Země v pohybu

Všechna fota: Archiv ÚSMH AV ČR a SSČ AV ČR

V premiéře se dokument z produkce Střediska společných činností AV ČR veřejnosti představil 16. dubna 2015 na festivalu Academia film v Olomouci a hned následující pondělí 20. dubna v pražském kině Ponrepo za přítomnosti hlavních protagonistů z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR. Čeští vědci přijali nabídku a pohostinství kolegů z Polské akademie věd k využívání jejich polární stanice, díky čemuž už šest let monitorují daleko za polárním kruhem v nejjižnější zátoce ostrova Západní Špicberky, v místě zvaném Hornsund pomocí unikátního přístroje pohyby země a mapují dosud neprozkoumaný terén. Loni s sebou vědci vzali na expedici do Špicberk i filmaře, aby tak společně dali vzniknout pozoruhodnému materiálu, který nabízí vyvážený pohled na cíle polární expedice, její lidskou i technickou bázi. Dokument oproštěný od „průvodcovských“ slov doprovázejí sami vědci v místech, kde vysvětlují, co, jak a proč dělají, co vše dokáží trpělivým pozorováním přírody vyčíst z terénu, z jednotlivých kamenů i z těch nejmenších, neznatelných a doposud nepředvídatelných tektonických pohybů země.





Arktická příroda je ve filmu úchvatná, byť přeci jen strohá – spousta kamenů, zeleně nepatrně. Taková krajina asi není pro každého, proto jsem se zeptala režisérky filmu Martiny Spurné, jak jí na Špicberkách bylo?
Na důvěrné osobní spojení člověka s nedotčenou přírodou nebylo v průběhu natáčení moc času, ale přesto mi bylo moc hezky. Expedice dr. Josefa Stemberka je složená z opravdu výborných lidí: dr. Filipa Hartvicha, dr. Jana Blahůta a Miloše Briestenského. Každý si přál, aby film vznikl a aby byl co nejlepší. Všichni nám pomáhali a dali nám zároveň velkou důvěru. Byla to krásná a smysluplná práce.



Na polskou polární základnu se my, diváci, s vámi dostáváme po moři, poté už se cestuje pěšmo. Natáčení v suťových stráních, ve skalách a při pochodech bylo jistě fyzicky náročné. Co pro tebe bylo nejhorší?
Nejhorší, byť zajímavé bylo natáčení na houpající se lodi. Když je Vám nevolno, film se špatně točí, ale jde to, i když ne vždy… Natáčecí frekvence byla náročná. S kameramanem Tomášem Kopeckým jsme pracovali 18 až 20 hodin denně (celý den jsme sledovali vědce, natáčeli jsme i jejich volné večery a teprve, když šli spát, jsme kontrolovali naše denní práce). Když takto pracujete téměř tři týdny v oblasti, kde nezapadá Slunce, a vyvíjíte při tom ještě i fyzickou aktivitu, únava se dostaví. Ale to je při natáčení větších projektů běžné.





Jak dlouho expedice trvala? Nelezli jste vědcům na nervy?
Expedice trvala i s cestou tři týdny. Zda jsme vědcům nelezli na nervy nevím, to je spíš otázka na samotné členy expedice. Myslím, že jsme si jako parta dost sedli. Ale samozřejmě natáčení bylo náročné i pro vědce. Všichni si přáli, aby se film povedl. Bez důvěry a trpělivosti na obou stranách by nebylo možné jej vůbec realizovat.



Vědci s sebou nosí do terénu pušku; vidíme starší záběr medvěda, kterak zkoumá kameru i okénko v chatě, kudy se pokoušel vlámat dovnitř, než ho členové jiné expedice nezastřelili. Ve vašem filmu ale záběry na obávaného ledního medvěda nemáte – žádného jste nepotkali?
Nepotkali. Na jednu stranu je to štěstí, na druhou stranu možná škoda… Adam Brothánek – vynikající střihač – o medvěda ve filmu dost stál. Tudíž i přes to, že jsme při natáčení medvěda přímo nepotkali, je ve filmu nablízku neustále. A je tomu tak vlastně na Špicberkách i ve skutečnosti.





Ocenila jsem taky jemnou melodii hudebního skladatele Michala Rataje i animace Martina Búřila. Bylo to plánované hned zpočátku, nebo vás natočený materiál dál inspiroval tímto směrem?
Animace i hudbu jsme plánovali od začátku. Michal Rataj se rád inspiruje zvuky, ruchy a atmosférami míst, ve kterých se film odehrává. Jako velmi zkušený a citlivý tvůrce přesně pochopil téma filmu i rytmus jeho hlavních postav a hudbu nám složil přímo na míru. Jsem ráda, že se rozhodl s námi spolupracovat. Představu o vizuální podobě animací jsem měla už v průběhu natáčení a lehce se inspirovaly ručními nákresy z terénů, které si badatelé občas dělávají. Animátor Martin Búřil vše vytvořil speciální technikou a zasadil přímo do konkrétních záběrů. Byla to náročná práce a jsem opravdu vděčná, že jsme mohli pracovat s takovými tvůrci a že s námi na projektu pracovat chtěli.





Předmětem bádání vědců na Špicberkách jsou pohyby zemské kůry a jmenuje se tak i nový dokumentární film, který vzešel ze spolupráce filmařů SSČ a geologů ÚSMH AV ČR. A proč by Pohyby třeba také nemohly předznamenávat začátek nového cyklu dokumentů o práci vědců v terénu?

MARINA HUŽVÁROVÁ