V redakčním blogu časopisu Česká literatura jsou v týdenním intervalu zveřejňovány zejména recenze, zprávy, poznámky či komentáře, které sledují aktuální dění a jež zpravidla vyšly na stránkách časopisu nebo souvisejí s jeho obsahem, doplňují ho a komentují.
MILOŠ SLÁDEK
1.
Už několik let můžeme pozorovat zvýšenou aktivitu jihočeského pracoviště Národního památkového ústavu při vydávání pozoruhodných monografií věnovaných movitým i nemovitým památkám daného regionu, s tím spojeným duchovním dějinám apod. Práce Martina Gažiho a Jarmily Hansové představuje bezesporu jeden z vrcholů těchto iniciativ a odborných počinů. Přivykli jsme tomu, že studie památkářů jsou charakteristické dobrou znalostí konkrétních památek a obvykle i výbornou orientací v pramenech a literatuře k danému místu. Horší už to bývá s jazykovou stránkou těchto studií a mnohdy i se zařazením dané problematiky do širšího dobového myšlenkového kontextu i do širších souvislostí uměleckých a kulturních.
LENKA JUNGMANNOVÁ
Na sklonku loňského roku vyšla antologie Čtení o Václavu Havlovi, jejímž editorem byl Michael Špirit. Kniha zahajuje edici Antologie, již od loňského roku vydává Institut pro studium literatury, o. p. s. Jedná se o výbor z domácí sekundární literatury k Havlovi, který zahrnuje „nejcennější bezprostřední kritické ohlasy“ a klade si za cíl oslovit jak odborníky, tak širší čtenářskou veřejnost.
LENKA POŘÍZKOVÁ
Když před více než deseti lety vyšla v Hostu studie Jiřiny Šmejkalové s lapidárním názvem Kniha, byl to slibný první krok směrem k u nás prakticky neexistujícímu oboru book studies; český čtenář získal stručný přehled zahraničního myšlení o knize a byla mu v několika analytických črtách nabídnuta témata knižního výzkumu, která dosud čekají na svá zpracování. Nová kniha české socioložky a kulturní historičky shrnuje její následný desetiletý výzkum, v němž se pokusila metodologické nástroje book studies aplikovat na konkrétní, ucelený soubor problémů, a využít je tak k popisu celé jedné historické periody. Jestliže Kniha spíše naznačovala, kudy by se mohl český výzkum knižní kultury eventuálně ubírat, Cold War Books předkládají první větší hmatatelný výsledek. Výsledek o to cennější, že u nás dosud postrádáme komplexní analýzy české knižní kultury druhé poloviny 20. století, ale i zdroje sumarizující holá fakta o knižním trhu.
MARCIN FILIPOWICZ
Přestože Karolina Světlá patří mezi nejvýznamnější klasiky české literatury 19. století, její tvorbě se nedostalo takového badatelského zájmu, jako v případě díla Boženy Němcové. V podstatě lze poukázat na tři základní monografie, které na téma spisovatelky vznikly — Leandra Čecha: Karolina Světlá, Kritická studie (1891), Marie Řepkové: Vypravěčské umění Karoliny Světlé. K proměnám tématu a tvaru její ještědské prózy (1977) a Josefa Špičáka: Karolina Světlá. Studie s ukázkami z díla (1980). První z nich, i když vznikla ještě za života Světlé a je psána v duchu literárněvědného pozitivismu, představuje paradoxně nejen nejpřehlednější a nejdůslednější prezentaci spisovatelčiných osudů, ale i interpretaci jejího díla. Totéž nelze říct o dvou dalších knihách, na nichž se již podepsaly dobové ideologické stereotypy. Během dvou posledních dekád nebylo o Světlé příliš mnoho napsáno, a právě proto kniha Ivo Říhy vzbudila nemalé očekávání.
Ve druhém čísle letošního ročníku České literatury byl publikován článek Eduarda Fernándeze Couceira spolu s diskusními příspěvky Jana Malury, Lucie Storchové a Tomáše Havelky (celá diskuse ke stažení zde), v ČL 4/2014 na ni navazuje stať Marty Vaculínové.