různé velikosti, ale při posledním podrobném hodnocení jsme zjistili, že mnohé týmy v různých ústavech k sobě mají svým zaměřením blíže než třeba k jiným týmům v rámci téhož ústavu. Chtěli bychom, aby lidé a týmy daleko více spolupracovali na jednotlivých výzkumných programech v rámci dílčích okruhů výzkumné činnosti.
Rozumím tomu tak, že by byly daleko méně vázané na organizační strukturu vlastního ústavu?
Organizační struktura každého ústavu je interní záležitostí pracoviště a jejich ředitelé by se měli v rámci skupin koordinujících výzkumné okruhy přímo podílet na formulaci výzkumných okruhů i programů a rozhodovat o tom, které skupiny se budou účastnit v dohodnutých programech. Organizačním základem strategie by měla být kvalifikovaná manažerská kooperace mezi ústavy a vedením Akademie věd. Nová strategie využívající programově orientovaného institucionálního financování by přitom zároveň mohla vytvářet příležitost pro aktivní účast Akademie věd na řešení Národních priorit orientovaného výzkumu a vývoje, na něž lze očekávat dodatečné finanční prostředky. Připomínám ale, že jsme teprve ve fázi intenzivní debaty s vedením ústavů o aktuálním návrhu strategie.
Změnilo se složení pracovní skupiny připravující Strategii v souvislosti s novou Akademickou radou?
Struktura skupiny se v zásadě nezměnila, stále jsou v ní členové předsednictva současné Akademické rady, jsou tam rovněž interní místopředsedové Vědecké rady. Samozřejmě se změnila některá jména v souvislosti s novým složením Akademické i Vědecké rady. Změnila se rovněž intenzita veřejné debaty v našich ústavech. Někteří kritici se ptají, proč vlastně chceme měnit to, co podle nich dobře funguje. Proto jsme nedávno poslali ústavům stručný poziční dokument, v němž zdůrazňujeme, proč bychom měli hledat novou strategii Akademie věd. Navíc sledujeme, jak fungují podobné instituce neuniverzitního výzkumu v zahraničí a co můžeme čekat v naší Akademii – podle toho postupně dopracováváme materiály k diskusi.
Možná lidi mate i prostupnost oborů. Přibude jen vědní strategie, nebo se v jejím rámci zruší vědní oblasti?
Vědní oblasti zůstávají tou základní strukturou v rámci Akademie věd. Nespekuloval bych v tuto chvíli ani o možných změnách ve struktuře sekcí, jakkoli se v rámci posledního hodnocení ukázalo, že mnohé ústavy z jedné sekce mají k sobě často dál než ty mezisekční. V současném uspořádání provádějí ústavy výzkum zcela autonomně a Akademie věd jako zřizovatel jim (pouze) poskytuje institucionální podporu, aniž má faktické prostředky, jak výzkum v jednotlivých ústavech ovlivňovat. To je samozřejmě logickým důsledkem situace, kdy jsou přidělené institucionální prostředky téměř v plné výši čerpány na základní provoz výzkumných infrastruktur (budovy, topení, elektřina, sítě, hospodářské správy apod.) a na část mezd, zatímco náklady spojené s vlastním výzkumem jsou hrazeny převážně z grantových či projektových prostředků. Tento stav je třeba změnit a dát vedení ústavů do rukou nástroje, které by jim umožňovaly daleko více ovlivňovat směr výzkumu na pracovištích.
Společnost se logicky mění, mění se poznání. Přizpůsobuje se potřebám společnosti dostatečně pružně i Akademie věd?
Přirozenou povinností instituce typu Akademie věd je hledat vždy a znovu vhodné formy organizace vědecké práce a výzkumu – tak, aby odpovídaly proměňujícím se podmínkám a aktuálnímu vývoji vědních oborů i vývoji a proměnám společnosti. Nová strategie Akademie věd by proto měla být zaměřena zejména na ty aktivity, které nemohou efektivně zajistit jiné složky současného systému VaV v České republice. Hlavním cílem nové strategie je zvýšit kvalitu a efektivitu vědecké práce a jejích výstupů využitím synergie výzkumných kapacit v klíčových směrech výzkumu. Dalším v perspektivě sledovaným cílem je zapojení partnerů z vysokých škol a podnikatelské sféry, včetně jejich personálních a finančních kapacit, do tvorby a řešení výzkumných programů Akademie věd a tak přispívat k formování společnosti otevřené výsledkům vědy a výzkumu, s ambicí zajistit konkurenceschopnost české ekonomiky a civilizační konkurenceschopnost České republiky. V demokratické společnosti je pozice vědy a výzkumu nepochybně do značné míry závislá právě na tom, zda a nakolik se jí podaří oslovit veřejnost a její politickou reprezentaci, která odpovídá za účelnost vynaložených investic a prosperitu země. Strategie by proto měla podpořit nezpochybnitelnost neuniverzitního výzkumu, a pokud se ukáže jako funkční, může posloužit i jako argument podporující model financování Akademie věd oddělený od ostatních výzkumných organizací.
Jak dlouho by měla probíhat fáze diskusí a kdy by měl nastat „ostrý“ termín?
Řešení problému různých režimů veřejného institucionálního financování, v nichž pracují vysoké školy, ústavy Akademie věd a další výzkumné organizace, měl přinést Individuální projekt národní nazvaný Efektivní metodika hodnocení a financování výzkumu. Způsob, jakým MŠMT tento projekt řídí, zpochybňuje naděje do něj vkládané, proto se při přípravě Strategie rovněž snažíme propojit programové řízení části společných aktivit s vlastním hodnocením ústavů Akademie věd. Toto hodnocení musí být zahájeno v roce 2015 a nemělo by už zahrnovat jen samotné týmy, ale i nová programová témata. Pokud se na nové strategii shodneme, je jasné, že takovou zásadní změnu nemůžeme zavést v polovině hodnoticího období. V tuto chvíli proto předpokládáme, že programově orientované institucionální financování by bylo reálně použito od roku 2017.
Při vašem nástupu do funkce v roce 2009 jsem se v prvním rozhovoru pro Akademický bulletin (Nejvyšší zodpovědnost za instituci, AB 4/2009) ptala, jak zabránit, aby v tenkrát teprve plánovaném hodnocení nedocházelo k případným chybám a nebyl poškozen nějaký ústav, jako se už stalo. Značnou nespokojenost vyvolalo někde také poslední hodnocení. A další hodnoticí proces už se blíží…
Říkal jsem, že Akademie věd bude muset opět připravit své vlastní periodické hodnocení. Jakkoli je každé naše hodnocení lepší než to předchozí, je jasné, že žádné z nich nemůže být dokonalé. Mnohokrát jsem konstatoval, že i to poslední hodnocení připravovala skupina lidí, kteří se tomuto problému dlouhodobě věnují, ale nemají ho jako svou hlavní náplň činnosti a nemohou také domyslet úplně všechny detaily. Lidský faktor se podepisuje vždy, ať již na úrovni hodnoticích komisí, nebo zahraničních expertů, s tím se prostě musí počítat. O chybách a nedostatcích samo-zřejmě víme a v příštím hodnocení se jich budeme snažit vyvarovat. Výhrady k hodnocení výzkumných institucí ostatně slýcháme i od našich zahraničních kolegů.
Dost výtek směřovalo k následnému přepočtu…
Tyto výtky nepovažuji za kvalifikované. Akademická rada dělala minimální úpravy v nevelkém procentu případů, navíc je vždy jasně zdůvodnila – nejčastěji nestejným metrem nastaveným hodnoticími komisemi v různých vědních sekcích. Ostatně, hodnocení nepadá z nebe, zadala jej Akademická rada, stanovila řadu pravidel, a pokud jsme si nebyli jisti, že byla pravidla hodnoticími komisemi dodržena, následovaly ony drobné korekce – bylo to zcela v kompetenci Akademické rady.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Na slavnosti v Lannově vile v březnu 2009 předal Václav Pačes symbolické atributy vlády svému nástupci Jiřímu Drahošovi.
Na letošním březnovém zasedání Akademického sněmu jste vyslovil termín „primitivní manažerismus“; ten spolu s byrokratickou expanzí neblaze zasahuje celou společnost. Můžeme se poučit ze současné sklizně shnilých plodů chybných manažerských rozhodnutí?
Zmínil jsem primitivní manažerismus a myslel jsem tím názor, že u nás může kdokoli vlastně řídit cokoli. Situace ve vědě se přece jen diametrálně liší od podnikové sféry, kde manažeři a ředitelé mohou putovat z jedné fabriky do druhé, protože v principu jde všude pořád o jednu jedinou věc, a to o zisk. V průmyslu lze proto dosadit do podniku krizové manažery, kteří tam přestaví systémy, nastartují strategii výroby jiným směrem a mohou být docela úspěšní. Nedovedu si ale představit takovýto postup ve vědecké instituci, kde se kvalitní týmy budují po mnoho let. Navíc, ve vědě nejde jen o rychloobrátkový ekonomický zisk. Slýchám kolem sebe zcela nekvalifikované názory některých průmyslových manažerů – naštěstí je i řada těch se zcela odlišnými postoji – kteří sice nikdy vědu ani výzkum nedělali, ale je jim o to jasnější, co by měla dělat a jak fungovat Akademie věd, jak by měly učit vysoké školy apod. Taková vyjádření nelze odbýt jen mávnutím ruky už proto, že tyto názory jsou prezentovány velmi hlasitě a často jim naslouchají i politici.
Akademie úzce souvisí se vzděláváním. Školy rostou jako houby po dešti, úrovně jsou nejrůznější, přitom Akademii se stále nedaří zařadit do systému vzdělávání. Čeká tenhle běh ještě dlouhá trať?
V 90. letech nám vzal vysokoškolský zákon právo na školení a udělování titulů v doktorském studiu. Od té doby se vede debata, jestli a jakou formou by Akademie toto právo měla mít. Tento problém se nedá řešit jednoduše, zákon o vysokých školách připravuje MŠMT a pracovní skupiny ho logicky formulují tak, aby vyhovoval vysokým školám, pro něž je většinou výhodné, že konkurenční Akademie věd nemá právo lákat studenty. Je to spíše politický problém a vnímám radikální postoje obou stran. Z Akademie, proč jsme už dávno neprosadili to či ono, aniž by si kolegové uvědomovali, že prosadit něco do zákona není zase tak triviální. Na druhé straně je cítit neskrývaná averze některých kolegů z VŠ, proč by vlastně Akademie měla takové právo mít, vždyť přece vzdělání patří výlučně na školy. Není to snadný oříšek, ale existence Akademie věd na tom nestojí, byť bych osobně uvítal právo školit studenty a udělovat titul, jak tomu bylo dříve. Konkurence je obecně zdravá a Akademie by v ní svou kvalitou určitě obstála.
Novela vysokoškolského zákona tedy nepostihuje význam role veřejných výzkumných institucí ve vzdělávacím procesu. V terciárním vzdělávání máme stále jakousi druhořadou pozici, která je závislá na ochotě děkana příslušné fakulty uzavřít s námi smlouvu, a tím formalizovat naši roli při výchově doktorandů. Jsem přesvědčen, že to neprospívá kvalitnímu vzdělání studentů, a o ty by nám všem mělo jít především.
Studenti pracují v Akademii, přičemž jejich výsledky jsou mnohdy připisovány rovněž školám – je naděje, že se tento problém v dohledné době vyřeší?
To je bohužel jeden z mnoha negativních důsledků aplikace kafemlejnku. Spory o to, jestli bude na práci doktoranda uvedena také univerzita, nebo jenom pracoviště AV ČR, dříve prakticky neexistovaly. V době před kafemlejnkem se spolupráce formálně řešila buď poděkováním v závěru práce, nebo se kolegové dohodli na společném autorství článku. Teď to najednou vykopává hluboké příkopy jen proto, že afiliace na publikaci bere peníze jedněm ve prospěch druhých.
A další paradox: na jednu stranu se požaduje přeshraniční, mezioborová spolupráce, na stranu druhou se podobnými restrikcemi spolupráce vylučuje…
Nebo se jí do cesty stavějí logické překážky. Hlavním problémem kafemlejnku nejsou ani tak špatně nastavené body, ale to, že hází do jednoho pytle instituce s různým typem financování. Tento základní problém pak generuje další problémy. Co je pro vysoké školy šlehačkou na dortu, míním tím finance z kapitoly rozpočtu na VaVaI, to je pro Akademii věd existenční nutností – my nemáme další zdroje institucionálního financování a nemůžeme jeho výpadky kompenzovat odjinud.
Jako chemický inženýr máte velmi blízko k aplikacím, čemuž ostatně napovídá už samo zaměření na vícefázové chemické reaktory. Coby předseda Akademie se intenzivně zabýváte jejím propojením s průmyslovou sférou, navzdory nejrůznějším iniciativám, jednáním a aktivitám jako by ale všechno zůstávalo v teoretické rovině. Je v této oblasti důvod k optimismu?
Řekl bych, že ano. Máme řadu kontaktů s představiteli průmyslu, zejména s těmi, kteří o výzkumu opravdu něco vědí, a scházíme se na zatím neformálních debatách. V současné době ale dopracováváme formální dokument, s nímž bychom rádi vystoupili na veřejnost, abychom ukázali, že zde nejsou jen názory oficiálních představitelů průmyslového establishmentu. V této souvislosti považuji za nesmírně důležité vyjasnit některé chybně používané pojmy – například průmyslový vývoj je často (a mnohdy evidentně účelově) zaměňován za aplikovaný výzkum. Je zde naštěstí mnoho průmyslových manažerů, kteří nepodceňují roli základního výzkumu a souhlasí s tezí, že stát má primárně zajistit základní, případně aplikovaný výzkum. Role státu při podpoře inovací pak nemá spočívat v žád-ném případě v jejich financování, ale ve vytváření vhodné infrastruktury, zákonů, prostředí pro komunikace mezi akademickou a podnikatelskou sférou a podobně.
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Zatímco k rozhovoru jsme se s panem předsedou sešli v polovině dubna, tento snímek byl pořízen na dvoře neorenesanční budovy Akademie věd pár minut před výbuchem plynu v Divadelní ulici. Tlaková vlna poškodila velkou část objektu, zejména prostory Knihovny a Kanceláře AV ČR.
Jak důležitý je dříve trochu zamlčovaný aspekt, že zahraniční vlastníci mají svoje výzkumné kapacity ve svých domovských zemích?
Samozřejmě důležitý je. Kritici základního výzkumu nebo toho, že Akademie věd nebo vysoké školy poskytují příliš málo inovačních nápadů směrem k průmyslu, na to rádi zapomínají. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, je tady řada nadnárodních firem, jejichž vlastníci sídlí jinde a nemají v zásadě žádný zájem o výzkum v České republice. Na druhou stranu jsou firmy jako například Siemens, která je také nadnárodní, ovšem dělá vysoce inovativní výrobky a její vedení dobře ví, že když expanduje do nějaké země, mělo by také využít kvalifikačního potenciálu tamější výzkumné sféry. Většinově ale firmy se zahraničními vlastníky nemají příliš velký zájem budovat tady výzkumná centra, protože je mají ve svých mateřských zemích.
Pootočím se v čase – vy jste do svých 18 let žil v Jablunkově a zakládáte si na perfektní znalosti místního nářečí, které je směsici češtiny, němčiny a polštiny, někdy přezdívaného wasserpolština. Používáte ho někdy?
Někdy ho používám doma, třeba abych odlehčil vážnost situace. Manželka je z Prahy a tímto nářečím samozřejmě nemluví, ale docela dobře mu rozumí a já ji docela pobavím, když občas použiji některá specifická slova. A když přijedu do svého rodiště za příbuznými, kteří sice umí česky, ale v komunitě mluví „po naszymu“, připadal bych si jako pražský fouňa, kdybych s nimi začal rozmlouvat česky, navíc ještě s pražským přízvukem. Prostě automaticky přepnu.
Uvažoval jste o studiu srovnávací literatury v kombinaci čeština a ruština na filozofické fakultě nebo o konzervatoři a trubce či o chemii – posledně jmenovaná zvítězila. Nezalitoval jste někdy?
Ne, nikdy. Trubka byla alternativa, ředitel lidové školy umění mě přemlouval, ať zkusím konzervatoř souběžně se studiem VŠCHT Praha, že bych možná zvládl oboje. Příroda a problémy s dásněmi vyřešily špatný nátisk za mě, takže jsem trubky nechal úplně. V mládí jsem nebyl nějak extrémně vyhraněný, bavilo mě leccos, ale taky jsem věděl, že nechci studovat botaniku ani medicínu (tu už proto, že moje maminka jako zdravotní sestra by ze mě měla ráda pana doktora nebo pana primáře). Chemie mě bavila a navíc jsme na ni měli velmi dobrého učitele.
Praha vám nabídla nejen studium chemie, ale také nebývalé kulturní možnosti, divadla, koncerty, kina, výstavy. Zaujali vás holandští malíři 16. a 17. století, v hudbě jste se zaměřil na barokní tvorbu a v tomto kontextu vám neunikl soubor Ars rediviva. Máte rád složitou hudbu?
Záleží na tom, co chápeme pod pojmem složitost. Odborník si třeba může vychutnat složité konstrukce Bachových fug pouhým čtením partitury. Obsahují hlavní a vedlejší témata, jejich inverze, zrcadlové formy a řadu dalších fines. Bach ale skládal především úžasnou muziku, která vás zaujme svojí krásou, nikoli primárně složitostí své kompozice. Chcete-li si ocenit krásu jeho známé tokáty a fugy D moll, nepotřebujete vědět vůbec nic o konstrukci fugy, a přesto vás skladba fascinuje od začátku do konce. Musím se přiznat, že část té současné hudby, která směřuje ke kakofoniím zvuků, údajně vyjadřujících chaotičnost světa kolem nás, moc rád nemám. Za doby studií jsem byl poněkud radikálnější, poslouchal Stravinského, Schönberga a Berga, docela mě zaujal dvanáctitónový systém. Ostatně dodnes mi připadá hudební moderna začátku minulého století velmi poslouchatelná oproti některým současným kompozicím.
Pro své potěšení stále zpíváte ve sboru. Potkáváte se při koncertech s vědeckými kolegy, kteří také muzicírují?
Přímo v našem sboru Canticorum Iubilo zpívá skvělá sopranistka Jitka Forstová, jinak docentka na Univerzitě Karlově, v tenoru máme bývalého ředitele Geofyzikálního ústavu Aleše Špičáka; jednu dobu jsme tam byli nejméně čtyři aktivní vědci a většina členů má vysokoškolské vzdělání. Když se potkáme s jinými pěveckými spolky, často zjišťujeme, že se známe navzájem z úplně jiné branže, čili z té vědecké.
Foto: Karel Mařata, Archiv Akademický bulletin
V březnu 2011 si Jiří Drahoš zazpíval v divadle Semafor s gospelovým sborem Zuzany Stirské. V něm zpívají vedle sebe např. státní zástupkyně, inženýři, entomoložka, chemička, ekonomové, ale také třeba šéfdirigent Komorního orchestru Akademie Pavel Hryzák.
Na otázku, zda se věda a hudba navzájem prolínají, jste kdysi odpověděl, že rozhodně ano věda a jakýkoli umělecký obor. Relaxujete při zpívání, nebo vlastně taky pracujete?
Je to samozřejmě relaxace ve smyslu, že musím vypnout a soustředit se na zpívání, na noty. Asi to je jiný druh relaxace, než jaký člověk prožívá při běhu nebo šlapání na rotopedu či na kole, kdy si vyčistí hlavu fyzickým pohybem. Když běžíte třeba někde v lese, musíte jistě dávat pozor, abyste nezakopla o pařez, ale dostanete se do jakési euforie, můžete přemýšlet, o čem chcete, čas plyne... Zpívání je spíše mentální odreagování od běžných problémů, ale je náročné tím, že vyžaduje maximální pozornost, ať jde o zkoušku nebo koncert. Není to tedy relax v tom sportovním slova smyslu, ale je to dobrý brainwashing, příjemné vymytí mozku od aktuálních starostí.
Když člověk maluje, prakticky okamžitě ví, když táhne štětcem špatně. Stane se to v hudbě?
Při zpěvu samozřejmě víte, když ujedete. Když trochu vypadnete z rytmu nebo netrefíte správný interval, nemusí to při poslechu nikdo poznat, jindy ale při zkoušce sbormistr zastaví skladbu a řekne, že někdo zpíval cis místo c. Člověk většinou o svých chybách při zpěvu ví, ale jejich dopad je samozřejmě jiný na zkoušce, kde je možné věc vrátit a do omrzení opakovat, a při samotném koncertním provedení. Tam už se kiks vrátit nedá. Řekl bych, že špatný tah štětcem se dá občas opravit, horší je to asi u sochařiny – když urazíte kus pískovce na exponovaném místě sochy, tak už to nejde tak snadno napravit. Nejjednodušší to má zřejmě skladatel při komponování – přijde-li na to, že se mu třeba nelíbí pár taktů, smázne je a napíše jinak.
Akademie věd České republiky oslavila dvacetiletí své existence. U všech předsedů, kteří vedli Akademii po roce 1990, převážil pocit odpovědnosti, někdy až dost nepříjemný a tíživý. Měl jste také ten pocit?
Měl a mnohdy ještě mám, protože zejména situace s rozpočtem se zase až tak nezlepšila. Když se podívám na vývoj našich financí od roku 2009, tedy od mého nástupu do funkce, kdy nám chtěli meziročně vzít miliardu, tak se k té minus jedné miliardě po pár letech nebezpečně blížíme. V Radě pro výzkum stále trvají tendence sebrat peníze Akademii věd, pokud se má přidat někam jinam. Navíc neustávají útoky na smysl existence Akademie věd jako instituce neuniverzitního výzkumu. Pocit odpovědnosti tedy přetrvává a také pocit tíže je velmi často přítomen. Šéfovat Akademii věd v této době není procházka růžovou zahradou. Ale jak jsem řekl, jsem svým založením bojovník a s tím musí protivníci Akademie věd počítat!