Prof. Höschl se narodil roku 1925, takže za druhé světové války prošel „totálním nasazením“ a studium strojního oboru mohl na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT zahájit až po válce. Studia dokončil roku 1949. Od jara 1948 pracoval jako pomocný a později řádný asistent v Ústavu vodních strojů a strojního chlazení pod vedením profesora Jaroslava Hýbla.
Počátkem padesátých let byl povolán do dvouleté vojenské presenční služby, neprošel prověrkami a byl zařazen do Pomocných technických praporů. Odtud vedla tehdy cesta do civilu jen přes Jáchymovské doly. Měl však štěstí, do civilu mu pomohla nákaza infekční žloutenkou. Nastoupil do libeňského závodu ČKD Sokolovo (později Lokomotivka, dnes Sazka Aréna). Pro své velmi dobré znalosti aplikované mechaniky a nauky o materiálu – Höschl patří k zakládajícím členům Společnosti pro mechaniku, Společnosti pro nauku o kovech a Asociace strojních inženýrů – se záhy vypracoval v uznávaného odborníka na vyšetřování příčin poruch strojů a jejich odstraňování. Trvající bytová nouze ho však přinutila závod opustit.
Byl jmenován a ustanoven docentem pro obor pružnosti a pevnosti na tehdejší Vysoké škole strojní v Liberci (dnes Technická univerzita), kde se stal později profesorem a po dvě období zastával akademické funkce (nejprve prorektora pro vědu a výzkum a pak děkana strojní fakulty). K pedagogické práci měl po celý život pozitivní vztah, už za svého působení v ČKD vedl inženýrské kurzy na Vysoké škole dopravní v Praze a působil také jako externí učitel mechaniky na dálkovém studiu strojní fakulty ČVUT, na katedře prof. Josefa Šrejtra. Na liberecké škole měl pověst nejlepšího, nejoblíbenějšího a paradoxně zároveň nejpřísnějšího učitele. Platilo, že studenti přijmou svůj nezdar, jsou-li přesvědčeni, že jejich examinátor je spravedlivý.
Pro podporu reformního hnutí za Pražského jara byl nucen školství opustit. Nalezl útočiště v Ústavu termomechaniky ČSAV. Zákaz pedagogického působení se mu podařilo obejít tím, že nalezl podporu v pražském Domě techniky Československé vědeckotechnické společnosti, který pod jeho vedením uspořádal 22 celostátních seminářů v cyklu Stavba strojů. Vydal k nim stejný počet skript, jež jsou dnes těžko dostupná, ale stále vyhledávaná. Doktorskou disertační práci mohl Höschl obhájit až po změně režimu roku 1990.
Prof. Höschl záhy přispíval do časopisu Strojírenství, v němž byl po mnoho let členem redakční rady, a to až do jeho zániku. Je dodnes členem redakční rady slovenského Strojníckého časopisu. V letech 1959-1969 vypracovával pravidelné recenze pro časopis Applied Mechanics Reviews. Jeho publikační činnost dokumentuje více než 130 článků ve sbornících a odborných časopisech, tuzemských i zahraničních, jedna celostátní učebnice (další vyšla jako jeho překlad z němčiny) a několik monografií, jichž je autorem nebo spoluautorem. Roku 2000 redigoval také objemnou knihu Historie ČKD a rodiny Kolbenů, kterou vydal závod ČKD-DIZ jako svou reprezentativní publikaci.
Prof. Höschl byl vyznamenán zlatou plaketou Františka Křižíka AV ČR, zlatou plaketou Technické university v Košicích, kde je též čestným členem vědecké rady strojní fakulty, Čestnou plaketou Československé společnosti pro mechaniku a Pamětní plaketou strojní fakulty Technické University v Liberci. V roce 2010 byla prof. Höschlovi udělena medaile Josefa Hlávky. V dubnu 2011 byla prof. Höschlovi udělena pamětní medaile Leonarda da Vinci při příležitosti 20. výročí založení Asociace strojních inženýrů.